Nedlouho po Narcissině odchodu mi bylo už zcela jasné, pro koho se to řítí ty zběsilé kroky na schodech. Kdo bude poctěn tou nadšenou návštěvou Dolohova či Averyho. Nikdy bych si nemyslela, že jedno moje slovo způsobí takovou pohromu. Jenže se tak stalo.

Když se otevřely dveře, viděla jsem vše jako ve snách. Nedokázala jsem se pořádně pohnout, jak jsem neustále musela myslet na všechno to, co jsem se dozvěděla od Narcissy. Nestihla jsem se bránit. A ani jsem nemohla. Opět jsem na všechno byla sama.

Dolohov vběhl dovnitř následován Averym. Poprvé se rozžaly louče po stranách zdi. Vše osvětlilo temnotu a já se poprvé mohla podívat na místo, kde jsem strávila tolik času.

Nebylo ani zdaleka tak velké. Čtyři prosté zdi byly blíže, než jsem si myslela. Ode dveří sem nevedla dlouhá chodba ničeho, jak jsem si představovala. Bylo to pouze pár kroků. Těžké železné dveře vypadaly rozvrzaně a staře. Když jsem se rozhlédla kolem, našla jsem dokonce to místo, odkud ze stropu vždy padaly kapky vody. Aspoň v tom jsem se nespletla.

"Tohle je konec," shodil mě na zem Avery. Zpomaleně jsem spadla na zem a zadívala se kolem. Odtajnili mi své místo, moji celu. Pochopila jsem to. Byl konec. I Avery to říkal.

"Zítra se tě konečně navždy zbavíme. Zítra za úsvitu zemřeš," sliboval mi Dolohov. 

Bylo mi to jasné. Neuběhlo ani pár hodin, co se Narcissa činila. Jistě jí stačilo pár slov a všichni jí padli k nohám. Dokonce i Voldemort musel uznat, že už nejsem užitečná. K čemu byla ochranná kouzla vězni, co stejně nic neřekne. K čemu vůbec bylo vydržovat si takového vězně?

Hodlala jsem svůj konec přijmout statečně a hrdě. To všechno jsem stejně už dávno věděla. Možná to bylo chladné a vypočítavé, ale já se s tím vším smířila už před dlouhou dobou. Před pár dny, když jsem umožnila Isle utéct, jsem pochopila, že nepřežiju dlouho. Měla jsem zemřít už ve chvíli, co mě sem přenesli. Nechali mě ale žít a já díky tomu poznala něco, o čem jsem předtím pouze snila. Poznala jsem vnitřní pocity, své hranice i meze, za které jsem byla ochotna se vydat. A na konci této cesty byl nevyhnutelný konec.

Poslední kapkou bylo to, že při odchodu nezhasli louče. Nyní jsem kolem sebe poprvé viděla. Po předlouhé době jsem se dívala na všechno, co se kolem mě mělo odehrávat. Dveře se zabouchly a já tak poprvé mohla vidět, jak se zavírají. Už nešlo jen o hlučnou ránu, už to bylo doprovázeno obrazem.

A stejným obrazem bylo doprovázeno jejich otevírání. Zvuk byl stejně tichý jako vždy, místo siluety jsem však viděla skutečného muže, co dovnitř vcházel. Už to nebyl pouhý stín, s nímž jsem konverzovala ve tmách, ani ten, kdo mě pomáhal vytahovat z jámy, co mi kopal osud. Tohle byl skutečný člověk z masa a kostí, tohle byl ten, kdo podle Narcissy šeptal mé jméno, tohle byl Lucius Malfoy.

"Čeká mě konec," oznámila jsem mu okamžitě. Nedokázala jsem říct slovo smrt, nehodilo se sem. Konec byl jen začátkem pro moji další cestu, která bude možná ještě dobrodružnější než ta první tady na tomto světě. Každá nová cesta je svým způsobem vzrušující.

"Narcissa se o to postarala," potvrdil mi mé obavy s zhnuseným výrazem. Pousmála jsem se.

"Ano, já vím. Mluvila jsem s ní. Ale řekni si ty sám v sobě, zda za to skutečně mohla ona. Jestli nezasadila pouze poslední úder do hlavičky hřebíčku na mé rakvi. Jistě by to jednou přijít muselo," mávla jsem kolem sebe a nedokázala se rozbrečet, jak by to jistě každý rozumný člověk na mém místě udělal.

