Světýlko sem, světýlko tam. Kdo to má pořád snášet? Celé sklepení teď září jak nikdy předtím. Není se kam schovat, ukrýt. Člověku je z toho akorát zle. Ještě, že soukromé komnaty Severuse Snapea ona vánoční zvrhlost nezasáhla. V jeho temných pokojích byl jediným zdrojem světla krb, ve kterém oheň olizoval naštípané dříví. On samotný majitel téměř ani nestál za zmínku. Seděl v křesle, nepřítomně hleděl do plamenů a s klidem popíjel bylinkový čaj, alkohol ne, nechtěl skončit jako jeho otec. Což o to, to by musel najít ještě nějakou ženu, která by s ním vydržela. I kdyby tedy, jak se říká, chlastal, pořád by chybělo to zásadní.

Od závěrečné bitvy uběhlo pár měsíců, spíše tedy téměř čtyři páry měsíců. Po Potterově srdceryvném vyprávění, o Severusově životě, byl Snape zbaven všech obvinění. Tedy až na vraždu Brumbála, což ovšem Potter i s menším sebezapřením odpřisáhl, že Severus nebyl ten, kdo ho zabil. Lhal před starostolcem. Zlehka navázal a vraždu takzvaně hodil na Bellatrix Lestrangeovou, udivil tak nejen Severuse, ale i Draca, který také vypovídal pro dobro Snapea. Co zjistil Severus až později bylo, že Pottera k tomu donutila slečna Grangerová, která letošní školní rok nastoupila do Bradavic, aby dokončila svůj poslední ročník. Aby složila zkoušky OVCE. Tušil, že ta vševědka by nesnesla ani pomyšlení na to, že by snad nedostudovala. A ani samotný Temný pán ji v tom očividně nezabrání.

Pousmál se do ticha a samoty svého obývacího pokoje. Ona to vlastně nebyla už jen vševědka. Byla tak zatraceně krásná a chytrá, až z toho bylo Severusovi horko. A byl si vědom, že nejen on. Kdyby byl vulgární prohlásil by, že si každý muž myslí na to, že ji snad jednou zbaví nevinného věnečku. Což o to, přání je to vskutku příjemně vyhlížející, ale nejspíš nedosažitelné. Předpokládá, očividně jen on, že jakožto dítě války už svůj věneček darovala nějakému pubertálnímu nedospělci.

Musel se pokárat, nad tímhle mají uvažovat Bradavické drbny, ne jeden z nejmocnějších čarodějů. Trochu zavzpomínal na to, jak profesorský sbor probíral na poradách, kdo již své poprvé zažil a kdo by brzy měl. Ano, i takové věci profesoři řešili. Na to, aby toho nechali, měli až příliš nudný život. Nejzáživnější byla spekulace o Potterovi a slečně Changové. Do toho se přimíchala další jména, jako Weasleyová a právě Grangerová.

Jenže slečna Grangerová si chránila své soukromí tak dokonale, že Minerva žadonila o to, aby Severus a Poppy něco o ní zjistili. Něco bližšího. Severus rázně odmítl, nehodlá se zabývat ještě k tomu všemu životem jeho studentky, která ho zvláštním způsobem fascinovala. Možná, že byl rád, že toho o ní neví mnoho, může tak snadněji propadat různým představám. Nic jiného mu již nezbývá. Časem však jeho představy nabraly překvapivý směr. Právě jistého fyzického uspokojení. To jsou přesně ty momenty, které ač se snaží člověk, jak chce, nikdy je již z mysli úplně nedostane.

Byť se snažil nalézt klid v jiných ženách, nedařilo se. Nejednou sténal do ucha dívce na jednu noc Hermionino jméno. Což pak pěkně schytal. Chtěl své vzpomínky upravit, aby se už nic podobného nestalo. Zapomenout na své představy. Jenže se vždy tak dotěrně vracely. Myslel si, že snad dočista zešílel. Potom tajně vysledoval návyky jiných mužských členů profesorského sboru a zjistil, že očividně není ani zdaleka jediný, třeba takový pan Longbottom, který se rozhodl nastoupit jako profesor bylinkářství, jelikož on měl svůj sedmý ročník dokončený v běžném termínu. Neville na tom byl možná ještě hůře, než Severus. To bude nejspíš věkem a taky tím, že Severus ve svých dřívějších mimoškolních aktivitách musel přihlížet k činnostem smrtijedů. Mnohdy tedy vskutku neměl čas na tyhle běžné věci, jako ranní erekce. Neb pro něj ráno třeba ani nebylo, když musel fungovat několik dní bez spánku. Uměl se tedy ovládat.

Začínal přemýšlet, zda Grangerová nevládne nějakou mocí pobláznit všechny muže ve svém okolí. Ale nejspíš ne. Nejspíš je jednoduše krásná a svá. Všiml si, že nijak o mužskou pozornost nestojí. Celkově nestojí o společnost kohokoliv, pokud se jí vyloženě někdo nevnutí. Nutno podotknout, že takový pan Zabini se svými vtípky se k ní vetřel velmi snadno, bylo hezké na pohled vidět Hermionin úsměv doprovázený smíchem. Alespoň Blaise pomáhal odrazovat všechny možné mladíky svou přítomností, sám však měl již dokonce snoubenku, to ovšem nikdo další nevěděl.

Zabloudil pohledem k hodinám v rohu místnosti. Byl čas večeře. Popravdě, nejraději by podplatil nějakého skřítka, aby mu donesl něco malého k snědku, nicméně Minerva zakázala dnes skřítkům plnit příkazy kohokoliv. Nezbývalo mu tedy, než se zvednout a vydat se tou příšerně osvětlenou budovou do ještě více světly nacpané Velké síně. S obrovským sebezapřením vstal z křesla, oblékl si svůj profesorský hábit, pozapínal všechny knoflíčky. Povzdechl si. Nehodlal se účastnit zábavy, která má následovat po večeři, ale měl snad na výběr? Minerva by ho naprášila na ministerstvu a mohl by si zakoupit jízdenku do Azkabanu, ani Potter by ho z toho nevysekal. Společnost na něj pohlížela jako na kus lejna. Nebylo divu, vrah na svobodě? To není zrovna skvělá informace, kterou jako by měl na čele vyraženou. Všichni se mu pohledem vyhýbali. Většinou. Jeho pohled upoutala černá stužka, která byla uvázaná na klice jeho vstupních dveří. Netušil, kde se tam vzala. Neměl čas to řešit. Psychicky se musel obrnit proti zlým pohledům a škaredým řečem, jež potom světem kolovaly ještě dlouho.

On se vyhýbal nechtěným očím, ona utíkala od společnosti. Vlastně si byli velmi podobní. Jednoduše by se oba nejradši na čas vypařili. Někde, kde je nikdo nezná. Později se třeba vrátit, až se situace uklidní. Začít znovu. To je to, co oba potřebují.

Zlehka otevřel vchodové dveře a nenápadně vykoukl do té světelné show, zda se náhodou někdo zrovna nenachází na chodbě. Spěšně vyšel a zavřel za sebou. Kouzly zabezpečil své komnaty, aby ho tam nečekalo nějaké nepříjemné překvapení, až se vrátí. Ano, i tohle se často stávalo, když Minerva chtěla zamezit ochranná kouzla na komnatách profesorů. Po několika nepříjemných incidentech však uznala, že Severus musí mít ochranu.

Nad tíhou světel přivíral oči, aby si mohl postupně přivyknout. Vyšel o pár pater výše, zrovna zatáčel za roh, když byl nucen zastavit a své ruce hbitě ovinout okolo úzkého pasu. Rázem jakoby jím projel výboj elektřiny. Pohledem svých černých očí vyhledal ty oříškové.

„Omlouvám se," vyslovili oba ve stejnou chvíli.

