Občas mění svět dobré lidi na ty zlé 

Jediná věc horší, než je souboj s vlastními démony, je souboj s těmi, kteří straší vaše milované. Je to jako boj s větrnými mlýny - bez jistého výsledku. Takové bylo soužití s Nikem - jako na horské dráze. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, ale zároveň jsem netušila, že to bude až tak obtížné. Obzvlášť ve chvílích jako byla ta, kdy jsem mu musela oznámit, že Kol je naživu a na straně nepřítele. Bolelo mě vidět ho nešťastného a zklamaného. Horší než to ovšem byly jeho nevypočitatelné nálady. Myslím, že ani přes to, co říkal, mi nikdy nezačal plně důvěřovat. Viděla jsem, jak mě občas sledoval a odhadoval, jestli jsem pořád na jeho straně, ačkoliv nikdy neřekl nic nahlas. Jeho pochroumaná duše se zřejmě nikdy nedokáže zcela zbavit těch temných pokušitelů, kteří mu sedí na ramenou a tiše šeptají svá obvinění. 

Ne vždy to ovšem byli špatní rádci. Možná i díky nim se vlkodlačí smečka rozhodla ke Klausovi přidat. Alespoň to tak vypadalo, ačkoliv Hayley první zamířila za mnou a požádala mě, abych se pokusila držet Nika na uzdě, protože nikdo z nás nestál o žádné krveprolití. Vložila spoustu životů do mých rukou a ta představa mě neuvěřitelně děsila. Jestli si kdokoliv z nich byť jen na vteřinu myslel, že dokážu Klause ovládat, mýlil se.

Uběhl asi měsíc od doby, kdy jsem si přestěhovala věci do Marcelova domu. Soužití s ním byl zřejmě můj vrcholový herecký výkon. Rád trávil čas po mém boku - pochlebováním, naléváním vína a úlisnými poznámkami. Nenáviděla jsem ho a svým způsobem jsem ho i trochu obdivovala. Přes to všechno, co řekl Nik, jsem viděla smysl v tom, jak Marcel vedl město. Měl přesně stanovená pravidla i tresty. Vytvořil plně funkční společnost s vlastními pravidly a to jsem dokázala ocenit.

Žádná společnost ale není dokonalá a má své slabiny - a já je dokázala moc dobře využít ve svůj prospěch. Většinou šlo o drobnosti, které trápily jeho následovníky. Ať už to byla Gia, která toužila po větší pozornosti od Marcela, jež se jí nedostávalo. Katie, jejíž přítel Thierry byl odsouzen a uvězněn kdesi ve sklepeních. Nebo Josh, jehož kontroverzní zájem o člena vlkodlačí smečky neušel mojí pozornosti. A já tam byla pro ně pro všechny. Poslouchala jejich starosti a bolesti, na které se je nikdo jiný neptal. To byla má tajná zbraň - empatie. Nebyla to jen hra, opravdu jsem jim chtěla pomoct. Spousta z nich byli noví upíři, kterým ještě nikdo pořádně neukázal, jaký je život se spalujícím hladem a já si je vzala pod ochranná křídla. Bylo to skoro jako smysl života.

To ráno jsem ovšem byla u Mikaelsonů. Jako dvojí agent jsem naštěstí mohla trávit poměrně dost času v jejich přítomnosti a nikomu to nepřišlo podezřelé. Zároveň jsem Marcelovi vždy předložila informace, na kterých jsme se s Klausem shodly - nynější vládce New Orleans byl spokojený, že má zvěda a Nik? Kdoví, co se honilo hlavou jemu. Podezírám ho, že ani mě nepředkládal všechny informace, co měl. Ačkoliv to by mě vlastně ani tolik nepřekvapovalo, vždycky nakonec jednal na vlastní pěst.

Kdybych si měla stvořit svět ve vlastní hlavě, bylo by to šťastné místo s jednorožci

"Potom tetička Caroline uspořádala tu nejlepší a největší párty v celém New Orleans. A celá byla jenom na počest princezny, i když o tom nikdo netuší," uculila jsem se na malou Hope, která se na mě smála z náruče a natahovala drobounké ručičky po mých vlasech. "Ať se děje cokoliv, ty vždycky budeš ta nejkrásnější a ta jediná, za kterou stojí za to bojovat," usmála jsem se a s mateřskou něhou jsem si jí přivinula blíž k sobě. Milovala jsem jí tolik, jako kdyby byla má vlastní. Možná ještě o chloupek víc. Byla vždycky první za kým jsem mířila, když jsem se vrátila sem a byla poslední, s kým jsem se loučila, když jsem odcházela. Byla to moje sladká holčička.

