Jsem si jistá, že je asi tak milion lidí, se kterými bychom teď byli oba raději

"Caroline! Caroline!" vytrhl jsem telefon prudce z čarodějčiných rukou. Slyšel jsem příšerný bolestivý křik své nejdražší, který mi rezonoval v hlavě ještě nějakou dobu poté, co ten opravdový utichl. "Ty parchante! Přísahám, že budeš trpět tak, jako jsi ještě nikdy za celých tisíc let netrpěl!" křičel jsem do telefonu jako smyslů zbavený. Ruce se mi třásly tak, že mi z nich div nevypadl. 

Na druhé straně se ozval hlas, který jsem již nějakou dobu neslyšel, a to jsem doufal, že už ho ani nikdy neuslyším. "Jako vždy impulzivní, Niklausi. Máš dost kuráže, aby sis pro ni přišel, hochu? Předveď, že jsi konečně chlap, ty zbabělče!" Ani mě nenechal odpovědět a zavěsil. Prudce jsem se rozmáchl a hodil s telefonem o zeď, až se roztříštil na několik kousků a v omítce po něm zůstala poměrně velká díra. Byl jsem vzteky bez sebe. Potřeboval jsem ho vykřičet, vymlátit - udělal bych cokoliv pro to, aby zmizel. 

"Děláš si srandu?" vyjekla na mě Bennettová a dívala se na trosky svého mobilního telefonu. "Mohla jsem ještě někomu zavolat a sehnat další pomoc, ty idiote!"  

Nevšímal jsem si jejích pohoršených výkřiků a už se přehraboval v cestovní tašce, kterou jsem si sbalil. Hledal jsem jednu drobnost, která by mi mohla pomoct - dřevěného koníka z bílého dubu. Potřeboval jsem mít alespoň nějakou zbraň, ačkoliv tohle byla jen její směšná napodobenina. "Volal jsem Elijahovi hned, jak mi dala Rebekah vědět. Bude tu do půl hodiny a postará se o Hope. Vrátím se tam pro ni." Konečně jsem našel, co jsem hledal a zastrčil tu drobnou hračku do kapsy. Bennetová jenom tiše stála na místě a přešlápla si z nohy na nohu. "Máš snad naděláno v kalhotech, čarodějko?" ušklíbl jsem se a zvedl se ze země od tašky. 

Bonnie mi oplatila úšklebek, ale potom se jí na obličeji znovu objevil smířlivý pohled. "Půjdu s tebou, budeš potřebovat pomoc." Nemůžu tvrdit, že jsem něco takového vůbec čekal, nicméně pro tentokrát se mi mohla pomoc čarodějky hodit.  Normálně by mi má ješitnost nedovolila nechat si pomoct, nicméně hrozilo, že nás v New Orleans překvapí nějaké čarodějky, takže nebylo špatné mít sebou ochočenou Bennettovou na provázku. "Kvůli Caroline," dodala nakonec ještě. To zřejmě abych si nemyslel, že na ni zapůsobil můj šarm. 

"Kvůli Caroline," přikývl jsem souhlasně. To bylo zřejmě poprvé, kdy jsme se s Bonnie Bennettovou na něčem shodli. Nicméně jsme neměli příliš na vybranou, jelikož ve dvou jsme měli větší šanci nad Mikaelem zvítězit. A tak jsme vyrazili na naši nebezpečnou misi...

***

"Hlídají před domem. Je jich tam asi dvacet. Marcel je tam s nimi - asi proto, aby jim nikdo neublížil, dokud jsou pod ovlivněním," sypal ze sebe Josh všechno, co dokázal vypozorovat. "Byl jsem u toho. Marcel mu ji prostě vydal. Vyměnil ji za Rebekhu." 

"Víc slyšet nepotřebuji," ušklíbla se Bonnie. Nikdy jsem jí neviděl takhle odhodlanou a vlastně jsem to svým způsobem dokonce obdivoval. Rozhodně přišla Caroline zachránit za každou cenu. Dokonce ani nečekala na mou reakci a sama se na vlastní pěst rozešla městem směrem k domu. Nebyl jsem si vůbec jistý, jak moc silná je, nicméně z její sebevědomé chůze jsem pochopil, že by se jí nikdo neměl připlést do cesty. Možná byla krátká na Mikaela samotného, ale nikdo jiný by jí cestu křížit rozhodně neměl. 