Severus se pobaveně ušklíbl, Hermioně mírně zčervenala líčka. Své dlaně, které v možné obraně dala před sebe, nyní jemně spočívaly na Severusově hrudi, rovněž jako její předloktí. Jeho dlaně svíraly její pas s takovou lehkostí, jako by se měla každou chvílí rozplynout na prach. Uslyšel, že se k nim přibližují jiní obyvatelé hradu, pohledem zkontroloval konec přehnaně osvětlené chodby, obrátil svůj pohled zase na Hermionu, ta na něj hleděla s mírnou hrůzou v očích. Zcela příhodně se kousek od nich nacházela učebna přeměňování, kam Hermionu doslova odtáhl. Zavřel za nimi a uvrhl na dveře slabé odpuzující kouzlo. Kdyby bylo silné, mohl by ho nějaký nadanější kouzelník odhalit pouhým okem. Otočil se za sebe a nestačil se divit, že se slečna Grangerová držela v jeho velmi těsné blízkosti. Očekával spíše, že se okamžitě přemístí na opačný konec učebny. Hlavu měl skloněnou, takže se pár pramínků vlasů svezlo do jeho obličeje. Hermiona zvedla svou pravou ruku a jemně mu uvolněné pramínky zastrčila za ucho, načež se začala tiše smát. Raději tedy pramínky znovu vložila mezi prsty a prohrábla mu je všechny, čímž je posunula více dozadu a Severus už nevypadal tak komicky. Snape ji jen nevěřícně pozoroval, neměl slov. Nikdy by přímo neřekl, že se ho štítila, byly časy, kdy se vzájemně ošetřovali, ale tohle je jiné. Právě se ho dotýká zcela dobrovolně. Neumí to vyjádřit.

„Díky," řekla tiše. Levou rukou chytila jeho pravou a jemně ji stiskla.

Severus stále vyvedený z míry na ni stále mlčky hleděl. Stiskl ruky však opětoval.
„Nejsem si jistý, že je za co."

„Kdyby nebylo, neděkovala bych."

„Budiž. Smím vědět, za co?"

Hermiona si stoupla na špičky, vlepila mu lehkou pusu na tvář a upřeně se na něj zadívala.
„Přece za záchranu. Hned dvojitou. Zabránil jste mému pádu a pak jste mě uchránil před tlupou chtivých studentů."

„Myslím, že jste si moc nepomohla, teď jste ve společnosti chtivého vraha," odvětil suše.

„No a?" Pokrčila rameny.

„No a?" Nevěřícně pozvedl jedno obočí.
„Zabil jsem nejmocnějšího čaroděje, když ho svět nejvíc potřeboval a vy řeknete no a?"

„Svým způsobem žádným vrahem nejste. Vždyť si to přál. Měl jste jeho svolení, bylo spíše asistované úmrtí. Stejně by pár měsíců na to umřel. A nesčetněkrát jste předvedl, že nás máte rád."

„Grangerová, říci, že mám někoho rád je přehnané... I na vás."

„No, minimálně máte rád Harryho."

Severus sebou lehce trhnul a o krok couvl.
„Ne."

„Pak máte rád mě. Jinak byste nám nepomáhal zachránit si krk."

„Ne."

„Co přesně ne?"

„Nemám nikoho rád."

Odmítavě zakroutil hlavou a ustoupil rovnou o dva kroky, neb Hermiona k němu pomalu přistupovala.

„Proč?"

„Možná vám do toho vůbec nic není."

Hermioně se rozšířily zorničky.
„Vy se bojíte!"

Severus ztěžka polkl, zády narazil na kouzlem zabezpečené dveře.
„Ano."

Zvolna došla až k němu, už neměl kam couvnout.
„Vždycky si říkám, že už není čeho se bát, že již můžu začít žít. Abych zažívala běžné věci."

„Nu, očividně to nepomáhá," zhodnotil Snape s úšklebkem.
„Myslím, že je čas jít na večeři, slečno Grangerová."

Hermiona se na okamžik zatvářila zklamaně a až moc smutně. Severus vyčkal, až od něj aspoň kousek ustoupí, aby mohl otevřít dveře. Ale ona se ani nepohnula.

„Grangerová, jestliže se neobjevíme na večeři, začnou kolovat po škole i mimo ní nevhodné drby."

Stále mlčela, ale nyní se alespoň usmívala.

„Hermiono," zněl možná trochu naštvaně. Ale spíš byl naštvaný sám na sebe, že se nechal takhle zahnat do úzkých.

Mírně jí zrůžověla líčka.
„Možná bychom se z těch drbů přiučili pro příště, abychom věděli, co přesně dělat."

„Na co vy hned nemyslíte," zakroutil hlavou a koutky úst mu maličko zacukaly v potlačovaném úsměvu.

„To nechcete vědět, pane."

„Půjdeme tedy?"

„Společně?" Optala se s nadějí a její oči se na malý okamžik rozzářily.

„Je-li to vaše přání," protáhl a trochu víc se k ní sklonil, nahnul se k jejímu uchu.
„Pak mi bude velkou ctí vám ho vyplnit," zavrněl zlehka.

Hermiona prudce vydechla. Měla pocit, že už nikdy nesmí dopustit, aby se od ní Severus vzdálil. Chtěla ho u sebe. Možná to bylo jen tím, jak se choval, možná on byl ten, kterého hledá.

„To budu moc ráda," zašeptala do jeho krku. Chtěla se k němu trochu víc přitisknout, ale on se nenechal.

Lehce dlaněmi uchopil Hermioniny boky a přiměl jejich těla k pohybu. Vyměnili si pozice, on měl volný prostor za zády, kdežto ona ne. Zahlédl snad v jejích očích... Ne... Určitě ne... Jen si přál, aby to viděl. To bude ono. Odstoupil od ní. Ona mírně vydechla přebytečný vzduch, který měla v plicích a postavila se po jeho boku. Severus nabídl Hermioně rámě.

Společně vyšli na chodbu, Velká síň už na ně čekala. Nebyla daleko. Sotva sto metrů. Už byli u vchodu, když se Hermiona z ničeho nic zastavila.

„Děje se něco?" Zeptal se mírně strojeně. Tušil, co se děje a naprosto to chápal.

„Já jen... Jestli vám to nevadí... Jít se mnou téměř ruku v ruce dovnitř."

„Mělo by mi to vadit? Myslel jsem spíš, že vy s tím budete mít problém."

„Jak bych mohla? Vždyť jsem sama chtěla, abychom šli spolu."

„Výborně, pak můžeme pokračovat."

Vešli tedy společně. Zraky již přítomných studentů a profesorů se k nim obrátili. Blaise se spokojeně usmíval, Neville se mračil a ostatní měli ve tvářích jen udivený výraz. Severus chvíli přemýšlel, zda Hermionu nevzít rovnou k profesorskému stolu, ale při pohledu na Longbottoma, svůj nápad přehodnotil. Odvedl tedy svou studentku a rovněž svou partnerku, v boji samozřejmě, k jejím nynějším spolužákům. Slečna Weasleyová se na něj maličko pousmála, více si nedovolila. Severus kývl na Hermionu, poděkoval za příjemný doprovod a odebral se ke svému místu, vedle Minervy, která si ho měřila mírně nedůvěřivě, nic však neřekla.

Vyčkali, až se do Velké síně dostaví poslední opozdilci, poté Minerva zahájila hostinu.

„Severusi? Co si žádalo tvou plnou pozornost u slečny Grangerové?" Nadhodila ředitelka jen tak do vzduchu, Longbottom, který seděl z Minerviny druhé strany, začal pozorně naslouchat.

„Menší nehoda," odsekl.

„Nehoda?! Jaká nehoda?!" Vyjekl Neville a otočil svou tvář na stranu, kde seděl Severus.

„Jestli to tak moc chcete vědět, pane Longbottome, zeptejte se slečny Grangerové sám," ušklíbl se a s potěšením sledoval, jak Neville rudne.

„Tohle vás zaručeně dostane do Azkabanu, profesore!"

