Neuvědomovala jsem si, co dělám. Kdesi uvnitř mě cosi bolelo, i když by vůbec nemělo. Nebyl k tomu přece důvod. Cítila jsem se ale, jako by mi někdo přejížděl špičkou nože po žebrech zevnitř a najednou bez varování bodl. Přesně takový účinek na mě měla poslední slova Isly, když jsem se jí nejméně třikrát přeptala na barvu vlasů toho posledního smrtijeda.

Teď Isla spala zabalená do šály. Neřekla jsem jí, od koho ji mám. Použila jsem slova od přítele a spojence. Ani jedním jsem si však nebyla jistá. Byla to pouze prázdná slova, stejně jako mnoho jiných slov. Sama jsem se jí ráda zbavila. Ta šála znamenala cosi, co jsem si nechtěla připomínat.

"Co to s tebou je?" zašeptala jsem si pro sebe a zaryla si zbytky nehtů do dlaní. Přece jsem věděla, kdo to je. Vždyť jsem ho míjela. Chvíli po tom, co jsem se zbavila Averyho, tak jsem kolem něj procházela. A i když jsem si během uplynulých chvil vytvořila tisíce teorií o tom, že mě jistě jen tak nechal jít, já byla prostě jen rychlejší. Zbavila jsem se ho dřív, než stihl vytáhnout hůlku.

Sedla jsem si do pohodlnější pozice, abych ulevila bolavému kotníku, co mi pomalu natékal. Musela jsem si ho zranit při jednom z mnoha odpolední v salónku se smrtijedy. Co já mohla vědět?

Kotník mě ale ani zdaleka nebolel nejvíc. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala je rukama. Hlavu jsem si položila jako před tolika dny na kolena a nechala vlasy, aby se mi rozprostřely po zádech. Až pak jsem hlavu sklonila, aby Isla nepostřehla moje lehce se chvějící ramena. Kdyby se náhodou probudila, což jsem doufala, že nemá v plánu.

Netrvalo to ani pár minut, což jsem věděla jistě, protože mi ještě nestihly dojít slzy, když se opět ozvalo vrznutí dveří. Zvedla jsem hlavu trochu zpomaleně. Zděsila jsem se, že siluetu poznám na první pohled.

"Lumos," zašeptal chladný hlas, ze kterého jsem už necítila ani kapičku světla. Byl to led, chlad a zima, studená nenávist a zlo. Tma, čistá tma bez kousku světla.

Přiblížil se o krok ke mně. I přes píchnutí v kotníku jsem vyskočila na nohy a ukročila dozadu, směrem od Isly. Zamračila jsem se a jediným prudkým pohybem si setřela slzy.

"Jsi spokojený?" zasmála jsem se chladně a s potlačovanou zuřivostí. Mluvila jsem ale tiše, abych Islu neprobudila. 

"To je filozofická otázka o životě?" ušklíbl se, ale já se zamračila ještě víc. 

"Je jí sotva šestnáct. Když jste sem vstrčili mě, nebylo to fér, ale ji? To už jste rovnou mohli cvičit děti v zabíjení! Ale počkat, to vy vlastně děláte!" opět jsem ustoupila, ale s bolavým kotníkem to bylo spíše odkulhání do bezpečné vzdálenosti.

Nechápavý pohled Malfoye mi byl ukradený. Ukázala jsem na Islu a založila si ruce na hrudi. "A já se ptám, jsi spokojený? Dostal jsi šestnáctiletou holku do cely jenom kvůli tomu, že si vyšla do Prasinek," hořce jsem se zasmála, "ale proč mě to překvapuje."

Přistoupil o krok blíž, ale já opět zacouvala do tmy. "A nejhorší..." začala jsem, ale zarazila jsem se. Pak jsem se ale zhluboka nadechla a pokračovala. "A nejhorší na tom všem je, že jsem si snad i chvíli myslela, že bys to neudělal. Že jsem věřila a doufala. A to mě bolí víc než všechna zranění způsobená Cruciatem," znovu jsem se zasmála, ale znělo to spíš jako lehký povzdech.

