Když se z houští vynořilo obrovské hnědé zvíře, ani jeden z vlků nezaváhal, všichni se dali na zběsilý útěk.

Vločka s Ledovcem moc dobře věděli, co je to za zvíře, ale byli vyděšení stejně jako Jinovatka, která se s medvědem ještě nikdy nesetkala.

Vlci se hnali lesem jak nejrychleji mohli. Rozzuřený medvěd běžel za nimi a byl rychlejší, než vypadal.
I když byl obrovský, běžel jako střela. A vlci museli být rychlejší, jestli chtěli uniknout skoro jisté smrti. Tlapky jim kmitaly, svaly se napínaly, oči vytřeštěné strachem.

Nikdo z nich nemohl běžet věčně. Ani vlci, ani medvěd. Jenže medvěd byl přeci jenom vytrvalejší. Všichni tři vlci začali funět, dochazeli jim síly, protože už proběhli celý les. Minuli i jeskyni která byla do teď jejich domovem. Les pomalu řídnul a před nimi se rozprostírala menší louka a za ní skály. Jakmile je vlci uviděli, zaradovali se. Ve skalách se nacházelo plno skulinek, puklin nebo jeskyněk.
Všichni zrychlili, aby se ke skalám dostali včas.

Z posledních sil proběhli louku a vyběhli do skal. Zmateně pobíhali, museli co nejrychleji najít úkryt.
,,Tady!'' Vykřikla najednou Vločka a vklouzla do nějaké pukliny ve skále. Byla dost široká aby se tam protáhl vlk, ale i dost úzká aby se tam nedostal medvěd. Ledovec s Jinovatkou rychle zalezli za Vločkou. Bylo to o chlup. Hned jak byli v puklině se tam přiřítil medvěd. Rozzuřeně zařval a strčil dovnitř svou velkou tlapu. Jinovatka, která byla nejblíže východu se třásla strachy. Přitiskla se k Ledovcovi a zavřela oči.

•••

Zbytek dne ještě medvěd vyčkával před skálou, kdyby náhodou vlci vylezli. Když se setmělo, konečně se dal na odchod zpět do lesa. Vločka, Ledovec a Jinovatka, všichni měli hlad protože nic nejedli, ale nedalo se nic dělat. Museli zůstat v úkrytu alespoň přes noc. Všichni se tedy k sobě schoulili a zanedlouho usnuli.