V jednu chvíli se cela opět ponořila do ticha. To se písek v hodinách dosypal. S přesností na vteřiny jsem musela zavřít oči, aby mě neoslepil záblesk světla, co se přede mnou objevil. Rozčísl vzduch a zjevil se přímo přede mnou. Tím nejspíše někde spustil poplašné systémy snad všech smrtijedů. Jen představa Dolohova, jak se mě snaží chytit, mi vháněla bojového ducha do žil.

Teď jsem ale mohla jen rozmrkat jiskřičky a zaostřit na toho, kdo si pro mě na příkaz Malfoye přišel. Nestačila jsem se divit svým očím. Přede mnou nestál nikdo jiný než domácí skřítek. Maličká postavička se krčila přede mnou, zatímco to mělo být spíše naopak. I on tu měl vyšší postavení než já. To mě jen utvrdilo v rozhodnutí, jež jsem provedla během sypání písku v hodinách.

"Dobby přišel na rozkaz svého pána," začal skřítek, ale já jeho slova odmávla rukou jako nepotřebná.

"Malfoy toho napovídá," zasmála jsem se, když jsem pochopila tu zradu. Malfoy poslal jistě svého rodinného skřítka a nařídil mu zatloukat jeho roli v plánu. Jednoduché a účinné. Skřítek by se raději dal umučit, než aby prozradil byť jedinou informaci, co si jeho pán nepřál.

"Máte pět minut na to, aby vás Dobby odvedl, pak sem přijdou oni," ukázal ke stropu. Já ale pochopila. Smrtijedi. Malfoy to vypočítal s přesností na minuty. Jistě v tom měl praxi, jistě to všechno znal a uměl. Ušklíbla jsem se nad tím, že mě jeden z Nich zachraňuje za jejich zády. Jak by se asi tvářili, kdyby to zjistili? Popravili by ho? Umučili? A co mě?

"Pak je nesmíme promrhat," přikývla jsem na jeho slova a čekala, co bude dál. Jistě mi nastaví ruku a přemístí se se mnou pryč. A přesně to i udělal. Já ale ruku odmítla.

"Paní nesmí čekat, čas už není," naléhal skřítek, co se jmenoval Dobby.

"Hele, Dobby," vyslovila jsem jeho jméno s nejistotou, "víš stejně dobře jako já, že tohle by nedopadlo dobře ani pro tebe ani pro mě. A už vůbec ne pro tvého pána," lákala jsem ho na svoji stranu.

"Jsem těžký vězeň, hlídají mě, mučí a chtějí informace," lhala jsem, jako když tiskne. "Pokud zmizím, bude se to vyšetřovat. Opravdu si myslíš, že tvůj pán zametl všechny stopy? Že by na Malfoye nikdy nepřišli?" zkoušela jsem to.

"Pán řekl přenést Vás na bezpečné místo," zavrtěl rezolutně hlavou skřítek. Jeho oddanosti jsem se musela až podivit. Já sama bych ji měla znát jako mrzimorka, i tak ale moje loajalita zdaleka nedosahovala té jeho.

"Jenže co když nepůjdu? Pak tě tu najdou a spojí si to s tvým pánem," začala jsem vyhrožovat. Nikdy bych to neudělala, nikdy bych je neohrozila, ale to Dobby nemohl vědět. Musela jsem svoji roli zahrát dokonale.

"Nedopadl by příliš dobře. Poslechni, to přece nemůžeš dopustit," hrála jsem na jeho největší slabinu. Slovo svého pána mohl porušit pouze v případě, že by ho to ohrozilo. Bylo to složité pravidlo, které ne všichni skřítci mohli uplatnit, vždyť slovo pána bylo zákonem. Já ale na Dobbym viděla, že zákony pro něj neznamenaly ani zdaleka tolik co pro ostatní skřítky.

Chvíli se chtěl hádat, já ale každou jeho větu rezolutně odmítla. Docházel mi čas, musela jsem na tom zapracovat. Už mi bylo jedno, jestli se pro mě stihne vrátit, hlavně, že bude Isla pryč. Já nebyla důležitá, nebyla jsem sobecký tvor. Aspoň teď ne, nakonec ne.

"Půjdu pod podmínkou," nadhodila jsem a musela přejít vědomí, že tímto zpečetím osud všeho a všech. Možná jsem si to neuvědomovala plně, co tím můžu způsobit, ale vyřkla jsem svoji podmínku.

"Ve vedlejší cele je dívka s rudými vlasy. Když se dostane na bezpečné místo ona, nebudu váhat a půjdu. Ještě to můžeš stihnout, stačí správné kouzlo," navigovala jsem ho, ale Dobby moje rady nepotřeboval.

Musel se spokojit s tím, že zachrání prvně Islu. Jenže i tak neodcházel. "Co je?" nechápala jsem.

"Cely jsou stavěné jen na jedno přenesení, slečno. Jednou se odsud Dobby přemístí a už se sem nevrátí, nevratné kouzlo, co nezlomí ani skřítek," vrtěl hlavou. Jistě, jak také jinak. Smrtijedi přece nemohli mít takové cely, pak by si mohli všichni utíkat, jak by chtěli. Museli v tom mít takovou fintu jako jsem teď slyšela.

"To je jedno. Isla musí žít, já ne. Přemýšlej, zachráníš jednu nebo druhou a já se zachránit nenechám. Ne bez Isly. Takhle bude aspoň naděje," řekla jsem to slovo, o kterém jsem si myslela, že jsem ho ztratila. Neztratila.

