Probudila jsem se do tmy. Prudce jsem rozevřela oči a s hrůzou očekávala, kdo to sem přijde dnes. Nebo možná zítra, netušila jsem, jestli je dnes zítra, když včera bylo dnes. Merline, začínala se ta samota na mě podepisovat.

Jedno mi ale bylo jasné. Nebyla jsem tu sama. Z temnoty mě cosi nebo kdosi pozoroval. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Prudce jsem otočila hlavu napravo a pak nalevo, ale nikoho nenašla.

„Hledáš snad mě?" ozvalo se přímo přede mnou. Proti své vůli jsem se usmála. Úlevně. Neměla bych se úlevně usmívat, když proti mně stál smrtijed, služebník Pána zla a temnoty. Jenže já se i přes to usmála.

„Nehledám tebe, hledám toho, kdo tu je," opravila jsem ho.

„Proč tu jsi?" zeptala jsem se už trochu vážněji. Vždycky byl důvod, nikdy to nebylo jen tak. Vždyť já byla Vanceová a on byl Malfoy. Dva rozdílné světy, co se omylem protnuly ve vězení, kam mě on vsadil. Tedy ne doslova, spíše lidé jako on.

„Zase se budeš ptát? Dnes ale nemám dobré zprávy," dokonce kvůli mně i rozsvítil hůlku. Překvapeně jsem se dívala na jeho tvář. Jindy dokonalá, dnes na sobě měla sotva zacelenou ránu, z niž bude jednou parádní jizva.

„Co se stalo?" vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihla uvědomit, že se možná přílišně zajímám. Že jsem, stejně jako v Bradavicích, příliš zvědavá. Jenže zvědavost patřila k mojí osobnosti stejně jako jiné vady.

„Řekněme, že Dolohov nesnesl hlídku zde," pokrčil rameny a pohledem zatěkal jinam. Bylo to až příliš nápadné.

„To všechno kvůli tamtomu?" zavrtěla jsem hlavou příliš shovívavě. Nebyla jsem hloupá, jistě v tom muselo být víc.

„On nebyl nadšen z představy toho, že bys už nemusela říct nic. A Dolohov, no," odmlčel se. „Prostě není znám pro svůj klid v takových situacích. Omdlela jsi přesně v pravý čas," doplnil se, načež jsem se zarazila.

„J-jak víš, kdy jsem omdlela?" odsunula jsem se opět ke zdi. Při tom pohybu jsem si stihla všimnout jedné moc důležité věci. Nebolelo to. Dýchání mě nebolelo a ani pohyby jsem neměla ztížené. Když jsem tedy nepočítala slabost, cítila jsem se zdravě. Jako by mě nikdo nemučil.

„To ty?" došlo mi.

Malfoy pokrčil rameny. „Na Jeho rozkaz. Měla jsi přežít."

Došel mi ten význam slov. Měla jsem přežít, abych mluvila. Voldemort ale nikdy neřekl, že mě to nemá bolet. Já měla jen přežít. A kdyby to byl někdo jiný, zůstala by mi aspoň přelomená kost. Jenže takhle mi nezůstala. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem na tom možná nebyla až tak špatně.

„A Dolohov nezvládl pomyšlení, že žiju?" to by pro něj jistě bylo typické.

„Ne, Dolohov nedokázal přejít pomyšlení, že byl potrestán za svoji krutost. Došla jsi svému cíli. Dokázala jsi, co jsi mu slíbila. Nebyl sice sťat, ale bolest by se tomu rovnat mohla," vyzradil, že ví, co jsem říkala. Musel tedy poslouchat.

„Když jsem na dobré straně, asi bych mu neměla přát bolest," došlo mi. Jenže strany nehrály roli v okamžiku, kdy jsem ho chtěla já sama mučit. Klesnout na jeho úroveň a vymlátit mu duši z těla. Klidně i doslova. Dolohov měl trpět, já si to pro něj přála. A pokud jsem proto byla méně dobrá, tak ať.

„Bolest mu přejeme všichni. Je jedno, jestli na dobré straně nebo té druhé, všichni ho chceme vidět trpět," prozradil a já lehkým údivem pootevřela ústa.

Světlo z jeho hůlky pohaslo a nastolilo opět dobu temna. Moje oči už jí přivykly rychleji. Měla jsem ale pocit, že ta temnota z okolí hledá skulinky na mém těle, aby se dostala dovnitř. Že se snaží vecpat do mého srdce, aby byla doopravdy všude. Vždyť jak jinak bych si mohla ospravedlnit ty podivné emoce, co mě sžíraly?

„Ale neměla bych. Světlá strana nepřeje zlo," stála jsem si za svým.

„Ale ty nejsi světlá strana, ty jsi člověk," opravil mě.

„Ještě kdybyste mě tak za člověka považovali. Pro vás jsem ale jen méněcenné zvíře. Jak se teď liší jatka a tohle vězení? Vždyť i zvířata mají víc volnosti. A kvůli tomu jsem také zde, že? Jsem mudlorozená, tedy skoro, méněcenná. Ne tak dobrá jako vy, čistokrevní," ušklíbala jsem se.

„Kdybys byla méněcenná, myslíš, že by se tu s tebou někdo zaobíral? Přemýšlej o tom, kolik lidí tu potkáváš. Kdybys byla méněcenná, nezdržovali by se tebou," pověděl mi opět jako poslední větu, než se rozezněly kroky ke dveřím. Vzdalovaly se.

„Počkej!" zakřičela jsem jako prve, ale stejně jako předtím dostala v odpovědi jen prásknutí dveří. Ztěžka jsem polkla a přitáhla si k tělu onu šálu. Odfrkla jsem si nad tím, jak hloupě si počínám. Proč se vůbec zajímám? Proč vůbec něco říkám? Nic mi ale nezabránilo tomu, abych slabě a nenápadně vdechla vůni šály. Tak, abych si toho nevšimla. Dělala jsem to mimoděk, abych se nemohla sama zarazit.

Pokud v sobě měl každý stíny temnoty, pak byl člověkem. Jenže nemůže být člověk čistě jen z temnoty. Každý má v sobě tmu i světlo. Záleží na poměrech. Neznamenalo by to potom, že jsme vlastně všichni stejní? Máme světlo a tmu v sobě, jen čekáme, kdy se která část projeví.

Zcela iracionálně jsem pomyslela na Malfoye. Pokud měl každý část světla, pak i on. Světlo a tma. Neřekl mi právě, že nejsem méněcenná? Neznamenalo to aspoň náznak světla? Známky lidskosti a rovnováhy? Že i on měl v sobě kousek světla, stejně jako já kousek tmy? Se smíchem jsem si pomyslela, že světlo a tma patří k sobě už odjakživa.

„Podepisuje se to tu na mně," zasmála jsem se vlastním myšlenkám. Pak jsem se zabalila do šály a opřela si hlavu o chladnou zeď. Zavřela jsem oči a nechala se unést do místa, které bylo lepší než tohle. A ta byla bohužel všechna.