,,Zlato, už vážně musíš jít," hlesla mi Meira do vlasů chvilku poté, co jsme si naposledy padly do náruče.

,,Ale kam?" zašeptala jsem bezmocně, když jsem se od ní konečně odtáhla. Odloučení od milované osoby mi krutě drásalo srdce. Nově vytvořené jizvy jsem ovšem nechala dále krvácet. Teď nebyl čas na to léčit čerstvé rány. Musela jsem jít dál a zůstávat silná tak dlouho, jak jen to půjde.

,,Ještě jsem se o tom nikdy před nikým nezmiňovala, ale vím o místě, kde bys mohla být alespoň dočasně v bezpečí..." vysvětlovala pozvolna a zavřela přitom oči. Jakoby si snad musela dané místo pečlivě vybavit v hlavě.

,,Cože?" nechápala jsem. ,,Něco takového existuje? Myslela jsem, že lidé jako já nejsou vítáni nikde." Poněkud nevěřícně jsem na ni hleděla.

,,Ano, existuje," přikývla. ,,Na severu v horách... Tam, kde jsou zimy tak kruté, že je obtížné je přežít..." Odmlčela se, aby se ujistila, že jí bedlivě naslouchám.

,,Když mi tě Brina donesla, abych se o tebe jako sotva narozené dítě postarala." Zhluboka se nadechla. ,,Naposledy jsem se s Brinou setkala, když ti bylo zhruba sedm let. Ten den mi také řekla, že kdyby se něco náhodou pokazilo, můžeš se kdykoliv přijít schovat do utajené pevnosti daleko v horách, kterou se jí během několika let podařilo zřídit. Tam prý mohou podobní lidé jako ty nalézat bezpečné útočiště. Zašla se za mnou mimo to také zeptat, jak se ti daří. Jde vidět, že jí na tobě opravdu záleží, a tak tě zcela jistě uvítá s otevřenou náručí." Pokusila se o chabý úsměv. Bylo na ní vidět, jak se tímto gestem snažila odlehčit nepříjemnou situaci.

,,Já ale nechci nikam jít," zašeptala jsem i přesto, že jsem věděla, že jsou má slova naprosto zbytečná. Kdy naposledy záleželo na tom, co jsem doopravdy chtěla? To už jsem si nevzpomínala...

,,Fernelis, tady není žádná jiná možnost. Vezmi s sebou Merricka a běžte. Ten tě dozajista ochrání," mluvila tichým hlasem.

,,Merrick ale není jako já," namítla jsem. ,,Co když jej tam chtít nebudou?"

,,Oni lidi nijak nerozdělují, Fern. Může tam žít prakticky kdokoliv, kdo proti téhle organizaci nemá žádné nehezké plány," vysvětlila mi okamžitě. ,,Vím, že můžeš namítat, že tím pádem se mohou obávat nebezpečí, které může přijít zevnitř, ovšem jsem si jistá, že i pro tyhle případy jsou něčím pojištění."

Zírala jsem na ni, naprosto neschopná slova. Až nyní jsem si skutečně uvědomila, co všechno přede mnou a ostatními skrývala. Jak moc pro mě riskovala, jen aby mi zachránila život. Kolik nocí se asi musela choulet pod peřinou se strachem, kdy si pro ni přijdou pro její zradu vojáci. Jak moc se musela přemáhat, aby dokázala žít v jednom stromě s někým, kdo by ji kvůli jejím prohřeškům dokázal na místě zabít.

Zaplavila mě vlna obdivu. K Meiře jsem vždycky, ačkoliv to tak mnohdy nevypadalo, chovala náležitý respekt. Její přátelskost, laskavost, starostlivost... V tenhle moment však nejenom díky těmto vlastnostem v mých očích vzrostla zase o hodně více.

