Moc si toho nepamatuji.
Vzpomínám si, jak mě něco rvalo na kusy. Ale nebyla to žádná příšera, nýbrž bolest zevnitř. Vzpomínám si, jak mě někdo násilím odtrhl od Waryena, který už měl kůži celou černou a popraskanou. Vzpomínám si na křik, pach krve, výbuchy a nějaké hlasy. Vzpomínám si na pachuť slz, na chladný bílý měsíc, který zaléval místo toho utrpení chladným světlem. Vzpomínám si, jak mě někdo dotlačil do otvoru ve střeše, kterým jsme se na ní dostali a kterým prolezl ten kalaris. Zdálo se to tak dávno... Vzpomínám si, jak jsme klopýtali po schodech, jak cestou někdo zabíjel příšery. Vzpomínala jsem si, že někdo mluvil. Nevím, jestli na mě nebo na někoho jiného. Vzpomínala jsem si, jak mě někdo odvedl ke dveřím, které jsem v této budově ještě nikdy neviděla. Vzpomínám si, že jsme šli po temných schodech temnou chodbou. Na cestu nám svítil jenom oheň, který hořel v rukou několika z lidí, kteří mě vedli sebou. Vzpomínám si na svou únavu, vzpomínám si jak jsem klopýtala.
Ale nejjasněji si vzpomínám na ten palčivý pocit ztráty, na tu příšernou bolest, která mě ničila zevnitř. Měla jsem pocit, jakoby někdo roztříštil mé srdce na milion kousíčků a každý ten kousíček krvácel. Docela jsem se divila, že za sebou nezanechávám rudé skvrny ze svého krvácejícího srdce. A pak si vzpomínám jenom na tmu.

Probudila jsem se v nějaké jeskyni. Na stropě se pohybovaly stíny v záři plamenů. Moje mysl byla jako zalitá medem. Nechápala jsem, co se to stalo, kde to jsem a co jsem já. Otočila jsem se na bok a spatřila nějaké lidi, sedící u ohně. Ti lidé měli těla posetá nejrůznějšími zraněními, jedny byli horší než druhé. Většina spala, ale tak jako tak se všichni tvářili vyčerpaně a bolestně. Jeskyně, ve které jsme se nacházeli, nebyla moc velká.
Nechápavě jsem se zamračila, jelikož jsme netušila co tu dělám a kdo jsou oni. Nakonec jsem si řekla, že na tom stejně nezáleží a znovu jsem se ponořila do bezvědomí.
Když jsem se znovu probrala, takové štěstí jsem neměla. Plně jsem si uvědomovala, kdo jsem a kdo jsou oni-a kdo tu chybí. Ukázalo se, že ležím na tenké dece a nebýt hořícího ohně, pravděpodobně bych se nachladila. To mi bylo teď jedno.
Justin si všiml, že jsem se probudila. Přišel ke mě-kulhal, jelikož nohu mu ošklivě pokousala nějaká příšera-s polévkou v ruce.
Popravdě... Zachovala jsem se strašně. Hodila jsem polévkou přes jeskyni a začala naříkat, jakoby mi snad pláč mohl pomoct od té bolesti, která zachvátila moje srdce. Dost to všechny vyděsilo. Snažili se mě uklidnit, ale já jsem o to nestála. Nechtěla jsem se uklidnit! Chtěla jsem ničit, řvát a trhat! Nakonec mě museli uspat ručně-a to tak, že mě jednoduše omráčili. Takže jsem se znovu propadla do sladkého bezvědomí.
Třetí probuzení bylo o něco lepší. Polévku jsem neodmítla, ale odmítala jsem s kýmkoliv mluvit a hodiny jsem jenom civěla do plamenů ohně, který sušil mé slzy. Nesnažila jsem se o nic. Byla jsem jenom jako prázdná schránka bez duše. Naprosto nečinná.
Na jednu stranu to byla úleva. Nemyslela jsem na nic a rozhodně na ně něho. Ale vzpomínky přicházely nečekaně a nesli s sebou další zármutek a slzy.
Kdybych poslouchala rozhovory ostatních a nebyla jako chodící-nebo spíš ležící-mrtvola, možná bych i zjistila kde to jsme, kdo všechno je v pořádku a co přesně se stalo. Nic z toho mě ale ani v nejmenším nezajímalo. Teď se středobodem vesmíru stal můj zármutek.

Nejhorší na tom byl ten pocit samoty.
Viděla jsem, jak Justin drží v objetí Teresu, jak Frosty něco šeptá Anje. Nikdy jsem nedokázala se na ně dívat moc dlouho, protože mi to připomnělo něco, co už nikdy nebudu mít. Připomnělo mi, že už nikdy neuvidím ty fialové oči, do kterých jsem se zamilovala, nikdy nepocítím jeho rty na svých, nikdy už se nedotknu jeho vlasů, nikdy už neuslyším jeho hlas. Bolelo mě samotné pomyšlení na... Na něj v minulém čase.
Jedna věc, je když vás opustí přítel. Myslíte si, že je to ta nejhorší věc na světě, ale pokud jste ho milovali, tak aspoň víte, že je v pořádku, ačkoliv už není s vámi.
Jenže já tohle ujištění neměla a on nebyl jenom můj přítel, nýbrž spřízněnou duší. A rozhodně nebyl v pořádku.
Někdo by mohl říct, že to možná přehráním, že to vlastně nebylo tak strašné. Přecejen, znali jsme se sotva dva měsíce a já ho ještě předtím nesnášela. Jenže jsem dospěla k názoru, že nezáleží na tom, kolik času jste s dotyčnou osobou strávili, ale jak jste ten čas strávili. A já bych ty dny nikdy nevyměnila, ačkoliv jsem si mnohdy přála, abych ho nikdy nepoznala, protože pak bych nemusela zažívat tuhle bolest a ten pocit osamělosti.
Mými pochmurnými, depresivními myšlenkami projela jedna, čistě a hladce jako nůž vodou.
Noční můra.
Najednou se ve mě zvedl neskutečný vztek a touha něco dělat. Touha, o které jsem si už několik dní myslela, že jsem jí ztratila. A probudila nový pocit. Pochopila jsem, co chci.
Pomstu.

Poslední kapitola prvního dílu 😅 Ano, bude i druhý, ačkoliv ten bude mnohem kratší XD