Netrvalo to tak dlouho, jak jsem čekala. Skoro mě ohromila skutečnost, že nemůžu použít slovo doufala, neb já nedoufala, že to bude za dlouho. A to mě neskutečným způsobem mátlo. Svým způsobem jsem chtěla, aby se dveře otevřely. Někde uvnitř mě bylo místečko, které bude toužit po tom, abych se konečně dozvěděla proč. 

A to se mi jednoho dne vyplnilo. Nemohlo to být tak dlouho. Voda skápla vícekrát než jsem mohla spočítat, ale ještě jsem nestihla uvažovat o tom, že je mi zima. Nemrzla jsem, takže to nemohlo být víc jak tři dny. Když jsem se pokoušela spočítat, kolikátého by mohlo být, nedopočítala jsem se.

Skutečností ale bylo, že jednoho večera, aspoň jsem myslela, že to byl večer, se dveře doopravdy otevřely a vpustily dovnitř proud světla. Mohla jsem tak opět vidět tu siluetu, co jsem poslední dny vídávala. A ku svému podivu jsem si nestěžovala.

Posunula jsem se ke zdi, opřela se a dokonce si olízla rty, abych mohla mluvit. Počkala jsem, až Malfoy přejde blíž a zvědavě se na něj zadívala. Co ho sem přivádělo dnes? Volal mě snad znovu Pán zla? Pro moji záchranu to být nemohlo, dnes jsem neumírala. Maximálně tak zvědavostí.

"Dnes žádný příkaz?" zeptala jsem se ho dost nahlas na to, abych sebou při zvuku svého vlastního hlasu trhla. Nečekala jsem, že bude tak silný. Dlouhým nemluvením jsem ztratila přehled o možné hlasitosti. Nemluvení mi ničilo vzpomínky na to, jak má znít správná hlasitost.

"Dnes žádná zarputilá slova?" zopakoval po mně, až jsem se musela ušklíbnout jeho slovům. Bylo to ale jedno, v té tmě mě nemohl vidět. Za celý ten čas jsem ale našla jednu nespornou výhodu. Mluvením ve tmě jsme zamezili otázkám, které by nemusely končit dobře.

"Není tu nikdo, kdo by moje slova bral jako rovnocenná, tak proč se namáhat?" pokrčila jsem rameny, což opět nemohl vidět.

"Myslel jsem, že mluvíš ráda," začal. Nenamáhala jsem se s pozvednutím obočí, v té tmě to nemělo cenu. Sama jsem si ale nebyla jistá, jestli chci vědět, co si o mně kdy myslel. Ani jestli je správné to, že na mě vůbec myslel.

"To ano. Když mám co říct, mluvím ráda. Jenže co bych měla říct tady? Že nevím, kolikátého je, protože jsem ztratila pojem o čase již před dlouhou dobou? Nebo snad to, že nemám ani páru o tom, jak dlouho si mě hodlá tvůj pán vydržovat jako mazlíčka? Že nevím, kolik hodin budu ještě žít? Ne, že bych si to tu uměla spočítat," nakrčila jsem znechuceně ret nad tím, jak hluboko jsem to klesla. 

"Budeš žít tak dlouho, jak se jen rozhodneš," napověděl mi, jako by mi snad mělo něco dojít, jenže můj mozek odmítal spolupracovat. Nenapadal mě jediný důvod, proč je teď tady.

"Jako bych snad mohla vládnout nad svým osudem," odfrkla jsem si.

"A co když můžeš? Co když je tu něco, co bys mohla dělat?" nevěřila jsem svým uším. Skutečně říkal něco takového? Skutečně byl tak naivní, že si myslel, že něco zmůžu? Že ještě věřil, že jsem schopná se postavit Pánovi zla? Věděla jsem, že ještě jednou a zpívala bych lépe než ptáček zjara. Při představě té nekonečně bolestné agónie se mi svíral žaludek. Ještě jednou by mě k sobě zavolal a já bych mu pověděla cokoliv. I to, co sama nevím, jen aby to skončilo.

"Já nemůžu dělat nic. Nevím, jestli ti to ještě nedošlo, ale vidíš mě tu? Nevidíš, ale kdybys vykouzlil světlo, viděl bys, že nic nezmůžu. Budu mluvit, chci, aby to skončilo," prozradila jsem mu.

"Ale to nesmíš!" přerušil mě hlasitěji, než jsem čekala. Nekřičel, to by si jistě nedovolil, mluvil ale důrazněji, jistěji. Jako by snad chtěl, aby mě ta slova zasáhla, abych pochopila jejich význam. Jenže já nemohla, nedokázala jsem to.