„Co tím máte na mysli, Longbottome?" Severus rád používal svůj drzý úšklebek, ale nyní používal i tón tomu podobný.

„Je proti řádu mít intimní vztah se studenty!"

„Vy o tom víte mnohé, není-liž tak? Abyste v Azkabanu neskončil nakonec vy. Nechte ptáka v kleci, ať neskončí v nějaké misce."

„Severusi!" Vydechla Minerva překvapeně a pohoršeně zároveň.

„Ano, paní ředitelko?"

„Žádám vysvětlení!"

„Potřebujete ho? Myslel jsem, že znáte hovorovou mluvu. Nebo alespoň náznaky."

„Ne, tohle rozhodně není běžná mluva," přidal se Longbottom, který měl doteď příliš práce s tím, aby se nečervenal.

„Vskutku? Pak se hluboce omlouvám, ale tohle není můj obor. Jsem si jist, že pan Longbottom to pochopil."

Již dojedl, nikdy nebyl zvyklý jíst mnoho, měl speciální porce. Chystal se vstát a vytratit se zpět do svého útulně tmavého obývacího pokoje. Nebylo mu to však dopřáno.

„Kam jdeš, Severusi? Sedni si a počkej ještě chvíli."

Nemohl odporovat, kdo by se jen opovážil Minervě jakýmkoliv způsobem vyjádřit nesouhlas, byl by velmi lehkomyslný. Ta zvláštní žena ho chytila za předloktí. Druhou rukou položila vidličku a dvakrát klepla prsty do stolu. Do Severusova poháru se pomalu odnikud vlévala ohnivá whiskey. Severus s pozdviženým obočím vyhledal Minervinu tvář.

„Když jsou ty Vánoce, Severusi. Pij pomalu, prosím."

Severus protočil oči, samozřejmě měl sklopenou hlavu, aby ho neviděli studenti.
„Děkuji, Minervo. Mohla byste to dělat častěji."

„Nemohla, já tě v pití alkoholu podporovat nehodlám."

„Jistě."

„Když jsme u toho, ráda bych si s tebou po večeři promluvila v ředitelně,"

Zkoumavě si ho prohlédla a trpělivě vyčkala, až přikývne. Zlehka se usmála. Doufala, že si možná konečně dá Severus říct. Co se týče nejnovějšího člena sboru byla trochu na vážkách. Nelíbilo se jí, jak se chová. Jednak nebyl vůbec autoritativní, nebo byl až příliš. Jeho chování vůči Severusovi bylo... Velmi nevhodné. Za každou cenu se na něj snažil najít jakoukoli nedokonalost. Problémem bylo, že Severus byl nedokonalý, i když tak třeba nevypadal. Neville zjevně nabyl na sebevědomí, když je teď držitel Merlinova řádu. Jakoby zapomněl na jeho dosavadní život a chování. Byl vždy tak milý a vstřícný, nyní tak nějak zpychl? Netušila, jestli se někdy vrátí ke svému obvyklému stylu, ale zatím se tak nejevil. A jeho věčné přehnané reakce, když se zmíní ženské jméno některé studentky? Hrůza. To by ještě pochopila, je to muž. Ale chování vůči Severusovi nechápe. Ví on vůbec, že Severus již tolik let vyvíjí lektvar na uzdravení Nevillových rodičů? Asi ne.

Nejspíš není Severusovi dovoleno mít klid a vést podle toho svůj život. Pevně však věří, že jednou to vyjde a on bude moci být šťastný. Že jednou najde něco nebo někoho, kdo mu dá důvod setrvat. Snape byl životem zkoušený muž, kterému nebylo přáno. Přišel čas, aby byla večeře ukončena, musela tedy utnout i své úvahy o mužích, jež seděli po jejích bocích. Načež pomalu vstala a vydala se k místu, kde běžně ředitelé vydávali prohlášení. Celá Velká síň utichla. Téměř se pousmála. Všichni netrpělivě vyčkávali co je čeká letošní Vánoce za aktivitu. Vždy to tak bylo, těch pár, kteří zde setrvali přes tyto svátky, měli vždy o zábavu postaráno. Sice nebyla kreativní, jako Albus, ale on jí rád ze svého portrétu dodával mnoho a mnoho inspirace.

„Moji milí, jsem ráda, že jsme se zde sešli v tak hojném počtu. Přivedlo mne to k nápadu uspořádat si malý vánoční večírek. Není to ples, takže žádné žádoucí oblečení nemusíte hledat. Jelikož jsou prázdniny, nemáme určenou večerku, nebude tedy vadit, když zahájení bude přibližně za hodinu a půl a ukončení bude, až uznáte za vhodné. Občerstvení zde dopraví skřítkové spolu s dozorujícími profesory, nemusíte tak donášet své vlastní zásoby. Přeji příjemný průběh dnešního večera, můžete se jít přichystat."

Bylo úsměvné sledovat, jak se studenti natěšeně zvedli a už si to mířili do svých věží. Slečna Grangerová ještě po Minervě maličko nervózně sklouzla pohledem, než Minerva lehce přikývla. Načež se ředitelka otočila na muže, jež byl jako vždy oděn v černé.

„Můžeme?" Otázala se s jemným úsměvem.

Nečekala na odpověď, rozešla se k postrannímu vchodu. Věděla, že ji Severus bude následovat, byl až příliš zdvořilý na to, aby odmítl. A až moc se bál. Byť to nikdy nejde vidět. Věděla to od Albuse, hodnou chvíli potom s Albusem nepromluvila ani slůvko. Byla neskutečně naštvaná na bývalého ředitele, jak příšerně se k Severusovi zachoval. Samozřejmě, že o tom nikdy nikomu neřekla. Jen u soudu, pod přísahou starostolce, že nic z toho nebude nikde uvedeno. Doteď se však na Albuse dívala skrz prsty. Když se takhle choval k Severusovi, kdoví čeho všeho se dopustil na nich ostatních. Raději to vypustila z hlavy a soustředila se na to, co ji ještě dnes čeká.

„Dáš si ještě sklenku ohnivé?" Zeptala se, když vcházeli do pracovny.

Severus jemně odmítl, nepotřeboval se maličko opít. Jelikož čeká, kdy se Minerva vysloví s prosbou, zda nemůže hlídat venku. Bylo to tak každý rok, proč by to měl nástup McGonagallové do funkce něco měnit? Opíjet se může potom další týden u sebe v komnatách.

„Možná se posaď, nevím jak dlouho to bude trvat."

„Co přesně?" Zamračil se, ale přesto poslechl a usadil se do křesla. Bylo pohodlné, lepší, než ta židle, co vždy nabízel Albus.

Minerva se na něj zpříma podívala, jen-ona-ví odkud vytáhla objemný balík. Byl zabalený do bílého balícího papíru s lesklými ornamenty. Zaujala ho však stužka černé barvy, která byla uvázaná kolem balíku. Tuhle už viděl. Pár milisekund mu trvalo, než si vybavil, že byla na jeho klice u dveří. Co se to tady u všech čertů děje? Něco tady zavání, obrazně řečeno. S pozvednutým obočím se podíval Minervě do očí.

„Co to je?"

„Dárek."

„Proč?"

„Nevím, byla jsem požádána, abych ti ho předala."

Severus podezřívavě přihmouřil oči a pak pohledem smekl po portrétu, který se z nepochopitelného důvodu začal chechtat tak moc, až vdechl svůj citronový bonbon a začal se dusit. Minerva málem portrét prořízla pohledem, nakonec mávla rukou a Albus úlevně vydechl a usadil se pohodlněji do svého křesla.

„Proč?" Zazněla podruhé tatáž otázka.

„Co já vím, možná se dotyčná osoba bála tvé reakce? Nebo snad tebe samotného? Netuším, neptej se, vem si to a tím to pro mě hasne."

