/Pokud jste četli Pozvánky k Láska je sestrou smrti I., tak víte, že Rose měla být na holky a já ten nápad miluju natolik, že.. no prostě se pusťte do čtení!/

Právě mě a Cassiopeie naše nejlepší kamarádka Narcissa oznámila svoje zasnoubení s Luciusem Malfoyem, což mi jen připomnělo krutou realitu, že si dříve nebo později mám brát přítele mé druhé nejlepší kamarádky, tentokrát Cassiopeii.

Nechtěla jsem se bavit o těch exotech, co nám rodiče přikázali. Vlastně mi připadalo, že jsem s narodila do špatné rodiny. Všechny jsme seděly na Cissině posteli a povídaly si o všem možném i nemožném.

Vlastně si spíše povídala Cass a Narcissa, protože já byla myšlenkami úplně někde jinde. Každá jsme v ruce měla sklenici vína, ale já jsem z ní pouze ustrkávala a občas se zasmála nebo přikývla něčemu, co jedna z mých kamarádek řekla.

Myslela jsem na někoho jiného. Nechtěla jsem být ta, kdo kazí Vánoce, ale měla jsem nutkání se prostě zvednout a jít za ní. Nějaká část ovšem jako by napovídala, že to nemám dělat. Je to proti pravidlům, zaslechla jsem hlas vlastní mysli interpretovaný mou vlastní matkou vždy, když jsem něco provedla.

Bála jsem se, to nelze popřít. Avšak mi připadalo, že strach není to, co mě na celé věci štve. I když k cítila, že moje srdce se řadí správnou cestou, nechtěla jsem opustit jakousi bezpečnou zónu jménem ta čistokrevná.

Jenže pokaždé, kdy jsem na ni pomyslela jsem se cítila, že bych klidně i pod mostem žila, jen abych mohla být s ní. Až mě to samotnou překvapilo, co všechno bych byla schopná udělat proto, abych jí mohla políbit na veřejnosti a nemuset se bát nějakých příšerných pravidel.

Najednou jsem zaslechla jakousi ránu. Otřásla jsem hlavou a spatřila vyděšené a nechápavé výrazy mých kamarádek. Sklopila jsem řasy a spatřila na zemi louži červené tekutiny rozlité ve střepech.

,,Děje se něco?" starala se Cissa.

,,Jsi v pořádku?" zajímalo Cassiopeiu.

Já na ně jenom nepřítomně zírala a následně vyskočila z postele. Zavřela jsem oči, abych si utřídila myšlenky, kterých zde bylo opravdu hodně. Rozmáchla jsem rukama a vydala ze sebe mnoho nesouvislých a smyslnedávajících hlásek, protože mi mozek pracoval rychleji než můj jazyk.

Chtěla jsem jim to říct. Měla jsem pocit, že musím. Když jsem na krátko spatřila ustaraný pohled blonďaté Cassiopeii, bylo mi až blbé jí lhát a zamlčovat jí fakt, že jsem zasnoubená s jejím přítelem. A merlin mi pomáhej, ale to nebylo to hlavní, co mne na celé věci štvalo.

Zhluboka jsem se nadechla, otevřela oči a pokoušela jsem se dát do jakéhosi klidu. ,,Musím něco zařídit," vypravila jsem ze sebe a tahle věta se stala nejvíce smysluplnou, kterou jsem za poslední dvě minuty řekla.

,,Proč?"

,,Co?"

,,Co se děje, Rose?"

Neodpovídala jsem na tyhle otázky, protože mi připadalo, že vlastně není co říct. A jak hodně lidí říká, činy jsou lepší než slova. A tak jsem se tedy tohoto přísloví řídila. Najednou jako by se všechno zrychlilo a já vůbec neovládala svoje kroky ani mysl.

Nechala jsem se unést něčím, co jsem považovala za správné. Všechno jako by ztratilo svůj smysl. Už mi nezáleželo na tom, jestli bude na Vánoce sněžit, zda budu mít pod stromečkem Guess nebo Gucci kabelku. Možná jako bych pochopila, že na těchto věcech nezáleží.

Otevřela jsem dveře a vyběhla z pokoje. Nezáleželo mi ani na tom, co si o mně budou teď myslet mé dvě nejlepší kamarádky. Jediné, na čem mi záleželo byla ona. Utíkala jsem chodbou až k schodům, které vedly dolů do zmijozelské společenské místnosti.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem se cítila tak hrozně úžasně. Svým rychlým během jsem měla pocit volnosti a svobody. Možná proto, že jsem za celý život neměla tu troufalost udělat něco tak šíleného a vždycky jsem si dávala pozor na to, abych chodila jako dáma, mluvila jako dáma a vypadala jako dáma.

Minula jsem zmijozelskou společenskou místnost a vyběhla těch mraky schodů, abych se dostala ven z podzemí. V jiných chvíli je nevyjdu bez tisíce nadávek, ale dnes mě to všechno nějak bylo jedno. Zda mě do schodů poháněla láska, o to jen lze polemizovat.

Stála jsem před hromadou velkých sudů a snažila se najít ten, na který mám zaklepat, abych se dostala dovnitř. Vzpomněla jsem si na to, jak mě učila tomu správnému rytmusu, který mám použít, až jí budu chtít navštívit.

To všechno se ovšem odehrávalo ještě před tím, než se my dvě pohádaly. Ač jsem v hlavě měla každou větu, rytmus jsem si pamatovala jen z části. A proto jsem to zkusila poprvé. Bohužel se mi místo otevření brány do Mrzimorské společenské místnosti dostalo octové sprchy.

,,No super, no super," zamumlala jsem si pro sebe a zaslechla jsem kroky. No, boží, teď mě tu někdo uvidí a napráská, protože na to, že jsem prvák, už se nevymluvím.

,,Rose?" ozval se něčí hlas. Merline, měla jsem pocit, že mi kolena vypovědí službu. Ten hlas, do háje ten hlas. Měla jsem pocit, že nic sladšího ani příjemnějšího být nemůže. Přibližovala se stále blíže ke mně a já se začala nenávidět za to, že jsem chvíli nepočkala, neboť teď určitě vypadám jako idiot a smrdím jako idiot.

,,Celesto," vyřkla jsem její jméno potichu a ona na mě nechápavě hleděla.

,,Co tady děláš?" zeptala se a já rozhodila rukama do prostoru.

,,Jsem tu proto, abych ti popřála šťastné a veselé," pověděla jsem trochu ztrapněně, ale potom jsem zvážněla, ,,a taky," odmlčela jsem se, ,,jsem se ti chtěla omluvit."

,,Za co prosím tebe?" kroutila nechápavě hlavou fialovlasá Celesta a já se ušklíbla.

,,Když jsem se začínaly dávat dohromady, asi jsem ti měla dát nějaký formulář k podepsání," začala jsem plácat nesmysly a ona na mne nechápavě hleděla. ,,No, něco jako: Přijímám rizika zbabělého chování Rosaleen Greengrassová, protože si občas neuvědomuje, že jsi pro mě důležitější než všechno ostatní."

Měla jsem pocit, jako by se měla Celesta každou chvíli rozbrečet. Místo toho mě ovšem opřela o jeden z sudů a dlouze mě políbila. ,,Tak tedy prohlašuji, že přijímám rizika."