"Caroline? Mohu?" ozvalo se u dveří dětského pokojíku.

"Jistě, Elijahu," usmála jsem se a otočila se na něj i s malou Hope v náručí, kterou jsem stále něžně pohupovala. "Doufám, že jsi připravený na večerní zábavu. Marcel očekává, že přijdete všichni."

"Já jsem, Rebekah se celý týden netěší na nic jiného a Niklaus? Řekněme, že ten až takové nadšení nesdílí. Mám ti vyřídit, že se k nám připojí později. Ještě musí zařídit pár věcí," povytáhl koutek do téměř omluvného úsměvu.

"Vždycky jsou nějaké věci, co musí zařídit. Díky, že jsi mi to řekl, Elijahu," lehce jsem si povzdychla a otočila se zpátky k postýlce. Drobnou holčičku jsem uložila zpátky do peřin a zachumlala ji až po hlavičku. S letmým polibkem na její čelo jsem začala tiše prozpěvovat jednu z jejích nejoblíbenějších ukolébavek.

Elijah mlčky přešel až k nám, rukama se opřel o postýlku a jenom tiše sledoval svou neteř a poslouchal můj hlas. Neodvážil se promluvit, dokud Hope nezavřela oči a já neutichla. I potom jsem ovšem sledovala její klidnou tvář a nezvedla na svého společníka hlavu, dokud jsem neucítila jeho dlaň na svojí. Konečně jsem na něj zvedla oči a pokusila se zakrýt očividné zklamání, které ve mně původně vyvolal Nikův vzkaz. "Nesuď ho příliš příkře, Caroline. Miluje tě. Takhle on vyjadřuje lásku - je přesvědčený, že pro tebe dělá to nejlepší."

"Já vím," pousmála jsem se v odpovědi, "jen bych byla ráda, kdyby už to bylo za námi." Prohrábla jsem si vlasy a konečně se pustila postýlky. Líbilo se mi, jak se za Klause oba jeho sourozenci stavěli. Měli tak moc velký strach, že bych ho mohla opustit, že se snažili seč mohli, aby se mi náhodou nepokřivil můj pohled na něj. Ze začátku mě to obtěžovalo, teď už mi to přišlo vcelku roztomilé. Je příjemné být součástí téhle velké rodiny - kde každý bojoval za každého. Vždy a navždy. "Musím se jít připravit na večer, ano? Jsem hlavní pořadatelka, musím vypadat k světu," uculila jsem se a rozešla se ke dveřím.

"Vždycky, když jdeš ukládat Hope, sedává dole v jídelně a poslouchá tě, jak zpíváš. Jsi jeho terapie," zaslechla jsem ještě Elijahovu poznámku, než jsem opustila místnost. Ani jsem se na něj neotočila, jenom jsem se na chvíli zastavila s rukou opřenou o rám dveří a po tváři se mi rozlil spokojený úsměv.

S hřejivým pocitem na hrudníku jsem došla do svého pokoje, kde jsem k mému překvapení našla vše, co jsem potřebovala na večer. Na posteli ležely nádherné černé šaty dlouhé asi do půlky stehen. K tomu tmavé kožené sandálky na podpatku a obsidiánové náušnice s náhrdelníkem se stejným kamenem. Na tom všem ležela malá kartička s jednoduchým vzkazem: Zamlouvám si první tanec.

---

Možná to ještě nevidíte, ale mračna se začínají pomalu nebezpečně stahovat a v pozadí začíná hřmít. V New Orleans mají totiž občas i zdi své oči a uši. Všichni Původní budou poprvé od příchodu Caroline do města, nuceni být všichni na jednom místě a ještě k tomu na nepřátelském území. Dokáže si každý bezchybně sehrát svou roli? Stačí totiž jenom drobný přešlap a všechno se může zhroutit jako domeček z karet. Co myslíte, půjde vše podle plánu nebo někdo udělá nějakou velkou hloupost? :)