❇Teresa❇

,,Ne"
,,Ne"
,,No to už vůbec"
Tohle byla moje reakce na zbraně, které mi Justin ukázal. Všechno to mě bylo moc... Drastické. Nějaké pušky a plamenomety a já nevím co všechno opravdu nebylo pro mě.
,,Takže palné zbraně ne" uzavřel to Justin a já souhlasně přikývla. Pořád mi přišlo neuvěřitelné, že tu stojím a vybírám zbraně na boj proti příšerám. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Přišlo mi to jako nebezpečný podnik. Ale bylo to důležité. Lidé potřebovali ochranu před příšerami a tou jsme my. Překvapilo mě, když jsem i v duchu použila množné číslo. Protože tak to je, uvědomila jsem si. Já budu bojovat s příšerami a zachraňovat lidi. To vědomí, že budu dělat něco dobrého, ačkoliv nebezpečného, mě potěšilo.
,,A co meče?" Zajímal se Justin.
Podívala jsem se směrem k Nicholasovi a Mackenzie. Meče vypadaly lákavě, ale... Ne, nebyly tou vhodnou zbraní pro mě. Proto jsem zavrtěla hlavou a Justin si povzdechl.
Pak jsem zahlédla viset na zdi dvojsečnou sekeru. A v tu chvíli jsem věděla, že je to přesně zbraň pro mě.
Justin se zamračil, když si všiml, kam se dívám. ,,Jsi si jistá?" Zeptal se. ,,Je těžká a..."
,,Nezapomeň, že má schopnost je superrychlost a supersíla" připomněla jsem jim a lehce vytáhla sekerou. Zatočila jsem s ní kolem sebe. Ano, to byla ideální zbraň.

✴Nicole✴

Stalo se to v jednom okamžiku. Vlastně jsem nemusela skoro nic dělat. Bylo to, jako pohybovat s nějakou končetinou svého těla.
V tu chvíli mi z ruky vystřelil paprsek světla a propálil ve vycpaném panákovi díry a zároveň udělal flek do zdi.
Zavrávorala jsem, jelikož mi to ubralo víc energie, než jsem čekala. Waryen mě v poslední chvíli zachytil, než jsem stačila spadnout na zem.
,,Tohle budeme muset vyřešit" zamumlal.
,,Co?" Nechápala jsem. Hlas mě skoro neposlouchal, najednou chtělo se mi hrozně spát.
,,Tvoje schopnost je silná a v boji užitečná a pravděpodobně jednou střelou zabiješ každou příšeru, ale to je nám k ničemu, pokud se vyčerpáš kdykoliv svou schopnost použiješ" vysvětlil a pustil mě, až když jsem byla schopná stát pevně na nohách. ,,Navíc se musíš naučit přesně mířit a usměrnit svou schopnost, aby si náhodou nezabila někoho z nás" zašklebil se a já si povzdechla.
,,Nečekala si doufám, že to bude snadné" řekl Waryen a povytáhl obočí.
,,Samozřejmě že ne" ohradila jsem se. ,,Ale to neznamená, že bych z toho byla nadšená"
Waryen se pousmál. ,,To všechno se naučíš" řekl. ,,A pak budeš jedinečným členem naší party"
Jeho důvěra mě povzbudila.

⛓Marie⛓

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Než jsem stačila pomyslet na cokoliv jiného, zvedla jsem se z postele, aniž bych to měla v plánu.
Sakra, co to?! Pomyslela jsem si a pokusila jsem se promluvit, ale jakobych neměla kontrolu nad svým tělem. Snažila jsem se vzepřít tomu divnému... Čemusi a získat opět kontrolu, ale k ničemu to nevedlo.
Začala jsem panikařit, když jsem se proti mé vůli rozešla ke dveřím.
Chtěla jsem křičet, abych vzbudila holky, ale nemohla jsem dělat nic. Ať už se to dělo cokoliv, nebyla mi ponechána kontrola nad ničím jiným, než nad mými myšlenkami.
Horečně jsem začala uvažovat, co budu dělat. A taky jsem samozřejmě uvažovala, co se to děje. Možná nějaký sen? Pokud ano, tak byl hodně divný. Ale všechno kolem mě bylo až moc skutečné na to, aby to byl sen. Jenže jsem si nedokázala představit, že by to bylo cokoliv jiného. Protože tohle se normálně nestává. Nebo, nemělo by. Nad tím vším jsem uvažovala, zatímco jsem proti mé vůli kráčela lesem.
Možná jsem náměsíčná. Ale to bych u toho spala. Tak možná je náměsíčné moje tělo, ale mysl je probuzená. To by nebylo zase tak nelogické, vzhledem ke spánkové paralýze. Jo, tak to bude.
Věřila jsem tomu? Ani za nic, ale co jiného bych mohla dělat, než přemýšlet nad tím, co se to děje.
Nepřestala jsem se snažit o to, abych se zase mohla svobodně pohybovat, ale bylo to k ničemu. Zároveň jsem uvažovala, kam to asi jdu, jestli na nějaké určité místo, nebo jen tak náhodně chodím sem a tam.
Vypadalo to, že moje tělo přesně ví kam jde. Bylo hrozně divné, že se pohybovalo proti mé vůli, že jsem nemohla vůbec nic dělat. Nelíbilo se mi to a nelíbila se mi ani ta tma a hrozivé ticho kolem.
Nevím jak dlouho jsem takhle šla.
Možná hodiny, možná minuty. Ani mi nebyla zima, jelikož jsem sotva cítila vlastní tělo.
Najednou jsem zahlédla světlo, jasné nafialovělé světlo.
Poslední, co si pamatuju, než se svět ponořil do temnoty, bylo spoustu podivných, odporných bytostí stojící na pozadí nějakého fialového oblouku.
A pak byla jenom tma.

Když jsem se znovu vzbudila, bylo to v posteli.
Oddechla jsem si, jelikož mi došlo, že to všechno byl opravdu jenom sen.
Zívla jsem a rozhlédla se po chatce. Vždycky jsem stávala dřív než holky a chystala jsem se je vzbudit. Přitom jsem kroutila hlavou nad svou vlastní hloupostí, když jsem si myslela, že ten sen byl skutečnost.
Jenže sotva jsem vylezla z postele, všimla jsem si, že kalhoty mám ušpiněné od hlíny. A když jsem si šáhla do vlasů, zjistila jsem, že v nich mám zapletené větve a jinou špínu.
Začaly ve mě hlodat pochybnosti. To se to opravdu v noci stalo? Sen byl vážně skutečnost? Muselo to tak být, jelikož jsem se těžko mohla zašpinit tady v chatce.
Ale jednu věc jsem nechápala. Vlastně jsem jich nechápala víc, ale tahle mi vrtala hlavou nejvíce. Poslední, co si pamatuji, než jsem se ponořila do temnoty, byla podivná monstra. Nedokázala jsem si je přesně vybavit, ale i tak jsem se při vzpomínce na ně, zachvěla.
Ať už se dnes v noci stalo nebo nestalo cokoliv, doufala jsem, že už se to nebude opakovat.