Klaus POV

Zabiju tebe a všechny, které jsi kdy potkal!

"Marcellusi!" křičel jsem už od vchodu budovy, do které se Marcel uchýlil od toho osudného večírku. Rychle jsem vydupal schody do patra a vstoupil do místnosti, která mu nyní byla domovem.

Seděl na židli jenom kousek od velkého okna a díval se do dálky přes řeku. Jakmile jsem vešel, otočil na mě hlavu s překvapeným výrazem v obličeji. "Co tu tak řveš? A co tu vůbec děláš?" zamračil se a zvedl se ze židle.

"Kde je?" vyštěkl jsem ze sebe a rázným krokem mířil přímo k němu. Měl jsem chuť chytit ho pod krkem a zvednout co nejvýš to půjde.

"Kde je kdo, Klausi?" zvedl ruce dlaněmi směrem ke mně v chlácholivém gestu, které na mě ovšem ani v nejmenším nezapůsobilo.

"Caroline! Nedělej, že nic nevíš. Koho jsi poslal, aby jí odvedl, hm? Řekni mi, kde je. Hned!" strach putoval mými žilami jako adrenalin a nutil mě k neuváženým slovům a činům. I přesto jsem ještě stále Marcela nenapadl. Pouze jsem stál jen kousek od něj a propichoval ho očima. Chvíli na mě jenom překvapeně zíral, než promluvil. Začínal jsem věřit tomu, že o Caroline neví opravdu vůbec nic, což mě znervózňovalo ještě daleko víc. Byl jsem si tak moc jistý, že to byl on. 

"Za koho mě máš, hm?" ohradil se z ničeho nic a ukázal sám na sebe oběma rukama. "Klausi, ta holka je prakticky ještě dítě. Kolik jí je? Dvacet? Neví ještě o světě vůbec nic. Ani neví, do čeho se připletla a zatím netuší, že jednou, až půjde do tuhého, upřednostní někdo z vás svou rodinu před ní a ona skončí mrtvá. Jako všichni kolem vás. Nebudu to ale já, kdo jí ublíží - na to se můžeš spolehnout. Ani jí, ani tvojí dceři. A netvař se tak překvapeně, mám svoje kontakty," odvětil Marcel. Možná, že s tím zmizením opravdu nemá nic společného. Ačkoliv mě znepokojilo, že věděl o Hope, jejím bezpečím jsem si byl jistý. Smečka vlkodlaků a silné hraniční zaklínadlo byla poměrně spolehlivá věc.

"Netahej do toho mou dceru!" výstražně jsem zvedl ukazováček. "Caroline je rodina, Marcellusi. Stejně jako ty. Pomoz mi ji najít, prosím," bylo to možná až příliš zoufalé gesto, ale neměl jsem jediné vodítko a netušil, kde hledat. Bál jsem se, že prohrávám souboj s časem. Měl jsem takový strach jako málokdy v životě. Byl jsem tak moc přesvědčený, že u nás v domě jí nic nehrozí, že jí uhlídám a teď jsem si nadával, že jsem neudělal víc.

Marcel mě jenom chvíli mírně zamyšleně sledoval, než konečně promluvil, "ty jí vážně miluješ, že? Postavil jsi ji nad svou hrdost, nestačím se divit. Pomůžu ti. Zavolám Davinu, určitě ji dokáže najít," položil mi Marcel ruku na rameno a povzbudivě ho stiskl.

***

"Máš něco, co ji patří?" otočila se na mě mladá bruneta a upřeně mě přitom sledovala. Evidentně nebyla nadšená z mojí přítomnosti, ale pokoušel jsem se ten fakt přehlížet.

Sáhl jsem si na krk a rozepnul řetízek s prstýnkem, který jsem sundal a posunul ho směrem k Davině, "víc nemám. Zbytek má Kol." Všiml jsem si, jak se její výraz při zmínění Kolova jména změnil a mírně změkl.

"To bude stačit," přikývla a pustila se do kouzla. Nervózně jsem postával nad ní a pokoušel se potlačit touhu popohánět ji. "Je ve městě," oznámila mi a zvedla na mě hlavu. "Zdá se, že je v pohybu a míří k vám domů. Zřejmě už nemusíš hledat," upřeně mě sledovala očima a její pohled byl tak nepříjemný, že jsem bojoval s touhou zakousnout se do jejího bledého hrdla.

