Fajn. Bylo moc bláhové si myslet, že se pro jednou mohl zachovat jako normální člověk a šel s ostatními táborníky na výšlap? Mohlo mi dojít, že tu zůstane také.
Najednou jsem se cítila hrozně trapně a nevěděla co říct. Hádali jsme se před chvílí? Dle mého názoru to nebyla hádka, jen ostrá výměna názorů.
,,Takže" začal Waryen a zněl stejně uvolněně, jakoby se nic nestalo.
Možná si opravdu myslí, že se nic nestalo, blesklo mi hlavou. Pravděpodobně má za to, že dělá dobrou věc a určitě se cítí jako vítěz, že si prosadil svou.
,,Čím chceš začít?" Zeptal se.
,,Nevím" pokrčil jsem rameny a přišla o něco blíž. ,,Asi magií?"
Nevěděla jsem, jestli bych to tak měla nazývat, ale schopnost mi nepřišla jako vhodný název.
Waryen přikývl a sedl si nedaleko cvičných panáků. Trhl tím směrem hlavou a já k nim bezeslova přistoupila.
Nasadila jsem si dřevěný náramek a pocítila zachvění, jako vždycky když jsem se ho dotkla.
Pak jsem se zaměřila na cvičného panáka a pokusila se vyvolat světlo.
Zatnula jsem zuby, když se mi nedařilo. Moje schopnost byla příšerná. Přicházela si kdy se jí zachtělo a ať jsem se snažila sebevíc nedokázala jsem to ovlivnit.
Minule jsem si ale všimla, že moje schopnost je ovlivněná pocity. Poprvé to byl strach a podruhé vlastně taky, ačkoliv to nebyl strach o můj život, ale o život Waryena a ostatních Zabijáků.
Dobře, vím jak způsobit, abych použila magii. Ale to se líp řeklo než udělalo.
,,Nechceš radši tohle přeskočit?" Ozval se Waryen, protože jsem nějakou dobu stála a přemýšlela.
,,Ne" byla moje jediná odpověď. ,,Ačkoliv, proč bych vlastně měla cokoliv dělat, že? Když nemůžu bojovat" řekla jsem dřív, než jsem se stačila zastavit.
Zmlkni! Ořikla jsem se v duchu. Na tohle téma už jsem se nehodlala znovu bavit.
Podívala jsem se na Waryena a zahlédla jeho utrápený výraz. Bodlo mě u srdce, ale hodlala jsem si za tím stát.
,,Proč nechápeš, že je to pro tvoje dobro?" Zeptal se tiše. ,,Proč se tak ženeš do boje, když víš, že můžeš zemřít?"
Zamračila jsem se. ,,Protože vím, že můžu pomoct. Přiznávám, v boji proti ostatním příšerám si vystačíte sami, ale Noční můře můžu ublížit jenom já. A co ty? Riskuješ život v jednom kuse a teď se mě ptáš, proč chci bojovat?"
,,V tom je rozdíl" poznamenal Waryen klidně a já podrážděně rozhodila rukama.
,,Tak mi ho řekni"
Nadechl se, aby mi odpověděl a pak zase zavřel pusu a zavrtěl hlavou. Zavrčela jsem. Nesnášela jsem, když já jsem tady něco rozvedla a on odpověděl několika slovy, pokud vůbec.
,,Nicole, vzpomínáš si co jsem ti říkal v ten den noční hlídky?" Přerušil najednou ticho a já se na něj překvapeně podívala. No, samozřejmě že si to pamatuju. Jak by ne. Přikývl jsem.
,,Nebyl jsem úplně upřímný" přiznal. Přišla jsem až k němu a sedla si naproti něj. Na mě se ani nepodíval, sledoval špičky svých nohou, jakoby byly hrozně zajímavé. ,,Povídal jsem ti o klukovi jménem Jack. Ve skutečnosti nikdo takový neexistoval" řekl a odmlčel se, jakoby mu bylo nepříjemné, o tom mluvit. Dovedla jsem si představit, že ano. ,,Jmenovala se Ava a vlastně to není tak dávno, co se k nám přidala. Měla schopnost ohně, stejně jako několik dalších Zabijáků. Když se k nám přidala, začal jsem jí cvičit. Vždycky to byla taková energická, optimistická a veselá dívka co ráda pomáhala druhým. Popravdě, moc podobné jste si nebyly, jelikož ona neházela na můj obrázek šipky" pokusil se o pobavený úsměv, ale moc se mu to nepodařilo. ,,Ale v jednom jste byli stejné. Chtěla bojovat. Důvěřoval jsem jejím schopnostem, tvrdila mi že to zvládne. Zemřela, Nicole, zemřela a to jenom kvůli mě"
Ostře jsem se nadechla. Najednou jsem nevěděla, co říct.
,,Miloval jsi jí?" Zeptala jsem se tiše.
Waryen se na mě letmo podíval a pak zase sklopil pohled a pokrčil rameny. ,,Nevím. Možná. Asi. Uzavřít se před ostatními je těžší, než se možná zdá. Vzpamatoval jsem se ze smrti všech-rodičů i strýce. A ačkoliv jsem v té době neměl náladu na sbližování, myslím že bych dřív nebo později ochabl. Lidé a ani vyvolení nejsou samotáři, potřebují společnost a další lidi, kteří je budou mít rádi. Jenže když zemřela i Ava, už jsem to nadobro vzdal s veškerým přátelstvím, láskou nebo takhle"
Najednou jsem si uvědomila, kolik úsilí ho muselo stát, mi tohle říct. Zvykl si být sám a nemít nikoho, o koho by se mohl bát. A taky jsem chápala, proč mě nechce pustit do boje. Cítil se provinile za Avu. Dokázal by přežít skutečnost, kdyby kvůli němu zase někdo zemřel? Ačkoliv to nikdy nebyla ani nebude jeho chyba, lidé mají sklony k obviňování, ať už sebe nebo druhých. A byla jsem si celkem jistá že Waryen se obviňuje dvojnásob.
Ale i po tom, co jsem slyšela, jsem pořád chtěla bojovat s příšerami. Možná to bude znít divně, protože většina lidí by asi radši byla někde v bezpečí, ale já jsem se narodila s nějakou mocí, tak jí nemůžu jen tak promrhat.
,,Waryene, to je mi moc líto" řekla jsem, ačkoliv jsem sama věděla, jak otravná a otřepaná fráze to je. Když zemřel můj otec, slýchávala jsem to v jednom kuse. Chápala jsem, že lidé mi jen chtěli vyjádřit účast, ale to mi otce nevrátí.
Waryen jen přikývl.
,,Je mi to líto" zopakovala jsem. ,,Ale to nemění nic na tom, že by si zmírnil mojí touhu bojovat"
Waryen se zamračil a chystal se něco říct, ale já ho přerušila: ,,Nesnaž se. Tuhle bitvu nevyhraješ, Waryene. Je to moje svobodná vůle. A když mě tak moc nechceš ztratit, tak by snad bylo lepší mi hlídat záda v boji, než abych se někam vyplížila jenom proto, že jsi mi to zakázal"
Waryen otevřel pusu, aby něco namítl, pak jí ale zase zavřel a sklonil hlavu, jakoby nad tím uvažoval.
,,Nejlepší by bylo, kdyby ses nikam neplížila" zabručel a já se zašklebila.
,,Neznáme se zas tak dlouho, ale i ty myslím víš, že nesnáším, když mi někdo něco rozkazuje" podotkla jsem.
Waryen si odfrkl a podíval se mi do očí. ,,Jo. To už jsem stihl zjistit"