„Nemůžu si vzít něco, když nevím od koho to je a důvod proč by mi někdo něco chtěl dávat. Klidně v tom může být něco prokletého nebo nějaký jed, cokoliv co uvolňuje jedovaté výpary, -"

„Dost! Prostě si to vem s tečka. Nic nebezpečného tam není. Prověřili jsme to."

„My?"

„Pochopitelně, já a Albus."

„Tak to mě vážně uklidnilo."

Severus měl sto chutí použít nitrozpyt, ale věděl, že by to znamenalo jeho vyhazov. Odevzdaně tedy natáhl ruce směrem k ředitelce, ta mu nekompromisně balíkem vrazila do náruče.

„Au."

„Zasloužil sis to. Příště zkus být trochu důvěřivější."

„Vy pro příště zkuste být opatrnější. Potřebujete ještě něco se mnou projednat?"

„Ne, to je vše. Můžeš jít. Jen si prosím ten dárek rozbal hned, jak přijdeš do svých komnat. Použij klidně letax."

Dále už mu nevěnovala pozornost a Severus pro jednou neměl co říci. Vstal z křesla a vydal se k nabízenému krbu, už nabíral letaxový prášek.

„A Severusi? Zkus prosím dnes zůstat při smyslech."

„Já vždy, Minervo."

Když úspěšně vyšel z krbu ve svých komnatách posadil se na pohovku. Nedůvěřivě si měřil pohledem onen bílý balíček, jež svíral v rukou. Je to již řada let, co dostal nějaký dárek. Navíc tak úhledně zabalený. To se stalo snad jen jednou v životě. Celé to podezřelé a on věděl, že se tímto navezl do něčeho, z čeho nebude úniku. Navíc, když je to totožná stužka, jako stále visí na jeho klice? To dotyčný musel projít jeho komnatami. Což je samozřejmě nemožné. Neznal nikoho, kdo by to dokázal.

Váhavě uchopil jeden konec stužky s úmyslem rozvázat tak mašli, která spojovala oba své konce. Netušil, co ho čeká a bál se, co objeví. Co bude dál? S hlubokým nádechem a přivřenýma očima zatáhl. Připadal si zase jako malý kluk, který dostal na Vánoce ponožky. Vánoce u jeho rodičů doma se slavily jen párkrát, možná čtyřikrát, potom už byl dle názoru otcr příliš starý na takové zbytečnosti. Jeho matka mu však čas od času balila oblečení, aby měl alespoň ten pocit zvědavosti malého dítěte. Jemně uchopil balící papír a s podivným obdivem si jej prohlížel. S dalším nádechem se snažil z papíru dostat obsah. Přivítaly ho tři krabičky a košile v barvě berlínské modři. Překvapeně pozvedl obě obočí. Čekal cokoliv, ale tohle ne.

Otevřel tedy první krabičku, byla černá se stříbrnou stužkou, někdo si dal práci se sjednocením barev. Obsah krabičky ho donutil k pousmání. Pytlíček kávy, nejspíš nedávno namleté. Voněla přímo božsky. Vyzývala k její přípravě a Severus věděl, že za pár okamžiků podlehne a skutečně si teď na večer kávu uvaří.

V druhé krabičce, která byla šedá s černou stužkou, se nacházela zlatá sada kotlíku. Samozřejmě byly zmenšené, aby se tam všechny vešly. Výhoda kouzelníků. V tu chvíli ho napadlo, že by lektvar, který právě vytváří mohl dopadnout úspěšně právě ve zlatých kotlících. Jeho srdce se rozbušilo ještě o trochu víc.

Opět se zhluboka nadechl. Vzal do rukou třetí krabičku, jež jako jediná byla ve zmijozelských barvách. Zelená krabička a stříbrná stužka. Opatrně ji otevřel. Byly to hodinky. Na první pohled byly velmi drahé. Když je jemně vyňal z krabičky, bylo mu to hned jasné. Tyhle hodinky byly vyrobeny na zakázku. Rytina na náramku značila iniciály jeho jména. Stříbrné s černým ciferníkem. Krásné na pohled, příjemně chladivý materiál obemknul jeho levé zápěstí a on byl šťastný. Po dlouhé době se cítil dobře. Vědomí, že na vás někdo myslí, je neskutečně krásný pocit.

Následně se zájmem uchopil košili a nestačil se divit, když si ji ihned vyzkoušel a zjistil, že mu perfektně sedí. Tak potěšen již dlouhou dobu nebyl. Dostal tolik věcí a ani neví od koho.

Zrovna se vracel z minikoutu, kde měl základní mudlovské spotřebiče, se šálkem kávy, kterou musel otestovat, když si všiml, že byl k dárkům přiložený vzkaz.

Doufám, že vám udělají radost, s láskou Černá Stužka.

A víc toho ta Stužka napsat nechtěla? Jak má potom dát najevo svůj vděk? Ne, že by ho chtěl nějak dávat, ale asi jí není lhostejný a dala mu něco, co ho skutečně potěšilo. Ztracen ve svých myšlenkách popíjel tu výtečnou kávu, když bez varování z krbu vystoupila Minerva. Zděšeně se na ni podíval.

„Odpusť, nechtěla jsem tě polekat. Je čas jít do Velké síně."

„Cože? Proč?" Zeptal se zmateně.

„Cožpak jsi zapomněl? Za chvíli začíná večírek, tak zvedni své tělo a mazej se obléct."

„Zadržte, vždyť tam přece vůbec nemusím jít," zněl téměř prosebně, začínal si v duchu opakovat, že alespoň bude v teple a nebude mrznout venku, ale přesto se mu nechtělo.

„Jsi můj zástupce, bylo by milé, abys spolu se mnou večírek zahájil."

Popleskala ho po rameni asi ve snaze mu dodat tolik potřebnou podporu.

„Tu košili si nech na sobě, sluší ti, vezmi si k tomu nějaké sako a bude to perfektní."

„Sako? Nic takového v šatníku nemám," odsekl podrážděně.

„Že ne?" usmála se Minerva a luskla prsty.

Dveře jeho ložnice se prudce otevřely a v jejich závěsu se k nim hnalo na míru šitý oblek. Severus se na svou nadřízenou úkosem podíval.

„V tomhle rozhodně nikam nejdu."

„Když jinak nedáš, tak si k nim vezmeš i ty kalhoty."

„V žádném případě!"

„A taneční boty."

„Zapomeňte. Sama jste říkala, že není žádné vyžadované ošacení."

„Vázanku také? Dobře."

„Fajn! Jen tu vázanku ne, prosím."

„Jsem ráda, že si tak rozumíme."

Severus se zamračil, načež se ředitelka rozesmála. Nesmlouvavě podala Severusovi hromádku oblečení s botami a kývla na znamení, že počká tady. Severus se uraženým krokem vydal tam, odkud všechny kusy oblečení přiletěly. Absolutně netušil, zda Minerva skutečně měla přehled o tom, co se nachází v jeho skříni, nebo jen namátkově luskla. Jelikož mu McGonagallová netrpělivě klepala na dveře, snažil se si pospíšit, protože jediné, co doopravdy nesnášel bylo klepání. No dobře, to není jediné, co nesnášel. Kdyby měl vyjmenovat všechno, co nenávidí byla by to celá kniha.

Obul si ty příšerné polobotky a vyšel ze své ložnice. Kývl na ženu, která se v rychlosti dostala k jeho vchodovým dveřím, aby si to náhodou Snape nerozmyslel. Společně se vydali do Velké síně. Severus si opět zvykal na nepříjemné světlo chodeb. Doufám, že měl někdo tolik rozumu a z Velké síně vytvořil něco tmavšího za tu dobu.

Byl více než překvapen, když spolu s Minervou vešli. Zapomněl i na právě probíhající rozhovor, jež s ní vedl o financích školy. Velká síň byla Severusem ohodnocena jako přijatelná.

