Tentokrát to nebyla Bailey, co mě vytrhlo z nádherného a milosrdného spánku, nýbrž pichlavá bolest hlavy. S očima dokořán jsem vytřeštěným pohledem zkontroloval hodiny - dvě ráno.

Další vjem, který mě udeřil do mnoha smyslů, byl zvuk zvratků pleskajících o podlahu a dubstep rozjetý na plný pecky ve vedlejším pokoji. Ani jsem si nemusel představovat ty výjevy z vedlejšího nočního života, aby mi žaludek nezačal dělat osmičky.

Bailey, která na sebe vzala podobu chlupů trčících do všech stran zformované do skorokoule, cenila špičáky do tmy. Ani jí se party ve vedlejším pokoji zrovna nezamlouvala. Já ležel na posteli, hlava se mi motala a každá část mého těla jako když by byla po anestézii. Měl jsem sto chutí jim tam vtrhnout, ale moje nadšení pro mezilidské interakce mě nabádalo v pravý opak.

Nakonec o tom rozhodl další pleskavý zvuk. Mátožně jsem se sesunul z postele a vtrhl do vedlejšího pokoje. Jako první jsem uviděl dvě holčiny s lahví whiskey v ruce, jak zabraňují spadnout tmavovlasému klukovi, který, přelomem v pase, ukazoval širému světu obsah svého žaludku.

,,Ale, Elias přišel! Chceš taky napít?" Zeptala se ta vyšší z holek a podávala mi poloprázdnou láhev. Strnule jsem vše zpracovával. Místnost smrděla více, než jen alkoholem, a moje plíce tím podstupovaly vskutku těžkou zkoušku. Do hlavy mi nalezla myšlenka o tom, co všechno musí Williama, protože to byl William, bolet, a k tomu se přidaly velmi realistické efekty. Neměl jsem tušení proč, nikdy dříve se mi to nestalo, ale v tu chvíli jsem prostě cítil jeho bolest.

V plánu bylo dostat Williama k záchodu, vypnout tu příšernou věc, co si říká muzika, a poté černovláska eskortovat do jeho pokoje. Ty dvě holky ať si dělají co chtějí, můj problém to nebude. Zato William ho asi mít bude, a to minimálně s bolestí hlavy a chytáním vlastního žaludku v závodním bazénu.

Celé to proběhlo překvapivě hladce. Trmáceli jsme se chodbou, a zatímco on málem usnul, mě se z jeho tíhy podlamovaly všechny kosti v těle. Na to, že šmudla cvičí, je těžkej jako prase.

Moje představivost tomu taky úplně nepomáhala. Postupně jsem se začal cítit taky přiopile, motaly se mi končetiny a v zápěstí mi bodalo tisíce jehliček. Když jsem pak shodil jeho tělo na postel, která by mimochodem inspekcí rozhodně neprošla, nesmírně se mi ulevilo. Jen zvláštní zastřenost mysli zůstávala. Dál už jsem se o hocha nezajímal a na tváři mi téměř okamžitě po zavření jeho pokoje začal hrát zlomyslný úsměv.

Konečně byl čas jít spát...

... Až na to, že ne. Vážně, přísahal bych, že jsem proklet a že na sto let prostě spát nebudu. Oči jsem měl zavřené sotva půl minuty, když mě donutil křik na chodbě opět vylézt z pelechu. S notnou dávkou agrese v každém pohybu a s grimasou čiré zloby jsem rozrazil dveře, abych zjistil jakej idiot ve dvě ráno řve na chodbě.

Byla to nějaká náhodná holka, která musela sežrat tuny fosforu, protože svítila modrým světlem. A taky byla asi v posledních několika měsících v blázinci, protože si hrála na mima. Bouchala na stěny své imaginární kostky, a dokonce své představení dotáhla do takové úrovně, že se před ní nacházela zlatavá prasklinka.

,,Hej, cením tvoje nadšení pro koníček, ale mám dvě otázky. Za prvé, co děláš v klučičím křídle, a za druhé, z jakýho důvodu sakra řveš jak na lesy na chodbě ve dvě ráno!?" Rudý vzteky,  opláceje jí její vražedné pohledy jsem přemýšlel, proč sakra nemůžu jít spát jako normální člověk. Ale stejně jako na otázku "co je smysl života" či "co je po smrti" se mi ani na toto nedostala odpověď. Místo toho stála na místě a mlátila do své imaginární stěny.

Ani přetvářka by mi nepomohla zamaskovat ten extrémně namýchlej výraz, který naprosto vyjadřoval mojí náladu po uplynulém dni. Vykašlal jsem se na falešného mima a s prásknutím dveří vešel zpět do svého pokoje a do své postele, kterou okupovala Bailey.

Tentokrát mě vzbudil až budík v půl sedmé ráno. Byla sice sobota, mohl jsem si přispat, ale William měl mít od devíti to plavání a já nutně potřeboval vidět, jak cáká kraula s opicí. Škodolibé? Ne, proč se ptáte?

Mé půlhodinové ranní rozjímání s kočkou v klíně mě konečně probralo do fáze, kdy jsem mohl začít fungovat jako reakce schopný jedinec. Do školní jídelny jsem si skočil pro potravinový balíček (protože o víkendech měly kuchařky volno), žužlaje ztvrdlý chléb jsem si to štrádoval k sobě do kutlochu. Popadl jsem Neexistenci a duševně se s tou knihou v rukou připravoval na mezilidské interakce, ke kterým u plaveckého bazénu muselo nevyhnutelně dojít.

Kapitola má 754 slov.