Cold Tea Blues

Scrisă de: DebbyNellAbalone

„Láska začíná jako pocit, ale pokračuje jako volba. A já zjišťuji, že si tě každý den volím víc a víc." (Justin Wetch)

Nemyslel jsem si, že svatého Valentýna někdy strávím doma úplně sám, ale všechny okolnosti roku 1999 tomu nasvědčovaly. Moje žena odjela před půl rokem do ciziny malovat krajiny a nevypadalo to, že by se chtěla nějak náhle vracet. Nejstarší dcera s námi už dávno nebydlela, ta mladší - právě osmnáctiletá - mířila na nějaký velký mejdan a syn se před pár dny vydal na první turné se svojí kapelou.

Povzdechnu si. Už notnou chvíli hledím na složku dokumentů s žádostmi o živnostenský list a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem dneska ráno zapomněl koupit v samoobsluze něco důležitého.

Co jen to bylo? Savo? Ne, to jsem kupoval minulý týden. Sáčky do odpadkového koše? Tím jsem včera pověřil Marii. Moc dobře si vybavuji ten její otrávený pohled, když jsem jí to sděloval. („Tak to je vážně trapný, tati.")

Nech to plavat, řeknu si. Vstanu od stolu a jdu si udělat kafe do kuchyňky, která sousedí s naší kanceláří. Říkám naší, protože v ní sedíme čtyři - já, Andrea, Bohuslava, kterou oslovujeme výhradně Slávečka, a Iva.

Z horní police vytáhnu velkou fialovou dózu s nápisem 100% arabic café. Je ještě skoro plná, Milada ji poslala minulý týden s krátkou zprávou přilepenou na víku:

Moc zdravím tebe i děti, v Mexiku se zdržím ještě tak měsíc dva. Mám tady výhodnou zakázku.

Pusu

Tvoje Milada

Vzkaz byl narychlo naškrábaný na svítivě růžovém lepícím lístku. Vyhodil jsem jej hned, jak jsem si ho přečetl, ale ta slova se mi stejně obtiskla do paměti, jako kdyby mi je tam vypálili. Bůhví, co tam dělá, pomyslím si. A s kým.

Zaženu tu myšlenku. Přesvědčuji se, že mi na tom nesejde. Beztak nám to přestávalo doma klapat. Než dám vařit vodu, zavolám na ženské, jestli si taky dají. První se ozve Slávečka: „Jako vždycky, Marečku."

Pousměju se. Jako vždycky - vrchovatou lžičku kafe, vodu až po okraj. Slávečka mléko nerada a cukr taky ne, sladí jenom umělým.

„Co ty, Andreo?" zeptám se a předem odhaduji odpověď. Andrea si dneska koupila v bufetu balený sendvič a přišla nenamalovaná, to znamená, že nestíhá, je ve stresu a vyčerpaná. Určitě si dá.

,,Jo, kafe si dám," řekne. Bezmyšlenkovitě cvaká propiskou o desku stolu. Kývnu a zapnu rychlovarnou konvici. Voda začíná pomalu bublat a já se bezděky nadechuji k poslední otázce.

„Ivo?" Pohlédnu přes rameno otevřenými dveřmi na nejmladší kolegyni. Vzhlédne od obrazovky počítače a usměje se. „Já kafe ne, vždyť víš."

Vždyť víš.

Jistěže vím. Iva kafe nepije, vždycky jedině čaj. Zelený, pět kapek citronu, půl lžičky cukru. Ne víc, ne míň.

Slávečka vedle pouští rádio. Čekám, až konvice dohučí, a poslouchám, jak se šedivým ránem linou jasné tóny písně. Za chvíli kuchyňku provoní káva a čaj. Vezmu z kredence starý plastový tác, postavím na něj hrnky a nesu je do kanceláře.

Slávečka si hrnek převezme svou baculatou rukou se zažloutlými prsty kuřáka, přiblíží si ho k nosu a blaženě nasaje mihotavé proužky páry. Odloží jej na hromádku papírů a s hlasitým šramocením se začne přehrabovat v kabelce. Hledá krabičku se sladidlem. Všimnu si, že se povaluje mezi propiskami na stole. Vezmu ji a postavím přímo před nahrbenou Slávečku. Ta na ni zamžourá přes obroučky brýlí a pak se podívá na mě.