"Dobby nemůže..." začal skřítek, ale já zavrtěla hlavou.

"Musíš! Pro dobro a světlo. Zachráníš ji, čímž zachráníš i mě. Nemohla bych utéct, kdyby tu ona zůstala. Nejsem tak sobecká," prohlásila jsem tvrdě. A Dobby musel na moji hru přistoupit.

Nad námi se ozvaly kroky, prudké bouchání a klení. To se smrtijedi blížili. A v tu dobu jsem na Dobbyho kývla. Možná jsem měla jen vliv na lidi, ale skutečně to udělal. Přemístil se. A já tak ztratila šanci na útěk.

Poslouchala jsem, jak za zdí přidušeně vyjekla dívka. Pak cosi prásklo. Isla byla zachráněna.

To už se v mojí cele ale rozrazily dveře a dovnitř vběhl Dolohov. Mířil hůlkou a sesílal kouzla. Já se na něj jen povýšeně usmála. Přišel pozdě. Bylo dokonáno, co jsem měla v plánu.

"Pozdě. Jako vždycky," odsekla jsem mu, za což jsem dostala plný zásah Cruciatem. V uších mi zvonilo, ale stejně jsem slyšela, jak své pomocníky úkoluje, aby zkontrolovali i další cely.

Když jsem dopadla omámeně na zem, už zjistili, že Isla chybí.

"Co o tom víš?" uhodil na mě Avery a také mi chtěl rozvázat jazyk kouzlem. Já už ale měla v udržení informací praxi.

"I kdybych něco věděla, tobě bych to nikdy neřekla," odsekla jsem a počkala, dokud si opět nevyřvu hlasivky a plíce. Bolest jsem ventilovala křikem, jinak už jsem nemohla. Ječela jsem z plna hrdla, ale v tom zvuku jsem slyšela i jistou eleganci a konečný vzdor. I na sklonku svého života, kdy jsem si podepsala rozsudek smrti, jsem dokázala čelit smrtijedům a nepoddat se jim. To bych totiž skutečně nepřekousla.

***

Když se mnou skončili, zůstala jsem ležet na zemi bez hnutí jako hadrová panenka. Cítila jsem se ale daleko hůř. Zůstala jsem ve stejné poloze ležet až do chvíle, co přišel Malfoy. Rozrazil dveře svým typickým způsobem. Nemohla jsem se ohlédnout, na to bych musela pohnout krkem, a to se zdálo jako neskutečně moc práce.

"Jsi tady. Jak dopadla výprava s Ním?" chrčela jsem přepadle. Hlas jsem měla vyřvaný a hned tak zase mluvit nebude. Skutečně si se mnou pohráli slušně i na jejich poměry. Já si ale bolest nemohla připustit, na to jsem měla příliš adrenalinu v těle.

"Cos to udělala?" zeptal se mě potichu.

Pousmála jsem se. "Správnou věc."

Nečekala jsem, že po této větě bude ještě pokračovat něco dalšího. Nečekala jsem, že mi bude chtít ještě kdy pomoct. Ale chvíle, kdy mě opět zahřál paprsek zlata z jeho hůlky, byla k nezaplacení. Tentokrát jsem se nebránila, neděsila jsem se toho. Nechala jsem na sebe dopadnout léčivé světlo.

"Od zítřka budeš mít ostrahu na kouzla. Tohle je poslední, co tu děláme, pak by o tom věděl," nemusel dodávat kdo. Bylo to jasné. Přikývla jsem s pocitem, že už mě ten pohyb bolet nebude. Nebolel.

"Díky. Islino bezpečí pro mě znamená víc než to, že jsem pořád tady. Dobby udělal správnou věc stejně jako já. I ty," dodala jsem tak tiše, jak jsem jen mohla.

Světlo se přestalo hrnout ke mně, už ale nebylo potřeba. Plíce mi opět držely pohromadě. Více jsem nepotřebovala. Stejně jsem se na něj neotočila a nedívala. Slyšela jsem ho, cítila jeho přítomnost, a to mi stačilo.

"Jenže já mu ji nikdy neodpustím," řekl sotva vteřinu před tím, než za ním zabouchly dveře. A mně bylo jasné, že Dobbymu nastávají těžké časy. Pro dobrou věc se platí, za svoje činy neseme odpovědnost a já možná neudělala vše správně. I tak jsem ale nelitovala.

Malfoyova slova se mi ale stále zabodávala do mysli. Neodpustí mu, že mě nezachránil. Proč jen to pro něj tolik znamenalo? Proč se vůbec snažil? Zdálo se mi, že slovo proč bude ještě důležité. Chtěla jsem to vědět. Chtěla jsem vědět, co se mu odehrávalo v hlavě. Byla jsem opět zvědavá.

Něco mi na tom všem nesedělo. Nebyla jsem nedůvěřivá, spíše jsem za tím hledala více než jsem chtěla. A v tu chvíli jsem si asi poprvé uvědomila, že se něco změnilo i ve mně. Že jsem možná začala přemýšlet jinak. Že jsem možná viděla světlo i tam, kam nepatřilo. Nebo jsem prostě jen prohlédla oponu svého myšlení. Jedno bylo ale jisté. Hřejivý pocit uvnitř hrudi nebyl způsobený kouzlem, na to byl totiž příliš silný.