Bojovala jsem s mnoha věcmi. Měla jsem žízeň, toužila jsem po vodě, kručelo mi v břiše, slabostí jsem nedokázala nic než ležet a čekat na svůj konec, dokonce jsem odpočítávala minuty a přemýšlela o tom, kolik jich už proběhlo. Bojovala jsem s mnoha věcmi, za celou dobu mi ale nebyla zima.

Probírala jsem se myšlenkami, vzpomínala na Bradavice a na dobu před nimi. Na chvíle, kdy jsem se snažila spasit svět, až jsem nestihla spasit sebe. Na to, jak mě odvedli a dostali sem. Jak jsem se setkala s Voldemortem i těmi, co zabili moji milovanou Dorcas. A pak na tu chvíli, kdy jsem byla zmatená a rozhozená. Na chvíli, kdy mě navštívil Malfoy.

Co s ním bylo v nepořádku? Co bylo v nepořádku se mnou, když jsem jeho pomoc neodmítla? Copak jsem snad neviděla tu léčku, co na mě jistě chystali? Nesměla jsem se jim do toho chytit. Malfoy neměl lidské cítění, nikdy ho neměl. Snad až na pár chvil tehdy v Bradavicích...

Pamatovala jsem si přesně tři. Poprvé mě překvapil, když mě neoslovil mudlovskou šmejdkou. Bylo to někdy v mém třetím ročníku, on zrovna skládal NKÚ, zřejmě byl ve stresu a nedošlo mu, co dělá. Podruhé jsem na něj narazila skoro o rok později na famfrpálovém hřišti. Tehdy mi vlastně zcela neúmyslně zachránil život, když mi vlétl do cesty a já se tak vyhnula potlouku, co by mě jistě zranil. A naposledy to bylo v červnu jeho posledního ročníku. Já skládala NKÚ, zatímco on dělal OVCE. Srazili jsme se tehdy v chodbě, až mi vypadly poznámky z rukou. Četla jsem je za chůze, abych ušetřila drahocenný čas, takže jsem se nedívala na cestu. A Malfoy mi je beze slova podal. Musel být ve stresu a opět si to neuvědomit.

Dnes jsem ale měla na přemýšlení dost času. Mohla jsem se nad těmi činy zamyslet. Pokud byl člověk ve stresu a neuvědomoval si jednotlivé činy, nebyl pak oproštěn od hraní rolí, které zastával ve světě? Stejně jako já, má odvaha se projevila až při poslední chvíli pokusu o únik ze spárů smrtijedů.

Proti své vůli jsem se zhluboka nadechla a vdechla tak vůni vody po holení ze šály. Nešlo mi to na mozek. Celá situace byla tak zvrácená, tak příšerná. Bolestná agónie těsně před smrtí nebyla nic oproti myšlenkám, co mě začínaly pomalu sžírat zaživa. Ležela jsem dlouhé hodiny a přemýšlela o sobě, o životě, o budoucnosti, co jsem možná neměla.

Po každé myšlence se tam ale vloudil. Ten blonďatý zmijozel se vždy nějak dostal dovnitř do mé myšlenky. Nechtěla jsem ho tam, jen si vždycky přišel a okupoval moji hlavu. Slyšela jsem ta slova, co mi před nějakou chvílí řekl, viděla, jak za ním zapadly dveře. Připomínala jsem si tu chvíli stále dokola, aniž bych tušila proč.

Možná byly mé podivné představy jednoho dne či noci vyslyšeny. Dveře vrzly a vpustily dovnitř kužel světla. To mě praštilo do očí, které jsem následkem toho musela prudce zavřít. Dlouhý pobyt ve tmě ze mě dělal někoho citlivého na světlo. Kromě světla dovnitř vnikl i ledový závan vzduchu, kvůli kterému jsem sebou trhla.

Mráz mi přejel po zádech i z těch tichých kroků a následného zavření dveří. Opět jsem oči otevřela do naprosté tmy. A jako prve ji osvítilo namodralé světýlko z hůlky Luciuse Malfoye. Tentokrát jsem ale necouvala. Jednak jsem na to neměla sílu, ale také jsem neměla důvod. Z nějakého pro mě nepochopitelného pohnutí kdesi uvnitř jsem se nebála. Ne docela.

"Pán zla si žádá tvoji přítomnost," prolomil to ticho. Nad jeho oslovením Voldemorta jsem sebou trhla. 

"Proč? Chce mě konečně zabít nebo si zase jen hrát?" prskla jsem, ale od dlouhého mlčení jsem si musela mezi řečí odkašlat. Opatrně jsem ze sebe sundala šálu a položila ji bezpečně na svoje místo. Pak jsem si sedla pomalu vstávala.

Stále jsem se dokázala postavit na svoje nohy sama. Už jsem na nich ale nevydržela dlouho. Po prudkém pohybu se mi zatočila hlava a já se zakymácela. Jak dlouho mě tu vlastně drželi? Neznala jsem čas, nedokázala jsem si tu dobu ani představit. Mohly to být dny, mohly to být měsíce. Mé mysli to ale přišlo jako roky.

