Děs jej v první chvíli úplně ochromil. Ležel na zemi, do zad se mu zabodávaly jehličky chladu a jeho ruce jako kdyby ztratily schopnost pohybu. Ležel tam, šokem strnulý, a dokázal jen hledět do rozzuřené tváře nepříčetného Steva Rogerse.

Celou svou vahou mu seděl na nohách. Tony byl tak vysílený a rozbolavělý, že se ani nedokázal vzpírat. Oblek bude každou chvíli vybitý. A třeba... třeba jej už ani nebude potřebovat. Třeba jej Steve zabije.

Tony zase konečně uvidí matku. Svou milovanou matku.

Před očima se mu na okamžik zatmělo, když jej Steve poprvé udeřil do obličeje. Hlava se mu odklonila stranou, začalo mu v ní třeštit. Pokusil se zvednout ruce, ubránit se, shodit jej ze sebe, ale při každém úderu do tváře mu bylo hůř a hůř. Pomalu začal ztrácet vědomí. Hlava se mu točila, oči se mlžily. V uších mu hučelo, z nosu mu crčely proudy krve a svým karmínovým odstínem mu barvily obličej.

Tony cítil štiplavou a palčivou bolest, rozlévala se mu snad celým tělem a hravě dokázala konkurovat té, která mu prýštila ze srdce jako kalný vodopád. Byla to taková bolest, již může jako plamen ohně zažehnout zrada; zrada ze Stevovy strany, když mu po celou dobu jejich přátelství tajil jednu z nejdůležitějších věcí - že ví, kdo je vrahem Tonyho rodičů... ne, on to nejen ví, on toho vraha i důvěrně zná a považuje jej za jednoho ze svých nejbližších přátel!

A James Barnes tu teď ležel, opodál mezi bojující dvojicí mužů, a zřejmě byl ztracen na prahu nevědomí. Při myšlence na Buckyho Tonyho tělem projela tak spalující nenávist, touha tomu muži ublížit, provést mu to, co udělal jeho matce a otci, donutit jej ten horečný strach a ochromující, smrtící bolest pocítit na vlastní kůži... a pak jej chladnokrevně zabít, stejně tak, jako to udělal on jim. Protože přesně to si zaslouží, ať už je to Rogersův přítel nebo ne.

Přítel, vyplivl Tony v duchu znechuceně. Přítel! Styděl se, že patřil k těm několika Stevovým nejbližším. Uvnitř sebe si spílal za to, jak mohl být tak hloupý, jak si mohl dovolit propadnout tomuhle vojákovi a vrazit mu do rukou své srdce, které ještě donedávna patřilo Pepper - a nechat Steva, aby jej odhodil, zmrzačil, pošlapal a dokonale zničil.

Hlad po pomstě mu vlil do žil nové odhodlání. Bucky Barnes tu konečně byl, na takovou šanci Tony čekal celá léta, přestože měl v jeho představách vrah neurčitou podobu. Teď by stačilo už jen vyřídit Rogerse, alespoň na okamžik mu tak ublížit, že bude potřebovat nějaký čas na vzpamatování. A ten čas Tony využije k tomu, že z Barnese vymlátí duši, vezme mu život a pomstí své rodiče. Svou matku. Uleví svému svědomí a bude se muset naučit žít s křivdou a zradou. Bude muset nechat vykvetlou lásku uschnout jako trnitou růži a místo ní v srdci, v němž nyní snad místo krve tepala čirá bolest, zasít semínko nenávisti, jež časem vyklíčí a pomůže Tonymu k tomu, aby zapomněl na Steva Rogerse a jednou provždy jej vymazal ze svého života.

Ale není mezi láskou a nenávistí jen velmi tenká hranice? Nemyslíme na nenáviděného člověka stejně často jako na toho milovaného? Doopravdy se Rogerse někdy zbaví?

Stevovy údery byly přesné, účinné a nebraly konce. Jako kdyby to byl teď on, kdo měl vymytý mozek. Další jedna dvě rány stačily k tomu, aby Tonymu serval masku Iron Mana a na okamžik v těch hnědých očích zahlédl nefalšovaný děs, jenž vyvolal on a snad ani neměl hranice. Poslední rána do zkrvaveného obličeje - zahlédl snad náznak prosby? Steve se zarazil, pěsti stále připravené v bojové pozici, a dlouze vydechl. Pod maskou mu rašily krůpěje potu a stékaly po bledých tvářích, kde se míchaly s krvavými šmouhami.

