Tak jo. Jdu dobrovolně na procházku. Proč? To je lehké - nestojím o další kecy od kantora-mariňáka. Stokrát radši si budu ubližovat a chodit mezi lidmi, než abych trpěl další nemístné poznámky o mém šatníku.

Byla sobota, jedenáct hodin. Na vrátnici byl jen Karl, fajn chlap, který měl už svá léta. Jednou jsme ho měli na supl na základy společenských věd a musím říct, že je to stokrát příjemnější člověk, než ten dlouhej šlachoun.

Šel jsem do města. Ne, že bych tam měl něco na práci, ale to momentálně nikde. Kousek od školy byl fakt hezký park, tak jsem si tam zalezl na lavičku ve stínu cypřiše a dočítal knihu.

Jenže samotná existence nejspíš stála proti mně. Před očima se mi zatmělo, v uších mi zapraskalo a já zkoprněl. Duše mi, řečeno obrazně, vyletěla z těla a i kdybych měl sílu cokoli dělat, stejně bych se k ničemu nezmohl. A když už jsem se konečně probral, radši bych byl zpět v limbu.
Svět se pro mě totiž změnil.

Byl jsem v bolestech.

Cítil jsem každé bodnutí, každý zlomek vteřiny jsem byl zasypáván tolika vjemy. Věděl jsem, že ten chlap, který projel v autě kolem má zarostlý nehet. Těhuli na hřišti právě začali kontrakce. Kdosi o dva bloky vedle se právě řízl do prstu, cítil jsem to chladné ostří, které pomalu zajíždělo do masa. A cítil jsem daleko, daleko více; krom fyzických zranění mi mozkové závity začaly bombardovat rány na duši každého člověka široko daleko.

,,Pane, pomůžete nám?" Ozval se hlas kohosi za mnou. Ten rezonující baryton rozerval clonu bolesti mé mysli a já tak byl schopný alespoň nějaké reakce.

Muž s holou hlavou ani nečekal na odpověď. ,,Dostali jsme informaci, že víte lokaci jedné uprchlice, i když si to možná ani neuvědomujete. Hledáme mladou ženu asi tak ve vašem věku, zhruba stejně vysokou. Pravděpodobně si ji spojíte s modrou barvou."

Věděl jsem koho hledá. Tu čarodějnici, která tohle celé způsobila. Tu beze jména, která sídlí v mé hlavě.

Eliasi, nedělej to! Zabijí tě! Už vím, jak se dostanu od tebe, vím, jak tě zbavit bolesti!

Stál jsem před obřím dilematem. Oba mi svým způsobem nabízeli vykoupení, oba slibovali návrat do normálu. Co jsem měl dělat?

,, Omlouvám se, ale nevím. Nikoho takového si nevybavím," řekl jsem nakonec. Přesvědčila mě k tomu natažená bouchačka u jeho boku. Muž se omluvil a odešel, což mi dalo trochu klidu. Ne že bych si ho kdo ví jak užíval, byl jsem přehlcen informacemi, které objímali mé tělo ledovými pařáty smrti.

Za krátký čas jsem se zvedl a vydal se směrem do školy. Po tomto setkání, v tomto stavu jsem rozhodně nehodlal zůstat sám venku. Neměl jsem tušení jak moc racionálně jednám, ale upřímně, bylo mi to úplně fuk. Až se dostanu do školy, všechno řeknu Williamovi. Ať si klidně myslí, že jsem blázen. Mně už to je všechno jedno.

Vzal jsem to tou nejkratší cestou přes opuštěnou továrnu. Bylo to pochmurné místo, které plně odpovídalo mému nynějšímu světu - světu bolesti.

A pak byly slyšet tři výstřely. Zprvu jsem nic nového pod vší tou bolestí nezaregistroval, ale pak mé oči spadli dolů. Než se mi podlomily nohy a já se seznámil se zemí, na mém břiše se objevil obří krvavý flek.

Kapitola má 535 slov.