,,Fern?" otázala se nejistě, když jsem chvíli mlčela, ponořená pouze do svých myšlenek. Zatřásla jsem hlavou, abych se opět dokázala přeorientovat na současnost. Na jazyku se mi hromadila spousta otázek, na které jsem tak moc toužila znát odpovědi. Místo toho jsem je ovšem polkla a zahleděla se do jejích hlubokých očí.

,,Ukážeš mi na mapě, prosím, kde se ta pevnost nachází?" Můj hlas zněl tak moc nakřáple, až jsem se nad tím zvukem sama otřásla.

Tiše přikývla, načež se kvapně začala přehrabovat v hlubokém šuplíku, ve kterém jsme měli uložené veškeré naše mapy země a jejich jednotlivých částí.

Po chvilce vytáhla ne příliš podrobný nákres celé naší země. Bylo na něm vyobrazeno několik velkých měst a vesnic, hlavní toky řek a vysoká pohoří.

Předklonila se, aby na mapu lépe viděla, jelikož pokoj byl stále, i přesto, že už si naše oči temnému šeru přivykly, velmi potemnělý. Pouze svit měsíce dodával našim stínům v místnosti ty správné siluety.

Chvíli jí trvalo, než se v mapě plně zorientovala. Po chvilce však prstem ukázala na místo ve východním cípu Severních hor. Přimhouřila jsem oči. Jednalo se o menší úžinu mezi dvěma horami. Ani úplně na vrcholu kopce, ani na dně údolí, kterým protékala neveliká řeka, jenž pramenila o trochu dále v téže horách na severu.

,,Tady na tomhle místě by měla být," objasnila mi Meira.

,,Jak budou vědět, že nejsme jejich nepřátelé?" optala jsem se jí lehce starostlivě. Představa, že by na nás začali s vědomím, že se na ně chystáme zaútočit, střílet, se mi úplně nelíbila.

,,Věř mi, Fern. Pevnost je velmi dobře skrytá. Nikdo zvenčí o ní neví. Ani královna. Ta kdyby se to dozvěděla, znamenalo by to pro všechny lidi v pevnosti zkázu. Jsem si tudíž naprosto jistá, že budou už z dálky vědět, kdo jsi zač," ujišťovala mě trpělivě. Snažila jsem se jí věřit, ovšem šlo to ztěžka. Představa, že bych měla zbytek svého života strávit v ukryté pevnosti v horách se mi moc nelíbila. Měla jsem ale jinou možnost?

Náhle jsem zvenčí slabě zaslechla blížící se dusot běžících nohou. A poté hlasy. Hlasy, které se zřejmě snažily mluvit co nejtišeji, avšak úplně se jim to nedařilo. Prudce jsem sebou trhla. Nečekaný hluk zvenčí v mých žilách rozproudil krev. Srdce se mi rozbušilo, neboť mi začínalo docházet, kdo jsou příchozí zač. Stočila jsem svůj vyděšený pohled na Meiru, která měla strachy rozevřené oči. V jejím obličeji se jasně odrážela neskrývaná hrůza. Výraz na její tváři dostal odstín někoho, pro koho v ten moment začínaly nejhorší okamžiky jeho života. Svět se jí viditelně hroutil přímo před očima.

,,Už jsou tu..." zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšela, a to i přesto, že jsem stála necelý půl Kočičí skok od ní. Zhrouceně na mě pohlédla. Hruď se jí při prudkých nádeších rychle zvedala.

Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. ,,Nenechám je, aby ti ublížili." V hlavě jsem začala vymýšlet nejrůznější plány, jak nás odsud obě dvě bezpečně dostat. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že by se Meiře něco stalo. Že by se dostala do rukou Morriganiným vojákům. Že by jedna z nejbližších osob v mém životě musela trpět za to, že mi zachránila krk.

,,Není nic, co bys pro to mohla udělat, Fern," zašeptala téměř neslyšně. ,,Musíš utéct oknem. Hned teď." Rychle překonala vzdálenost mezi námi a postrčila mě blíže k oknu, kterým jsem vlezla dovnitř. Bylo obráceno směrem k zahradě, tudíž, kdybych utekla, nebylo by mě vidět.