Na chvíli si oba dva muži jen hleděli do očí. Jako kdyby mezi nimi probíhala bezeslovná konverzace. Steve viděl jen záblesky strachu a nevědomosti a byl překvapený, že se na něj Tony okamžitě nevrhnul. Nevěděl, co to do něj vjelo; nikdy mu nechtěl ublížit. Tonymu ne. Ale musel bránit Buckyho, svého nejlepšího přítele, jenž při něm stál od dob, kdy Steve neměl nikoho a nebyl nikým. Kdy byl naprosto obyčejným klukem z Brooklynu.

Tony cítil, že už se dlouho při vědomí neudrží. Musí to vyřídit co nejrychleji, nejlépe teď hned, kdy Steve chytá dech a není na útok připravený. Bylo to podlé? Možná. Ale kdyby mu Rogers nechal volnou cestu, tohle by se mezi nimi nemuselo stát.

Chystal se proto napřáhnout ruce a jedním úderem Steva alespoň na chvíli zneškodnit, ale on byl rychlejší. Bystré oči postřehly i ten nepatrný pohyb, rychle popadl svůj štít, jenž pevně sevřel mezi prsty a na okamžik jej držel ve vzduchu nad Tonyho obličejem. Visel nad nimi jako tíživý Damoklův meč.

Teď mě zabije, problesklo v panice Tonymu hlavou. Nestihnu se ubránit. Viděl, jak se napřahuje. Naprosto instinktivně si rukama zakryl tvář a doufal, že jej pevnost obleku uchrání před tím nejhorším nárazem. Jenže pak... pak najednou celý oblek přestal fungovat. Tony zalapal po dechu, ruce svěsil a vytřeštěně se díval na vyhaslý reaktor, jenž byl zničený Kapitánovým štítem.

Stevovi se chvěla ramena, nedokázal se na Tonyho ani podívat. Sklouzl na zem vedle jeho těla a prudce oddechoval. Ani jeden nebyl schopný slova. Tonyho na jazyku pálily ty nejkrutější výhružky, prázdné sliby, slova nenávisti, ale i přiznání o své lásce, která mu chtěl šeptat pod rouškou noci. Nic z toho ale neřekl. Nedokázal to, přestože opravdu moc chtěl. Přál si, aby Steve věděl, jak moc mu ublížil, jak se teď trápí a bude se trápit. Ale ne, ne. Ten zrádce si nezaslouží nic z toho vědět. Neudělám mu tu radost, že tu budu škemrat, že jej zasypu nadávkami. Ne.

A nebudu pro něj ani brečet. Ne. Žádné slzy.

Steve z Tonyho reaktoru vyjmul svůj štít z vibrania. Lesklo se na něm škrábnutí drápů Black Panthera a Tonymu mimoděk přišlo, jako kdyby symbolizovaly šrámy, jež oba dva muži utrpěli na duši.

Kapitán Amerika se s obtížemi zvedl a Stark měl pocit, jako kdyby jeho rty šeptaly slova omluvy. Ale ne, to si určitě jen nalhával. Tak moc toužil po nějakém kloudném vysvětlení, jež by mu dávalo možnost Stevovi tohle všechno odpustit, že už si začal přikrášlovat realitu. Možná jej Rogers udeřil až moc.

Tony se zvedl na lokti a vyplivl z úst chuchvalec krve. ,,Ten štít... ten štít ti nepatří. Nezasloužíš si ho," dostal ze sebe chrčivým hlasem, když se Steve dostal k zmlácenému Buckymu a pomohl mu na nohy. Tony nenávistně zíral, jak se o něj Barnes opírá, a pak zrazeně zabloudil očima na Stevova záda. Jedna jeho část toužila po tom, aby se otočil... aby se mohl ještě jednou utopit v modři jeho očí. Ta druhá část si přála metat po něm všechno, co mu přijde pod ruku, a zahrnout ho oprávněnými výčitkami. ,,Vyrobil ho můj táta. A tys ho zradil."

