Nebylo zvykem, že by Lewisovi v neděli okolo páté odpoledne neseděli na terásce a nepopíjeli horký čaj. Oné osudné neděle, zhruba v polovině října, bylo celé panství vzhůru nohama.

Dvůr i prostorná vila, malý zahradní domek spolu s velkým bazénem. To vše bylo doslova okupováno detektivy z různých koutů světa, kteří se snažili nějakým rozumným způsobem vysvětlit záhadné úmrtí paní Lewisové, která byla toho dne nalezena v kaluži krve kousek od malého jezírka v zahradách. S bodnými ranami po celém těle.

Nebylo snadné se tvářit, jakoby nic. Někdo z vily byl zkrátka za tento čin zodpovědný, jelikož nebylo možné se do panství dostat bez toho, aniž by daného vetřelce spatřili členové ochranky. I hlídací psi, zavřeni v klecích, by přítomnost nezvaného hosta jistě vycítili a řádně na ni upozornili. Proto detektivové hned zezačátku zavrhli přítomnost někoho cizího. Pan Lewis, dvojčata Lucia a Dana, pokojská, kuchař, zahradník, řidič, údržbář. To byl seznam hlavních podezřelých.

Zatímco jedna skupina vyšetřovatelů bloudila po vile a přilehlém okolí, druhá polovina najatého týmu vyzpovídala jednotlivé členy rodiny i služebnictva.

Výpovědi se víceméně shodovaly, až na drobné odchylky způsobené tím, že se každý z vyzpovídaných v momentě oné tragické události nacházel na jiném místě. Vše šlo víceméně podle plánu, dokud nepřišel na řadu zahradník.

„Je to vskutku tragédie, co se paní Lewisové stalo," prohlásil ještě před zahájením výslechu. Jeho kamenná tvář v sobě neskrývala žádné emoce, zkrátka seděl na židli a hleděl před sebe.

„Nikdo si nezaslouží být takto surově zavražděn," pokračoval zahradník se stále stejným nečitelným výrazem, „člověk by ani nevěřil, jak dokáží být kuchyňské nože nebezpečné, viďte?"

Detektivové se po sobě zmateně podívali. „Nikde nebylo zmíněno, že by byla oběť zavražděna kuchyňským nožem."

„Vskutku?" podivil se zahradník, ve tváři ani jednou emoci.

Všem to bylo hned jasné. Klasické detektivky zkrátka nelžou. Vrahem je vždy zahradník.