✴Nicole✴

Po pravdě, vyprávět vám, co se v dalších dnech dělo, by bylo nudné a nezáživné. Věřte, pravděpodobně by vás to brzo přestalo bavit, jelikož můj život se ponořil do rutiny.
Kromě toho, že jsem pořád musela hrát hry na táboře, jsem také cvičila. Pravda, moc času jsem na to neměla, ale když už se nějaký našel, tak jsme ho s holkama náležitě využili. Necvičili jsme jenom v tělocvičně, ale i venku, což mě bavilo nejvíce. Taky jsem si oblíbila souboj s meči, takže mě občas Waryen musel nutit, abych šla cvičit taky něco jiného, než šerm.
Svým schopnostem jsem nevěřila.
Zatímco například Anja měla nad vším co dělala plnou kontrolu, moje síla přicházela a odcházela zničehonic, často mě odmítala poslouchat. Waryen mě uklidňoval, že je to v pořádku, že se to naučím, ale já mu přestávala v tomhle ohledu věřit.
Čas strávený se Zabijáky byl i přes to namáhavé cvičení úžasný. Musela jsem dát Justinovi za pravdu. Nejsou tak špatní, když je člověk lépe pozná. Přijali mě mezi sebe bez žádných řečí, ale měla jsem jisté tušení, že mají radši drzou Anju a veselou Teresu.
Anja také začala chodit s Frostym-konečně-a vyvinula se u ní velmi zajímavá schopnost. Aniž by něco zvláštního dělala, byla vnímavější vůči emocím kolem sebe. Dokázala rozeznat strach, vztek, smutek a radost cizích lidí, jako vůně.
Teresa zatím s mým bratrem nechodila, což Anju velmi zklamalo. Dělala však dojem na ostatní svou sekerou, jelikož se s ní uměla ohánět. Její superrychlost a supersíla se jí při tom hodili.
Marie se s námi bavila stále stejně, ale myslím, že začínala mít podezření. Litovala jsem jí, jelikož já sama jsem věděla, jaké to je, neznat odpovědi na své otázky.
Skoro jsem nevěřila, že už jsme v polovině tábora. S příšerami se bojovalo několikrát, ačkoliv podle Waryenových slov bylo zvláštní, že přišly jenom párkrát. My s Anjou a s Teresou jsme s nimi nešly. Původně jsem nechtěla, jelikož jsem se na to ještě necítila, ale pak jsem si začala víc věřit a chtěla jsem jít.
Dnes s nimi šli Zabijáci bojovat a my s holkama jsme chtěli jít také. Dokonce i Zacka nakonec pustili, po mnohém přemlouvání. A to nemá žádnou bojovou schopnost, narozdíl od nás.
Nemohla jsem spát, jelikož jsem byla nervózní z toho, jestli se všichni vrátí v pořádku.

✡Mackenzie✡

,,Kde myslíte, že jsou?" Zašeptala jsem, když jsem se spolu s ostatními tiše vyčkávala. Krčili jsme se za hustými keři.
,,Nevím" odpověděl Waryen. ,,Ale brzy to zjistíme"
Měl pravdu. Byli jsme pro příšery až moc chutní, než aby nás jen tak nechaly čekat. Pravda, v poslední době se ukázaly málokdy, což mi dělalo starosti. Jak jsme poznaly, kdy budeme s příšerami bojovat? Většinou jsme se řídily Zackovými viděními, ale i předtím, než se k nám přidal, jsme museli najít i jiný způsob. Poznali jsme to podle Stromů života. Jeden se nacházel přímo vedle tábora a kdykoliv jeho aura, neviditelná pro obyčejné lidi, byla silnější, měly přijít příšery.
Najednou jsme zahlédly světlo a já vytáhla z pochvy své dva meče. Přímo před našima očima se vynořily příšery.
Bojovat v lese pro nás bylo výhodnější, jelikož příšery byly většinou moc velké na to, aby se mohly jen tak pohybovat mezi kmeny.
Rozeznala jsem dva zariaky, asi deset liloviů, tři silaje a jednoho kalarise.
Liloviové byli ty nejslabší příšerky, byli malí a připomínali lasičky s fialovou srstí a velkými puchýři na těle, které když praskly, tak se z nich vyvalila modrá kyselina. Byly nebezpeční, obzvláště když ty puchýře praskaly, ale jinak ani moc ne. Ani nebyli moc inteligentní.
Silajové připomínaly postavou lidi-chodili po dvou a měli ruce, ale tím jejich podobnost s lidmi končila. Tělo měli pokryté hustou, zvířecí srstí či peřím a hlavy měli rovněž zvířecí. Někdy to byl los, jindy vlk, jindy pták. Jednou jsme dokonce viděli i žraloka, který samozřejmě neměl srst. Narozdíl od liloviů byli chytří a dokonce dokázali používat zbraně. Pravda, neuměli je vyrobit, takže nám je většinou kradli, ale to neměnilo nic na tom, že je uměli používat.
Všimla jsem si, že jeden ze silajů s tygří hlavou, svírá můj meč, který jsem minulý rok tady ztratila. Zavrčela jsem a zaměřila svou pozornost na něj.
Mé meče vzplanuly a já se vrhla do boje.
Silaj uměl šermovat velmi dobře, na to že byl příšera a ve mě planul vztek z toho, že to monstrum používá mou zbraň. Musel se vyhýbat mým hořícím čepelím a zatímco jsem ho zaměstnávala, pomocí vůle jsem přivolala vítr a shodila ho na zem. Ubralo mi to nějaké síly, ale ne zas tak moc.
Než se silaj stačil vzpamatovat, zabodla jsem mu meč do hrudi a sledovala, jak se jeho tělo mění v prach. Příšery nekrvácely. Když jste je zabili, proměnily se v prach a když jste je zranili, byly oslabené.
Uslyšela jsem zlostné zavřísknutí a všimla jsem se že na mě ze stromu skáče další silaj s tygří hlavou. Usoudila jsem, že silaj, kterého jsem právě zabila, byl její druh. Nebo jeho družka, těžko říct, jak u nich poznat pohlaví.
Silaj mě strhl na zem a zaryl mi drápy do ramene. Černé oči měl naplněné zlobou. Chystal se mi prokousnout hrdlo, ale to jsem odmítala dopustit. Jelikož uvěznil mé ruce a já jimi nemohla hýbat, soustředila jsem se na síly přírody.
Ze země kolem mě se vynořili kořeny stromů, až od nich odletěla hlína a rychle ze mě silaje strhly. Udržovala jsem kouzlo, dokud kořeny nestáhly silaje pod zem a já se vyčerpaně schoulila do klubíčka.
Věděla jsem, že se musím zvednout a bojovat, ale nebyla jsem schopná se k tomu přimět.
Musím... Pomyslela jsem si, ale tu myšlenku jsem nestihla dokončit.
Všechno se událo v rychlém sledu.
Něco mě vyzdvihlo do vzduchu-byl to kalaris-a poslední, co jsem viděla, než skousl čelisti kolem mého krku, byl Nicholas.
Světlo mého života. To on tu byl pro mě, když zemřeli mí rodiče. To on tu byl, když jsem plakala nad ztrátou bývalého přítele a zradou člověka, kterému jsem věřila. On tu byl pro mě vždycky. A teď tu já nebudu pro něj.
Přála jsem si mu říct, aspoň naposledy, ty dvě slůvka lásky.
Miluji tě.