Vyrazil jsem rovnou za ní a brzy srovnal krok spolu s jejím. Nikdo se nás během cesty nepokoušel zastavit. Všude bylo až podivné ticho. Před mým domem ovšem postávala velká skupinka upírů, v jejímž středu stál sám Marcel. Sotva jsem zahlédl jeho obličej, už ve mně začínal znovu vřít vztek. Nikoho jsem nenechal ani promluvit. Hned první upír, který se mi pokusil zastoupit cestu, okusil sílu mých vlkodlačích tesáků. A rozhodně nebyl poslední. Neptal jsem se jich na nic. Nezajímalo mě, že jsou ovlivnění, toužil jsem jenom po jejich krvi. 

Koutkem oka jsem zahlédl Bonnie, která jediným pohybem zápěstí lámala vazy upírů kolem sebe. Opravdu už to není ta samá čarodějka, kterou jsem potkal kdysi v Mystic Falls. Naučila se velice dobře používat svou magii, jen co je pravda. Její cíl byl ale naprosto jasný - byl to Marcel. A já si nebyl jistý, jestli ji to chci dovolit. Marcel byl rodina, ačkoliv mě už několikrát zradil. Nedokázal bych ho zabít, protože byl jako můj syn. Je ovšem možné, že bych dokázal sledovat, jak to dělá někdo jiný. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale nezastavil jsem ji. Stejně jako tenkrát Caroline, když šlo o Tylera. Zřejmě jsem se od toho dokázal distancovat alespoň natolik, abych nezasahoval. 

"Vydal jsi moji kamarádku tomu šílenci!" zavrčela a stiskla ruce v pěst. "Musel jsi vědět, že to bude mít následky Marceli Gerarde. Caroline mi o tobě vyprávěla - bezpáteřní ignorant, který nedokáže přiznat, že jsou jiní lepší, než ty. Bez ní bys byl zase na vrcholu, že? Myslíš, že tě nechám?!" Byla opravdu v ráži a já to jenom překvapeně sledoval. Marcel nestihl ani odpovědět, když Bonnie stiskla ruku v pěst, a skrz zuby se mu vydral zoufalý výkřik. "Bolí to? Bude ještě víc," zasyčela znovu a Marcelův křik ještě zesílil. Předpokládám, že mu právě vařila všechnu krev v těle.  

V tu chvíli už mi pomalu začínalo docházet, že to není jenom výhrůžka - že ho chce opravdu zabít. A než jsem mohl vůbec stihnout zasáhnout a tu čarodějku zastavit, už jeho tvář začínala nabývat šedavého nádechu. Bez jediné kapky krve. Ta zpropadená čarodějka mu prostě utrhla srdce uvnitř těla. Tohle nebylo nic, co bych si býval přál. Marcel byl jako můj syn - vychoval jsem ho, učil ho a miloval ho a on mi to všechno nakonec vracel nevděkem. Otočil se ke mně k zády a očividně se pokoušel všemi možnými způsoby zbavit Caroline. "Klausi, Caroline!" křikla po mě Bonnie a vytrhla mě tím z nostalgie, kterou jsem na krátký okamžik věnoval tomu zrádci. "Zabavím zbytek." A jak řekla, tak udělala. Slova se jí začala řinout z úst a upíři, kteří přežili můj útok - ačkoliv byli nakažení vlkodlačím jedem - zůstali stát nehybně na místě, stahováni kouzelnou mocí. 

Dál jsem se neohlížel, vytáhl z kapsy koníka a rozešel se do svého domu. Z tváře mi odkapávala krev až na zem, ale to byla poslední věc, co by mě zajímala. Toužil jsem po jeho smrti a vztek mě naprosto pohlcoval. "Mikaele!" zařval jsem ze všech sil několikrát po sobě. Chtěl jsem ho vylákat ven na otevřené prostranství, kde jsem mohl mít výhodu. 

A on přišel. Nebyl ovšem sám. Za vlasy držel Caroline, která měla v očích neskrývaný děs. Ten se ještě zvětšil, když mě tu viděla stát. Ačkoliv jsem neměl příliš čas analyzovat její pohnutky, přesto se mi na krátký okamžik ulevilo. Opravdu jsem si totiž na nějakou chvíli myslel, že svá slova myslela vážně, a že mě už nikdy nebude chtít vidět. Možná bych to dokonce dokázal pochopit, protože už to, že se mnou vůbec dokázala vyjít, bylo občas dost obdivuhodné. 