"Jsi si jistá?" zamračil jsem se a natáhl se, abych si vzal zpět ze stolu prsten.

"Jistě, že jsem," ušklíbla se. "Zřejmě bys jí měl donést kytky, určitě bude mít radost," široce se na mě usmála a přerušila kouzlo. "Řekla bych, že by sis na ni měl dávat větší pozor, že?" sesbírala si jenom pár věcí, ušklíbla se a bez dalšího slova odešla z místnosti.

"Nenávidí tě," dodal Marcel na vysvětlenou. "Patří ke mně do klubu. Pokud je tedy Caroline v pořádku, požádám tě, abys opustil můj dům a mou čtvrť," probodl mě očima a v jeho hlase se opět objevil odstup. Nakonec jsem jenom přikývl, otočil se na patě a vyrazil zpět domů.

Ihned za dveřmi našeho domu mi zastoupila cestu Rebekah a donutila mě zůstat stát pod schody, i když jsem se jí pokoušel několikrát obejít. "Navrhuji ti, abys mi uhnula z cesty dřív, než ti budu muset zlomit vaz," zabručel jsem nepřátelsky a znovu se pokusil projít kolem ní.

"Niku, zastav se na chvíli," položila mi téměř chlácholivě ruce na ramena a zadívala se mi do obličeje.

Tohle gesto ve mně vyvolalo silnou nejistotu. Muselo se něco stát, něco špatného, jinak by se takhle netvářila. "Co je s ní?" zamračil jsem se a pokusil se za zlostí skrýt svůj strach, který se začínal znovu drát na povrch.

Žádné pocity, žádná náklonnost

"Zatím nevíme, co se stalo. Kol je s ní a pokouší se to zjistit. Každopádně se zdá, že její lidskost je tak trochu... pryč," povytáhla obočí a čekala s nejistotou v očích na mou reakci.

"Jak může být najednou pryč?" lehce jsem zvedl hlas, když v tom mě přerušil pohyb nahoře na schodech. První jsem zahlédl boty na vyšším podpatku, bílé kalhoty a krvavě rudé tílko, než jsem se zaměřil na její obličej. Na rtech jí hrál široký úsměv, když položila ruku na zábradlí a rozešla se dolů. Krom toho jsem v jejím pravém koutku zahlédl tenkou krvavou cestičku, která jí stékala až k bradě.

"Pane bože, Kol," vyhrkla ze sebe Rebekah najednou, když si všimla krve na jejích rtech.

"Neboj, přežije to. To, co mi dělal ale bolelo. Nejsem masochista," letmo se na Rebekhu ušklíbla a oba nás obešla.

"Kam si myslíš, že jdeš?" obořil jsem se na ní a chytil jí rukou za předloktí, ačkoliv jsem se snažil být co nejopatrnější, abych jí náhodou neublížil.

Zhluboka se nadechla a zadívala se mi do obličeje. Ten tam byl ovšem ten hřejivý úsměv, na který jsem byl zvyklý. Její oči byly až podivně chladné a cizí. "Už nikdy na mě takhle nesahej," protahovala slova a přidávala na ně co největší důraz. "Tohle je teď moje město a ty dostojíš svým slibům nebo budeš nést následky, rozumíš?!"

Dřív, než jsem vůbec stačil zareagovat a pochopit celý význam jejích slov, už jsem cítil její ruce na svém krku a poslední, co si pamatuji, je křupnutí, které mě uvrhlo do temnoty.

---

Prvně doufám, že vám nevadí, že publikuji tak často, ale já jsem prostě nadšená z Caroline bez emocí a hrozně si užívám to psaní a to jsem sotva na začátku :D 

Klaus se po tomhle dostaveníčku zřejmě probudí dost rozladěný a to ještě nemá nejmenší ponětí, co teprve přijde. Co myslíte, jak moc tahle událost zamíchá kartami? Bude Caroline schopná vést své království i bez emocí a jak to celé ponese Klaus? :)