Viděl, jak se Steve chvěje. A pak štít, jenž mu vždy věrně posloužil, odhodil na zem. Bez dalšího slova s Buckym odešel pryč. Jako kdyby už navždycky opustil svou minulost; to, kým byl a kým měl být. A spolu s tím tu zanechal i bezmocného, zlomeného Tonyho. Ten se za nimi díval, dokud mu nezmizeli z očí, snažil se smířit s vědomím, že nemůže nic dělat, a potlačoval slzy.

Těsně před tím, než upadl do bezvědomí, měl pocit, že na něj volá matka.

•••

Probudilo ho tiché pípání, jež k jeho uším doléhalo zastřeně a zdálky. Tonymu se zachvěla oční víčka, ale otevřít oči nedokázal. Na to neměl sílu. Byl vyčerpaný a bolelo ho celé tělo, jako kdyby jej někdo zbil jako týraného psa.

Pod zády cítil měkkost matrace a hlavu, která mu třeštila podobně jako po noci strávené na divokém večírku s alkoholem, měl zabořenou v polštáři. Co se vlastně stalo? Vzpomínky měl zamlžené, myšlenky pomalé a pomatené. Skutečně nebyl na nějakém večírku, z něhož si nic nepamatuje? Nemá kocovinu? Skoro si tak připadal.

Rukou slepě zašmátral po něčem, co by se dalo použít v případě, kdyby se mu žaludek rozhodl poskočit a donutit jej vyzvracet vše, co v poslední době jedl a pil. Ale místo lavoru, odpadkového koše, blicího pytlíku nebo něčeho takového narazil na pevnou ruku, která tu jeho okamžitě uchopila a něžně stiskla. Tony vydechl a trochu se uvolnil. Pod bříšky prstů pocítil hebkost kůže a spletité čáry života, jež byly nevyzpytatelné jako lidské osudy.

Lůžko, na němž ležel, se mírně prohnulo, když si návštěvník přisedl blíž k němu. Tony nakrčil bolavý nos, když pocítil zápach desinfekce, vlastního potu a nemytého těla, jež v něm vzbuzovalo pocit odporu. Mírně se zamračil a zamručel, než odvrátil hlavu stranou.

,,Ššš," zaslechl tiché ukonejšení a ten zvuk, jenž mu připadal stejný, jako když matka v náruči s láskou uklidňuje své dítě, dokázal zmírnit napětí všech jeho svalů. Možná, že když dostal ujištění, že tu není sám, ale je tu s ním někdo, komu na něm záleží, povedlo se mu trochu se uvolnit a dovolil si poddat se spánku, jenž měl přijít každou chvíli. Nejlepší bude, když tohle všechno prostě zkrátka zaspí.

Laskavá ruka mu vjela do tmavých, potem slepených vlasů a něžně je pročísla. Tony zatoužil přitulit se k té hebké dlani, nechat se laskat a vrnět u toho blahem jako rozmazlený kocour. Na tváři se mu rozlil nevědomý úsměv a bezděky se zabořil hlouběji do polštáře.

,,Pepp," uniklo mu ze rtů otupěle, než potichu vydechl a jal se poddávat všem opatrným dotekům, jež jej naváděly do říše snů a příjemného nevědomí. Byl si jistý, že to je Pepper, kdo u jeho lůžka sedí a dává na něj pozor. Pepper, která se vždycky starala o jeho pohodlí a bezpečí. Pepper, ke které cítil jinou lásku, než jakou ona cítila k němu...

,,Odpočívej," zašeptal mu hlas, prsty sklouzly po skráních, polaskaly neoholenou tvář, pod víčky setřely pot. Dlaň nakonec na okamžik setrvala na Tonyho pohublé tváři a usínající muž se k ní bezděky přivinul. Když ucítil něžný dotek rtů na svém čele, věděl, že je v bezpečí. Věděl, že na něj dá pozor.

•••

Dva dny. Dva dny, co jej propustili z nemocnice. Čtyři dny od té doby, co už byl při plném vědomí a při každém příchodu zdravotní sestry nebo doktora škemral a bručel, že mu nic není, že ho mohou pustit domů, že to zvládne. Nakonec ho, k jeho úlevě, přece jen propustili.

