Bolest. Prvním uvědoměním byla neskutečná bolest hlavy, která se jako tupá pila zařezávala čím dál hlouběji. Nic jiného než ta bolest se vnímat nedalo.

Vycházelo ze mě jasné světlo. Jediný středobod temna okolo bylo právě ono světlo, které se modrými paprsky linulo kolem.

Kdo jsem?

Bolest hlavy se stupňovala. Okolí začalo přecházet z hlubinné černi do ranního šera a toto nové světlo odhalilo obří skleněnou krychli, která se zdála být mým vězením.

Co tu dělám?

Bolest hlavy pravděpodobně dosáhla svého vrcholu, stejně jako okolní svit v šeru. Teď se ve skle té obří krychle už dalo něco spatřit- dva obrazy. Chlapec a dívka v dost podobném věku, každý na jedné straně skla. Chlapec si ale na rozdíl od dívky ničeho nevšímal. Ona se dívala přímo na mě, přesně kopírovala každý můj pohyb jako v zrcadle.

Jistěže, vždyť to byl můj odraz!

A tu se scéna změnila. Chlapec zmizel a zůstala jsem jen já, skleněná krychle a bolest hlavy.

,,Hej, vzbuď se!" Křičící hlas rezonoval v prázdnotě. V tu ránu se okolní absence tvarů plná jednolitého a tupého světla změnila na obraz. Přede mnou, za stěnou krychle, se objevil svět.

Jako odpověď na křik se ozvalo zasténání, které vydal někdo mimo mé zorné pole. Obraz se postupně zaostřil, a já tak měla možnost vidět několik klučičích hlav, které se na mě dívali.

,,POMOC!!!" Zakřičela jsem z plna hrdla. Nikdo ale neodpověděl, nezdálo se, že by mě vůbec slyšeli.

,,Bolí mě... hlava," zasténal někdo mimo mé zorné pole. Každopádně, s jeho výrokem jsem mohla jen souhlasit. Bylo to, jako kdyby mi někdo zabodl ruční pilu do čela a začal s ní hýbat.

Chlapci odešli ze zorného pole a objevil se docela mile vypadající muž, který svou výškou rozhodně nedosahoval na kluky okolo. ,,Eliasi, jste v pořádku?" Ptal se starostlivě.

Jmenuji se Elias? Ne, to je klučičí jméno...

Znovu se ozval ten, kterého jsem neviděla. ,,Je mi blbě," zasténal chlapec, jehož jméno asi bylo Elias.

S tím jsem také souhlasila. Motala se mi hlava a žaludek jsem měla jako na vodě. V plánu bylo opět zavolat o pomoc, ale náhle mě přepadl pocit dávení. Předklonila jsem se, ale narozdíl od Eliase ze mě nic nevyšlo.

On na tom byl podstatně hůř. V křečích se svalil k zemi, ale víc jsem neviděla, protože se mého výhledu opět začalo zmocňovat šero. Dokázala jsem ale cítit jeho bolest.

Já cítím jeho bolest!

Kdo jsem?

Obraz zase začal nabírat tvarů. Všude byla zrcadla, celá dlouhá chodba jimi byla pokrytá. V jejich odrazu jsem viděla dva kluky a trpaslíka, kteří vláčeli za sebou Eliase. Musel to být Elias. Na čele mu zela obří modřina zbarvená do tmavě fialové, přesně na místě, kde jsem cítila bolest i já.
Jsem uvězněná v jeho těle.

Ale kdo jsem já?

Volala jsem o pomoc ze všech sil, ale šero se opět zmocnilo okolí. Musel omdlít.

Zůstala jsem sama, uvězněná v té obří krychli ze skla. Co tu dělám? To jsem sama nevěděla. Co jsem ale věděla bylo, že se chci z té skleněné klece dostat. S rozběhem jsem narazila ramenem do stěny, ale nic se nestalo.

Copak tady mám být uvězněná na vždy?

Nevzdala jsem to. Pokračujíc v mém úsilí bych strávila klidně hodiny, kdyby se za sklem neobjevil ten chlapec. Teď jsem už věděla, že je to Elias.

,,Prosím, pusť mě ven!" Volala jsem na něj. On ale nereagoval, ani nevypadal, že by o mně věděl.

Dala jsem tomu poslední pokus. Pod nejsilnějším nárazem, kterého jsem byla schopná, se ale sklo ani neotřáslo.  Naděje pomalu vyprchala a místo ní mi zbyly jen dvě otázky.

Kdo jsem?

A co tu dělám?

Je to chaos? Možná. Ale tak to má být. Doufám, že se líbí.

Kapitola má 599 slov.