Jsem lovcem upírů déle, než jsi na světě. Proto jsem vás tu našel. A proto najdu i Niklause.

Boty dopadaly s monotónní pravidelností na asfaltový povrch silnice. Krok za krokem. Pravá noha, levá noha, a tak pořád dokola. Nemohli jsme zůstat zavření v domě Mikaelsonových - tam bychom byli až příliš snadný cíl. Stačila by jediná jiskra a z útočiště by se najednou stal masový hrob. 

Hlavu jsem měla hrdě vztyčenou a pohled upírala přímo před sebe, ačkoliv ve mně byla jenom malá dušička. Pokoušela jsem se přesvědčit většinu svých lidí, aby odešli. Říkala jsem jim, že to není jejich válka, že je nevolám do zbraně, a že jim zajistím bezpečí. Většina z nich to odmítla. Postavili se za mě. "Až do konce," řekla mi Gia pod schody, než jsme vyrazili, a možná ani netušila, jak blízko byla. Jenom několik málo upírů využilo šance odejít a zůstat stranou, dokud se situace neuklidní. 

Kráčela jsem po Marcelově boku vstříc poměrně velké skupině, která se k nám blížila z druhé strany ulice. Poznávala jsem některé z davu - patřívali ke mně. Další byli zřejmě z Marcelovy skupiny, protože jsem mezi nimi zahlédla i svou informátorku, která mi pravidelně donášela novinky o jeho plánech. Byla jsem si jistá, že by se dobrovolně neobrátili proti nám - museli být ovlivnění. Pro Mikaela to nemohl být žádný velký problém. Přesto mezi nimi nebyl. Ať jsem dav propátrávala očima sebedůkladněji, neviděla jsem ho. To mě znervózňovalo. Měl by tu být. Na druhou stranu by to mohlo znamenat, že se Elijahovi opravdu podařilo odlákat ho z města. 

Rebekah s námi nebyla. Shodli jsme se, že by nebylo dobré, kdyby se před svým otcem ukazovala. Souhlasila tedy, že se bude držet zpátky, ačkoliv dostatečně blízko, kdyby bylo potřeba, aby zasáhla. 

S druhou skupinou jsme se setkali přímo na Bourbon street. V čele stály tři čarodějnice z Francouzské čtvrti. Neznala jsem je, nikdy jsem s nimi neměla tu čest. Nechávala jsem jejich čtvrť bez povšimnutí a myslela si, že vedle sebe dokážeme žít bez větších konfliktů. Zřejmě jsem je podcenila. "Nechceme mít žádné problémy," začala jsem opatrně a mluvila přímo na prostřední z nich. Vypadala totiž, že celou skupinu vedla. 

"A my ve městě nechceme Mikaelsonovi, drahá," odpověděla mi. "Není v tom nic osobního, ale ta rodina přináší jenom zkázu a smrt." 

Nepatrně jsem si přešlápla z nohy na nohu a přikývla. "Chápu vás. Mikaelsonovi jsou pryč a postarám se o to, aby se nevrátili," pokusila jsem se smlouvat, ačkoliv jsem netušila, jestli mám vůbec nějakou šanci na vyjednávání.

Postarší čarodějnice se usmála, "zřejmě mě nechápeš, drahoušku. Nechceme žádné Mikaelsonovi a jeden z nich momentálně vede město." Obdařila mě výmluvným pohledem, až jsem pocítila nutkání přerušit kontakt. Oči jsem nakonec udržela na její tváři, ale zároveň jsem moc dobře chápala, že tím myslí mě. 

"Co si to dovoluješ, ženská?" ozval se za mnou mužský hlas. Byl to jeden z upírů, který patřil k mojí skupině. "Měla by ses jí omluvit!" zavrčel na ni. Než jsem ho stačila zastavit, už klečel na kolenou a rukama se držel za krk. Lapal po dechu a oči se mu začínaly podlévat krví.

"Dost! Stačí! Nech ho být!" vyjekla jsem hlasitěji, než jsem chtěla. Byla jsem vyděšená a teď už to na mě bylo i znát. Roztáhla jsem ruce ve vstřícném gestu. "Nechci žádné krveprolití. Nech je jít a já přísahám, že odejdu." 