„Díky," zachraptí. Pokrčím rameny a zamumlám není zač. Téhle mohutné osmapadesátileté úřednici by k naprostému stěstí stačilo snad už jen to, aby si mohla ke každé kávě, kterou jí připravím, zapálit cigaretu.

Andrea si ode mě převezme šálek mlčky. Zírá do počítače, pomalu usrkává kafe a přikusuje sendvič. Nikdy jsem od ní neslyšel díky. Nejsem si jistý, jestli takové slovo vůbec zná.

Dojdu k Ivě a podávám jí její čaj. Ruka se mi lehce třese. Podívá se na mě a poděkuje mi. Jdu si sednout na svoje místo a jemně míchám lžičkou v otlučeném hrnečku. Pohodlně se uvelebím na židli a dopřávám si krátkou pauzu.

Pozoruji Ivu při práci. Sedí u stolu naproti mě. Chvíli něco zapisuje do počítače, potom si dělá poznámky na papír a třídí složky. Sem tam zvedne hlavu, a když vidí, že se na ni dívám, nepatrně se pousměje. Pozoruji ji a vzpomínám na to, jak nastoupila k nám do kanceláře.

Bylo to před dvěma lety. Už tehdy jsem poznal, že je jiná. Vyzařovala z ní jistá síla, která mě upoutala. Síla, ale i zranitelnost. Jak jsem ji postupně poznával, rostla ve mně potřeba ji z nějakého důvodu chránit. Věděl jsem, že pro ni chci udělat víc, než jen připravovat jí každé ráno čaj. Avšak musel jsem se s tím spokojit.

Jsem o celých třináct let starší než ona. A ženatý. I kdybych sebevíc toužil po tom, aby mezi námi bylo něco víc... Ne. Ne. Ne. Připustil jsem si, že jsem si z nějakého důvodu zvolil ji. Nebudu přemýšlet nad tím jak a proč nebo jestli je to láska. Někdy člověku stačí vědomí, že si ho ten druhý váží, že je rád, když je mu nablízku. Není třeba plýtvat slovy jako miluji tě, protože ten cit není možné vyjádřit slovy. Alespoň já to tedy nedokážu.

Káva Andree vlila novou energii do žil. Odsune se od stolu. „Co plánujete na večer, baby?" Otáčí na kolečkové židli tam a zpátky a se zvědavostí čeká na odpověď.

„To se ptáš mě, starý báby?" řekne Slávečka a změří si kolegyni podezíravým pohledem, „myslíš si, že já budu s Milošem slavit Valentýna? Svátek zamilovaných? Mezi náma už dobrých deset let nic nejiskří."

„Tak se hned nečerti," mírní ji Andrea. Protočí nad "tou důchodkyní", jak ji nazývá, když tady Slávečka není, oči a otáčí se na Ivu.

„Já budu sama doma, jako každej rok."

Při těch slovech zpozorním. Vím, že Iva neříká tak úplně pravdu, ale mlčím. Je přesvědčená, že o jejím tajemství nikdo z nás neví, tak ji při tom chci také nechat.

„Netvrď mi, že pořád nemáš žádnýho chlapa," řekne Andrea, „to já s Danem necháme děti přespat u babičky a uděláme si pěknej večer."

„Spíš pěknou noc," zamumlám. Iva, která mě zaslechla, se uchechtne. Andrea nad ní mávne rukou jako nad beznadějným případem a obrátí se na mě: „A co ty? Říkals, že manželka teďka maluje nějaký vinice ve Francii, ne? Takže taky sám?"

„Ve Francii byla vloni, teď je v Mexiku."

„Ahá, tak v Mexiku. Jak už je tam dlouho, prosím tě?"

„Skoro půl roku," řeknu se značnou neochotou. Andreina všetečnost mě rozčiluje.

„Hm," udělá. Pak si postěžuje: „S váma dneska není žádná řeč, lidi." Když na to nikdo nic neříká, s nechutí do sebe vyklopí zbytek kafe a vrátí se k práci. Hodiny potom plynou v tichosti. Kolem oběda se Andrea opět rozpovídá, a i když se v kantýně dostatečně zasytí, rozhoduje se, že si se Slávečkou ještě ve zbytku polední pauzy zajdou do bufetu na "něco sladkýho".