Mlčel. Viděla jsem mu na očích, že Narcissu ze všeho viní. Jenže ona za to nemohla. Ne tak docela. Pouze si chránila, co bylo její. A pokud její byl on, pak si ho musela chránit přede mnou. Nikdy bych nečekala, že na to pomyslím, ale při tomhle posledním setkání, při téhle poslední příležitosti, jsem toho hodlala využít.

"Také mi říkala jiné zajímavé věci. Třeba o tom, že znáš moje jméno," uchechtla jsem se a pomalým krokem se k němu rozešla. Cela skutečně nebyla tak velká, jak jsem si myslela. 

"To je snad samozřejmé," nenechal se rozhodit, ale já se pousmála znovu.

"A je stejně tak samozřejmé ho šeptat ze spaní?" rozesmála jsem se nad absurditou Narcissiných slov. Jak hloupě to znělo, to ani nešlo popsat.

"To je absurdní," potvrdil mi mé myšlenky chladně a cize. Stejně tak, jak se snažil i působit. I přesto, že jsem ho viděla poprvé po dlouhém čase skutečně dobře, jsem poznala lež. Z pouhé přítomnosti člověka lze odvodit mnoho věcí a já se naučila v Malfoyovi číst lépe než kdo jiný. I to mě utvrdilo v tom, že všechno, co se tu kdy stalo, mělo skončit právě v tuto chvíli. Právě takhle se psaly nejdůležitější momenty historie lidí. Mé historie.

"No a co? Není všechno kolem tak trochu absurdní? Není tvoje samotná přítomnost tady absurdní? Tak proč nepřidat ještě jednu maličkou absurditu?" vyptávala jsem se a mávla rukou kolem dokola k místu, kde měl končit můj život.

"Proč?" položil tu snadnou otázku, která mi v hrdle vyvolala smích. 

"Tohle je moje otázka," zasmála jsem se. A pak, aniž bych to snad čekala nebo počítala či promýšlela, jsem si mohla všimnout jen toho posledního okamžiku samoty, než ve mně vybuchly miliony světélek ohňostrojů.

Tehdy mě k sobě přitiskl. V tu ránu jsem se ocitla v objetí nepřítele. Jenže toto objetí bylo tím nejsladším, co jsem kdy zažila. Bylo zakázaným ovocem, co pro mě vyrostlo a lákalo mě, bylo hadem, co mi je nabízel, i stromem, na němž rostlo. Stála jsem tam, neschopna slova, jen jsem se zoufale tiskla k tomu, na koho jsem si vytvořila tu podivnou závislost.

Čert vem Narcissu a mnoho dalších. Já stála tady a teď. Nepotřebovala jsem vědět proč, stačilo vědět, že je. Že je život, že je štěstí a že je láska. A i když nemusela být věčná, byla právě tady a teď. Stejně jako já. 

Nemusela jsem si lámat hlavu s budoucností. Neměla jsem ji. Byla jsem teď nebo nikdy. Když už jsem měla zemřít, nehodlala jsem se v posledních okamžicích držet zpátky. Přála jsem si tolik věcí, ale všechny se mi vypařily z hlavy při tom prvním polibku.

Ve chvíli, kdy se naše rty spojily, jsem přestala existovat samostatně. Tehdy jsem pocítila to, o čem jsem mohla v Bradavicích jen snít. Mohla mi o tom Lily donekonečna vyprávět, Marlene mohla přehrávat své zážitky se Siriusem stále dokola a dokola, i Alice mohla mluvit o svých něžnostech, nic z toho mě na tuto chvíli ale nepřipravilo. Veškeré historky a příběhy byly k ničemu, tohle bylo něco úplně jiného.

Viděla jsem, cítila jsem a hlavně jsem chápala. Cosi uvnitř mě chápalo, o co jde. Že tohle je ten okamžik, co si budu pamatovat po zbytek svého krátkého života jako ten nejlepší. Bez konce by totiž nebyl začátek tohoto večera. Co na tom, že za úsvitu skončí? Teď tu byl. A já byla s ním.