Nebyl si jistý, zda bylo horší být v nemocnici, nebo doma. Tam i tady na něj doléhaly bolavé vzpomínky, jež rozevíraly krvácející rány, a nevítané myšlenky, které mu halily mysl do závoje melancholické temnoty. Zaměstnával se všemožnými věcmi, jen aby na to nemusel myslet, aby se nemusel vracet k tomu dni, kdy bylo tajemství minulosti konečně odhaleno. Uklízel, podporoval Rhodeyho a byl mu oporou, když se učil chodit pomocí exoskeletu, zval Pepper na obědy a večeře, jen aby nemusel být sám se sebou a s dotěrnými myšlenkami, jež mu nedaly spát. Snažil se tvářit, jakože se nic neděje, že je úplně v pořádku, ale Pepper to na něm poznala, přestože to na sobě nedala znát. Věděla, že ještě není připravený si o tom s ní promluvit, ačkoliv jedna část Tonyho si přála, aby se Pepper zeptala, aby jej donutila o tom mluvit. Chtěl si ty rány masochisticky otevřít znovu, nechat je vykrvácet, dokud nebude prázdný a mrtvý. Dokud se vzpomínka neztratí mezi těmi zbytečnými, neschová se v nejtemnějším koutku mysli a neskryje se za pomyslnými zamčenými dveřmi.

Léky na bolest bohužel neutlumily tu v Tonyho srdci, kde se jako plamen mihotala zrada, stesk a smutek. Kéž by existovalo něco, co by mu pomohlo zapomenout. Alkohol v tuhle chvíli ale nebyl ideálním řešením. Alkohol by jej zbavil zábran a on si byl jistý, že kdyby se opil, nic by ho nedrželo zpátky a Stevovi by zavolal. Jenže to nesměl. Přál si jen spadnout do blaženého nevědomí. Utopit se v něm. Na nic nemyslet. Jenže nic takového se nedá, nejsme roboti, nemáme tlačítko, jež by nás po stisknutí zbavilo všech emocí, bolesti.

Své dílně se teď vyhýbal velkým obloukem, přestože by při práci na novém obleku pravděpodobné zapomněl, konečně se vypnul. Ale on měl pocit, že zklamal. Že jeho slavné obleky zklamaly, když jeden z nich málem připravil jeho nejlepšího přítele o život. Na oblek Iron Mana se teď nemohl ani podívat. Nemohl se podívat ani na sebe.

Tohle byl den jako každý jiný. Tony se zastavil v sídle Avengers stejně jako ve dnech předtím. Rhodeymu už šlo chození lépe, sice byl ještě trochu nejistý, podobně jako dítě, co dělá první krůčky, a často se raději držel nábytku, aby nespadl, Tony na něj byl ale i tak pyšný. Po několika minutách ho nechal v kuchyni osamotě a vydal se do Stevova pokoje. Nevěděl, proč se rozhodl jít zrovna tam a právě dnes. Něco ho tam ale táhlo. Možná se jen potřeboval rozhlédnout po té skromně vybavené místnosti a vzpomenout si toho muže, o němž si roky myslel, že jej zná. Ve skutečnosti o něm nevěděl prakticky nic. Jenom ty věci, které věděli všichni ostatní, věci, na něž se při prvních setkáních lidé druhých většinou ptali.

Tony věděl, že Steve velmi nerad hovoří o své minulosti. Ale proč se nikdy nepokusil zjistit, co rád dělá ve volném čase, jaká je jeho oblíbená barva, jestli má radši psy nebo kočky? Tolik společně strávených chvil a žádná z těhle otázek nikdy nepadla. Tonyho to zamrzelo. Teď už takovou možnost nedostane. Teď už může jen vejít dovnitř, pokusit se se Stevem jen na dálku navázat to křehké spojení, mizející pouto, a nakonec z jeho pokoje zase odejít, zavřít za sebou ty pomyslné dveře, jež jako by byly pojítkem s ním.

Vkročil dovnitř. V pokoji byly věci přesně tak, jak je tu Steve před posledním odchodem nechal ležet. Odhrnutý cíp přikrývky. Pootevřená zásuvka. Rozházené papíry, ať už čisté nebo pokreslené, na stole elegantně položená tužka. Tony se smutně pousmál. Jako kdyby se nic nezměnilo. Jako kdyby život normálně běžel dál.