"Hledala jsem světlo a narazila jen na tmu. Jak jsem mohla být tak hloupá a vůbec hledat?" zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. "Mělo mi dojít, že žádné světlo neexistuje. Ne tady," dodala jsem a připravila se na tu nejbolestivější část věty. "Ne v tobě," špitla jsem.

Nečekala jsem na slova obhajoby, byla by to prázdná slova. Lži a polopravdy, jak jinak. Co jsem jen čekala? Zacouvala jsem do tmy a couvala dál, dokud jsem nenarazila na zeď. Stále jsem viděla pohasínající záři světla z hůlky. Ta ale odcházela. Stejně jako její majitel. Bez jediného slova.

Jak jsem mohla vůbec někdy věřit a hledat?

***

Neřekl nic na svoji obhajobu. Kdyby to neudělal, jistě by mi to řekl. Naznačil nebo co to obvykle dělával. Jenže on neřekl nic. Doslova. Prostě odešel. A já osaměla se spící Islou. Isla nespala dlouho. Probudila se, opět vzlykala a já ji opět uklidňovala. A právě kvůli té chvíli jsem ho nenáviděla ještě víc.

Po dlouhých hodinách, které jsem počítala pomocí kapek vody dopadajících na zem a Isliných vzlyků, se otevřely dveře znovu. Poplašeně jsem vzhlédla k Dolohovovi. Srdce mi z jeho přítomnosti poprvé splašeně tlouklo. Bála jsem se. Co když nebude chtít mě ale Islu? Co budu dělat pak?

"Půjdete se mnou. Obě," pousmál se tak, až mě zamrazilo. Isla se rozvzlykala ještě víc, načež se Dolohovovi rozlil úšklebek ve tváři. Nenávistně jsem přivřela oči a probodla ho vražedným pohledem. Jenže mi to bylo k ničemu.

"Nech si toho vyhrožování," zavrčela jsem a chtěla pokračovat, ale Dolohov dnes neměl náladu se bavit. Trhnul mnou tak, že jsem klopýtla a vlastní vahou spadla na zem. Nenáviděla jsem se za to. Nenáviděla jsem jeho.

"Tak uvidíme, co s tím zmůžeš," zasmál se mi a postrčil mě ke dveřím. Isla šla poslušně za ním. To jen já dělala problémy. Dokud se ale jeho pozornost bude soustřeďovat na mě, nepodnikne nic proti Isle. Hodlala jsem udělat cokoliv, abych ji ochránila před jeho hněvem.

"Avery, vedu nám zábavu. Přiveď i Yaxleyho, pobavíme se všichni," zavolal do chodby a smýkl mnou na druhou stranu, kudy jsem obvykle nechodívala. Opět poznám další kousek svého vězení. 

Tou další částí byla místnost bez oken, ovšem se svícemi, které prostoru dodávaly trochu světla. I přes to to tu bylo tmavé a depresivní. Ostatně jako všechno ve vězení Temného pána. Nemuseli jsme čekat dlouho, Avery s sebou přivedl i Yaxleyho.

Když mě Avery uviděl, vycenil zuby a přejel si po nich jazykem. Pak mlaskl jako dravec před vydatnou večeří a jedním okem na mě mrknul. Zalapala jsem po dechu a zcela nerozumně se pokusila ustoupit. V duchu jsem si za to okamžitě zanadávala. Ukázat před dravcem slabost se nesmělo.

Po očku jsem se podívala na Islu, která s hrůzou hleděla na trojici mužů. Nedívala se ale ani na Dolohova ani na Averyho, dívala se totiž na Yaxleyho. Viděla jsem, jak děsem rozevřela rty, ze kterých se vydral pouze šepot. I přes to jsem to ale poznala. Ta slova mi zasadila novou ránu.

"To je on," špitla vyděšeně. A já si konečně Yaxleyho prohlédla celého. Co mě na první pohled možná neupoutalo, teď bilo do očí jako značka mé hlouposti. Yaxley byl blond. A přesně stejná blond se nyní měla stát známkou mé prohry.

