Šla jsem hrdě s hlavou vztyčenou. Šla jsem za doprovodu paprsků vycházejícího slunce. Šla jsem vstříc svojí smrti. 

Míjela jsem Dolohova i Averyho, míjela jsem i Narcissu a pár lidí, které jsem neznala. Bezejmenní smrtijedi. Dokázala jsem jít pyšně a arogantně už kvůli včerejšku. Kvůli tomu, co se nakonec v cele smrti stalo. A jak moc mě to poznamenalo.

Zadívala jsem se do očí tomu, kdo stál vedle Narcissy. Měla jsem jen poslední myšlenku. Nezapomenu. Já nikdy nezapomenu. Ani na jedinou vteřinu mého přespříliš krátkého života. Kdybych žila, už navždy bych si s sebou táhla vzpomínku na ony chvíle. Na chvíle, jež mi daly poznat lásce.

Má poprava očividně měla být velká. Asi jsem neměla zemřít ve sklepě jako mnoho jiných. Mě zabije samotný Voldemort před očima všech. Možná na přání Narcissy, co já jsem jen mohla vědět?

Neudělala jsem jim tu radost, nezhroutila jsem se z vidiny smrti. Smířila jsem se s ní. Zažila jsem tu vše, co jsem zažít chtěla. Můj život mi poskytl maximum, co víc bych od něj mohla chtít? Zemřu s pocitem, že jsem skutečně žila. Jistě, mohla bych žít i dál, ale dokázala jsem se smířit s tím, že můj život bude krátký. O to plnější a zajímavější ale byl.

"Střílejte, pokud vám to vaše roztříštěné duše dovolí," postavila jsem se před smrtijedy s Voldemortem v čele. Jen do toho, střelte si, vybízela jsem je pohledem. I Voldemort hledal toho odvážlivce, co vypálí první. Nikdo se k tomu neměl. Dokonce i Bellatrix na okamžik sklonila hůlku v úctě odvaze a cti, co jsem byla ochotna dát na odiv.

"Když si to přeješ," uvolil se nakonec Voldemort a namířil na mě hůlkou. Ušklíbla jsem se. Zelené světlo ale nepřišlo. Nemohla jsem zemřít s úsměškem na rtech. Někdo mi tu možnost totiž vzal. Někdo nebo něco.

Kolem se náhle rozlila tma. Z cely jsem bývala zvyklá, netrvalo mi dlouho přizpůsobit se. Zvlášť když jsem za onou tmou cítila jejího majitele. Opět jsem ho nemusela vidět ani slyšet, jen jsem věděla, že za tím je on. Věděla jsem, že to dělá pro mě. 

O tom mě přesvědčily i ruce, jež mě popadly něžně a skoro láskyplně. Nechala jsem se vést směrem, odkud jsem tušila bránu. Tu jsem již tolikrát viděla. A právě v ten okamžik mi to došlo. "Tohle je Malfoy manor, že jo?" zasmála jsem se vlastní hlouposti. Jen majitel sídla by tohle dokázal. Jen majitel sídla mohl v naprosté tmě trefit k bráně i se mnou.

Smrtijedi kolem už se začínali probírat k akci, jenže nám stačilo dostat se ven ze sídla. V zahradách se Malfoy už jistě mohl přemisťovat, bylo to přece jeho sídlo. Celou dobu mě věznili v jeho vlastním sídle. Něco takového mohli opravdu jen oni.

"Už," oznámil mi, jak mi včera naplánoval. Když během noci stihl i mluvit. Když se za mě rval do posledního dechu. Když dokázal jít i proti své snoubence jen pro moje bezpečí, pro můj život. Říkala jsem, že to není potřeba, že mě stejně dostanou, ale nakonec jsem svolila. Svolila jsem k vlastní záchraně. Jako vždy jsem ale vše nechala na něm. A jako vždy jsem nemohla být zklamaná.

Chytila jsem se jeho ruky a nechala se přenést pryč od sídla, v němž jsem zažila nejlepší i nejhorší chvíle svého života.

Kdybych si na přemisťování tolik neodvykla, možná bych při dopadu na jiné místo neslétla na zem. A možná by mě jeho ruce nechytily. Opět jsem se ocitla v tom objetí, které se nesmí opakovat. V objetí nepřítele.