A taky to tak bylo.

Lákalo ho podívat se na kresby, jež byly poházené skoro přes celý stůl. Věděl, že by neměl, připadal by si, jako kdyby lezl do Stevova soukromí. Ale Rogers tu přece není a ani se sem už nikdy pravděpodobně nevrátí... Nikomu neublíží, když se jen rychle mrkne. Nikdo to nezjistí.

Tony se posadil ke stolu a hmátl po papíru, jenž ležel navrchu a jako první upoutal jeho pohled. V očích se mu mihl úžas. Díval se na přesvědčivou kopii usmívající se Natashy Romanovové. Páni. Tohle všechno kreslil Steve? Neměl ani tušení, že ho tak baví kreslit. Bylo to nádherné a neslo to v sobě jakési kouzlo...

Dychtivě a opatrně se probíral i ostatními kresbami. Byli tam všichni Avengers, dokonce i Wanda, Vision a Pietro. A pak... pak narazil i na svou podobiznu.

Ústa mu opustil tichý výdech. Bylo zvláštní se na sebe dívat; na ty vrásky kolem očí, široký úsměv od ucha k uchu, dokonce i ty jiskry v duhovkách se mu podařily zachytit a zvěčnit. Tony se rozhlédl po celém stole. A všiml si, že kreseb s jeho tváří je tu nejvíc... a jedna... jedna byla nedokončená, takže ji Steve musel začít teprve nedávno -

,,Tony?"

Muž sebou trhl a rychle zabloudil pohledem ke dveřím. Připadal si, jako kdyby ho chytili při činu - a když zjistil, kdo stojí na prahu pokoje, přál si, aby se propadl do země. Na druhou stranu ale cítil podivnou lehkost, záchvěv třepotavého štěstí, ale i narůstající vztek.

Vymrštil se ze židle. ,,Co tady děláš?" zavrčel na Rogerse temným hlasem. Nešlo si nevšimnout toho, že mu začaly růst vousy - a, sakra, vypadal s nimi zatraceně přitažlivě.

,,Tony, hlavně nevyváděj hlouposti," požádala jej Pepper klidným hlasem a vykročila vpřed, stavějíc se před Steva, jako kdyby jej svým tělem chtěla chránit, což bylo poněkud úsměvné. Tony by to jindy sarkasticky okomentoval, teď měl ale oči jen pro Steva, pokoušel se uklidnit rozbouřené emoce a dát v hlavě dohromady nějakou kloudnou větu. ,,Steve mě kontaktoval. A já jsem ráda, že to udělal, protože jinak bych mu zavolala já sama. Dostat ho sem bylo sice trochu riskantní -"

,,Proč bys mu měla volat, Pepper? Tady už přece nemá co dělat. Vybral si svou stranu. Naše cesty se tady rozcházejí," odsekl Tony a doufal, že se mu příliš netřese hlas. Musí to vydržet. Tohle si odbyde co nejrychleji, pak Steva vyrazí, pokud dobrovolně neodejde, a teprve pak bude moct popustit uzdu svým emocím. A bude litovat toho, jak se k němu choval, toho, že jej vyhodil, protože to bude znamenat definitivní konec.

,,Tony, já nejsem slepá ani hloupá. Náš vztah jsem ukončila proto, jelikož jsem věděla, že miluješ někoho jiného. Nebyla jsem si jistá tím, kdo to je, ale když jste se ty a Steve rozhádali," Tony si odfrkl, rozhádali se, ano, a dokonce do krve, ,,byl jsi úplně zničený. Tu bolest jsem ti viděla na očích. Vnímal to i Rhodey a Happy. A když jsem zjistila, že za tebou byl Steve v nemocnici, pochopila jsem, že je na tom stejně jako ty."

Stark potřeboval chvíli čas, aby vstřebal to, co mu Pepper řekla. Pak se zarazil, překvapeně zamrkal a zakroutil hlavou. Přestože mu prakticky pověděla, že jej Steve miluje, to teď úplně vytěsnil a zaměřil se na tu jednu věc, která mu vůbec neseděla. ,,Počkej. Říkala jsi, že za mnou byl v nemocnici? To je blbost. Byla jsi tam se mnou přece ty."

