Po Malfoyově odchodu jsem dlouze přemýšlela. Myslela jsem na všechno, co jsem možná udělala špatně. A možná také ne. V tomhle světě bylo těžké lišit tyto dvě věci od sebe. A já zjistila, že nejsem přeborníkem ani v jedné disciplíně.

Nečekala bych, že tak krátce po jeho odchodu přijde další návštěva. Možná jsem podvědomě toužila po tom, aby se vrátil. Nechápala jsem sama sebe, ale potřebovala jsem cítit, že ještě nezapomněl. Za těch pár hodin mohl snadno zapomenout. Za pár minut jsem ale měla zjistit, že nebyl jediným, kdo nezapomněl.

Když dveře vrzly, otočila jsem se a zahlédla siluetu, co byla jiná než obvykle. Nebyla totiž mužská. Měla jinak stavěné tělo, mnohem útlejší pas, širší boky i hrudník, což tvořilo dojem přesýpacích hodin. Více jsem z pouhého stínu neodhalila.

Ve chvíli, kdy rozsvítila hůlku, mi bylo zcela jasné, koho to mám před sebou. Ta čelist, tolik podobná Bellatrixině, ty oči, tak modré jako obloha při zapadajícím slunci, ty vlasy, co se do rodiny Blacků vůbec nehodily. Poznávala jsem ji.

"Narcissa Blacková," sykla jsem její jméno neutrálně, bez emocí. Nemohla jsem si dosud udělat názor, Narcissa při mých mučeních neasistovala, dokonce jsem ji nevídala. Vzpomínala jsem si ale, že ve škole před dávnými časy vypadala zrovna tak. Znávala jsem ji ještě před dobou temna.

"Budoucí Malfoyová, aby bylo jasno," začala okamžitě útočně. Překvapeně jsem zamrkala nad ostrostí tónu jejího hlasu. Nikdy jsem ji neslyšela promluvit tak tvrdě. Vždy se jen lehce smála, moc se ale neprojevovala. Nesnažila se jít ve stopách Bellatrix ani nikomu jinému z jejich party, co byla o tolik let starší. Vzpomínala jsem si na ně jen matně. Bellatrix jsem potkala jen párkrát, byla primuskou ten rok, kdy mě klobouk zařadil do Mrzimoru, Narcissa ale byla o chvíli mladší. Vídávala jsem ji snad o rok či dva déle, nemohla jsem si přesně vzpomenout.

"Samozřejmě," pokývla jsem formálně hlavou a lehce ironicky jí nabídla ruku, aby mi s ní potřásla. Její úsměšek mi byl vědomím, že jinde v jiný čas a jinou dobu, snad v jiném vesmíru, bych s ní dokázala najít společnou řeč. Dnes ale k ničemu takovému dojít nemělo.

Taktně moji ruku přešla a obešla mě celou kolem dokola. Kroužila jako sup, co se co chvíli slétne na bezbrannou mršinu. Tu jsem měla představovat já. 

"Jistě víš, co chci," začala povýšeně. Možná jsem ji překvapila, když jsem zavrtěla hlavou.

"Obávám se, že neznám tvé vznešené důvody, proč jsi navštívila celu samotného dna společnosti. Nemáš pocit, že tu nemáš, co pohledávat?" odsekla jsem jí. Nenáviděla jsem ten povýšený tón a to jsem ho slyšela poprvé v životě. Už takhle se mi dokázala dostat pod kůži.

"Pak je jistě brzy poznáš," odbyla mě velice snadno.

"Bohužel," zamumlala jsem si pro sebe, ale měla na paměti heslo bradavického erbu. Nelechtej spícího draka. Neměla jsem v plánu pokoušet štěstí a dráždit Narcissu Blackovou.

"Lucius mi poslední dobou dělá starosti," začala Narcissa skoro mírně. Kdybych pominula fakt, že kolem mě přecházela a přeměřovala si mě pohledem, měla bych pocit, že sedíme kdesi v kavárně a povídáme si o životě. 

"A co já s tím?" nechápala jsem.

Narcissa překvapeně pokývla hlavou. "Ano, ano, co ty s tím?" zopakovala po mně. "Během posledních dní i týdnů jsem si všimla jisté změny," pokračovala v předchozím oznámení. "Už se na mě nedívá jako předtím. Teď jako by jeho pohled zchladl," poslední slovo pronesla váhavě.

Mlčela jsem a čekala, co přijde dál. 