Zavrtím se na své židli, je mi trochu nepohodlně. V kanceláři je takové ticho, že je slyšet i za jiných okolností neslyšné hučení ledničky z vedlejší místnosti. Iva stojí u okna, pohrává si se šňůrkou od žaluzie a hledí do dálky. „Jak se mají děti, Marku?"

„Děti? To už nejsou děti," zasměju se, „ale když se ptáš..." Ve zkratce jí o každém povyprávím. Iva se usměje. Její modré oči se na mě upírají s vřelostí. „Budeš doma dneska sám." Je to spíš konstatování než otázka.

„S tím už nic nenadělám. Ale... když tak přemýšlím, nechtěla bys přijít?"

„To je od tebe moc milý, ale já... to nejde..."

„Proč ne?" zeptám se, ačkoli tuším, že je to kvůli jejímu tajemství, „nemám žádný postranní úmysly. Byla by to čistě přátelská návštěva."

„O to nejde. Důvěřuju ti. Ale je tady spousta věcí, o kterých nevíš a který mi v tom brání." Smutně si povzdechne. „Co ty o mně vůbec víš, Marku? Sedíme tu dva roky vedle sebe, aniž bychom jeden druhého znali."

„To si myslíš?" Vstanu. „Asi mě opravdu málo znáš." Odvrátím se od ní a zamířím do kuchyňky. Nejspíš pro další kafe, sám nevím.

„Počkej," zarazí mě, „tak pověz, co ty o mně víš?"

Zastavím se. „Vím," řeknu tiše a otočím se čelem k ní, „jaký je tvůj oblíbený čaj. Vím, že máš ráda Cowboy Junkies. Vím, že miluješ podzim... A taky vím, že ze všeho nejvíc miluješ svoji dceru."

Nikdy jsem si nebyl na sto procent jistý, jestli je to pravda, ale jakmile to vyslovím, vím, že je. Dokážu to vyčíst z jejích očí, z jejího postoje. Z toho, jak lehce zatíná chvějící se ruce v pěst.

„Nikdo jinej na to nepřišel."

„Já vím," řeknu, v tu chvíli mě lepší odpověď nenapadá. Čekám, jestli Iva ještě něco neřekne, ale i ona je zticha. Někdy mlčení vydá za tisíce slov. Pomalu k ní přistoupím, a když mě od ní dělí vzdálenost tak na tloušťku šanonu, špitne: „A nechceš přijít večer ty ke mně?"

Chvíli mi trvá, než odpovím. „Rád."

Kráčíme spolu zšeřelou ulicí, Iva vede za ruku drobnou holčičku s růžovou čepicí. Stavili jsme se pro ni ve školce po cestě z práce.

„Vždycky sis v samoobsluze dole před úřadem kupovala jablečný přesnídávky a lentilky," vysvětluji, když se ptá, jak jsem zjistil, že má Kristýnku, „jednou sis dokonce do práce na svačinu omylem vzala pribináček a hrozně ses tomu divila." Při té vzpomínce se zasměju. „Byly to jen náznaky, ale vzbudily ve mně podezření, tak jsem začal být všímavější."

„Nechtěla jsem, aby o tom kdokoli věděl. Dost lidí se na svobodný matky dívá skrz prsty. Třeba Andrea."

„Takže to je kvůli Andree?" podivím se.

„To ne. Ne tak úplně. Před ní je prostě jednodušší předstírat, že jsem třicetiletý kopyto, co si ani neumí najít chlapa."

„To mi nepřijde jako lepší varianta, já bych dal cokoliv za to, abych nebyl sám. Nebo aby to tak aspoň vypadalo."

„My si s Týnkou vystačíme, viď?" Mrkne na dceru a vytáhne z kapsy klíče. Dorazili jsme na staré sídliště.

Byt má Iva ve třetím patře. Docela malý, ale pro dva dostačující.

„Tak, botky dolů a běž si hrát do obýváku." Děvčátko se zuje a odskotačí do vedlejší místnosti. Iva pohlédne na mě. „Můžeš se jít posadit, připravím něco k snědku." Kývnu a ona zmizí v kuchyni.

Z pohovky pozoruji Týnku, jak si hraje na koberci. „Jak se jmenujou?" kývnu bradou na dva plyšové medvídky, které drží v rukou. S nedůvěrou na mě pohlédne a zatahá se za culík. Očividně neví, kam si mě zařadit. Ivino vysvětlení, že dnes s nimi povečeří strejda Marek, asi nestačilo.

