o tři měsíce později

Nikdy dříve jsem nevěřila, že by se mi něco takového mohlo splnit. Já, obyčejná holka z města s nudným pomalu ubíhajícím životem jsem se právě proháněla po pláni na hřbetu toho nejdivočejšího koně na ranči. Přede mnou cválal Jacob na světle hnědé kobyle. Byl to úžasný pocit, který jsem si slastně vychutnávala.

Od mého prvního tréninku a seznamování a Luckym uběhly tři měsíce. I přes tak krátkou dobu, která se mi ovšem zdála jako věčnost, jsem si s ním pomalu začínala budovat pevný vztah, který balancoval na pomezí vzájemné důvěry a respektu.

Začátky nebyly vůbec jednoduché, mnohokrát jsem měla sto chutí s celým tím cirkusem skončit a prostě si zase normálně užívat život teenagera. Samozřejmě, že moje každodenní návštěva ve stájích se podepsala na mých známkách ve škole. I holky ze třídy se se mnou už neměly takovou chuť bavit. Will, který se mě několikrát pokoušel po škole pozvat ven, to celé hodil za hlavu a teď už jsem mu nestála ani za pohled. Do školy se mi chtělo chodit čím dál tím méně, celou poslední hodinu jsem vždycky prosebně hypnotizovala hodiny a modlila se, aby už konečně zazvonilo a já se mohla vydat do stájí.

Moje první tréninky probíhaly pod přísným vedením a dozorem Jacoba.
Některé dny jsem však později i trénovala sama. Nebyly to nijak náročné tréninky, že začátku jsme si spíše hráli a navzájem sami sebe poznávali. V Luckym se pomalu začínala objevovat jeho skrytá krotká verze. Už nebyl tak nevybouřený jako dříve a když ho práce se mnou bavila, snažil se.

To pro mě bylo největší odměnou. Vidět Luckyho konečně šťastného a spokojeného. I z výběhu za mnou už začínal pomalu přicházet. Záleželo sice, jak moc se mu chtělo a jakou měl zrovna náladu, ale většinou už ke mně na zavolání přišel.

Čas od času jej chytl amok, který se však postupem získávané důvěry začínal dát korigovat.

Vážně jsem na něj byla ohromě pyšná, ušli jsme spolu obrovský kus cesty. Co mě však dost tížilo a zneklidňovalo byl fakt, že moje prázdniny u babičky zanedlouho skončí. Co pak bude se mnou a s Luckym? Jak něco takového vysvětlím rodičům?

Ani babička o tomhle mém navštěvování stájí nevěděla. Řekla bych ale, že určitě něco tušit musela. Muselo jí to časem dojít a nejspíše nechala na mě, abych jí to všechno sama pověděla. Měla bych to ale udělat co nejdříve.

,,Kate, jseš v pohodě?" Otočil se na mě v sedle Jacob. Ani jsem si nevšimla, že zpomalil do klusu. Luckyho jsem mírně zasedla, aby také přešel do pomalejšího tempa.

,,Poslední dobou mám pocit, že jsi myšlenkami tak trochu někde jinde," upřel na mě starostlivý pohled. Teď už jsme pomalu kráčeli vedle sebe, bok po boku.

,,Já..," snažila jsem se najít vhodná slova.
,,Je toho na mě teďka asi moc," vymáčkla jsem ze sebe alespoň nějakou větu.

,,To chápu," přikývl a zastavil.
,,Můžeme si klidně promluvit, rád ti pomůžu a poradím. Nemusíš na to být sama."

,,Já vím, moc si toho vážím, jenže prostě mi dělá teďka hodně věcí starosti a já nevím jak to všechno vyřešit," přiznala jsem.

,,Pojďme tam k těm stromům si na chvilku sednout, koně dáme napást a můžeme si promluvit, jestli bys chtěla," navrhl a rukou ukázal směrem k malému hájku nízkých smrčků.

,,Tak dobře," přikývla jsem a usmála se na něj. Vážně mi za tu dobu hodně přirostl k srdci. Nebylo to nic velkého, namlouvala jsem si sama sobě a odmítala si připustit, že se mi nejspíše i trochu líbí. Nechtěla jsem si jej pouštět blíže k tělu, stejně by všechno skončilo a my bychom to oba celé odnášeli se zlomeným srdcem a nenávistí vůči tomu druhému. Nemělo cenu se nad touhle možnosti ani pozastavovat.

,,Tak schválně, kdo tam bude první?" Zvolala jsem znenadání, abych odlehčila náladu a rychle pobídla Luckyho do cvalu. Nemusela jsem dlouho čekat.

Cítila jsem, jak jeho dokonale stavěné tělo začalo pracovat a jak se jeho svaly pode mnou rychle daly do pohybu. Postavila jsem se do třmenů, abych Luckymu odlehčila záda a on mohl pořádně zabírat že všech sil. Tenhle pocit jsem opravdu milovala. Vítr mi čechral svázané vlasy pod helmou, které potom vlály stejně divoce, jako Luckyho hříva.

Netrvalo dlouho a byli jsme u stromů. Hbitě jsem seskočila že sedla a počkala, než se k nám dostane i Jacob, kterého jsem svým náhlým závoděním nejspíš pořádně zaskočila.

Jakmile byli u nás, vítězoslavně jsem se ušklíbla: ,,Ha, vyhrála jsem!"

,,Nebylo to fér," bránil se a obdařil mě naprosto odzbrojujícím úsměvem.

,,Ale bylo. Nezapomínej, že já se v sedle pohybuji sotva pár měsíců," dobírala jsem si jen. Tohle naše přátelské škádlení jsem zbožňovala. Počkat...nebo to copak nebylo jenom čistě přátelské? Bylo za tímhle naším postrkováním a vzájemným slovním soupeřením něco víc?

