Nebylo to snadné. Pro nikoho to nebylo snadné. Po tolika měsících jsem se navrátila do Řádu, který už dávno nevypadal tak jako předtím. Bylo štěstí, že jsem se vrátila včas. Setkala jsem se ještě se všemi, co jsem v období svého života milovala.

Nedlouho po tom mi osud vzal Marlene. Tuto ránu osudu už jsem ale přijala statečně. Vzpomněla jsem si na Malfoyova slova. Mohla by žít, když nebudeš mluvit. No, já utekla, čímž jsem jí jistě podepsala rozsudek smrti. Stejně tak si ho ale podepsala ona sama, kdy vstoupila do Řádu.

Skoro o rok později nastala noc posledního října, kdy jsem hlídkovala v jedné části Londýna. A tam jsem ho potkala. I po takové době jsem rozeznala tu siluetu. Poznala jsem ty pohyby, ve tmě jsem cítila onu přítomnost. A na malý okamžik, skutečně jen na ten nejmenší, jsem se cítila stejně jako tehdy v cele.

Sotva jsme se na sebe stihli podívat, když se oblohou rozehnal ten blesk, co všechno změnil. Hromy a blesky začaly bičovat oblohu, vše jako by se změnilo, proto jsme neměli mnoho času. Jen krátce jsme si pohlédli do očí a pochopili to. Žili jsme si svoje životy, ale v srdci jsme stále přechovávali to intimní cosi z té doby před rokem.

Byl by to šťastný den, kdyby nezemřela Lily a James. A kdyby jen chvíli po tom nebyl Frank a Alice umučeni Bellatrix. Sice pouze ztratili všechno, co měli v hlavě, ale byl to stav horší než smrt. Sama jsem smrti čelila hodněkrát, uměla jsem to posoudit.

Z mých původních přátel mi tedy zbyl pouze Sirius. Jenže ten zradil. To on zaprodal Lily a Jamese Voldemortovi. Nikdy bych to do něj neřekla. Zrovna Sirius byl posluhovačem temné strany? Proč on? Jak to?

Nedalo mi to. Jednou bych se někde musela zeptat. Vydržela jsem to dlouhé roky, ale má zvědavost byla nekonečná, proto se jednou u Malfoyů doma rozeznělo bouchání na dveře. Vybrala jsem si okamžik, kdy bude Narcissa pryč. 

K sídlu Malfoye jsem měla speciální vzpomínky, všechny salónky jsem znala za jiných okolností. Nebylo správné jimi procházet. Malfoy, Lucius, to chápal. Vyšel ven a zanechal pětiletého Draca v domě. Nebolelo mě to vidět, spíše jsem si říkala, jestli to tak doopravdy muselo být. Narcissa nebyla šťastná, to jsem poznala, a Lucius také ne. Co je nutilo i přes všechny události udělat to, čeho si žádala společnost?

Vyzvídala jsem dlouho a Malfoy mi vše vypověděl. Neznala jsem jeho pohled na věc, jen jsem chtěla znát jedinou odpověď. Byl Sirius skutečně zrádcem?

Jenže tehdy poprvé jsem se nedozvěděla nic. Jako by snad výpůjční lhůta vypršela a s každým přibývajícím rokem se propast mezi námi zvětšovala. A kdo ví, možná to tak mělo být. To odpoledne jsem odešla bez informací a s pocitem, že jsem cosi ztratila. Cosi důležitého, co mělo být mojí součástí.

Když jsem si vyvolávala patrona, myslela jsem na ten večer v cele. Nikdy neměl problém se objevit. Můj patron to dokázal i teď. Možná se vytrácelo souznění ale vzpomínky nikdy. To, co jsme si zažili, se s námi potáhne už navždy. A já za to byla světu nesmírně vděčná.

O dva roky později jsem viděla Islu. Isla vše přežila ve zdraví a odjela si žít svůj šťastně vysněný život kamsi do Ameriky. A já jí mávala z Anglie. Jen ať si jede. Až se jednou On vrátí, aspoň u toho nebude. A já věděla, že se jednou vrátí.

Luciuse jsem znovu viděla až o mnoho let později. Když jsem ho viděla s Dobbym, nemohla jsem si nevzpomenout na chvíli, kterou jsem sama zavinila. To kvůli mně Dobby trpěl. Kdyby mě tehdy zachránil, Malfoy by mu jistě odpustil. Jenže jak řekl, nikdy mu neodpustí. 

Netrvalo to dlouho a přišel ten čas, kdy se vrátil. Zprvu jsem nechtěla věřit a dále docházela na ministerstvo, když mi to ale až příliš začalo připomínat dobu, kdy mě poprvé unesli, opět jsem se ozvala Brumbálovi. Historie se možná opakuje, ale tahle se opakovat nesměla. Byla jsem si jistá, že dnes už by to takové nebylo. Doba se změnila a zážitky s ní.

Všechny boje jsem vedla ve jménu padlých. Každý z nich si zasloužil vítězství a já jim je chtěla dát. Jak jsem si kdysi slíbila, já se nevzdám. Ať už mě to naučil kdokoliv, já se nevzdám. Stejně jako jsem nezapomínala. Vzpomínky mohly blednout, ale nemohly se vytratit. Tyhle ne.

Když jsem se setkala s Harrym, musela jsem se dívat do jeho očí. Viděla jsem Lily. Lily uprostřed Jamese. Ale to mu říkali všichni. Vzpomněla jsem si na přátele, na všechny. Dokonce i na Siriuse, který byl prohlášen hrdinou až po své smrti. To on byl posledním z naší party přátel. Zbývala jsem jen já a já to měla mít jistě brzy také spočítané.

Zastihli nás nepřipravené. Seděla jsem s Amélií Bonesovou nad skleničkou, když tu se zjevili a začali metat kouzla. Amélie uhnula a já také, na druhé kouzlo se ale skácela k zemi před mýma očima. Připomnělo mi to, jak zemřela Dorcas.

Já dokázala uhnout. Stále jsem žila. Smrtijedů ale bylo moc a já byla příliš pomalá. Dívala jsem se na to, jak se Dolohov ušklíbá.

"A přece zemřeš," pověděl mi. Přál si to od samého začátku. Jenže já byla připravená jako už tolik let. Ve válce je těžké nebýt připraven. Připravíte se automaticky, aniž byste o tom byť jen tušili. A přesně v tuhle chvíli jsem si byla jistá, že já připravená byla.

"Avada Kedavra!" zaslechla jsem ta slova jako ve zpomaleném záběru, co jsem vídávala jako malá na mudlovských filmech. Ještě hodně, hodně dávno. Světlo ke mně doletělo a narazilo mi do hrudníku. Nebylo to nepříjemné. Letěla jsem vzduchem, když jsem narazila do zdi.

Zavřela jsem oči.

A už je neotevřela.

Ahojky,

tak jsme se dostali skoro na samý konec celého příběhu. Skoro. A tou výjimkou bude zítřejší dodatek, který bude plnit funkci poslední kapitoly. Takže pokud jste si říkali, že už máte tenhle příběh z krku, dovolte mi ještě zítra publikovat zcela poslední část. Prozradím vám ale její jméno. Pozdravy z pekla, no, jen si lámejte hlavy nad tím, co se v tomto bonusu bude skrývat :D

Uvidíme se zítra u té nejposlednější kapitoly tohoto příběhu,

Queen of story