Pepper se poočku podívala na Steva a ten se sevřenými rty přikývl. Až dosud z Tonyho nespustil oči; tomu by to dřív lichotilo, teď jej to ale poněkud rozčilovalo. Připadalo mu, jako kdyby se kvůli tomu nedokázal pořádně soustředit. ,,Myslím, že bude lepší, když ti to poví Steve. Půjdu dolů za Rhodeym. Pokuste se tu nezabít, prosím." Oba dva si přeměřila přísným pohledem. Potom odešla, zavřela za sebou dveře a mezi Stevem a Tonym se rozhostilo napjaté ticho.

Tonymu přišlo, jako kdyby byli uvězněni v nezničitelné bublině, v níž kolem nich bloudily všechny tíživé a nevyřčené věci, které oba dva trápily. Všechny ty okamžiky z toho dne, jenž jim převrátil život vzhůru nohama. Přestože ještě nedávno měl na srdci spoustu toho, co by mu chtěl říct, teď jako kdyby nenacházel ta správná slova. A podobně na tom byl zřejmě i Steve. Nakonec to byl ale on, kdo udělal první krok.

,,Myslel jsem, že jakmile za sebou Pepper zavře dveře, vrhneš se na mě," prohlásil opatrně, a pak nepatrně zčervenal, když si uvědomil, jak to zní. Tony se držel, aby se nepousmál, aby mu nevyšel vstříc a nepadl mu do náruče. Ne. ,,Tedy - víš, jak to myslím. Že mi jednu vrazíš. A pak další, další, další... stejně jako já tobě. Tam." Tony mlčel. Nevěděl, co by na to měl říct. Přál si ho udeřit, přál si ho zlíbat - a byl si jistý, že to Steve moc dobře ví.

Rogers neurčitě mávl rukou ke svému stolu s chaoticky poházenými papíry a usmál se. ,,Takže jsi to viděl. Všechno. Sebe. Nemůžu uvěřit, že jsi to zjistil takhle."

,,A já nemůžu uvěřit tomu, že jsi to opravdu udělal," opáčil konečně Tony tichým hlasem a Steve se zarazil. Pak poraženecky svěsil hlavu. ,,Proč jsi mi o tom nikdy neřekl? Proč jsi ho bránil? Jestli jsi mě chtěl zabít, měl jsi to udělat."

Rogers rychle zvedl hlavu, v očích mu problesklo zděšení. Vykročil k Tonymu a zvedl ruku, jako kdyby si jej chtěl přitáhnout k sobě, na poslední chvíli se ale zarazil. ,,Tony, já - to bych přece nikdy neudělal. Nikdy jsem tě nechtěl zabít. Ani bych to nedokázal. Já... já nevím, co se stalo. Musel jsem bránit Buckyho. Rozumím tvému vzteku a tomu, že jsi cítil potřebu se pomstít, ale to jsem ti nemohl dovolit. Je to můj nejlepší přítel a stál při mně v dobách, kdy jsem neměl nikoho jiného."

Tony uhnul pohledem. Jeho slova ho ranila. Jestliže Pepper mluvila pravdu, jak to, že pro Steva byl Bucky důležitější než on? ,,Neměl ses do toho motat. A měl jsi mi to říct. Zradil jsi mě."

,,Já vím, Tony. Asi to bude znít hloupě, ale bál jsem se, že tě ztratím. Chtěl jsem ti to říct, opravdu. Ale neměl jsem odvahu, neustále jsem to odkládal, až bylo pozdě a nakonec to stejně vyplulo na povrch. Jako všechno ostatní." Co všechno ostatní? chtěl se jej zeptat Tony. Chtěl vědět, jaké k němu doopravdy chová city. Chtěl vědět, jestli si vybere Buckyho... nebo jeho. A nevybral si už? Co si to nalhával, proč si vytvářel zbytečné naděje a poddával se té iluzi o lásce... Proč to dělal, když stejně nakonec věděl, co mu Steve řekne? ,,Teď už vím, že by bylo mnohem lepší, kdybych ti to tehdy zkrátka narovinu řekl. Ale rozhodl jsem se být k tobě už naprosto upřímný."

