❇Teresa❇

,,Moje nohy" naříkala Anja. ,,Já už nemůžu! Co když si tady sednu a už nevstanu?"
,,No tak si tu sedni" ušklíbla jsem se. ,,Jsem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží"
Anja zasténala, když se před námi objevil další kopec. Chvíli jsme šli po rovině, za což jsem byla neskutečně vděčná, jelikož i mě bolely nohy.
,,Proč musíme na nějakou horu?" Reptala Anja. ,,A proč Nicole nemusí? Bože, já jí tak závidím!"
Zašklebila jsem se. ,,Závidíš jí, že jí chce zabít nějaká příšera?"
Anja pokrčila rameny. ,,Jo, radši bych byla v táboře, než abych lezla na tenhle debilní kopec!"
,,Už tam skoro jsme" oznámil nám Frosty a Anja se na něj nadějně podívala. ,,Poneseš mě?" Zeptala se s lehkým úsměvem.
Myslela jsem, že to Anja říká jako vtip, nevěděla jsem že to Frosty vezme tak vážně. Protože on jí opravdu podtrhl nohy a vzal jí do náručí. Vykulila jsem oči. Anja vypískla, omotala mu ruce kolem krku a na tváři jí zářil vítězný úsměv.
Přimhouřila jsem oči. ,,To není fér" namítla jsem.
Anja se na mě zazubila. ,,Tak si řekni Justinovi. To párátko tě sotva unese"
,,A tím chceš říct co?" Povytáhla jsem obočí.
Anja si rychle uvědomila, co řekla. ,,Tím jsem samozřejmě nemyslela, že jsi tlustá!" Vyhrkla a já pokývala hlavou. ,,No proto"
Frosty přidal do kroku, takže brzo se mi ztratila z doslechu. Odfrkla jsem si.
Ohlédla jsem se dozadu a všimla si Marie, která se loudala úplně na konci a tvářila se osamoceně. Cítila jsem se provinile, že jsme jí takhle odstrčily, ale na druhou stranu, Marie nesměla vědět o vyvolených a příšerách. Aspoň zatím. Jednou to vědět bude a pak nám to odpustí, jelikož pochopí nutnost našeho počínání.
Přesto jsem teďka zpomalila, abych šla vedle ní.
,,Co ty tady, takhle sama?" Zeptala jsem se.
Zvedla ke mě strašidelné, červené oči. Všimla jsem si, že dřív byla veselá a energická. Teď se dala rychleji naštvat, byla uzavřená a odtažitá. Doufala jsem, že za to nemůžu já a ostatní holky.
,,Nikdo se se mnou nebaví" odpověděla upřímně a pak pokrčila rameny, jakoby jí to bylo vlastně jedno.
Chtěla jsem něco říct, ale ona pokračovala: ,,Vy se stejně bavíte už jenom s klukama a na mě kašlete. Ne, je mi to jedno"
Zamračila jsem se. Už dřív jsem se s Waryenem hádala o tom, abychom to mohli Marii říct předčasně. Trápilo jí to. Ale on si trval na svém.
,Není to život, který bych někomu přál. Dokud může žít jako normální člověk, tak jí tak nechám žít' řekl mi. Věděla jsem, že on v tom má jisté zkušenosti-narozdíl od nás, viděl příšery celý život. Nikdy nezažil to obyčejné dětství a proto jsem chápala jeho tvrzení. Ale to neznamenalo, že bych se s tím úplně smířila.
Konečně jsme vystoupali na ten kopec a před námi se objevila velká dřevěná chata.
Zajásala jsem. Po nekonečně dlouhé době, plné šplhání do kopce, kráčení po rozpálené silnici i stinným lesem, i po našem porušení zákona-jelikož jsme narazili na oblast, kde se káceli stromy a byl tam vstup zakázán a Cassidy s ostatními vedoucími nakonec rozhodla, že to rychle proběhneme, aby si nás nikdo nevšiml-jsme se konečně dostali nahoru.
A nikdo nevěnoval pozornost temným mrakům na obloze.

Jelikož nás bylo moc a každý si chtěl koupit nějaké občerstvení v bufetu, volali nás vedoucí po týmech.
,,Havraspár!" Křikla Cassidy a my s Anjou závistivě sledovali Marii, jak si to i s ostatními kráčí do bufetu. Zbytek týmů seděl různě roztroušený kolem chaty. Děcka očividně už načerpala energii a běhala po nedalekém hřišti, zatímco mě bolely nohy tak, že jsem měla pocit, že my upadnou.
,,Ty mraky se mi nelíbí" poznamenal Justin, který seděl vedle mě. Jeho tým, Mrzimor byl první a tak mě neskutečně provokoval svým balíčkem chipsů. Samozřejmě mi nabídl, ale já odmítala. Tyhle chipsy jsem nejedla, naopak se mi po nich chtělo zvracet.
,,Proč? Jsou to jenom mraky" zašklebila se Anja. ,,To pak řeknu Nicole. Že její bratr se bojí hloupých mraků. Které ona mimochodem zbožňuje"
,,To vím taky, že Nicole miluje mraky a déšť a bouřky a nevím co všechno" zamračil se Justin. ,,Ale mě jde o to, že tohle vypadá na bouřku a pokud nás zastihne tady, nebo dokonce na cestě, mohli bychom mít problém, dostat se do tábora. A sami víte, jaké tam byli srázy na cestě sem. Pokud půjdeme v bouřce, nejenže nějaké děcko pravděpodobně uklouzne a spadne ze skály, ale navíc na nás ještě budou padat stromy"
Ošila jsem se a nervózně vzhlédla oči k obloze. Zvedl se vítr a já viděla, jak se ty temné mraky převalují jeden přes druhý, až strašidelně nízko. A když jsem zahlédla několik ptáků, letících pryč od bouřky, moc mě to neuklidnilo.
,,Zmijozel!" Zvolala Cassidy a já rázem zapomněla na mraky a nadšeně vyskočila na nohy-což nebyl dobrý nápad, vzhledem k tomu že se ještě nevzpamatovaly z toho úmorného výšlapu. Anja se zatvářila zoufale a já se na ní zazubila, jelikož půjdu do bufetu dřív než ona.
Tam jsem si musela vystát frontu, jelikož tam nebyl jenom náš tábor, ale také i normální lidé, kteří se rozhodli se dnes jen tak projít na výšlap. Nechápala jsem je. Kdo dobrovolně chodí na výšlapy?! Nakonec jsem se spokojeně vracela s langošem v ruce a několika čokoládami. Ty jsem neměla v plánu sníst hned, ale narozdíl od Anji s Nicole jsem neměla žádné zásoby. Připomněla jsem si, že takovou chybu už nikdy neudělám.
,,Nebelvír!" Vykřikla Cassidy a Anja vyjekla: ,,No konečně!"
Po boku Frostyho se oba rozběhli do bufetu tak rychle, že nikdo nemohl mít naději být tam dřív než oni.
Uchechtla jsem se a sedla si vedle Justina na lavičku.
,,Teď lituji, že jsem si nekoupil langoš" poznamenal.
Pochopila jsem jeho narážku, kterou mi jasně říkal, že by nepohrdnul nějakým malým kouskem, který bych mu byla ochotná dát. Proto jsem mu nabídla, ale on odmítl. Pokrčila jsem rameny. Tím víc pro mě, pomyslela jsem si.
Pravda, možná jsem si nemusela kupovat langoš, jelikož jsme měli 'oběd' v podobě domácího hamburgeru a toastů sebou, ale když jsem viděla, jak si to někdo objednal, nedokázala jsem odolat.