Nejhorší nebylo sedět na ledové zemi a zírat hodiny do stropu, který jsem přes tu tmu ani neviděla, ale bylo to pomyšlení, že stejně tak se musí užírat i Isla. Šestnáctiletá holka neměla sedět vedle mě v cele a čekat, kdo se uráčí přijít. Nebo spíše nepřijít.

Toho dne si Avery přišel pro denní nálož mučení už ráno. Netušila jsem, proč nechává naživu Islu, když nedrží žádné tajemství, po pár návštěvách jsem ale jeho zvrácenost pochopila. Isla nebyla ničím zvláštní, snad jen tím, že křičela vysokým, skoro až dětským hláskem. A to byl nejspíše ten důvod.

Dnes nás už nemělo čekat nic velkého. Budeme sedět v temnotě a poslouchat kapání vody. Já budu Islu uklidňovat a pokusím se přijít na způsob, jak ji odsud dostat. Přitom si budu ošetřovat utržená zranění, která nikdo neléčil.

Vždycky jsem si říkala, že to bylo příliš snadné. Celé dny předtím to bylo snadné. Teď jsem se ale dostala někam, kde jsem skutečně být nechtěla. Hodiny a hodiny jsem si namlouvala, že za Islu nenesu žádnou zodpovědnost, ale ta touha ji ochránit mě svazovala.

Přebírala jsem za ni ošklivá kouzla, nutila ji křičet pronikavěji, aby jí už dali pokoj, když hrozilo, že omdlí, a nechala se Averym trestat za její ochranu. Udělala bych cokoliv, aby se jí nic nestalo. Isla si to zasloužila, nemohla jsem ji v tom nechat. Pokud ve světě ještě existovala nějaká spravedlnost, pak jsem ji musela dodržet právě tady.

Třásla jsem se zimou, drkotala zuby, ale stejně jsem Islu zabalila do šály. Měla jsem hlad, ale stejně jsem jí přenechala svoji porci. Možná to byla vada osobnosti, ale já nemohla jinak. Vzala jsem si to jako osobní cíl. Isla tohle přežije.

Když se dveře otevřely podruhé, unaveně jsem vzhlédla a sykla při tom pohybu kvůli bolesti krku. I ten už mi ztuhnul. Do dveří ale nevstoupila jen jedna postava. Prudce jsem zalapala po dechu. Kromě siluety Averyho jsem spatřila i tu, kterou jsem několik dní neviděla. Stáhla jsem obličej do bolestní grimasy, dokonce jsem se musela přemáhat, aby se mi z očí nevykutálela ani jediná slza.

"Pán si žádá tvoji přítomnost," prohlásil Avery a já se pomaličku přesunula do kleku, ze kterého jsem měla aspoň maličkou šanci se zvednout. Zapřela jsem se rukama o zem a pomalu se zvedala. Averyho hlas mě ale zarazil.

"Tebe ne. Ji," ukázal na Islu, co se krčila u zdi.

"Ne," prohlásila jsem okamžitě a konečně se zvedla na nohy. Stála jsem nejistě, pravou nohu jsem nemohla přetěžovat kvůli nedávno vykloubenému koleni a bylo mi jasné, že ještě chvíli a spadnu na zem opět jen jako panenka.

"Zlatíčko..." prohlásil Avery sebejistě, "ty jsi snad zapomněla, co se stává těm, kteří odporují? Copak ti to nestačilo minule?" zasmál se.

Frustrovaně jsem vydechla, vztekle procedila vzduch mezi zuby a bolestně zavřela oči. To mi kolenem projela bolest jako vzpomínka na to, co se stalo minule, když jsem odporovala. Polykala jsem knedlík v krku, když Isla procházela kolem mě a mířila pod odborným dohledem Averyho ven z cely.

Isla se na mě poděšeně otočila a věnovala mi pohled, kvůli kterému bych byla schopná rozsápat celé sídlo smrtijedů. Jenže já musela vymyslet něco chytřejšího. Teď jsem ale mohla jenom pohled oplatit a pokusit se usmát. Bude to dobrý, říkala jsem jí tím pohledem. Jenže Isla mi i odpovídala. Nebude.