Světla byla odstraněna, jen začarovaný strop vrhal světlo pomocí hvězd a měsíce. Samozřejmě ještě vánoční strom, který byl ověšen mudlovskými světélkujícími řetězy na baterky. A pak bylo pár začarovaných svící u stolů s občerstvením. Pro zletilé kouzelníky se zde nacházel i stůl s alkoholem, což komentoval s pozvednutým obočím. Kolem zmiňovaného stolu byla nakreslená kružnice, přes kterou mohl projít jen dospělý čaroděj.

„Neměj strach, jakmile by někdo z dospělých chtěl dopřát mladým, změní se automaticky v dýňový džus," uklidňovala Severuse ještě dřív, než stačil vyslovit nesouhlas.

Prostoru k tančení se zde nacházelo mnoho, část u vchodu do Velké síně byla zaplněná stoly a židlemi, pro ty, kteří zrovna netančili, nebo si chtěli nerušeně povídat. Tam právě s Minervou mířili, neb vcházeli vchodem pro profesory. Posadili se a sledovali, jak se postupně Velká síň zaplňuje studenty. Všichni byli slušně oblečení, takže si Severus od Minervy vysloužil všeříkající pohled. Ten málem protočil oči, ale jeho pohled upoutala slečna Grangerová, zahlédl ji jen letmo, stačilo to však na to, aby byl naprosto uchvácen.

„Vyrostla z ní krásná žena, viď Severusi?" zašeptala tiše Minerva.

„To ano," zašeptal nazpět, potom se zamračil a podíval se na Minervu.
„Co prosím?"

„Jen říkám, že je škoda, že odchází," řekla opatrně.

„Jak odchází?"

„Jak by? Zítra odjíždí, vlakem."

„Proč?"

„To mi neřekla, jen si přeje složit zkoušky po Novém roce a ukončí studium předčasně."

Severus se neměl k odpovědi. V mysli se totiž snažil uvědomit, kdy přesně se to mohlo stát. Určitě odchází kvůli němu. Došlo jí, že je nebezpečný a uvědomila si, že je to jen obyčejný vrah, se kterým nechce mít nic společného, ani s ním být pod jednou střechou. Vlastně Hermiona by nebyla zdaleka jediný případ. Už mnoho studentů ukončilo studium.

Minerva ho nechala na chvíli napospas vlastním myšlenkám a jala se konečně zahájit očekávaným výstupem. Nu což, Severus by s ní stejně nešel. Řekla jen pár slov na úvod, všem popřála krásné svátky, i když teda tušila, že se někteří tady cítí osaměle, zvlášť pak děti, jejichž rodiče byli zabiti během války a jiný domov zatím neměly. Ale pozitivních řečí není nikdy dost, začínala pociťovat Brumlakomplex. Měla by od toho upustit, nechce být až takový blázen. Být by to nikdy nahlas nepřiznala, Albus byl blázen. Byla více než překvapena, když pro ni Severus přišel, jakmile svůj proslov zakončovala.

„Smím prosit, paní ředitelko?" Zdvořile se jí uklonil, až tušila, že jeho záda rozhodně zaprotestovala.

Zjevně se Severus rozhodl, že společně zahájí alespoň tanec. Samozřejmě neprotestovala, viděla Severuse tančit jen jednou v životě. Věděla, že tohle je zcela výjimečná situace, sice se necítila na tančení, ale copak mohla odmítnout? Přijala nabízenou dlaň s jemným úsměvem a přikývnutím. Severus ji ladně odvedl doprostřed volné plochy, zlehka ji položil dlaň zhruba mezi lopatky. Hudba začala hrát přesně na čas. Postupně se k nim váhavě připojili další taneční páry. Minerva na okamžik zahlédla Hermionu, jak je sleduje ze svého místa se zvláštním leskem v očích. V duchu si udělala poznámku, že přece jen je možná nějaká šance, že slečna Grangerová zde setrvá. Sice si nebyla jistá, zda dokáže snést ty nátlaky všech okolo, ale tušila, že Severus by Hermioně pomohl. Přece jen se dokázal vyhýbat společnosti velmi bravurně, mohl Hermionu pár takových praktik naučit. A v tu chvíli už se Minervě v mysli tvořil plán. Raději to odložila na později. Kdyby jen Minerva věděla, že žádný její plán není potřeba. Že ona samotná již v jednom plánu účinkuje, aniž by si toho byla vědoma.

Po hodné chvíli, kdy Severus s obrovským sebezapřením tančil se svou nadřízenou. Totiž ne, že by mu vadilo tančit s Minervou, jemu vadilo tančit. Jeho minulost ho stále ještě doprovázela. Vzpomínky na ples byly vždy v tento čas velmi dotěrné. Jeden jediný ples, kterého se kdy hodlal účastnit. Ten jeden, kdy měl jít s Lily. Jinak by pochopitelně nešel. Merlinužel pro něj, ho Lily dost ztrapnila, když čekal na smluveném místě a ona nepřišla. Dokonce si kvůli tomu pitomému plesu půjčil od Luciuse společenský hábit. Nebýt Remuse, který ho ze slušnosti přišel obeznámit s tím, že Lily šla společně s Jamesem a právě spolu tančí.

Remus věděl, že to Severusovi dluží, vlastně mu dluží toho mnohem více. Jednak za jeho mlčení, jednak za jeho nenápadnou podporu, díky které už se z něj nestává vraždící monstrum. Tenkrát se Severusem strávil celý večer, sice ho Snape ujišťoval, že je to v pořádku a může jít, přesto tušil, že rozhodně nic v pořádku není. Nebyl si jistý, jestli si Severus neublíží. Vypadal děsně. Totiž vzhledově vypadal naprosto perfektně, divil se, že ho Lily nechala takhle. Byť ho nejspíš ani neviděla a jestli ano, bylo to od ní příliš kruté. Ovšem Severusův obličej značil obrovský smutek a zklamání. Více než obvykle. Od té doby je z Remova zmijozelského spolužáka kus ledu. Ta noc byla zjevně určena k obrovské změně, jež v budoucnu měla za následek hned několik špatných rozhodnutí a událostí.

Dnešek ale není čas na tyhle vzpomínky, dnešní večer a noc by měl strávit jinak, než doposud. Za prvé zcela bez alkoholu, jak ho Minerva důrazně žádala, přičemž mu přesto dovolila jednu sklenku u večeře. V uších mu pomalu doznívala hudba, jež značila brzké ukončení skladby. Plynule s Minervou přestali tančit, on se jí galantně uklonil a za jejího svolení ji dovedl k jimi předtím obsazeného stolu. Nevědomky nebo podvědomě se podíval směrem doleva a úžasem jemně pootevřel ústa.

Slečna Grangerová dnes vypadala obzvlášť překrásně. Její tmavě modré šaty se leskly, jak odrážely odlesky svitu svíček a hvězd. Padly jí jako ulité. Měla je dlouhé přibližně do půlky stehen, odkrývaly tak její štíhlé nohy. Spodní část šatů byla maličko rozevlátá, kdežto vrchní těsně obepínala její přednosti, výstřih do V tomu dával pomyslnou korunu. Vlasy měla rozpuštěné a lehce zvlněné, volně jí zakrývaly záda.

Rychle odvrátil pohled, neboť se k ní přihnal Longbottom a on nechtěl působit nevychovaně. Minerva si ho prohlížela s jistým zaujetím.

„Proč nejdeš a nevysvobodíš ji ze spárů Nevilla?"

„Slečna Grangerová je jistě způsobilá k tomu, aby dokázala říci ne. K tomu nevypadá, že by zachránit chtěla."

„Drahý, ty nad tím skutečně přemýšlíš!" Maličko ho obvinila s jemným úsměvem, který pohrával na jejích rtech.

„Který muž by nad tím nepřemýšlel, Minervo? Jedině..."

„Nemusíš to vysvětlovat, chápu. Albus byl přece taky takový."

