Láska nemusí být perfektní; stačí, když je opravdová

Klaus stál na balkóně ve svém pokoji. Rukama se opíral o zábradlí a díval se na město, které začalo pomalu ozařovat světlo měsíce. Atlanta. Přesně tam byl prozatímní domov sourozenců Mikaelsonových. Ne příliš daleko od New Orleans, aby mohla Rebekah s Elijahem zjišťovat co nejvíce věcí o nynějším fungování města, ale zároveň dost daleko na to, aby nikdo netušil nic o Nikově dceři.

Shodli jsme se na tom, že ve chvíli, kdy mě Klaus bral do zahraničí, bude nejlepší udržovat Hayley dál od potenciálního nebezpečí. Elijah se moc rád ujal role jejího průvodce a ochránce. Viděla jsem na nich, jak moc blízcí si byli, ačkoliv - jak jsem pochopila - vždy galantní Původní se stále neodhodlal k tomu kroku, který by změnil blízké přátelství na lásku. Přitom nebylo možné nevnímat ten obdiv, se kterým si ho Hayley prohlížela pokaždé, když byl poblíž. Teď, když budu nedaleko, určitě bych našla způsob, jak ho trochu popostrčit - to byl můj nový bojový úkol. Vím, že jsem k vlčici původně nechovala přílišné sympatie, ale to bylo v době, kdy jsem si myslela, že mi chce odloudit Tylera - tolik se toho od té doby změnilo.

Rodina Mikaelsonových byla svým způsobem takovým zvláštním panoptikem. Zřejmě bych nenašla výstižnější název; stačí se podívat na její složení - marnivá Rebekah, až přehnaně počestný Elijah, který projevuje náklonnost vlkodlačici Hayley, jež nicméně zrovna porodila dítě jeho bratrovi Niklausovi - sériovému vrahovi hladovému po moci, se kterým právě tak trochu chodím. Když nad tím přemýšlím, nechápu, jak jsem se vůbec ocitla uprostřed takového rodinného dramatu - jako kdybych neměla svých starostí dost.

Všechny tyhle pochyby ovšem zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, když jsem tam Nika viděla - ve světle měsíce, zamyšleně hledícího do dálky - jen tolik stačilo k tomu, abych se tu cítila doma.

Byla to noc podobná téhle, když jsem Stefanovi na tanečním parketu řekla, že jednou potká někoho nového a bláznivě se zamiluje, aniž by si to vůbec uvědomil. Tenkrát to byla jenom romantická představa naivní holky. Netušila jsem, jaké to je někoho bláznivě milovat - teď už to vím. Je to něco, co vás pohltí; něco, co vás donutí zapomenout na všechny křivdy; něco, pro co stojí žít a bojovat. I přes naše rozdíly, i přes krvavou minulost, i přes smrt provázející naše životy - i přes to všechno budu za Niklause Mikaelsona bojovat až do posledního dechu. A ne jen kvůli němu, ale i kvůli tomu překrásnému uzlíčku, který jsem právě něžně svírala v náručí.

"Niku?" prolomila jsem tiše a něžně to ticho v místnosti. "Někdo by tě rád poznal," dodala jsem s úsměvem, když se pustil zábradlí a otočil se na mě. Nebyl u porodu, protože on a Hayley se tak úplně nedali považovat za přátele. Jejich vztah už byl daleko lepší, než na začátku, ale stále to byli jenom dva známí, kteří spolu při jedné unáhlené noci počali nový život.

Často jsem si představovala tuhle konverzaci. Jenom vypadala jinak. Byla jsem člověk a čekala jsem vlastní dítě a ty jsi byl...živý. A vím, že to nejsou moje děti, ale pořád jsou moje zodpovědnost

„Seznam se s Hope," ukázala jsem mu jeho novorozenou dcerku, když pár kroky překonal vzdálenost, která nás dělila. Celou dobu upíral oči jenom na ten zázrak v mém náručí – s téměř nábožnou úctou a podivným leskem v očích opatrně natáhl ruce a já mu ji položila do náruče.

Na tváři se mu pomalu začínal rozlévat úsměv, když sledoval tu drobounkou tvářičku a dotkl se maličkých prstíků. „Je tak krásná," dostal ze sebe nakonec a s úsměvem na tváři na mě konečně zvedl hlavu. Kdyby ho v tuhle chvíli kdokoliv viděl, nemohl by pochybovat o jeho lidskosti. Tolik otcovské lásky, která se mu objevila v očích, by žádné monstrum nebylo schopné cítit. Tohle jsou ty okamžiky, kdy vím, že dokáže být lepší.

„To rozhodně – po mamince," usmála jsem se. „Ta odpočívá. Před chvílí usnula, je hrozně vyčerpaná," dodala jsem a něžně mu položila ruku na paži. „Ale malá má tvoje oči. Myslím, že se s ní ještě jednou dost nazlobíš, protože ten ďáblík v ní ti nedá chvíli pokoj," uculila jsem se na něj.

„My se s ní nazlobíme," opravil mě s něhou v hlase. Ještě stále mě to dokázalo zaskočit. Obzvlášť v takovýhle chvílích. Nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit s nikým jiným a pár slov stačilo k tomu, aby se mi na tváři roztáhl široký úsměv. Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, vysmála bych se mu, a teď tu stojím a Klaus Mikaelson chce, abych s ním vychovávala jeho dítě – jak se to vlastně všechno stalo?

„A co bude s jejím dědictvím? Říkal jsi, že tvoje dítě bude dědic království, ale žádné tady nevidím," zeptala jsem se zvědavě a možná i trochu škádlivě. Nik o New Orleans nepromluvil od doby, kdy jsem mu v jeho domě dala na výběr mezi jím a mnou. Vybral si mě a svůj slib plnil, ačkoliv jsem si naprosto jistá, že na něj nikdy nepřestal myslet.

Na tváři mu přeběhlo překvapení, když jsem zmínila jeho město, „měl jsem dojem, že si nepřeješ v životě tolik dramatu, lásko," zvědavě naklonil hlavu na stranu a v náručí jenom lehounce pohupoval svou dcerou.

„Myslím, že jsi měl pravdu - maloměstský život mi nestačí. Něco mi vždycky říkalo, že to bude jinak. Nenarodila jsem se proto, abych si na náměstí otevřela květinářství – narodila jsem se pro krále," odpověděla jsem mu s letmým úsměvem na rtech a sledovala, jak se mu rozjasňuje tvář.

Nakonec se jenom naklonil a něžně mi přitiskl své rty na čelo, „v tom případě ti daruji trůn, má královno."

------

Doufám, že vám nikomu nevadí pomalejší rozjezd. Je účelný, abyste si pak mohli užít tu pořádnou jízdu, co - doufám - přijde. Ačkoliv i tak se dočkáte pomalejších mluvících pasáží, protože co si budeme povídat - New Orleans je plné intrik a pletichaření, takže se tomu nedá tak úplně vyhnout :)

Přesto nemám děj až tolik vymyšlený jako v prvním dílu, takže pokud byste tu chtěli někoho, kdo by se mohl v povídce objevit. Případně vás napadá nějaká drobnost - sem s ní. Pokud se mi bude hodit, určitě ji použiji :)