Kdybych mohla lidské tělo přirovnat k čemukoliv ve světě, vybrala bych si květinu. Byli jsme podobní, stejné životní cykly i další věci. Nebylo to o těle ale o duši. Tu bych přirovnala k větvičce stromu. Dala se ohnout, ohýbala se do posledního okamžiku, kdy praskla. A přesně tehdy došla na hranici a už nešla vrátit zpět. Jak jednou praskla, cosi v ní zemřelo společně s možností přežít.

Byli jsme jako hůlky, které jsou sice ohebné, ale jednou se zlomí a už nezakouzlí. Budou navždy rozbité a nebudou fungovat správně. Byla jsem jako jedna z nich. Ohýbali mě, nutili mě dostat se na samou hranici vědomí a nevědomí. A já si vždy vybírala nevědomí. 

Dnes mě ale ohnuli tak moc, že jsem se stejně jako hůlka prostě zlomila. V životě jsem nebyla pyšná na mnoho věcí. Jednou z nich ale bylo mé odolávání smrtijedům. A to právě tímto okamžikem skončilo.

"Dobrá! Povím cokoliv, jen toho nechte!" křičela jsem jako smyslů zbavená a z očí se mi valily slzy frustrace. Našli moji jedinou slabinu. Nebyla to moje bolest, co mě měla donutit mluvit.

"Vidíte, jak to hezky jde," pochválil své sluhy Voldemort. Zhnuseně jsem se na něj podívala. Jistě, odpad celého kouzelnického světa jsem nebyla já, byli to lidé, co nás nutili myslet si to. Ti, co nás mučili a zabíjeli. Ti, co mě zlomili, že už nepůjdu spravit.

"Smím ji už zabít, můj pane?" zašeptala Bellatrix, zatímco si otáčela hůlkou v prstech. Vyptávala se s nadšením v očích, skoro s dětským nasazením pro věc, až se Voldemort pousmál. 

"Až pak, má nejvěrnější, pak můžeš klidně obě," zasmál se mé pošetilosti Voldemort. Nemohli jsme vyhrát, ne proti němu.

"Promluvím, když ji pustíte bez následků," diktovala jsem si. Já tu ale táhla za ten kratší kus provazu. A oni mi velice snadno ukázali, jak ho přitáhnou ještě o kousek víc své straně.

"Sbohem," zasmál se Avery a namířil hůlkou proti dívce, jež jsem se rozhodla chránit. Isla se před ním třásla a vrhala na mě vyděšené pohledy. Žádala jimi o pomoc, potřebovala ji. Ale já ji nemohla poskytnout. Ne takhle. Stejně zemřeme.

"Ne!" stejně jsem to nedokázala dopustit. Zaječela jsem pronikavým zvukem, který se mohl rovnat i výkřiku Bellatrix. Možná jsem byla i hlasitější a průraznější. Stihla jsem si všimnout, jak sebou Malfoy u zdi trhnul. 

"Tak mi řekni, kde sídlí Fénixův řád?" uhodil na mě Voldemort. Měla jsem chuť vrtět hlavou a křičet, že nepovím už ani slovo, ale hůlka, co se nebezpečně dotýkala Islina krku mi rozvázala jazyk. 

Možná jsem mohla mísit pravdu se lží trochu obratněji, udělat z nich koktejl plný nepochopení a kliček, ale tlukot srdce přehlušil veškeré moje myšlenky. Nepověděla jsem vše, ani čistou pravdu, bylo jí tam ale mnohem více, než bych si kdy dovolila.

S každým svým slovem jsem cítila pachuť zrady. Neprozradila jsem nic důležitého, nic podstatného. Přesto jsem měla pocit, že se na sebe už nikdy nebudu moct podívat do zrcadla. Pokud bych tu tedy takovou možnost dostala.

"Do cely. Obě," mávl rukou Ten, jehož jméno neříkala ani nejvěrnější služebnice. Možná jsem byla naivní, možná jsem doufala v jakousi spravedlnost, ale musela jsem se vytrhnout Averymu.

