Bylo mi už všechno jedno. Seděla jsem bez pohnutí celé hodiny, očekávala mučení a smrt, ale nic nepřicházelo. Nikdo nepřicházel. Možná to bylo tím, že čas ubíhal pomalu. Když jsem neměla práci, čas se zpomaloval, kapky vody dopadaly na zem pomaleji, neznělo to jako kap kap, tohle bylo spíš kap a pak dlouho ticho, než dopadla druhá kapka. 

Neočekávala jsem nic a nikoho. Po dlouhých hodinách jsem přestávala doufat i v tu nepatrnou šanci na cokoliv. Pokud jsem si předtím myslela, že jsem ztratila naději, nebylo to nic proti tomu, co jsem cítila teď. Prázdná díra v hrudi se nezacelovala a nikdo tomu nemohl pomoct. Už jsem chápala, v čem je to jiné oproti smrti. Když zemřela Dorcas, cítila jsem se stále dost živá na to, abych existovala. Měla jsem v hrudi také díru, do dnešního dne ji tam mám, ale už není taková. Čas ji zceloval. Díru po ztrátě naděje už nemohlo zcelit nic.

Kdesi v dálce vrzly dveře, ale já byla příliš otupělá na to, aby se k nim ohlédla. Když ale do cely vplulo světlo namodralé záře, neudržela jsem se. Moje stará známá zvědavost, která také pomalu umírala, se přihlásila o poslední slovo. Poslední výdech starého světa.

Pohlédla jsem ke dveřím, ke světlu, co se jako vždy linulo z hůlky jednoho ze smrtijedů. Nemělo cenu si nic nalhávat. Světlo, tma, stíny a sliby, to bylo zbytečné. Byl smrtijedem stejně jako jiní, dělal věci jako ostatní. Možná ne mně, ale jiným ano. Kdesi uvnitř nitra se však probudila jakási jiskřička něčeho dosud nepoznaného.

"Přišel ses podívat, jak vypadá šmejdka pár okamžiků před smrtí?" Jistě jsem ale nebyla první. Šmejdek před smrtí bylo jistě dost. Já byla jen jednou z mnoha a mnoha.

"Nechystají tvoji smrt, spíše pomalé umučení, které bude trvat pár hodin a možná i dní," pověděl mi to, co jsem stejně už dávno věděla.

"Jistě, co také jiného?" zasmála jsem se bez špetky strachu. "Světlo nikdy nemůže zvítězit," špitla jsem potichu. Svět nebyl stavěný pro výhru světla, tady měla vládnout temnota už navždy. Smrtijedi, které nikdo nebyl schopen zarazit.

"Kdy jsi i ty ztratila naději?" vydal se ke mně jako vždycky. Nečekala jsem, že na to zareaguji, nereagovala jsem totiž na nic. Tohle ale nebyla reakce mozku, tohle bylo pouze tělo. To ono samo se napjalo, to ono samo zrychlilo puls i dech, ne já, jen mé tělo. Já s tím nemohla nic dělat.

"Nejde o naději, tohle je naprostá nepřítomnost spravedlnosti, světla nebo šance na výhru. Je to jako hrát hru, ve které nemůžeš nikdy vyhrát. A pak volíš mezi zlem a něčím ještě horším. A já zvolila to ještě horší," povzdechla jsem si a zadívala se mu zpříma do tváře.

Dnes jsem nečekala na padnutí do modři ledu a sněhu, dnes jsem nehledala souznění a pochopení, dnes jsem potřebovala jen nepřítomnost sebe. Chtěla jsem jen vidět něco, v čem nebudou takové myšlenky, ze kterých nebylo úniku. 

Jenže pohledem do jeho očí jsem si jen potvrdila to, co už jsem věděla. Naděje v tomto světě neexistovala. My byli pouhé nádoby pro utrpení okolností. Jediné, co nás udržovalo při životě, byla ta zpropadená naděje, která se postupem času vytrácela.

"Jak takhle můžeš žít?" zeptala jsem se ho tak tichounce, že to znělo spíše jako zafoukání vánku, který jsem ovšem ve vězení už pár týdnů necítila. "Jak můžeš žít bez naděje?" zeptala jsem se přesněji, protože to jsem v jeho očích viděla. Absence naděje a šance. 

"Vidím realitu takovou, jaká je," pousmál se.

"Pak je to smutný život, co jistě dlouho neskončí. A to je na tom nejsmutnější," pokývala jsem hlavou. Já měla naději až do posledního dechu. Já žila s tím, že je ještě šance. On ne. Žít bez naděje bylo tím nejhorším, co jsem si uměla představit.

