Hermiona

Byla jsem s ostatními a čekala jsem až se sem Harry vrátí. Každý by tady poznal, kdyby Voldemort už nebyl mezi zdejšími živými, prozatím to ale vypadalo pořád stejně jako při Harryho odchodu z hradu. Ginny o tom, ani nevěděla, myslela si, že je Harry prostě někde jinde, a že se potom sejdou. Nebyla jsem sto schopna ji vůbec něco říct natož ji to naznačit, Ron ten byl od ní dál než já, povídal si s Levandulí a jejími přáteli, takže měl hlavu zabořenou jinde, ohledně odpovědí na všechny ty otázky, co se kolem těch dvou mihli.

Vstala jsem z místa a šla jsem prostě stranou ode všech, ani mě neštvalo, že mě při mém odchodu bokem viděl Filch a jeho kočka, sama ani nevím kde byl Křivonožka, nijak jsem ho nešla ani hledat, dočista jsem na něj zapomněla, tedy dokud jsem se nepodívala na paní Norrisovou. I tak jsem ale zůstávala sama sebou, on si vždycky našel bezpečné místo nebo prostě odešel s předstihem, je to chytrý kocour. A až bude potřebovat pomoc nejvíc, tak si mě zavolá.

Zastavila jsem se u malé okenice, ze které jsem se podívala ven, když jsem pár minut hostila menší točité schodiště, poté jsem z něj šla opět dolu a rovnou ven na poničené nádvoří, pomalým krokem jsem se rozešla směrem k mostu, který odděloval jistou část pozemku od školních hradeb, ale po příchodu na místo jsem akorát našla díru po výbuchu, takže jsem si mohla udělat pohodlí leda tak u samého začátku, který ještě držel jakž takž pohromadě. Tam jsem se zapřela rukama o popraskané zábradlí a jen jsem se zahleděla do okolí. Mohla jsem tam takhle stát deset minut minimálně, než mě i tohle omrzelo, proto jsem se rozhodla ještě pro poslední místo, nějaké, které bylo na vyšší pozici a přesto v bezpečné zóně. Zkusila jsem tedy štěstí směr Astronomická věž, na její úplný vrcholek jsem se ale nedostala, spíš jsem zůstala viset v jedné z dělících chodbiček, kde do zdi byla proražená díra, pořád lepší to než-li nic, šla jsem tedy k okraji té díry, podívala jsem se dolu směr zem, a poté jsem svůj pohled upřela k nebi, které bylo poseto hvězdami. Rukou jsem se zapírala o okraj otvoru s těžkým výdechem jsem opět dala průchod svým slzám.

~Měla jsem před jeho odchodem říct lepší slova než ta, co jsem mu řekla při bitvě. Jistě ho to stejně moc nepotěšilo, spíš naopak, ani bych se tomu nedivila, nemám vůbec ponětí jak bych s ním měla normálně mluvit, aniž bych došla k nějaké urážce nebo i malému náznaku toho.~

"Měl jste pravdu, jsem jen všetečná šprtka. Hloupá všetečná šprtka, co se ani nedokáže pořádně bavit s někým kdo je na vyšší úrovni všeho, natož s někým jako jste Vy sám"

"Mrzí mě to, měla jsem se snažit víc, měl jste pravdu, nejsem dokonalá, jen jsem si to nalhávala celé ty roky, zatímco jsem si mylně myslela totéž o Vás."

"Taky by se na vás našlo jistě spousta chyb, ale rozhodně by jich bylo pramálo oproti těm mým. Chybíte mi profesore, ani nevíte jak, sotva se to dá slovy popsat." zamumlu do prostoru před sebou, zatímco si snažím utřít slzy z očí, za pomocí potrhaného kapesníku, co jsem vylovila v kapse u mikiny. 

Na moment jsem ucítila chladný závan větru, bylo to zvláštní, venku se sotva něco pohnulo, ale přísahala bych, že jsem opravdu ucítila mírný poryv větru za mým krkem. Ihned jsem se otočila, abych zjistila co nebo kdo za to může, ale nikde nikdo a to doslova. Což bylo opravdu divné a zvláštní.

Severus

Neustále jsem seděl na tom jednom a tom samém místě, kde jsem skončil po rozhovoru s Brumbálem, poté jsem to ale vzdal, opět jsem se kamsi vydal, do těch nekončících míst kolem sloupů celého toho nástupiště, dokud jsem nezaslechl něčí hlas, ženský hlas, který cosi mluvil o mě. Nechápal jsem jak nebo proč se tohle zrovna děje, ale čím blíž jsem byl k onomu zdroji té mluvy, tím víc jsem se dozvídal věcí. Ne tolik, ale dost na to, abych zjistil, že přeci jen někomu chybím, když mi ale podle hlasu došlo komuže to vlastně chybím, myslel jsem si, že to je snad jen nepodařený pokus o sen nebo vtip. 