"Dojemné." Z poza rohu vystoupila vysoká mužská postava. Byl to Mikael. Poznávala jsem ten jeho slizký hlas. Horší byla ovšem skutečnost, že u sebe držel Rebekhu. Ruku měl přitisknutou na jejích ústech a druhou ji pevně držel kolem těla, ačkoliv sebou zmítala a bojovala. "Jenom samé lži. Nejsou pryč a tohle je důkaz," prudce smýkl se svou dcerou a postavil se hned vedle čarodějek. "Dokud bude dýchat, bude lhát. Nevěřte jí." 

"Nech ji jít, nemá s tím nic společného," nadechla jsem se a udělala jeden krok směrem k němu. V tu chvíli mě ovšem zezadu prudce popadli silné paže a zkroutily mi ruce za záda. Zoufale jsem sebou zaškubala, ale útočník byl až příliš silný. Pootočila jsem hlavu a periferně zahlédla tmavou kůži a oslnivé blýsknutí zubů. Marcel. Ten zpropadený všivý bastard!

"Chceš přece Klause, ne?" začal mluvit přímo k Mikaelovi. "O toho ti jde. O toho bastarda, který ti zničil život. Ona je řešení. Přijde pro ni a ty se budeš moct pomstít. Jenom pusť Rebekhu a všichni můžeme odejít." 

Nebýt takováhle situace, možná by mě rozněžnila představa, jak moc je Marcel ochotný obětovat pro Rebekhu. Mě kvůli tomu ovšem šlo o život. A ne jenom mě, ale i Klausovi, Hope a všem ostatním. "Ty zmetku!" zasyčela jsem. "Nik ti za tohle utrhá jednu končetinu za druhou!" 

Teď už to chápu. Udělal jsi to pro lásku, pro lásku mé dcery. Takže ti něco slíbím, neublížím Rebecce. Abych pravdu řekl, vždy byla má nejoblíbenější.  

"Není v tom nic osobního, Caroline," přiložil Marcel rty k mému uchu, "jenom chráním, co je mi drahé. To určitě chápeš nejlíp ze všech." Měl pravdu, bohužel. Ten parchant mě dostal do slepé uličky. Spoléhal na mou útlocitnost a využil ji ve svůj prospěch. 

"Tohle nemůžeš," zareagovala téměř okamžitě Gia a vyrazila směrem k nám. Cestu ji ovšem okamžitě zastoupil jeden z Marcelových upírů, který jí zastavil. Ne však na dlouho. Prudce se mu zakousla do krku a bez dalšího váhání mu zlomila vaz. Tou dobou už bylo ovšem na nohou daleko víc upírů. Moji lidé vyrazili na pomoc Gie. Ti Marcelovi zase proti nim. A do toho ještě armáda Mikaelových upírů, kteří to jenom sledovali. Bez mrknutí oka, bez jediné emoce v očích. 

Marcel jenom spolu se mnou ustoupil, aby se vyhnul nejhoršímu střetu, který se měl v příštích vteřinách odehrát. "Zastavte to šílenství!" znovu jsem sebou zaškubala a pokusila si uvolnit končetiny. "Tohle za to nestojí!" prudce jsem praštila hlavou dozadu a doufala, že se mi podaří vyvléknout z Marcelových paží. Marně. Sevřel mě ještě pevněji, až ve mně zakřupaly snad všechny kosti. Byla jsem tak slabá. Oproti ostatním jsem byla prakticky dítě. Spousta z nich byla o spousty let starších, tudíž i silnějších. Tuhle bitvu jsem nikdy nemohla vyhrát. 

Mikaelovi mezitím na tváři pohrával spokojený úsměv, když sledoval, jak se dvě skupiny upíru střetly uprostřed ulice. Okolí okamžitě zaplnil kovový pach krve, jak se na tělech otevíraly nové a nové rány. Čarodějky nebojovaly. Jejich cílem bylo jistě zbavit se co nejvíce upírů, a tohle pro ně bylo naprosto nejlepší řešení. Zatím to totiž vypadalo, že se vybijí mezi sebou. 