Dveře za nimi zapadly a já se opět propadla do temnoty. Věděla jsem, že nejsem sama. A to mi Malfoy potvrdil, když rozsvítil svoji hůlku. Osvětlil tak tmavou celu, která v namodralém světle vypadala ještě depresivněji.

Neměla jsem ta slova říct. Jenže jsem se nedokázala zastavit. "Prosím. Ať to přežije," zašeptala jsem, aby to slyšel, ale já neprozradila, jak se mi klepe hlas. Isliny vlasy mi zmizely z očí, ale ne z mysli. Vlasy, jež ztrácely svoji rudou barvu. A jenom tím jsem si uvědomovala, jak čas postupoval, jak se nám všem na tomto světě krátil.

"Žádáš mě o laskavost?" zeptal se překvapeně.

Zavřela jsem oči a opřela se o chladnou zeď, po níž jsem sjela dolů. Unaveně jsem se usmála, ale pak vložila hlavu do dlaní. Nedivila jsem se, že mi ruce zvlhly slzami. Nemohla jsem jinak.

"Nežádám tě o laskavost, žádám tě o spravedlnost. Spravedlnost pro Islu. Spravedlnost, kterou já sama nedokážu zařídit," špitala jsem slabě a unaveně. Únava, s tím jsem bojovala nejvíce.

"Svět není spravedlivý pro nikoho," zazněla tvrdá odpověď, která jako by se promítala do toho, co jsem udělala a řekla. Že jsem možná také nebyla tím nejspravedlivějším člověkem na světě.

"Proto se musíme pokusit vzít ji do vlastních rukou. My víme, co je správné. Podvědomě to cítíme, snažíme se to potlačovat, ale nemůžeme to dělat navždy," šeptala jsem, ale věděla jsem, že mám ve všem pravdu. "A i ti nejspravedlivější se občas zmýlí," přiznávala jsem po chvíli vnitřního přemáhání.

"I ty?" zeptal se poněkud kousavě. Přímo jsem cítila jeho pohled na svém schovaném obličeji. Nehodlala jsem vzhlédnout. Už kvůli slzám jsem nechtěla.

"Všichni," souhlasila jsem prostě. "Prosím," zopakovala jsem a přímo cítila, jak mi to slovo odtrhlo cosi v srdci. Pohřbilo jakousi část mého já, ale probouzelo novou. Bojovaly proti sobě v pokusu o přežití a ani jedna nemohla zvítězit. Ani jsem netušila, proč bojují, proč nemohou existovat vedle sebe. A už vůbec jsem si nedokázala představit, jak se tyto části či emoce jmenují.

"Nezabijí ji. Na to si s ní příliš rádi hrají," svěřil mi citlivou informaci, po které jsem musela zvednout hlavu a zadívat se do jeho obličeje, ve kterém se nezračila ani jediná emoce. Jako vždy. V tom mém se jich ale ukazovalo až příliš.

"Vedou ji do jiné cely. Nelíbilo se Mu, že je zrovna s tebou. Za celé tři měsíce ses nenechala zlomit," promluvil skoro obdivně. Z poslední věty čišel respekt a cosi víc. Nedokázala jsem to rozuzlit, nebyla jsem ve formě, kdy bych to mohla vůbec zkoušet.

"A to Ho štve," souhlasila jsem. Při představě Isly v samostatné cele mi však vytryskly další slzy.

A to, co se stalo potom, snad ani jeden z nás nečekal. Malfoy přešel blíž, přidřepl si přede mě a zadíval se mi do obličeje. Už mi nebyla zima, už ne.

"Neuvěřitelně moc," souhlasil potichu, pomalu zvedl ruku, natáhl ji ke mně. Nebránila jsem se. Jemně, až jsem to skoro necítila, mi palcem setřel slzu. Nezmohla jsem se na nic víc než na zírání.