Severus jen přikývl, nerad se bavil na téma Albus, vztahy, Hermiona, Lily, Pobertové,... No dlouhý seznam témat, raději je nebude vyjmenovávat. V takových situacích si nevěděl rady a potom byl přehnaně sarkastický. Musel pak čelit protivným společníkům a následně se vypařil někam daleko. Ve snaze se vyhnout přesně této reakci, raději neodpovídal vůbec. Postřehl, jak Neville někam vleče Hermionu, která měla ve tváři vepsaný šok a strach, i když se to snažila skrýt. Když se do Velké síně nevraceli už dobrých dvacet minut, začínal být Severus nervózní, omluvil se tedy Minervě, k jeho štěstí ji právě vyzval Kingsley, který se přišel podívat, k tanci. Urychleně se vydal pryč z Velké síně a jal se úkolu ty dva najít. Jeho léta vycvičený sluch postřehl výkřik, nemusel se zamýšlet dvakrát, aby identifikoval, komu patřil. Hnán vztekem a adrenalinem se rozběhl vstříc tomu hluku, naštěstí měla slečna Grangerová tolik rozumu, aby občas křikla přesně v moment, kdy se Severus rozhodoval kudy dál. Naneštěstí pro něj však křik ustal, kdy už si byl téměř jistý, že je blízko. Na dalším rozcestí se zastavil a snažil se zklidnit dech i tep, aby se mohl pořádně zaposlouchat. Jediné, co slyšel, byly kroky, pořádně rychlé kroky, nejspíš běh. Zůstal stát, vytáhl svou hůlku a vyčkával. Těsně kolem něj se prohnalo cosi tmavě modrého, málem si to včas neuvědomil a stačil běžící ženu chytit za paži a smýknout s ní sloup, kde jí přiložil dlaň na ústa, aby nevykřikla. Snažil se přitom nebránit jí v dýchání, neboť byla nepochybně vyděšená a po tom běhu jistě vyčerpána z kyslíkových rezerv. Jakmile ho její mysl identifikovala, uvolněně si oddechla a on mohl sejmout svou dlaň z jejích rtů. Dal jí více prostoru, protože se k ní dosud téměř tisknul.

„P-pane profesore, m-moc se omlouvám, jenže Neville, t-totiž profesor Longbottom, on-" snažila se mluvit co nejvíc souvisle, ale byla natolik vyděšená, že jí nešlo příliš dobře rozumět.

„Klid, slečno Grangerová. Nemusíte mi nic vysvětlovat, měl jsem jisté tušení."

„Cože? Ne, vykládáte si to špatně."

„Opravdu, tak jak si to podle vás mám vyložit?"

Hermiona se už už nadechovala k odpovědi, když jí Severus pohledem umlčel, pochopila, že zachytil něco, co její sluch nejspíš nedokázal. Chovala k jeho instinktům a smyslům obrovskou úctu, takže se neodvažovala jeho schopnosti zneuctít svým blekotáním. A udělala to nejlepší co mohla, protože vzápětí už slyšela taky.

„Tak kdepak jsi ty malá mrško?"

Nevillův hlas se rozléhal po prázdné chodbě. Mít tak Neville echolokaci, byla by Hermiona ve slušném problému. Nebýt Severuse, který ji nyní pevně svíral v náručí, nejspíš by se bezmocně sesunula k zemi. Severus začal přemýšlet, jestli viděl dnes večer Nevilla něco vypít, neb i přes jeho nynější změnu chování pochyboval, že by byl schopný tohohle. Vypadalo to, jako by vypil lektvar nebo si vzal drogu. Jejíž fáze by byla přemíra sebedůvěry. Tohle by totiž nesvedl ani nový Neville. Zůstali v tichosti stát, v domnění, že nový Severusův kolega odejde. Nebo se minimálně vzdálí natolik, aby oni mohli zaujmout lepší úkryt. Alespoň Hermiona, Severuse by snad Neville nikde nepřehl. I když kouzelník nikdy neví.

K Severusově nelibosti se však pan Longbottom neměl k hnutí z místa. Vnímal až příliš jasně Hermioninu přítomnost v jeho těsné blízkosti. Když to tak půjde dál, vyděsí Hermionu. To nechtěl dopustit, ale copak se od ní v tuto chvíli mohl odtáhnout, aby získal alespoň malý prostor? Být nyní v jiné situaci, nejspíš by si její blízkost náležitě užíval, když se tady ale potuluje Longbottom, zjevně posilněn něčím navíc, tak nemohl dopustit, aby se mu po těle rozlil ten hřejivý pocit. Co nejpomaleji a s největší opatrností se snažil alespoň z části odtáhnout, když se o to však pokusil, přitáhla si ho Hermiona zpátky. Byl polapen tou malou Nebelvírkou, která teda již tak moc malá nebyla, ale co mohl jiného říct, aby si zkusil pomoci. V ten moment po něm Hermiona hodila vyčítavým pohledem, na okamžik se zděsil, že by snad byla schopná prolomit jeho nepropustné hradby a teď nerušeně číst, co se mu honí hlavou. Později mu došlo, že to bylo jen varování, aby prostě a jednoduše nezkoušel opustit její osobní prostor, což bylo s podivem, jestliže vezme na vědomí, že se ji právě jiný muž snažil přimět k příliš intimnímu fyzickému kontaktu. Musela si být přeci vědoma toho, že s takovou to bude chtít i on, nebo ne?

Hermiona se v tichosti, že ji neslyšel ani samotný Severus, otočila tak, že se k němu tiskla ne zády, ale svou přední částí těla. K získání pocitu bezpečí zabořila svůj obličej do jeho krku a rukama ho objala kolem pasu. Severus netušil, co s tím stvořením má dělat, tak jen strnule stál, jednu ruku opřenou o sloup, druhou umístil na Hermionina záda. Svým zrakem kontroloval okolí, sluchem zase Longbottoma, který se pomalu dal do pohybu. Jejich nespornou výhodou bylo, že sloupy byly opravdu mohutné a široké, tudíž měli šanci uniknout před Nevillovými spáry. Vypadalo to, že zašel za roh. To byla jejich šance! Snažil se přimět Hermionu k pohybu. Ona ale jen zakroutila hlavou a v očích se jí usadil strach. Severus si neslyšně povzdechl. Moc velkou naději mít nebudou a on nesmí použít hůlku proti svému kolegovi, natož když ho ministerstvo hlídá jako sup, který se chystá co nevidět vrhnout na nějakou slušnou zdechlinu.

Severus se tedy rozhodl pro jiné řešení, doufal, že je jeho kolega v dostatečné vzdálenosti a tím pádem nic nezjistí. Vyčaroval patrona. Z jeho hůlky ladně na zem dopadla stříbřitá laň a kulatýma očima propalovala Severuse, čekala na rozkaz.

„Jdi a najdi Minervu, vyřiď jí, že nutně musí přijít do třetího patra. Zdůrazni, že je to naléhavé," šeptal, jak nejvíce to šlo. Hermiona jen nevěřícně koukala na laň, která už dávno hopkala vyřídit vzkaz.

Severus v obavách upoutal Hermionin pohled s němou otázkou, zda je vše v rámci možností v pořádku. Zlehka dlaní pohladil její paži a téměř vykulil oči nad tím nečekaným chladem, se kterým se jeho dlaň setkala. Sundal si sako a přehodil ho Hermioně přes ramena. Aspoň něco, potřebovala by spíše nějaký kabát. Ona se však jen vděčně pousmála a zase se k němu přitiskla. Sledoval, jak s jemným úsměvem na tváři svými prsty přejíždí po jeho modré košili, kterou dnes obdržel. Košile měla příhodně stejný odstín jako šaty slečny Grangerové. Neměl však čas se nad tím nějak více pozastavovat, neboť se ozval hluk. Příliš pronikavý pro Severusův sluch. Řinčení padajícího brnění o sobě dávalo znát ještě o dvě chodby dál. Hermiona zkoumavým pohledem sledovala rysy Severusova obličeje. Nejspíš tušila, že před chvílí propásli jedinou příležitost k útěku, jenže předtím to tak neviděla. Byla vyděšená, nedokázala uvažovat racionálně jako Severus. Alespoň ne v danou chvíli. Nyní si toho byla zcela vědoma. A došlo jí i to, že právě Severuse postavila do nepříjemné situace. Jistě, že ji tam mohl nechat napospas Hermioninému dlouholetému kamarádovi, přesto to neudělal a tiskl ji k sobě, jako by ji snad chtěl chránit vlastním tělem do roztrhání.