"Proč?" vypadlo ze mě jako vždy.

"Až promluvíš, budeš Mu k ničemu. Skončí to," zašeptal důrazně. 

"Já vím. Stejně to jednou skončí, tak proč prodlužovat bolest?" nechtěla jsem zemřít, ale procházela jsem si své možnosti. Mnoho jsem jich neměla. Mohla jsem mlčet a čekat, dokud mě vzteky nezabije, mohla jsem zemřít hlady nebo jsem mohla mít nad svým osudem aspoň tu nepatrnou vládu.

"Proto mu řekneš, co chce slyšet? Předáš mu informace a pak se necháš zabít? To je ta vaše loajalita?" slyšela jsem osten v jeho hlase.

Nejspíše měl pocit, že hodlám mluvit pravdu. Možná si myslel, že chci Voldemorta nakrmit tím, co jsem věděla. To se ale šeredně pletl. Budu mluvit. Ale budu mluvit to, co budu chtít. Řeknu mu o Řádu. Řeknu mu o tom, jak mají sídlo pod Londýnem, v kanalizaci. Řeknu mu o tom, jak jim tajně vládne Dolores Umbridgeová, řeknu mu o všech věcech, co se tam řeší. Jenom trochu jinak.

"Aspoň to udělám, když už nic jiného nemůžu," nesvěřovala jsem mu, co chci prozradit. "Pokud jsi přišel zjistit, jestli budu mluvit, tak ano. Budu," dodala jsem.

"Nepřišel jsem z rozkazu," svěřil se mi. Překvapeně jsem zamrkala, chvíli jsem nedokázala pobrat, co to říkal. Co ho nutilo sem chodit? Proč byl zde? Opět ta otázka proč. Já ale potřebovala znát odpověď.

"Tak proč?"

"Abych ti oznámil, že McKinnonová žije," zaslechla jsem opět kroky, co se ke mně blížily. Trochu trhaně jsem se nadechla a mé tělo ztuhlo. 

"Žije? Co se stalo? Co tím myslíš?" vyšvihla jsem se do sedu a následně do stoje, i když se mi zamotala hlava. Ač to nemohl vidět, musela jsem stát. Potřebovala jsem cítit jakousi neexistující převahu. Ta tu ale nikdy nebyla.

"Bojovali jsme s Řádem. Na Jeho rozkaz," opět nepoužil slovo pán. Muselo se něco stát. Něco, co mu změnilo pokroucené vnímání světa.

"A pak? Co je s Marlene?" vyzvídala jsem zděšeně. Nechtěla jsem si zopakovat to, co jsem cítila před tolika měsíci u Dorcas. 

"Zatím žije," znělo to jako rozsudek smrti.

"Zatím? Jak zatím? Prosím, řekni mi, že je v pořádku," dostávala jsem ze sebe s obtížemi. Bylo mi ale jedno, jak u toho budu znít. Byla jsem stejně zoufalá, jako jsem mluvila. Potřebovala jsem, aby byla moje nejlepší kamarádka v pořádku. Zvlášť, když Dorcas...

"Půjde po ní. Od teď, dokud ji nedostane. Půjde po ní a zbaví se jí osobně," šeptal, zatímco já se pomalu opřela o zeď a sesouvala se dolů k zemi.

"A proč mi to říkáš? Je to nový druh mučení? Řekla jsem ti, že všechno řeknu," vzlykla jsem. Pokud to měla Marlene spočítané, dojde i na ostatní. Na Alici, Siriuse, Jamese i Lily. Na všechny jednou dojde, i na mě.

"Nemusel by ji dostat," slyšela jsem, jak zaváhal. "Ne, když zůstaneš naživu. Nevyzraď všechno hned, to jediné ti zajišťuje život. A stejně tak ho to může zachránit i McKinnonový. Uvažuj o nepřesných informacích, co nebudou kompletní. Jedině to může zachránit ji i tebe," dopověděl, načež se opět ozvaly kroky.

"Počkej!" zaječela jsem, ale to už se mi do cely vylinulo prudké světlo, před kterým jsem musela zavřít oči. Když jsem je zase otevřela, nikdo už v cele nebyl. A já tak zůstala sama se svými myšlenkami. Kdesi vzadu kapala ze stropu voda a já se opět posadila na zem. Nečinně jsem zírala do prostoru před sebou a hledala aspoň maličkou stopu jakési spravedlnosti. Jenže jsem ji nenacházela. Možná se z tohohle světa už prostě vytratila.