"K čemu je naděje, když stejně vždycky zklame?" pokrčil rameny a já se musela uchechtnout jeho volbě slov, která teď přímo seděla do mého smýšlení. K čemu bylo nekonečné zklamání?

"Já nevím. Jen vím, že je pryč a už se nevrátí. Dnes jste ji pohřbili navždy," myslela jsem smrtijedy, jeho kolegy. Naděje teď měla vlastní náhrobek s dnešním datem, které jsem neznala.

"Pak jsem ti přinesl lopatu, abys ji zase vykopala a přivedla na svět," jeho hlas prořízl dlouhé ticho. Já se ale jen apaticky ušklíbla. Prázdná slova. Za ty dlouhé dny tady jsem se ale naučila jednu jedinou věc. Malfoy nemluvil do větru. Pokud něco nedělal, tak nedával plané sliby.

"Pochybuji, že se to podaří," stejně jsem k jeho větám byla skeptická. 

"Tohle se podaří. Musí," sliboval mi, až mě jeho hlas pomalu dostával z té propastné jámy, kde jsem ležela. Jako by mi házel provaz, na který jsem se zachytila, a on mě pomalu vytahoval vzhůru. Nešlo to rychle, ale pokud nebudeme zbrklí, nakonec bych se mohla dotknout opět země. A v tom právě tkvěla podstata naděje. Vidět vůbec okraj jámy.

Možná jsem neztratila naději, když jsem okraj jámy viděla. Možná jsem ji nikdy tak úplně neztratila. To Malfoy ano. V jeho očích se zračila touha opět spatřit ten okraj, jenže naděje přicházela a odcházela s činy a lidmi. A já netušila, kdo by mu mohl naději navrátit, to musel vědět on. On musel hledat toho, kdo ho navede k okraji jámy.

"A co přesně?" ptala jsem se zvědavě. Už ne jen zlomeně, už aspoň zvědavě. Plánoval něco, viděla jsem to. Co mohl plánovat?

Malfoy se pousmál a zhasnul hůlku. To znamenalo debatu, která mě začala zajímat mnohem více, než bych si kdy dovolila přiznat.

***

Seděla jsem v cele jako předtím. Zdálo se, že se nic nezměnilo. To ale nebyla pravda. Kromě kapání vody ze stropu jsem stále slyšela i jemné hučení písku, co se sypal po zrnkách ke svým již propadlým kolegům. Neodvažovala jsem se hodin dotknout, abych je nepoškodila. Stačilo mi vědět, kde jsou, že tam jsou a to, že se stále sypou. Až písek neuslyším, je čas.

Ozvaly se kroky ke dveřím, já ho ale v jeho odchodu zadržela. "Až se písek dosype, přijde si pro nás. Kdo? A co On?" nepoužila jsem Voldemortovo jméno záměrně. I zdi tu měly uši na věci, co by se říkat neměly. 

"On bude pryč. Ve chvíli, kdy se písek dosype, On bude se mnou a já zařídím, že se nevrátí dřív," mluvil pevně a rozhodně. Snad jako bych pro něj něco znamenala. Snad jako by nade mnou a Islou bděl jako strážce a ne věznitel.

"A kdo přijde? Co jsi vymyslel?" vyzvídala jsem zoufale. Nelíbilo se mi to. Ukazovala jsem tím, že jsem na něm závislá. Potřebovala jsem jeho pomoc, nemohla jsem si namlouvat opak, ale nikdy bych to otevřeně nepřiznala. Příčilo se to mému přesvědčení.

"Až přijde, tak přijde a poznáš ho. Jen se do té doby pokus udržet naživu," přímo jsem cítila to ledové ušklíbnutí z jeho hlasu, ale v té tmě jsem ho samozřejmě nemohla vidět.

"Proč? Proč se vlastně tak staráš? Copak mají naše životy pro tebe nějakou cenu?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit. Jenže když už mi měl pomoct, chtěla jsem znát důvod.

"Moje důvody tě nemusí zajímat. Stačí, že tě dostanou ven," pověděl mi trochu temněji, do hlasu vložil hrozbu, až mi po zádech přejel mráz. 

Já se ale zarazila nad jiným sdělením. Nad maličkým kousíčkem jeho věty, co mi nedal klidu. Možná jsem to špatně pochopila, možná to jen nebylo řečeno dostatečně, já si ale potřebovala být jistá.

"Mě? Jenom mě? A Islu...?" očekávala jsem ujištění. 

"Jenom tebe," odpověděl, načež ho zalilo světlo z chodby a dveře za ním se prudce zabouchly. Tím zpečetily jeho slova.