Pokud bych ovšem měla v plánu utéct.

,,Ne. Neopustím tě. Zachránila jsi mi život. Nemůžu dopustit, aby ti kvůli tomu někdo ublížil..." Bránila jsem se jí bezhlavě. Pomyšlení na to, že bych ji v této situaci opustila, mi krutě drásalo srdce.

,,Takže chceš říct, že jsem svůj život riskovala zbytečně? Obě nás chytí a pak... Pak nás popraví. Tohle copak chceš? Snažila jsem se tě chránit, protože věřím, že lidé jako ty dokáží obrátit svět k lepšímu. Protože si myslím, že když vás bude víc, budete silnější a dostanete možnost se ozvat. Neplýtvala jsem svým životem přece jenom kvůli tomu, abychom tady pak zemřely společně! Ty máš možnost žít dál. Můj úkol je tím pádem nyní u konce."

Zaraženě jsem na ni zírala poté, co na mě vychrlila tato slova. Nebyla jsem schopna vydat ze sebe ani hlásku, pouze jsem se pokoušela zpracovat vše, co mi v tom krátkém momentu řekla. Měla pravdu. Přece kvůli mně neriskovala svůj krk jen proto, abych stejně zemřela. Nemohla jsem dopustit, aby se cítila, že vyplýtvala svůj život kvůli ničemu.

Zavrtěla jsem smutně hlavou. Tohle přece nemohl být konec...

Ale přesto možná byl. Mohutné kroky se přibližovaly, přičemž z řinčení kovové výzbroje mi vstávaly vlasy na hlavě. A pak se ozvaly duté rány. Došlo mi, že se nejspíše snažili vyrazit vchodové dveře. Naposledy jsem Meiru objala. Její vůně mě na krátkou chvíli celou obklopila, až jsem snad dokonce i na pár sekund zapomněla na všechny srdcervoucí strasti. Vzápětí se ode mě odtáhla.

,,Tak už jdi," špitla a na rozloučenou mě pohladila po slzami zmáčené tváři.

Zhluboka jsem se nadechla. Uvědomovala jsem si, že tohle byl možná poslední moment v mém životě, kdy jsem ji viděla. A přesto jsem ji byla nucena opustit.

Hbitě jsem se vyšvihla na parapet a v tom okamžiku se celý strom prudce otřásl. Nebylo pochyb, že se již vojákům podařilo proniknout dovnitř. Vzápětí se celým kmenem rozlehl hlasitý dupot několika páru nohou. Dveře již byly proraženy a tím pádem jim v cestě k Meiře nic nestálo. Poslední pohled do Meiřiny ztrápené tváře ve mně kromě neúprosného smutku a beznaděje vyvolal také zuřivost a chuť pomstít se. V duchu jsem si odpřísáhla, že tenhle čin neponechám bez náležité odplaty.

Jednoho dne se postarám o to, aby musela královna Morrigan trpět stejně tak, jako nyní já s Meirou, slíbila jsem si v duchu.

A pak už jsem slézala dolů po mohutném kmeni stromu co nejrychleji to šlo. Cítila jsem, jak se pode mnou kvůli dupotu vojáků lehce otřásal. Naštěstí jsem se díky Merrickově výcviku naučila kromě jiných dovedností i právě šplhu po širokých stromech. Navíc jsem na tento strom často šplhávala již jako malá, tudíž jsem strukturu povrchu kůry znala téměř bez problémů. Nohama jsem hledala oporu ve formě nevelkých výstupků a mé ruce se automaticky chytaly všech možných rýh a prohlubní, které se v kůře nacházely.