Neměla možnost utápět se ve svých představách, že by ji snad mohl mít skutečně rád jako člověka, neboť se ozval výkřik. Dívčí výkřik. Severus pohledem sklouzl na Hermionu ve snaze ji mlčky naznačit, že ji zde bude muset chvíli nechat o samotě. Hermiona jen razantně zakroutila hlavou. Odtáhla se od něj, chytila ho za ruku a teprve potom přikývla. Bezesporu ji to muselo stát hodně úsilí, aby se nesložila k zemi. Severus váhavě opětoval stiskl její maličké dlaně a opatrně vykoukl zpoza sloupu. Nikde neviděl nic neobvyklého. Výkřik tedy pocházel z chodby, ze které předtím vyběhla Hermiona. Nechtěl ji tam brát. Ne teď, když má nepochybně hlavu plnou vzpomínek na nedávnou událost. Ale ona mu nedala na výběr, sama se tam rozešla. Severus se ji marně snažil zastavit, dokonce ji předloktí volné ruky dával před její hruď. Zjevně však jeho studentka nabyla obrovské odvahy. Co taky čekal, vždyť je to Nebelvír. Byť ji klobouk chtěl přeřadit. Nikdo neví kam, neboť samotná Hermiona se o tom nikomu nezmínila a klobouk zatvrzele mlčel. Minerva byla velmi nespokojená, protože přece jen bylo tohle její lvíče nejlepší z celé školy a fakt, že podle klobouku nepatří do její koleje ji velmi zasáhl. Hermiona si však zvolila sama. Chtěla zůstat se svými původními spolužáky v jejich věži. Pro Severuse zcela nepochopitelné.

Přitiskla ho ke zdi. Kdo si ta žena myslí že je? Pozvedl jedno obočí v němé otázce. Vrátil se do reality a již nepotřeboval Hermioninu odpověď. Asi se na těch pár vteřin opravdu ztratil ve svých myšlenkách a nebýt Hermioniny pozornosti, asi by vešli přímo pasti. Pan Longbottom nejspíš svou novou oběť umlčel. Čemuž se nedivil, on chtít za každou cenu uvolnit, udělal by to taky. Rozhodně ne tedy žádnému ze svých studentů či kolegů, ale spíš by si raději nějakou levnou děvu zaplatil tak, jako to dělával běžně. Od té doby, co žije jako by se utrhl z řetězu.

Všiml si, že Hermiona vytáhla hůlku. Zhrozeně na ni gestikuloval, aby to nedělala. Sám tu svou právě lovil v obleku. Přece nedovolí, aby napadla profesora. Byť v obraně. Navíc, jestli jsou jeho domněnky správné, tak si zcela nebyl vědom svého jednání. Jednal momentálně jako touhou naplněné zvíře. Smýkl Hermionou zpátky za roh a hůlku jí prostě sebral. Hermionino překvapení bylo více než patrné. Severus věděl, že ta nebohá dívka má zatraceně málo času a on musí něco vymyslet, ale nic ho nenapadalo. Hermiona sice plán očividně měla, ale toho se chtěl vyvarovat. Doufal, že si Minerva pospíší. Najednou mu na mysl přišlo jedno moc nehezké kouzlo. Ono to nebylo kouzlo, ale spíše kletba. Byla to hodně černá magie a on měl nejednou zkušenosti s onou kletou. Hojně jí využíval ve službách Temného pána. Za jeho zády, samozřejmě. Občas se stávalo, že drazí smrtijedi Voldemortem určení, měli neomezený přístup k jeho úlovkům. Vesměs to byly hračky. Než byly předvedeny před ostatní k mučení, většinou si s nimi oni vyvolení šli pohrát. Tehdy kletbu Severus používal především na Fenrira a Luciuse, ti byli přehnaně krutí. Díky té kletbě totiž nedokázali dosáhnout erekce a tak mnohdy nestihli své hrátky uskutečnit. Severus si byl vědom, že jakmile u toho bude mít svědky, přivodí si problémy, ale co mohl dělat? Nemá smysl se snažit před slečnou Grangerovou hrát na schovávanou, musel ale zkusit být nenápadný i před Nevillovou obětí. Netušil, kdo to je a mohlo by se stát, že bude přesně ten druh společnosti, který by přesvědčil veřejnost, že to on byl onen násilník a Neville se pouze snažil pomoci své studentce. Ano, byl možná paranoidní, ale už ho život takto vycvičil.

Nechal zpoza rohu vykouknout svou hůlku a s hlubokým nádechem zamumlal kletbu. Hermiona se zděšeně otřásla, jakmile ucítila ten závan. Závan černé magie. Téměř mu stihla rozhodit koncentraci, jak na sebe začala upozorňovat. Zvolna k ní obrátil pohled, když schovával hůlku a škodolibě se zašklebil.

„Co to sakra?!" Zasyčel Neville, neboť jeho přirození se již nedožadovalo pohlavního styku, ale jen běžně uložen odpočíval.

Hermiona se na Severuse podívala s pohledem, který jasně naznačoval, že požaduje vysvětlení. Severus jen mávl rukou a s přikývnutím naznačil, že to vysvětlí později. To už se rozezněl hlas samotné ředitelky Bradavic.

„Pane Longbottome, okamžitě odstupte od slečny Parkinsonové."

Odzbrojila ho, Minerva ho odzbrojila. Severus ruku v ruce s Hermionou vešel na chodbu a děkovně pokývnul své nadřízené.

„Tak tady jsi ty děvko! Se taháš se Snapem a přede mnou utíkáš?!" Rozkřikl se Neville a očividně se jal po mudlovsku napadnout Hermionu.

Nestačil udělat ani pět kroků a ležel v bezvědomí na studené zemi. To Kingsley, který Minervu doprovázel, se připojil.

„Může mi to, prosím, někdo rozumně vysvětlit?"

Severus se pátravě podíval na Hermionu, protože ani on netušil, co přesně se dělo do okamžiku, než se setkali. Jistě nějakou představu měl, ale jedna byla horší než druhá. Hermiona se k němu podvědomě více přimknula. To Severusovi stačilo k tomu, aby mu došlo, že se právě stal jakýmsi Hermioniným pevným bodem. Nejspíš si to ani sama neuvědomovala. Už se nadechoval ke stručnému vyjádření, když ho Hermiona předstihla.

„Já jsem tančila s Nevillem, když se zase rozpovídal o těch svých bylinkách, že mi chce nějakou ukázat. Neměla jsem důvod odmítnout, přece jenom je to stále můj dobrý kamarád. Jenže když jsme vcházeli tady na tu chodbu, už mi to bylo podezřelé, ale v ten moment mě... přitiskl ke zdi a začal... Začal říkat divné věci a chtěl mi vyhrnout šaty, snažila jsem se mu nějak vysmeknout. Děsí mě představa toho, co by se stalo, kdyby se mi to nepodařilo a nepotkala bych profesora Snapea."

Kingsleyho pohled se zaměřil na Severuse.

„Takže to jsi mu způsobil ty?" zeptal se a hůlkou ukázal na Nevillův rozkrok.

„Ano."

„Víš, že je to zakázané?"

„Ano."

„Ale on mě jenom chránil. A Pansy taky," vmísila se do toho Hermiona.

Pansy jen horlivě přikyvovala, byla docela otřesená.

„To sice ano, ale použil černou magii, Hermiono."