"Už ani nešeptá mé jméno, když spí nebo... Dělá něco jiného," krčila rameny s potutelným úsměvem. Něco v tom oznámení mě bodlo do hrudi. Viděla jsem na ní, že je nadšená z představy, že mě to zabolelo. A proto jsem na sobě nesměla dát znát žádnou bolest.

"Pak to ovšem není můj problém, ale problém vás dvou," ustoupila jsem o krok stranou, abych se vyvlékla z jejího kroužení. Narcissa opět kývla hlavou, ale zadívala se do dálky a skousla si spodní ret. Snad, jako by váhala nad tím, co řekne dál.

"Jistě, jistě, to by nebyl, kdyby totiž Lucius nešeptal jiné jméno místo toho mého," zatěkala ke mně pohledem. "Jméno Emmelina nebylo těžké najít. A jaké to bylo štěstí, když jsem se dozvěděla, že už nějakou dobu trávíš tady s námi zavřená. A shodou okolností se Lucius ochomýtá kolem tvého věznění od samého začátku. Náhody se nějak sešly pohromadě," zavrněla.

Zůstala jsem stát jako opařená. Malfoy že by snad někdy...? Ne, to nemohla být pravda. Vzpomínala jsem na všechny ty tiché věty, co mi řekl na rozloučenou. Hlavně to přežij. Tohle mu nikdy neodpustím. To tě nemusí zajímat. To není tvoje věc. Jedině tak můžeš zůstat naživu. Pokud to všechno něco znamenalo, pak jsem možná nalezla odpověď na svoji otázku proč.

Otázkou teď nebylo proč, ale proč já? Proč já byla tím, co ho donutilo šeptat mé jméno při setkáních s jeho snoubenkou? Sobeckou část mého já to přimělo být hrdou. Pýřit se pod tím zjištěním, že jsem si možná omotala kolem prstu obávaného smrtijeda. Jenže ta rozumná část, ta skutečná a oproštěná od veškerého ega, mi říkala, že mě to bude něco stát. Jenže hřejivý pocit v hrudníku neustával a neustával ani s dalšími a dalšími rozumnými větami a argumenty.

"Pak možná nebudeš tak dokonalá, jak se o tobě povídá," popíchla ji ta pyšná část. Zděsila jsem se nad vlastními slovy. Opět jsem mluvila dříve, než myslela. Jak jen jsem mohla být tak hloupá a arogantní a stále ještě poslouchat, co mi ta část našeptává? Vždycky mě dostala jen do problémů.

"Dej si pozor, Emmelino," oprostila svůj hlas od veškeré pohody a zvučnosti lehkosti. Teď byl krutý a nebezpečný. Varovala mě.

"Dej si pozor na mě. Stanu se Malfoyovou a nic mě nezastaví. Mí rodiče do té svatby vložili víc, než si umíš představit, a já si ji nenechám překazit někým jako jsi ty. Nejsi pro mě konkurencí, to doufám víš. Roznesu tě na kopytech, to si pamatuj," poslední větu prohodila spíše laškovně a vesele.

Její kroky se rozezněly a já slyšela, jak míří ke dveřím. Nebyla bych to ale já, kdybych poslední setkání nějak nezničila. Kdybych opět nepromluvila.

"A jak to chceš zařídit? Dáš mu snad lektvar lásky, aby na mě zapomněl? Co je v srdci zaseto, to může jen klíčit, ne se ničit," píchala jsem do vosího hnízda, dráždila spícího draka a pokoušela své štěstí. Nemohla jsem se ale zarazit.

"Když budu muset, poradím si i s lektvarem. Ty se ale měj na pozoru, květiny mají také trny, i když se jedná o narcisy," slyšela jsem v jejích slovech úšklebek.

"Vážně? To je tedy pravá láska, když musí být podpořena výhružkami a lektvarem," neodpustila jsem si poslední popíchnutí už tak dost výbušné situace. Můj mozek si ale odjel na dovolenou a vypověděl službu. Měla jsem jen vidinu toho, jak Malfoy šeptá moje jméno, zatímco Narcissa skřípe zuby. A v tom všem se vznášel opar mlhy, co jsem vídávala při Valentýnu. Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněla.

"Řekla sis o to sama. Stojíš mi v cestě, Emmelino, a ty víš, co se říká o nás zmijozelských. Jdeme si za svým i přes mrtvoly. A někdy je to nutné vzít doslova," zasmála se a otevřela dveře.

Zůstala jsem přimraženě stát a zírat na dveře, co se každým okamžikem měly zavřít. Právě jsem si totiž podepsala rozsudek smrti. Narcissa Blacková mě totiž viděla jako nepřítelkyni. A já bohužel věděla, co se stává nepřátelům mocných.