Naprosto zoufale jsem sledovala vřavu, která panovala přímo před mýma očima. Viděla jsem upíry klesat na kolena a zase se zvedat. Viděla jsem cákance krve létající vzduchem a nakonec jsem viděla i samotnou smrt.  V tu chvíli už jsem nebyla královna New Orleans. Vzali mi korunu a zadupali ji do prachu země. Když se před mýma očima Gie podlomily nohy a já si všimla dlouhého kusu dřeva trčícího z jejích zad, ztratila jsem i ten poslední kousek vůle, který ve mně ještě zbyl. Tvář už mi smáčely slzy, které dopadaly na zkrvavenou zem a mísily se s utrpením mých lidí. "Zastavte to! Zavolám Klause, dovedu ho sem. Jen je nechte jít," vyhrkla jsem ze sebe zoufale. 

V tu chvíli všechno kolem utichlo. Stisk na těle povolil a já poklesla v kolenou. Rukama jsem jen tak tak zabránily pádu přímo na obličej. Mé prsty se zabořily do krve, kterou byla pokrytá celá zem a já jenom hlasitě vzlykla. Nikdy jsem neměla do tohohle zpropadeného města chodit. Přinesla jsem sem jenom smrt a beznaděj. 

Do zorného pole se mi brzy přemístily kožené boty patřící lovci upírů a já byla nucena zvednout na něj hlavu. Na zemi, v pokorné pozici, jsem si nedovolila ani hluboký nádech. Bála jsem se, že bych tím mohla znovu spustit zabíjení, které přestalo jako mávnutím kouzelného proutku. "Nech je jít a dovedu ho sem," zopakovala jsem znovu k jeho nohám a pokoušela se udržet alespoň částečně vyrovnaný hlas. 

"Dobrá tedy," odpověděl po dlouhém mlčení hlavní aktér celého našeho shromáždění. "Slyšeli jste vaší královnu. Spaste svoje duše, jestli si myslíte, že nějaké máte. Dávám vám svobodu," rozhlédl se po davu. Potom prudce strčil do Rebekhy, která zaškobrtla a spadla by na zem, kdyby ji nechytil Marcel, který ji pevně sevřel v náručí. "I ty, dcero. Běž a doufej, že už se na sebe nikdy nenarazíme," ušklíbl se, načež mě nevybíravě chytil za vlasy a vytáhl na nohy. 

Rebekha ovšem nevypadala, že se chystá smířit s odchodem. Ačkoliv ji Marcel pevně držel, ona sama byla vzteky bez sebe. "Co si to dovoluješ? Pusť mě, Marceli!" Zřejmě by ho velice brzy přemohla, nicméně ji zarazil bílý kůl, který se objevil v Mikaelově ruce. 

"Neztrácej Naději, Rebekho," zamumlala jsem tiše směrem k blonďaté upírce. Snažila jsem se jí tím co nejopatrněji naznačit, že má nový úkol - že musí varovat Nika s Hope a ochránit je. "Běžte! Všichni!" křikla jsem po davu co nejhlasitěji. Ve většině očí se objevilo váhání, nicméně všichni neovlivnění se nakonec otočili a využili Mikaelovi nabídky. Boj neměl smysl a oni to věděli. Nebylo třeba zbytečně plýtvat životy. Stačilo, že jsem musela shlížet na sinalé tělo mé nejbližší následovnice, spolu s dalšími věrnými, kteří už nikdy nespatří nový den. Dnes jsme neprohráli jenom bitvu, dnes jsme prohráli celou válku.  A ode mě se očekávalo, že vydám nejbližší osobu, kterou mám. Ta nejtěžší zkouška měla teprve přijít. 

----

Předpokládám, že pro vás nebylo žádné překvapení, jak tenhle střet dopadl. Caroline neměla šanci přímý útok vyhrát, ona nicméně doufala ve vyjednávání. Marně. A kvůli ochraně svých lidí dokonce slíbila, že vydá Klause. Marcel se znovu přidal na stranu, která má navrch a Caroline je teď vydaná na milost a nemilost Mikaelovi. Jak tohle může asi dopadnou?