„Medík. A Vítek." dostane se mi nakonec odpovědi. Pobaveně zakroutím hlavou nad tou dětskou vynalézavostí.

Do místnosti nahlédne Iva. „Marku, kafe?" Zavrtím hlavou. „Takhle navečer ne, v noci bych nespal."

„Tak nám mám nalít víno?"

„Proč ne?" Pokrčím rameny.

Iva přinese láhev vína a skleničky a postaví je na konferenční stolek přede mnou. „Ještě donesu koláč, včera jsme s Týnkou pekly, viď?"

Položí na stůl talíř meruňkového koláče a usadí se vedle mě. Já se mezitím ujímám nalévání vína.

„Tak na co?" Pozvednu sklenku.

„Nevím. Co třeba na dnešní den - na den osamělých duší?"

„To beru." Ťukneme skleničkami o sebe a ten zvuk rozvibruje celou místnost. Týnka si bez vyrušení hraje dál, uvazuje jednomu z méďů na krk červenou stuhu. V okamžik, kdy se chceme napít, se bytem rozlehne zabušení na dveře.

„To bude asi soused," řekne Iva, „minulej týden tady taky dělal takovejhle rambajz, přitom mi šel jenom oznámit, že mám schránku přecpanou letákama. Asi neumí zvonit." Vstane a zamíří ke dveřím. Dotyčný zabuší znovu. „No, no, vždyť jdu!" Iva otočí klíčem a vezme za kliku.

„Kamile?" podiví se. „Co - co tady děláš?"

„Copak jsi na mě zapomněla, Ivuško?" promluví nějaký muž. To nezní zrovna jako obyčejný soused, napadne mě. Jeho hlas se mi vůbec nelíbí, zní tak slizce. Zvednu se z pohovky a vykročím za Ivou. V předsíni se nad ní tyčí chlap jak hora, opírá se o rám dveří. Má umaštěné vlasy po ramena, několik dní se neholil a soudě dle zápachu potu, který se od něj táhne, ani nemyl.

„Ne, já... nečekala jsem, že se tady objevíš. Nezvala jsem tě."

„Jo tak tys mě nezvala!" Podle toho, jak se houpavě naklání tam a zpátky, poznám, že je opilý. „To od tebe ale není hezký. Vůbec. To není hezký. A já si zrovna říkal, že dnešek strávíme spolu." Začne se po Ivě sápat, ale ona ho odstrčí.

„Prosím tě, Kamile, nech toho. Podívej se, jak vypadáš."

„Jak bych... měl vypadat? Fešák, no ne? Nebo už se ti nelíbím?" Zavrávorá a v ten okamžik mu padne pohled na mě. „Ty tady máš chlapa? Co si jako..."

„Tobě může být úplně jedno, koho tady mám," Iva si založí ruce na prsou a zastoupí mu cestu dovnitř. Je proti němu tak drobná. Tak bezbranná. Měl bych něco udělat, ale nemám ponětí co. Jenom tam stojím a zírám.

„Jak jako... jedno? Copak ty si můžeš za mýma zádama..."

„Za tvýma zádama?! Vždyť ses tady víc jak rok neukázal, my dva jsme spolu dávno skončili." Ivin hlas zní ostře.

„Snad se aspoň můžu jít podívat na svou dceru." Odstrčí ji a zamíří si to do obýváku. Snažím se mu zahradit cestu, ale Iva je rychlejší. Prosmýkne se kolem mě a už dřepí u Týnky, která zvedla hlavu od svých hraček a nyní vyjeveně zírá. Chvilku s tím chlapem zápasím ve dveřích, ale jemu se nakonec podaří mě vklopýtat kolem mě do místnosti. Iva zvedne Týnku do náruče a udělá několik kroků vzad.

„To jsi mi ale otec!" řekne, „skoro dva roky jsi ani nevěděl, že existuje, nikdy ses o nás nestaral."

„Že ne? Vždyť jsem dneska přišel. Přišel jsem za váma, abyste tady nebyly samy."

„A ty si myslíš, že budeme skákat radostí? Ne, vypadni. Vypadni." Postaví Týnku na zem a vrhne na mě prosebný pohled. Pohlídej mi ji, žádá mě. Kývnu. Přejdu k Týnce, zatímco Iva si to zamíří ke Kamilovi, který se nehnul z místa.