Všechna vášeň i cit tu byly stále. Jenže dnes jsme měli na práci jiné věci. Ustoupila jsem s přemáháním, stálo mě to veškeré úsilí, ale ustoupila jsem o krok dozadu a rozhlédla se kolem. Stála jsem v uličce, kde sotva vycházelo slunce. Šlo o vesnici, již jsem dobře znala. Až příliš dobře. Tady všechno vždycky začínalo.

"Prasinky?" nechápala jsem a dívala se kolem sebe.

"Jsou blízko Bradavicím. A v nich je Brumbál," naznačil mi. Pousmála jsem se, ale přikývla jsem. Jistěže Brumbál. Kdo také jiný by mi mohl pomoct? Kdo jiný by mě mohl pokaždé zachránit, až tu Malfoy nebude?

"Jenže..." netušila jsem, co dál. Nemluvívali jsme o citech. Mnoho jsme toho nenamluvili. Souznění to nepotřebovalo. Cítila jsem city i slova bez jejich použití. Znala jsem je dřív, než je mohl poznat on sám. Stejná vlna nás spojovala v jedno. Nepotřebovali jsme mluvit, proto jsme to neuměli.

"Žij svůj život, najdi si ochranu a bezpečí, pak zbavte svět Jeho. Kdyby zmizel, nebudu po něm pátrat. Nikdo nebude, o to už se postarám," sliboval mi potichu. Neodstupovala jsem. Cítila jsem na sobě poprvé po dlouhé době sluneční paprsky. Netušila jsem, co použil ve svém sídle za kouzlo, to se ale nejspíše nikdy nedozvím. Bylo to jeho sídlo. Jeho dům, jeho hrad. Jen on mu velel, ať už si Voldemort myslel, co chtěl.

"A co ty?" vydechla jsem zoufale. Snad jako bych nemohla ještě opustit tu náruč nepřítelovy lásky, co jsem dostávala. 

"Vylžu se z toho," ušklíbl se, jako by snad nic lehčího ani neexistovalo. Já se ale bála. Strachovala jsem se. Jenže jsem se nebála jeho, bála jsem se o něj. Takové to tedy bylo, takový to byl pocit.

"A co když ne?"

"Je tu přece stále naděje, aspoň to jsi mě naučila," zasmál se lehkým smíchem, trochu smutným, ze kterého bylo slyšet loučení. Jeho dech mě pohladil po tváři, než se mi tělem rozlila zima z toho, jak odstoupil. O krok, dva, tři...

"Stejně jako jsi mě naučila lásce," dořekl na rozloučenou, než se vzduchem znovu rozlehlo prásknutí. A s ním jsem padla na kolena a hroutila se do sebe.

Byl to ten nejkrásnější čin. Záchrana osoby jen z lásky. To nejkrásnější, co může někdo udělat. Možná jsem měla pravdu, když jsem mu říkala, že v každém člověku je světlo i stín. Naděje existovala a láska také. Naučili jsme se to navzájem. Naučili jsme se těm nejkrásnějším citům.

Potřebovala jsem se dostat k Brumbálovi. Potřebovala jsem se znovu připojit k odboji. Bylo na čase začít něco dělat s nadvládou smrtijedů. Byl čas zachránit svět. Opět navštívím Fénixův řád a začnu bojovat. 

Zlomeně jsem se dotkla rukou tváře. Nahmatala jsem cosi, co mohlo být slzami. Brečela jsem a ani jsem netušila proč. Smutkem? Nebo snad štěstím? Vzpomínkou? Nebo koncem? Plakala jsem nad něčím, co se nedalo změnit. Já si ale pamatovala ten pocit. Pocit, že pro někoho něco znamenáte. Pocit, že on je ochoten riskovat život pro ten můj. Pocit, že já bych dokázala to samé.

Setřela jsem si slzy. Nebylo tu pro ně místo. Teď jsem musela svět zbavit těch, co Malfoyovi tak znepříjemňovali život. Postavím se smrtijedům tváří v tvář. Budu mučit Dolohova stejně jako on mučil mne. Vybiju si zlost na Averym za Islu i za sebe. Za všechny, kteří se nemohli bránit.

Naučil jsi mě, že to nesmím vzdát. A já to nevzdám, Luciusi.