Byla to Grangerová, sice jsem ji neviděl kde se teď nachází, ale slyšel jsem ji, což bylo taky divné, nevím zda to považovat za zázrak nebo nějakou tu chybu, nepátral jsem po tom, prostě jsem ji jen chvilkama poslouchal, ve tváři jsem měl mírný náznak vzteku, tím jak o sobě mluvila mě dostávala do rudnutí, měl jsem chuť na to něco namítnout, ale sotva by mě mohla slyšet, nezkoušel jsem to, jelikož kdyby to bylo možné a ona by mě opravdu zaslechla, nejspíš by se vylekala nebo by prostě udělala něco, čeho by pak mohla litovat, a nejenom ona, ale i já. O tohle jsem opravdu tedy nestál, tak jsem jen následoval její hlas, než jsem se nerozhodl se zastavit na místě, co vypadalo podobně jako kde co okolo. Nevím jestli to bylo spontální nebo vědomé, prostě jsem se zastavil, jako kdyby se přede mnou snad utvořila jakási bariéra, která nebyla vidět, ale byla krapet cítit.

Tiše jsem nad tím vydechnul, když dokončila svůj očividně samo hovor do prázdna, pak jsem se podíval na svoje ruce a stiskl jsem je do pěstí. Chtěl jsem něco udělat, ale nevěděl jsem jak a co. Nakonec jsem se od toho místa odvrátil, takže jsem si ani nebyl vědom, že bych skrz ní nebo kolem ní jakkoliv prošel, kdybych ji tedy viděl a ona mě. Nemohl jsem také vědět, že mě třeba ucítí, nebo spíš ucítí jistý chlad, který skrz ní projde, opravdu nevím jak toto funguje, nejsem ani mrtvý ani živý, takže se před ní nemohu zjevit jako duch nebo cokoliv jiného. Pořád trčím na tomhle děsném prosvětleném mezníku a nevím jak odsud ven. Řešení je nejspíš ukryto ve světě živých, ale kdoví jestli se k němu kdo kdy dopracuje.

Prostě jsem ji nechal být a šel jsem si po svých. V duchu jsem si však říkal jediné 

"Nebuďte tak směšná Grangerová, máte na víc, jako kde kdo další." pak už jsem se radši snažil vnímat jen sám sebe a nic jiného.

Hermiona

Zanechala jsem své samomluvy a jen jsem se podívala kolem, pak na svoje ruce, a silně jsem je stiskla k sobě, na místo smutku mě popadl opět vztek. ~Ne..ještě jsem neskončila!!~ řekne mi vnitřní hlas, s delším vydechnutím a ještě delším nádechem jsem se tedy vydala opět k ostatním, rozhodnuta, že s tím něco udělám, že v tom Harryho nenechám samotného. Ať si ostatní říkají co chtějí, prostě jdu tam kam jde Harry a pomohu mu, nebo to vyřeším za něj. Bylo mi to v tu chvíli jedno, neměla jsem co ztratit, nic než jen svůj život, rodiče jsem před odjezdem Harryho z jeho domova radši odstranila bokem, vymazala jsem jim na mě vzpomínky, a poslala jsme je do Austrálie na cesty, takže sotva se dovědí, že kdy měli nějakou dceru. Když tu není osoba, pro kterou bych se mohla obětovat, tak to udělám jinak, prostě se za ní vydám a budu doufat, že to přijme. Přátelé by mě stejně jen oplakali, časem by se jim rána po mém odchodu zacelila, ale vždy bych byla nějak nablízku, ať už bych byla živá nebo mrtvá, pořád bych jim zůstala v paměti a i jinde než tam.