„Řekla jsem, abys vypadl. My o tebe nestojíme."

Kamil se na ni podívá a jeho výraz se změní na ublížený. „Ale Ivuško... Ivo, Ivanko... Nastěnko moje, copak ty už mě nemáš ráda?" Položí jí ruce na ramena, ale ona je setřese a odvrátí se od něj. „Prosím tě, nech toho. Seš trapnej."

„Tak teď jsem trapnej, jo? Tohle si myslíš,... jo? To přece..." Škytne a klopýtne dozadu. „Ještě před pár rokama by tě něco takovýho ani nenapadlo." Se svěšenou hlavou se odpotácí pryč.

„Ale počkej," volá na ni už z kuchyně, „já ti to vynahradím, všechno... všechno ti vynahradím." Slyším, jak tam rachotí se zásuvkami a skříňkami. Zachrastí příbory.

„Nemám se tam na něj jít podívat?" nabídnu Ivě.

„Ne, zvládnu ho sama."

Týnka vypadá vystrašeně. Jsem si jistý, že si ho pamatuje z dřívějška, ten chlápek tady rozhodně není poprvé. Iva mu chvíli v kuchyni domlouvá, chvíli na něj křičí, chvíli ho prosí, aby odešel. Ale pak vyjekne a při tom zvuku plném zděšení mi ztuhnou všechny svaly v těle. Co jí provedl? Nevydržím to a jdu za nimi. Týnce řeknu, aby tady zůstala.

Když uvidím tu scénu, zůstanu strnule stát. Kamil vyndal ze stojanu na kredenci velký nůž a teď jím šermuje proti Ivě. „Kamile, prosím, polož ten nůž," vybízí ho Iva a instinktivně před sebe zvedá ruce na obranu.

„Vrať ho zpátky," řeknu já a udělám krok k němu. Je to šílenost, to si dobře uvědomuji, ale ten chlap je schopný všeho. Musím ochránit Ivu.

„Ty se do toho nepleť, starouši," sykne. Ta slova zabolí víc, než bych si byl připustil. „Iva je moje." Ožene se po mně nožem.

„Proboha nech toho, vždyť někomu ublížíš!" vyjekne Iva. Chytne mě za paži a snaží se mě dostat z jeho dosahu.

„Nech Ivu být," řeknu a znovu k němu vykročím. Potřebuju se k němu dostat ze správné strany.

Konečně se mi to povede. Na chvíli zaměřil pozornost na Ivu, která se ho znovu snaží přimět, aby toho nechal, a natočil se ke mně trochu bokem. Rychle k němu přiskočím a popadnu ho za ruku, v níž drží nůž. Pomáhám si i druhou rukou a snažím se mu ho vykroutit. Na chvíli se ostří ocitá nebezpečně blízko mého břicha, ale nakonec mu ruka povolí a nůž upadne na podlahu.

„Ty...," procedí skrz zuby a začne se mnou zápasit holýma rukama. Náhle se však bolestně zkroutí a já jen koutkem oka zahlédnu, jak Iva napřahuje nohu k dalšímu výkopu. Kamil klesne na zem a se skučením se drží za holeň.

„Měli bychom zavolat policii." řekne Iva a zamíří k telefonu do předsíně. V tu chvíli se však Kamil vrávoravě zvedá. V ruce opět svírá nůž. Natáhne se po Ivě a stahuje ji za nohu k zemi. Na nic nečekám, popadnu ho za ramena a rovnou mu vrážím pěst do obličeje, jak nejsilněji jsem schopen. Přepadne dozadu, hlavou se praští o polici a bezvládně se sesune podél kuchyňské linky.

Iva se opatrně zvedá z podlahy. Přistoupím k ní a zjišťuji, jestli je v pořádku. Mlčky kývá. Dlouho na mě jen upírá planoucí zrak a pak mě zcela nečekaně obejme. Vděčně ji také sevřu v náruči.

„Díky Bohu," zašeptá s hlavou opřenou o moji hruď, „ještěže jsi tady byl. Bůhví, co by se jinak stalo." Vzhlédne ke mně. Postaví se na špičky a rychle mi vtiskne pusu na rty.

„Jsem o třináct let starší než ty," řeknu poněkud zaskočeně.

„Přesněji o dvanáct let, devět měsíců a jednadvacet dní." Pousměje se a políbí mě znovu. A ještě jednou.