,,No dobrá, protentokrát jsi výjimečně zvitezila" zvedl ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává.

,,Jak protentokrát? Myslíš, že příště zase nevyhraju? Neměl bys mě tak podceňovat. To se nevyplácí," zasmála jsem se a pohrozila mu že srandy prstem.  To jej rozesmálo ještě více.

Po chvilce našeho společného smíchu jsme koním sundali uzdečky a pověsili je na strom. Během pasení je potřebovat nebudou a akorát by jim zbytečně překážely. Jacobova kobyla uměla přicházet na zavolání, tudíž jsme se nemuseli bát, že by se ani jeden z koní někam sám rozeběhl. Lucky následoval Jacobovu kobylu kamkoliv, takže když přišla ona, přišel i Lucky.

,,Tak, o čem sis chtěla promluvit?" Zeptal se Jacob starostlivě, jakmile jsme se bok po boku usadili na zem a opřeli o spadlý kmen stromu.

Pohlédla jsem do jeho sympatických a mile vyhlížejících očí a najednou nevěděla, co všechno říct. Bylo toho tolik, že jsem to ani zformulovat nedokázala. Nervózně jsem si promnula ruce a snažila se nalézt vhodná slova. Přitom jsem zírala na jeho havranní vlasy poletující ve větru. Jacob mě celou dobu pozoroval a nejspíše se snažil poznat, co se mi honí hlavou. Pomalu položil svoji ruku kolem mých ramen a nahnul se blíže ke mně. Jeho uklidňující gesto mě naprosto zarazilo a po celém těle mi najednou začalo zvláštně brnět. Ano, byla jsem nervózní z toho, co se stane dál a z toho, jak se zatím náš rozhovor vyvíjí. On se totiž nevyvíjel nijak.

,,Kate, mě to můžeš říct. Svěř se mi, prosím," povzdechnul si a zahleděl se do země.

,,Já...já," pokusila jsem se něco říct, ale moje hlava se vůbec nedokázala soustředit. Ne, když se o mě opíral kluk, který se mi líbil a od kterého jsem se pokoušela držet tímto směrem dál. Ne, když jediné, na co jsem myslela bylo, jak asi chutnají jeho rty a co by se stalo, kdybych to zjistila. Zhluboka jsem se nadechla a snažila tyhle ubohé představy vyhnat pryč. Nesměla jsem takhle přemýšlet.

A pak to celé zkazil on. Celou moji snahu o to, neublížit nám ani jednomu, zničil jediným pohybem, kterým překonal vzdálenost mezi našimi rty. Své přitiskl na ty mé a vášnivě i zoufale zároveň mě políbil. Celým mým tělem koloval adrenalin, když si mě přitáhl blíže na klín a ruku mi zabořil do vlasů. Bylo to, jako dosáhnout zakázaného ovoce. Prostě něčeho, co jste si dlouhou dobu odpírali a pak to lusknutím prstů najednou nečekaně dostali. Chuť jeho polibků jsem ovšem téměř nevnímala, jelikož to jediné, co mi hlavou právě běželo bylo:

Ty krávo blbá, co to děláš? Zapomněla jsi copak na to, že za pár měsíců odjíždíš domů? Chceš vám oběma zlomit srdce?

A pak jsem to zase pokazila já. Prudce jsem se od něj odtrhla a nevěřícně na něj zírala. Zamrkal a natáhl ke mně ruce.

,,Kate, omlouvám se," pronesl a snažil si mě přitáhnout do obětí, aby mě utišil. Nejspíše poznal, že se asi po tomhle incidentu necítím úplně nejlíp.

Ze sevření jsem se mu rychle vymanila a vstala. Oprášila jsem si kalhoty a rezignovaně pronesla: ,,Myslím si, že je načase jet do stájí."

Jacob nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Kate, moc mě to mrzí. Vím, že jsem to neměl dělat."

,,Na tom už nezáleží. Jedeme."

,,Nech mě ti to vysvětlit, prosím."

,,Ne," utla jsem jej. ,,Vracíme se."

Uchopila jsem uzdečku do ruky a vydala se směrem k Luckymu, který nevědomky přežvykoval čerstvou trávu. Pohladila jsem jej po tmavé srsti, která se leskla na sluníčku. Všechno to bylo tak naivní a nedomyšlené. Celý můj pobyt tady. Celý ten nápad, abych jezdila na Luckym.

A potom jsem již více slzy zadržet nedokázala.

Tekly mi po tvářích jako proudy smutku a neštěstí, které jsem se ze sebe snažila vyplavit.

Tekly mi během uždění, kdy jsem si přála, abych Jacoba nikdy nebyla poznala.

Tekly mi i během celé cesty domů, kdy jsem se modlila, abych se nikdy do Jacoba nebývala zamilovala.

Ahojte všichni, další kapitolku z téhle knížky máme za sebou. Co tomu říkáte? Jak se vám líbí vývoj událostí? Vím, že to nejspíše bylo očekávatelné a většinu z vás to nepřekvapilo. I tak ale budu ráda za vaše názory.
Taky vám musím sdělit, že se již pomalu, ale jistě blížíme do konce. Pokud vše půjde podle plánu, zbývá posledních 5 kapitol. Tak uvidíme xD

Mimochodem také začínám pracovat na nové dlouho připravované knížce, tak se máte na co těšit ❤️

Mějte se hezky a hlavně přečkejte tohle nelehké období ve zdraví! Snad se zase potkáme u nové kapitoly!❤️

Luness