***

Probudila jsem se až v cele. Vzpomínala jsem si jen matně na to, jak se Avery snažil vyrvat mi duši z těla. Měla jsem v mlze i to, že Dolohov chtěl Islu trefit kouzlem tak ošklivým, že jsem raději skočila před ni. A nevybavovala jsem si naplno ani to, že jsem ji ochránila. Aspoň jednou. 

Všechna kouzla jsem schytala za ni. A cítila jsem se příšerně. Hned, jak mi to došlo, jsem se otočila na bok a vyzvracela se na podlahu. Kromě kyselých žaludečních šťáv jsem dávila i krev. Měla jsem pocit, že mi s tím vypadla i nějaká vnitřnost, jen jsem si nebyla jistá, která - bolely mě totiž všechny.

V hlavě mi tepalo, v uších zvonilo a mé svaly byly příliš slabé na to, aby mě udržely jinak než v leže. Cítila jsem ostrou bolest v koleni, skoro jsem se bála dotknout se toho místa. Nakonec jsem si ale přiložila ukazováček k pravému koleni a přidušeně vyjekla.

Kromě bolesti jsem cítila i horkost a cosi, co už jsem nechtěla cítit znovu. Nedivila jsem se, že jsem omdlela. Kloub byl vyhozen ze své jamky a já si nebyla jistá, jestli se mi ho podaří dát zpět. Zhluboka jsem se nadechla a prudce trhla kolenem.

To, co se ozvalo potom, nebyl lidský křik. To byl skřek raněného zvířete. A přesně to jsem i byla. Raněné zvíře, co ze mě udělali. Udělali ze mě to zvíře, kterým jsem podle nich byla. Kousek ode mě se ozvalo šustění, jistě jsem Islu probudila. Jak by také ne, když jsem křičela a vzlykala jako smyslů zbavená.

Bolestí se mi zatmělo před očima, až jsem se musela znovu otočit a vyzvracet další krev na podlahu. Zcela unaveně jsem dopadla na ledovou zem a zavřela oči. Vzpomínala jsem si i na horší mučení. Tohle nemělo být tak hrozné, měla jsem žít více méně v pořádku.

Tak co se od minule změnilo? Bylo snad mé tělo tak slabé, že postupně chřadlo, až se jednou zlomilo? A proč zrovna teď? Po probuzení v cele jsem bývala v pořádku. Nemívala jsem vykloubená kolena ani lokty, i když jsem s nimi omdlévala. Necítila jsem převracející se vnitřnosti, i když z nich jistě měly být pouhé kousíčky nejlépe nasekané na kostičky.

Po probuzení jsem bývala uzdravená. Až teď mi došlo, jak to bylo divné. Po takových zážitcích snad bylo přirozenější tohle. A já si místo toho mohla stěžovat jen na zimu, i když už ani to ne. V čem byla ta změna? Proč jsem se najednou cítila jak rozžvýkaný kus brku, co někdo prožene mlýnkem na maso?

Z úvah mě vytrhlo prudké rozražení dveří. Unaveně jsem otočila hlavou, ale to už mě kdosi prudce zvedal do stoje. Z té rychlé změny se mi udělalo opět zle. Když jsem dopadala na kameny, přidávala jsem ke krvi ještě další.

"Zdá se, že konečně povoluješ," ozval se hlas, co jsem nechtěla slyšet ani náhodou. Vzhlédla jsem a zadívala se do Averyho tváře. Jistě si se mnou chtěl vyřídit účty za to, že jsem ho veřejně zostudila.

"Co tu chceš?" zašeptala jsem zničeně a padla na zem, když se mi podlomily ruce. 

Avery se zle a krutě zasmál. "Co tu chci? Otázka by měla znít jinak. Spíš jako Co tu děláš? Tak já, zlatíčko, jsem váš nový hlídač. Hra skončila, teď budeš mluvit," nakopl mě špičkou boty do hrudi a já přepadla na záda.

A v té ráně, co mi rozvibrovala tělo, jsem zaslechla a pochopila to, co bylo jinak. Proč jsem byla tak zničená. Nebyl tu nikdo, kdo by mě uzdravil bez mého vědomí. Kdo by se o mě staral. A kdo by se očividně staral o mnoho víc, než jsem jen mohla tušit.

Nebyl tu Malfoy.