„Kingsley, kolikrát jsi ty nebo já použil v ohrožení černou magii? Vždyť se na to mohl taky vykašlat a prostě odejít s tím, že to není jeho věc."

Severus se na Hermionu podíval pořádně. Upřímně ho ani na okamžik nenapadlo, že by se na to prostě vykašlal. Jestli o něm smýšlela takhle, jaké pak mohl mít naděje? Má tím na mysli naděje k získání něčeho bližšího, než je vztah profesor-student, možná přece jen doufal v navázání něčeho podobného přátelství. Samozřejmě by si k Hermioně nikdy nedovolil víc, než by sama chtěla. Nedokázal si představit, že by ji měl ublížit. Jak si ji pozorněji prohlížel, všiml si černé stužky, jež byla součástí jejích šatů. Oddělovala vrchní část od spodní, měla ji tedy uvázanou těsně nad boky. Severus několikrát nevěřícně zamrkal. Tolik chtěl se té stužky dotknout, aby se ujistil, že je to ta, která ho dnes provází celý den. Jenže nemohl, protože by musel pustit Hermioninu dlaň a to skutečně nechtěl.

Kingsley jen pokýval hlavou na srozuměnou, že je to v pořádku a nebude to řešit, nakonec i on musel uznat, že to bylo nejspíš skutečně nezbytné. A taková menší disfunkce Nevillovi jen prospěje.

„Co teď s ním?" Kývla hlavou mladá Nebelvírka směrem k omráčenému profesorovi.

„Domnívám se, že až z něj vyprchá lektvar, který dle mého názoru požil, bude schopen běžného provozu a možná bude jako dřív."

„Jako dřív?"

„Ano, těsně po pádu Temného pána."

„Takže jako náš Neville."

„Ano, slečno Grangerová, jako typický Longbottom."

Poté, co Nevilla přenesli na ošetřovnu se Kingsley s Minervou vrátili do Velké síně a Pansy šla do svého pokoje ve zmijozelské věži, pozval Severus Hermionu na čaj. Ta jeho nabídku přijala a doufala, že nepojal jediné podezření. Sotva se za nimi zavřely dveře a Hermiona došla přibližně doprostřed jeho obývacího pokoje, se ozval jeho hluboký tlumený hlas.

„Takže vy jste ta tajemná Černá Stužka?"

Stál opřený o zavřené vchodové dveře, ruce zkřížené na hrudi v typickém obranném postoji. Cítil se zranitelný, to bylo zřejmé. Hermiona uhnula pohledem a začala zkoumat své lodičky. Severus se k ní přiblížil, bez svolení vzal stužku kolem jejího pasu mezi prsty, aby mohl ucítil materiál. Tentýž materiál, se nacházel na jeho klice ode dveří, na rozbalených dárcích i na obálce od vzkazu, který k nim byl přiložen.

„Odpověď již nepotřebuji," Oznámil, nejspíš sám sobě.

Zněl podivně chladně, možná spíše odměřeně. To Hermionu donutilo se podívat do těch černých očí, které ji tak přitahovaly. Propaloval ji nicneříkajícím pohledem, už dávno nedržel stužku jejích šatů, nedotýkal se jí vůbec nikde. Jen tam stál a díval se jí do očí. Hermioně se chtělo plakat. Netušila, co si počít. Váhavě chytila jeho pravou dlaň do své a palcem mu přejela po vystouplých kloubech. Severus se zmohl jen na krátký protest, když chtěl svou dlaň vyprostit. Potom už se k němu Hermiona přiblížila a on byl zbaven snad všeho, co ho drželo při smyslech. Udělala ještě maličký krok a nyní stála tak blízko, že přes svůj oblek cítil látku jejích šatů. Svou druhou dlaní mu vjela do vlasů a přiměla ho hlavu sklonit. Nemeškala a přitiskla své rty na ty jeho. Zcela zaskočený Severus s ní sice spolupracoval, ale jasně si uvědomoval, že to je sakra špatné.

„Omlouvám se, jestli jsem vás tím nějak urazila. Chtěla jsem vám jen udělat radost. Nenapadlo mě, že na to přijdete," spustila, sotva se jejich polibek přerušil.

Tentokrát to byl Severus, kdo jejich rty spojil.

„Vždyť já jsem se neurazil, jen nejsem zrovna někdo, kdo to umí přijmout. Děkuji Vám, slečno Grangerová."

Chvíli jen mlčeli, pak se ale Severus zachmuřil a opět k němu doputovaly myšlenky na dnešní události.

„Omlouvám se, že jsem vás nezačal hledat dřív, možná bych zabránil tomuto vašemu zážitku."

„Vždyť se téměř nic nestalo, jen mi vyhrnoval šaty. A jak jste sám řekl, nejspíš to ani nedělal vědomě. Myslím, že z toho trauma mít opravdu nebudu."

Věnovala mu krátký polibek. Spatřil její ruměnec na tváři a netušil, co si s tím počít. Jak by měl odlehčit situaci. Nebyl schopen nic vymyslet, proto si ji jen přitáhl do obětí a doufal, že jeho studentka na něco přijde. Netušil, zda by měl teď něco říct, nebo jak by se měl chovat. Vždyť se nechal políbit svou studentkou a ještě k tomu ji to oplácel a pak ji políbil on sám! Už asi opravdu přichází o rozum. Bylo to od něj neetické a v první řadě ji ani neměl zvát k sobě na čaj. Ale co. Člověk míní, osud mění. A to se právě nejspíše stalo.

„Pane profesore, bylo by příliš požádat vás o tanec?" Ozvala se Hermiona a utnula tak tok Severusových myšlenek.

„Za daných okolností nejspíš nežádáte mnoho," Ušklíbl se a přestal Hermionu objímat.

„I kdybych s vámi chtěla tančit ve Velké síni?" Doplnila svou otázku a trpělivě vyčkávala na profesorovu reakci.

„Ale jistě, dovolte mi vástedy pozvat na vánoční večírek, slečno Grangerová, jako můj doprovod. Nebo vás žádám, abych mohl být doprovodem vaším."

Hermiona se upřímně usmála, zase ho vzala za ruku a už ho vedla k východu.

„Ten čaj si dáme později," slibovala za doprovodu smíchu.

Cesta osvětlenými chodbami nyní Severusovi nepřipadala tolik otravná jako doposud, za společnosti Hermiony bylo všechno nějak snadnější. Dokonce se přistihl, že je jemně usmívá, když mu cestou vyprávěla o různých zážitcích ze svého života. Hermiona na rozdíl od Severuse, byla neskutečně šťastná, že ji někdo naslouchá a nehledá za tím nějakou odměnu. Věděla, že Severus je natolik kultivovaný, že sám od sebe se neprozradí. Tušila, že k ní Severus chová jistou náklonost, ale jistá si tím dodnes nebyla. Nyní to mohla s klidným srdcem říci.

A tak Severus později té noci konstatoval, že lepší Vánoce ještě nezažil a doufal, že na ně nikdy nezapomene. Nedokázal uvěřit tomu, že mu pomohla to kouzlo Vánoc objevit právě Hermiona, ta jež té noci našla svou spřízněnou duši. Oba tenkrát něco získali. Jejich budoucnost byla od toho dne v jejich rukou. Hermiona nakonec ve škole setrvala a Neville se jí ještě mnohokrát omlouval, než ho neustále dostatečně nekonečně a vytrvale ujišťovala, že se nic nestalo. Po dokončení Hermioniných studií v Bradavicích už nemusela tajit svůj nádherný vztah se svým bývalým profesorem. Mohli se scházet na veřejných místech, Severus často zval Hermionu na večeře a později i obědy, nakonec jí nosil i snídani do postele, po jejich první společné noci, kde se oba konečně poddali svým citům.

A tak se začal psát nový příběh, o společné cestě Severuse Snapea a Hermioně Grangerové, později Snapeové...