Před pádem mě zachránily ruce právě toho zmijozela. Nedržely mě jako tehdy Dolohovovy, tohle bylo jiné. Nebyl něžný, to bych snad ani nečekala, spíše nebyl krutý. A už to mi do úst vkládalo otázku.

"Proč?" zeptala jsem se jako předtím. Do teď jsem nedostala odpověď.

"Pán zla si žádá tvoji přítomnost," zopakoval jako odpověď na moji otázku. To ale neodpovídal tak, jak jsem si přála.

"Proč mu sloužíš?" zašeptala jsem a pozměnila tak otázku na jeden typ odpovědi, co jsem chtěla. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí a tohle byla pouze nepatrná část z nich. Otázkou proč jsem se ptala na všechno.

"Věřím tomu, co říká. Patřím sem," zavrčel na mě a rozešel se spolu se mnou ke dveřím. Šla jsem opatrně a nejistě. Nohy mě brněly a každým krokem jsem narážela do země. Hlava se mi točila, ale já stejně šla dál.

"Nevěříš ani tomu, co říkáš. Kdybys věřil, nepomohl bys mi," zašeptala jsem v odpovědi.

"Čemu věřím nebo nevěřím není tvoje věc. Ty se pokus přežít druhé setkání," odsekl mi, ale v hlase bylo i cosi jiného. Slyšela jsem tam obavy z dnešního dne. Jak by také ne, když ho to minule málem stálo život. Já ho málem stála život. Moje rozhodnutí vejít dovnitř a přerušit schůzi, měl by mě za něj proklínat. A místo toho...

"Proč?" zopakovala jsem to, co mě nejvíce zajímalo. Proč to dělá? Proč to není moje věc? Proč chce, abych přežila? Moje zvědavost mi nedala spát.

"To také není tvoje věc," otevřel dveře a vyvedl mě ven. V chodbě již stál jiný smrtijed. Vycítila jsem tu změnu. Malfoy mě chytil tvrději. Už mě nepodpíral, teď mě chodbou vláčel. Už jsem z jeho prstů necítila teplo, co mi proudilo do rukou, ale chlad a nekonečný oceán ledu. I jeho pohled se změnil. Postoj, dech i bušení srdce, to všechno bylo jiné.

"Pán zla čeká," oznámil mu ten smrtijed. Malfoy přikývl a silněji mě přitáhl k sobě. Klopýtla jsem, až se smrtijed zasmál mé neschopnosti. Nebo se prostě jen bavil krutostí na mudlovských šmejdech.

Malfoy mě beze slova vedl chodbami. Počítala jsem je. Doprava, doleva, doleva. Vedl mě kolem hlavní brány, kterou se dalo uniknout ze sídla. Netušila jsem, kde jsem, ale tohle byl východ, to by poznal každý. Proč jen mě Malfoy vedl kolem něj? Naznačoval mi snad něco? Byla jsem paranoidní. Trasu jsem si ale zapamatovala.

Otevřel dveře do jakési místnosti a tvrdě mě tam dovláčel. Pokud se předtím choval jinak, teď byl vysloveně krutý. Na příkaz svého pána mě pohodil doprostřed místnosti a já jen tak mohla čekat na to, až se Voldemortovi uráčí mě propustit.

"Nepovíš?" zeptal se prostě chladně syčivý hlas. Zavrtěla jsem hlavou. Z očí se mi začaly řinout slzy dřív, než narazilo kouzlo. Reflexivně jsem se stočila do klubíčka. Dnes jsem nelítala do vzduchu, dnes jsem se jen svíjela v bolestech.

"A teď?" zeptal se Voldemort po chvíli, která mi přivodila před oči hvězdičky. Roztřeseně jsem se nadechla a otočila hlavou k druhé osobě v místnosti. Potřebovala jsem vidět, že tam stále je, že se dívá, jak mě jeho pán mučí. Malfoy tam skutečně byl. Když se můj pohled setkal s tím jeho, poznala jsem, že klid jenom předstírá. V očích měl mnoho emocí, z nichž jsem ani jednu nedokázala identifikovat. Pak se stalo něco neskutečného. Malfoy přikývl. Napovídal mi, jak mám odpovídat Voldemortovi.

Já se ale na Pána zla a temnoty podívala chladně a bez emocí. S tvářemi od slz to šlo těžko, ale já dokázala vytrvat. "Ne," zachraptěla jsem pevně. Voldemort se uchechtl a namířil na mě hůlkou. Za ním Malfoy zavřel oči. A o vteřinu později jsem to musela udělat i já. 

Když jsem oči opět otevřela, ležela jsem v temné cele překryta šálou. Netušila jsem, jak jsem se sem dostala ani co se stalo. Jedno jsem ale věděla jistě. Ještě nepadlo poslední slovo. Od nikoho.