Bez větších obtíží jsem pár Kočičích skoků od konce kmenu ladně seskočila na zem, načež jsem se rychle rozhlédla okolo. Nebyla jsem si jistá, zda náhodou některý z vojáků nezůstal dole, aby případně hlídal vchodové dveře. Nehodlala jsem dopustit, aby se jim povedlo mě nyní chytit. Naštěstí to však vypadalo, že se všichni vojáci rozeběhli po schodech nahoru, jelikož se z opačné strany kmene neozývaly vůbec žádné zvuky.

I tak jsem ale nehodlala nic riskovat, a tak jsem se co nejtišeji vyplížila skrze zarostlou zahradu k lesu. Byla jsem asi v polovině, když se z našeho stromového domu začaly ozývat hrubé hlasy a nesrozumitelné výkřiky. Přinutila jsem své tělo neohlížet se a pokračovat dál. Jediný pohled některého z vojáků z okna by mě mohl připravit o život. Jakmile jsem byla na konci zahrady, opatrně jsem přeskočila nepříliš vysoký dřevěný plot a poté jsem se ponořila do stínů lesa. Rozhodla jsem se, že naši zahradu obejdu právě skrze něj. Potřebovala jsem se vyhnout nebezpečným místům, ovšem zároveň jsem potřebovala najít Merricka, který se podle všeho nacházel blízko místu, kde jsme se rozdělili. To bylo kousek odtud v přilehlých ulicích Vely.

Přikrčená jsem se rozešla podél plotu. Odhrnovala jsem větvičky na stranu a poté jsem je opět vracela na své místo. Našlapovala jsem tak, abych tím nezpůsobila žádný byť jen sebemenší hluk. Šlo to velmi pomalu, avšak já jsem již z dřívějších zkušeností věděla, že žádné kvapné pohyby by se mi v této situaci nemusely vyplácet. Byla jsem již skoro u konce lesa, tam, kde opět začínala okolo plotu štěrkovitá cesta, a kde byly oficiální hranice Vely, když jsem opět zaslechla dusot vojáků na schodech stromového domu. Tentokrát už byly nejspíše na cestě dolů. I přesto, že mě od domu dělila celkem slušná dálka, jelikož naše zahrada byla velice rozlehlá, naskýtal se mi na jeho vchod výhled. Zahradu jsem totiž obešla v mírném půlkruhu, díky čemuž jsem se na dům dívala z opačné strany než předtím.

Věděla jsem, že bych měla utíkat co nejrychleji pryč, ovšem nohy jakoby mi přirostly k zemi. Vojáci, jak jsem dle zesilujícího se dupotu nohou usoudila, již měli být dole každým okamžikem. Nehnutě zírala na východ a čekala, až z něho vyjdou. Byla jsem si jistá, že si tím ublížím ještě víc, ovšem nedokázala jsem své tělo donutit k pohybu.

Vzápětí vyšli ven. Srdce se mi rozbušilo tak silně, až mě hruď začala bolestivě pálit. V rukou drželi ostré meče a dva z nich za sebou táhli nehybné ženské tělo s dlouhými plavými vlasy. Pokřikovali na sebe vzteklými hlasy, kterým jsem se ani nepokoušela rozumět. V uších mi dunivě hučelo. Slzy mi proudem stékaly po tváři a zmáčely mi šaty. Prudce jsem dýchala, abych zadržela bolestný a vzteklý výkřik, který se mi dral z hrdla. Malátně jsem se opřela o kmínek tenkého stromku, jež se pod mojí vahou prohnul. Nezlomil se. Jakoby mě snad chtěl ujistit, že ještě není všechno úplně ztraceno. Jakoby mi tím dával najevo, že se najdou i tací, kteří při mě stále ještě stojí. Svitla ve mně kapka naděje.

Musela jsem najít Merricka. Potřebovala jsem mu říct všechno, co jsem se dnes v noci od Meiry dozvěděla. Meiřin život nesměl být ztracen jen tak pro nic za nic. Ubohým zoufáním bych nikdy nikomu nepomohla. Bylo tedy načase začít konat.