Jen prostě nejsem ten typ člověka, co čeká na místě, sedí a nic nedělá, zatímco jiní riskují život za všechny kolem. Jsme přátelé, a ti by si měli pomáhat až do konce, takže se vším všudy. Rozeběhnu se z místa rovnou ke schodům, seběhnu je ani nevím jak, poté se vydám další chodbou kolem pár studentů, a už jsem opět na dalším schodišti, které seběhnu s o to větší chutí než to první, to už poté míjím Filche a taky Nevilla. Lidi ve velké síni si mě sotva všimli, takže jsem se opět ocitla na nádvoří. No a z něj jsem se vydala na most, který ještě stál na místě, jelikož byl pevnější než ten ze dřeva, a od tam tud poté směr kudy šel Harry. V dálce jsem pak mohla slyšet hlas Lenky s Cho, jak na mě volají. K nim se přidala Pansy a potom i Ron, ignorovala jsem je, když jsem cítila jak se jejich pohledy ke mě přibližují, vytáhla jsem hůlku a udělala jsem kolem toho místa bariéru, aby se nemohli dostat skrz. Zastavila jsem se na místě, a jen jsem jim řekla, že jdu pomoct Harrymu, ale ať to před Ginny drží v tajnosti, jelikož ta by vylítla z kůže, dovědět se, že její druhá polovička je kdoví kde pryč s Voldemortem. Poté jsem se opět rozeběhla směr les, čím víc jsem cítila chlad a to temno, tím víc jsem si byla jistá, že jsem od svých přátel dál a dál, dokud mě to nepříjemné cosi neobalilo docela.

S hůlkou v ruce, jsem se poté řídila jen svým instinktem, po pár minutách svižné chůze na místo běhu, jsem dorazila na vyšlapanou cestičku, kde jsem našla na zemi Kámen vzkříšení, takže tudy Harry musel určitě projít, jelikož tohle muselo být jeho, kdo jiný by to tady jen tak nechal na místě. Na chvíli jsem ten malý kámen zvedla ze země a jen jsem si ho prohlížela, pak jsem ho urychleně dala do kapsy u kalhot a pokračovala jsem dál ve své cestě k cíli, ke kterému mě naváděli i všemožné vzdálené hlasy, takže tu někde musí Voldemort být přítomen, tak jako část jeho armády nebo spíš nejvěrnějších.

Rychle jsem se ukryla za nejbližší strom, který byl mimo povětrnostní podmínky co tu vládly, kdyby tu náhodou byl k mání nějaký vlkodlak, nebo někdo kdo má lepší čich, a jen jsem to vše pozorovala, Harryho, Voldemorta, ale i Belatrix a všechny další přítomné. Věděla jsem co Harry udělá, co musí udělat, měla jsem však nutkání mu v tom zabránit, to se ovšem nestalo. Nakonec ta nepromíjející se kletba stejně zazněla z úst samotného lorda Voldemorta, hned poté, co řekl, že se Harry jakožto vyvolený chlapec přišel obětovat. Poté už následovala ona slova "Avada Kedavra." z Bezové hůlky poté vytryskl pramen lehce nazelenalého světelného paprsku a přímo si to rýsoval cestu k Harryho tělu, ten přitom vyřknutí kletby stačil jen zavřít oči a pak už se ocitl nehybně na zemi. I zde jsem měla chuť vykřiknout, vtrhnout tam a udělat totéž tomu slizkému hadovy, ale i zde jsem se musela zastavit, tak jsem si jen dala na pusu ruce a snažila jsem se potlačit vzlyk, co ze mě vyšel, ještě že jsem od nich byla dostatečně daleko, skrz ten svůj pobavený smích to sotva zaslechli, krom toho měli v pasti Hagrida, který nejspíš šel Harryho chránit nebo mu dělat společnost, případně ho našli cestou, kdoví, takže jsem nemohla riskovat ještě život našeho učitele kouzelných tvorů a zvířat.

Prostě jsem to nechala tak jak to bylo, pokud je Harry tak chytrý jak jsem si myslela, přitom jak jsem našla ten kámen, tak ho musel určitě nějak použít, nebo ho přimět k pomoci, doufala jsem, že na to přišel k čemu slouží, i krom toho, že mu ukáže padlé příbuzné a jiné lidi, na kterých mu záleželo. Jakmile Harryho tělo skončilo v náruči Hagrida, vydala se skupina směrem ke hradu, kde si chtěl Voldemort svoje vítězství pojistit tak, že si násilím a slovními hříčkami naverbuje nové lidi do řad. Tak snad studenti z přítomných kolejí nebudou tak šílení a nepřidají se k němu, to by bylo opravdu ..no radši to nekomentovat.

Při cestě k hradu jsem přemýšlela nad tím jak to vše tomu zmetkovy ztížit co nejvíc, na tváři se mi poté začal rýsovat zlověstný úšklebek, až to bude možné, tak jen proklouznu kolem celého toho průvodu a vrátím se zpět do vlastních řad. 

Hmm a nebo že bych nakonec, od toho všeho upustila a jen se mezi ně vetřela, třeba by mě přijal mezi svoje, a já bych tak měla možnost mu vrazit během mžiku kudlu do zad..no uvidíme.

Věnováno i ostatním co to čtou jak jinak :3