Jakmile ji ovšem otec položil kůl do rukou a ovlivnil ji, nebyl jsem si najednou vůbec jistý, co bych měl udělat. Ovlivnění se nedá odolávat. Je až příliš silné a jediný, u koho jsem to za celý svůj život viděl, byl Stefan, když nechtěl ublížit Eleně. Caroline se mi tedy každou chvíli bude pokoušet zabodnout kůl do hrudníku a pokud se pokusím napadnout Mikaela, budu se k ní muset otočit zády a dopadne to špatně. Musel bych ho překvapit - budu mít jenom jeden pokus, který musí vyjít na jedničku, jinak se dalšího svítání už nedočkám.

"Dávám ti na výběr, chlapče. Zabij ji a uteč, jako to děláš vždy, nebo zůstaň a zemři!" prohlásil vítězoslavně a já bych mu tak rád okamžitě smazal úsměv z tváře - jen kdybych věděl jak. V jednu chvíli mi hlavou proběhla představa, jak moc jednoduché by bylo ji prostě zabít a odkráčet. Mikael měl pravdu, tak jsem to vždycky dělal. Tuhle představu jsem ovšem okamžitě zahnal. Nikdy bych to nedokázal udělat. 

Láska je upírova největší slabost

"Ne, prosím ne," otočila zoufalý pohled na mého otčíma, ale zároveň v třesoucích se rukou stále pevně svírala kůl. "Nenuť mě k tomu!" prosila poníženě. Nechtěl jsem ji takhle sledovat. Byl jsem její slabost a nebýt slabosti, nikdy by se neocitla v takové situaci.  Možná jsem ji měl vážně nechat jít už dávno a nezatahovat ji do tohohle bláznovství. 

Váhavě jsem jí položil ruku na rameno. "Neponižuj se, lásko. Za to to nestojí." Byl jsem ve střehu, kdybych potřeboval rychle vykrýt její útok. Vím, že bych jí zvládl zastavit, protože jsem daleko rychlejší než ona, jenže ona se o to pokusí znovu a znovu a nikdy nepřestane. "Prostě to udělej, Caroline. Stejně jsem pro všechny jako osina v zadku," pobaveně jsem povytáhl koutek do úsměvu. Jestli jsem sebevrah? To ne, ale rozhodně blázen, protože jsem doufal, že nás z toho zvládne vysekat má ochočená čarodějka. A zároveň jsem nechtěl ukázat slabost před otčímem. 

"Ne!" vyhrkla ze sebe a zoufale zavrtěla hlavou, až se mi vnitřnosti sevřely úzkostí. "Niku, prosím. Uteč!" třesoucí ruce se jí začaly samy zvedat, i když se nad nimi pokoušela vyhrát marný souboj. Z modrých očí jí začaly vytékat slzy a mazat jí řasenku po tváři. Bolelo mě sledovat ji v tomhle stavu. Nenáviděl jsem, když trpěla, protože já to nikdy neměl dopustit. Byla má zodpovědnost. Stejně jako byla Hayley, stejně jako Marcel a o oba jsem přišel. Nemohl jsem přijít i o ní. 

Pootevřela ústa, ze kterých jí vyšlo zoufalé zakvílení, jak se pokoušela bojovat sama se sebou a s ovlivněním. Byla silnější, než jsem si myslel, že bude. Ruce se jí roztřásly ještě víc, když hlasitě vzlykla a zvedla kůl zase o kousek výš. No tak Bonnie Bennetová. Myslím, že je nejvyšší čas zachránit situaci. "Už jsem unavený z utíkání, lásko," odpověděl jsem ji s letmým úsměvem na rtech. Ten mi začal zamrzat ve chvíli, kdy jsem ucítil, jak mi hrot kůlu lehce porušil kůži na prsou. Možná jsem všechno přeci jen neměl pod kontrolou tak, jak jsem myslel. 

----

Omlouvám se, že znovu nechávám otevřený konec :D nicméně ta kapitola by byla příšerně dlouhá, takže bylo nutné ji rozdělit. Už zbývají jenom dvě a bude konec :( S Klaroline v tomto podání se rozloučíme už nadobro. Další díl nebude. Nicméně se můžete těšit na další TVD/TO povídku, která se bude odehrávat přibližně po čtrnácti letech od událostí poslední série The Originals :)