"To je podraz! Pusťte ji, slíbili jste to!" zněla jsem jako dítě, které si neuvědomuje realitu světa. Zněla jsem zlomeně a poraženě, hloupě. A já byla hloupá. Pokud jsem něco takového dokázala říct, byla jsem hloupá. Věřit v něco víc zrovna u nich.

Odpovědí mi byl jen pouhý smích. Nedokázala jsem se udržet. Při pohledu na jejich tváře, když strkali do plačící Isly, aby sebou pohnula rychleji k cele, jsem věděla, že je za tohle všechno jednou zničím. Za všechna ponížení, strach i bolest, co mi způsobili, co způsobili Isle.

"Tak vidíš, že jsme tě přece jen zlomili," prohodil Dolohov, když mě Avery vedl kolem něj ke dveřím. Stejně zhnuseně jsem se na něj podívala, všimla si jeho vítězného výrazu, po kterém mi srdce pokleslo ještě o kousíček níž, a pochopila, že je to pravda.

Zlomili mě. Prozradila jsem jim skoro všechna svá tajemství. Neměla jsem ani sílu na Dolohova nějak reagovat. Nechala jsem to být. Nemohla jsem se vzpírat. Byl konec odboji, byla jsem totiž na dně. 

Po tvářích mi stékaly slzy, zoufale jsem mrkala, abych je rozehnala, ale docílila jsem tím pouze toho, že začaly téct rychleji. Bylo mi jedno, že se tím pouze baví. Toho dne jsem se zlomila, toho dne jsem pochopila to dno, do kterého jsem pomyslně narazila.

Ohlédla jsem se ještě naposledy do místnosti. Několik smrtijedů se mi pošklebovalo, jiní právě celou událost rozebírali. Jen Malfoy mlčel a díval se mým směrem. Střetla jsem se s ním pohledem a prudce rozmrkala proud slz. 

Bolelo mě to, že jsem podlehla. A ani nedokázala Islu zachránit. Co jsem si jen myslela? Isla to měla spočítané stejně jako já, jako my všichni. Všichni se jednou zlomíme, a ani já nebyla výjimkou.

Avery mě chytil za ruce a trhnul mnou ke dveřím. Nebránila jsem se. Nechala jsem se odvést do své cely, kam mě jen tak pohodili. A brzy, až už mě nebudou potřebovat, možná Voldemort dostojí svému slibu a povolí Bellatrix tu jednoduchou kletbu. 

Chtěla bych něco udělat. Chtěla bych pomoct Isle, ale nebylo jak. Neměla jsem prostě dostatek prostředků. Neměla jsem plán ani sílu. Potřebovala bych snad zázrak, aby mě dostal ze dna, kam jsem se uvrtala.

A jako vždy jsem zázrak nemohla dostat. Nebyla jsem postavou v pohádce, aby mi vše do posledního detailu vyšlo a já vítězně odešla do zapadajícího slunce. Slunce už totiž zapadlo, temnota se rozprostřela kolem a noc mi ukázala svoji převahu.

Seděla jsem tam dlouho, až jsem přestala počítat veškeré minuty. Nemělo to smysl, byla to jen hloupá hra na odvedení mé pozornosti od faktu, že stejně zemřu já i Isla. Popraví nás, až se jim bude chtít, až je nebude bavit si s námi hrát. A možná to bude milosrdná smrt. Lépe zemřít než žít jako mazlíček smrtijedů. 

Cokoliv by bylo lepší. 

Neočekávala jsem už nic. Žádné otevření dveří, žádnou siluetu, co by mi přinesla záchranu jako tolikrát předtím. Kdybych doufala, byla bych zklamaná. Já ale nedoufala. I přes to mi bylo stále smutněji a smutněji. Zoufalství se ozvalo naplno, až už jsem ztratila veškerou naději. 

Zlomili mě a já už nemohla být znovu použitelná. Už to nikdy nemělo být jako předtím.