"Proč?" zeptala jsem se zase svojí otázkou. Pobavila jsem ho, viděla jsem mu to na očích. Neusmál se ústy, v očích se mu ale zračilo mnohem více emocí, než jsem si kdy mohla připustit, než si kdy mohl připustit on.

„Do toho ti nic není," zavrněl to, co mi odpovídal vždycky. Podle něj mi do ničeho nikdy nic nebylo.

„A do čeho je?" odsekla jsem mu, jak jsem to mívala ve zvyku.

„Třeba do toho, že tady teď kolují zvěsti, že máš skutečně cenné informace, když ses ještě nenechala zlomit ani k jediné důležité. Neprozradila jsi nic podstatného, On začíná být nervózní."

Prudce jsem se nadechla a zamrkala. „Cože mám?" nechápala jsem jeho slova.

„Očividně dobrou výhodu při vyjednávání o svém životě," poradil mi potichu, než vstal a odstoupil ode mě o krok dál.

Vzduch jako by se tím pohybem pročistil, už nebyl tak těžký a dusný. Mohla jsem se konečně pořádně nadechnout, nic mě zevnitř nesvíralo. Nedusila jsem se tou maličkou vzdáleností mezi námi. Volný prostor byl úlevou i trestem. Něco tu chybělo. Ten pocit, že tu něco má být, ale ono není, nechtěl zmizet.

„Vím, že jsi to nebyl ty," vyhrkla jsem najednou. Nemohla jsem si pomoct.

Malfoy pokrčil rameny. „Já taky," přisvědčil mi s úšklebkem.

„Proč jsi to neřekl?" nechápala jsem.

„A ty bys mi věřila?" zeptal se na to, co jsem musela uznat jako pravdu. Nevěřila. Nevěřila jsem mu nic a tehdy ani toto. Bylo zbytečné cokoliv říkat, stejně bych si udělala názor sama. Nebojoval proti mně. Prostě mě v tom přesvědčení nechal.

„Pravda si vždy cestu na povrch najde," zadívala jsem se kamsi do dálky nad jeho hlavu. Pravda a spravedlnost, silné pojmy. Kde byla pravda, to jsem tušit nemohla. Zoufale jsem si přála mnoho věcí, přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy nenastala, ale ani aby nikdy neskončila. Rozporuplné pocity se zahlodaly do mého vědomí a začínaly spolu svádět ten pověstný boj, kterého jsem byla do této chvíle ušetřena.

„Jenže někdy je na ni už pozdě," vytkl mi a ležérně ke mně mávl hůlkou. Jeho kouzlu jsem se nestihla vyhnout. A ani bych to neudělala. Pokud jsem byla proto hloupá, tak ať. Já nemohla. Nedokázala bych věřit, že by to byla mučící kletba. A tak mě kouzlo zasáhlo přímo do bolavého hrudníku.

Žebry se mi rozlila prudká pálivá bolest, ale já ji dokázala rozlišit od spalující agónie, kterou mi působil Avery. Tohle byla léčivá magie. Cítila jsem, jak se mi žebra zacelují a opět přestávají bolet. Spravil to, co jeho komplici rozbíjeli.

„A někdy zase ne," vydechla jsem, když se mi stejně hřejivé teplo rozlilo ramenem, které to odneslo před pár dny.

Malfoy se ušklíbl a zhasl hůlku. Musela jsem se pousmát. V té tmě to stejně neviděl. A možná proto jsem si to dovolila. Pravda někdy vyjde na povrch a někdy ne. A někdy možná ani nebylo pozdě. Já zatím žila. Stále nebylo pozdě.

„Děkuju," zašeptala jsem do tmy překvapeně nad vlastním slovem. Pokud ho Malfoy slyšel, nedal to najevo. Pouze jsem viděla otevřít dveře, pak až siluetu v jejich světle. Ve chvíli, kdy se dveře zavřely, jsem měla pocit, že jsem zachytila slova. Možná jsem si je jen představovala.

„Přežij to, Emmelino."