,,Jak to, že jsi byl v té nemocnici se mnou?" zeptal se ho Tony, aby ten okamžik ještě o chvilku oddálil; aby se mohl psychicky připravit a dostatečně obrnit, až Steve vyloží karty na stůl, až jej definitivně odmítne. Musel být silný.

,,Viděl jsi mě, jak s Buckym odcházím. A pak jsi upadl do bezvědomí. Ale já... já jsem se pro tebe musel vrátit. Nemohl jsem tě tam nechat, vyčítal bych si to. Tak jsem tě dostal do nemocnice a alespoň nějakou dobu u tebe zůstal sedět. Potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku, než se vydám - než odsud odejdu," odpověděl mu Steve a pozorně zkoumal jeho tvář, snaže se zachytit jakoukoliv emoci.

,,A proč ses tedy vrátil, když jsi chtěl zmizet?" otázal se ledově Tony, přestože uvnitř hořel zvědavostí. Jen ať se snaží, jen ať trpí stejně jako já, myslel si. Ale Steve možná trpěl ještě víc.

,,Protože jsem tě potřeboval vidět. Potřeboval jsem s tebou mluvit, vysvětlit ti to, říct ti pravdu. Už ti nemůžu lhát, Tony, a nemůžu to v sobě už déle držet. Ne po tom, co se stalo. I když ty už stejně nejspíš tušíš, co ti chci říct," pousmál se a udělal tři kroky vpřed, až se ocitl těsně u Tonyho. Ten k němu zvedl zamlžený pohled, spodní ret se mu chvěl, neodvažoval se ani dýchat. Steve ho chytil za ruku a stiskl ji. Potěšilo ho, když se Tony neodtáhl. Pepper sice říkala... ale i tak si nebyl jistý. Teď už tu jistotu začínal znovu získávat. ,,Muselo ti to dojít už při zjištění, že často kreslím jen tebe, tvou tvář, tvoje oči."

,,Řekni to," zašeptal sotva slyšitelně Tony a očima dychtivě zkoumal jeho tvář, jako kdyby ji viděl poprvé v životě. Steve se usmál a sklonil se k němu, tak blízko, že by mu dokázal spočítat všechny pihy. Na svých rtech ucítil Tonyho teplý dech, když vydechl přebytečný vzduch z plic. Cítil příjemné napětí, jiskření, jež mezi nimi panovalo, touhu padnout tomu druhému do náruče a už nikdy jej nepustit.

,,Muselo ti už dojít, že tě miluju, Tony," vydechl Steve a zavřel oči. Ani Tony už na nic nečekal; vyšel mu vstříc, jejich rty se konečně setkaly, zapadly do sebe jako dvě puzzle, jako Jing a Jang. Steve chytil Tonyho kolem pasu a přitáhl si jej k sobě ještě blíž. Tonymu se z toho všeho točila hlava, měl pocit, jako kdyby v jeho těle vybouchl obrovský vulkán emocí, jedna silnější a naléhavější než ta druhá. Vychutnával si Stevovy polibky, které byly sladší než med, a v ten okamžik jako by bylo všechno odpuštěno, zapomenuto, přestože ta nepěkná vzpomínka v jejich srdcích zůstane navždy, jako jediný trn dlouho kvetoucí růže, která symbolizovala jejich lásku, jež se neobešla bez překážek.

,,Musím ti říct jedno tajemství, Steve. Myslím, že tě taky miluju."

•••

Potřebovala jsem několik dní, než jsem tuhle jednodílovku dopsala celou.😂
Doufám, že se vám líbila, a že ve vás zanechala alespoň trochu nějakých emocí. Na mně jo, ale já jsem hrozně přecitlivělej člověk.😂
Budu tedy ráda za vaše názory. Mějte se krásně, netrapte se moc kvůli lásce a zlomenému srdci, taky na vás čeká happyend. (Haha, hlavně že jsem se včera hroutila nad svým životem, viď JeanSnape ? Které mimochodem děkuju za beta reading❤) a ShiroLaufeyson za nádherný cover!❤
Posílám lásku x❤
Millie🍪