Pár slov úvodem

Povídka vznikla před dvěma lety speciálně pro soutěž Tovaryši kalamáře. Přikládám ji v původní, nezměněné podobě, která je na konci doplněná i hodnocením porotce. Ne proto, že bych se snad chtěla chválit, ale proto, abyste věděli, jak taková zpětná vazba ze soutěže vypadá. Možná to někoho z vás přesvědčí přestat se bát a vyjít z kůži na trh. Nemáte co ztratit, můžete jen dostat pár skvělých tipů a posunout se dál :)

***

„Zdrhej! Do háje, Nicku, pohni zadkem nebo nás vodprásknou!"

Díky, to bych bez tebe netušil, pomyslel jsem si, ale nestačil mi dech na to, abych mu odpověděl nahlas.

Všechny svaly na nohou mě pálily a plíce hrozily kolapsem. Nebyl jsem ani zdaleka vrcholový sportovec. Co si to nalhávám, nebyl jsem vůbec žádný sportovec. Zajímal mě jenom baseball a i ten jsem sledoval čistě z pohodlí vlastního gauče. Nikdy by mě nenapadlo, že na to jednou dojedu.

Zbloudilá větev v lesním podrostu byla té lásky a postarala se o vytouženou pauzu v běhu, když se mi do ní zapletla rozvázaná tkanička tenisky. Začínal jsem chápat, proč mi máma neustále opakovala, abych si na nich dělal dva uzle.

S bolestivým zaklením jsem dopadl na všechny čtyři a v zápěstích mi nepříjemně zakřupalo.

Skvělý, chcípnu tady v tlejícím listí jenom proto, že jsem si chtěl udělat frajerský selfíčko z armádní základny.

Jak jsme vůbec mohli tušit, že je to přísně střežené místo s nejvyšším stupněm utajení? Jasně, možná nám měla napovědět vysoká zeď, ostnatý drát a spousta varovných cedulí, ale dvojici puberťáků se zamlženým mozkem takové věci odradí málokdy.

„Rabbite, sakra, pomoz mi!" zařval jsem za svým kamarádem, který zatím dál pokračoval v běhu.

Zastavil se a otočil na mě hlavu. Já se mezitím pokoušel odmotat svou zbloudilou tkaničku ze ztrouchnivělé větve a zvednout se z kluzkého listí, abych mohl pokračovat ve zběsilém úprku. Bolest v zápěstích byla sice nepříjemná, ale v návalu adrenalinu mě naštěstí příliš neomezovala.

Ten zatracený mizera se na mě nerozhodně zahleděl a udělal jeden jediný krok blíž. Okolní stromy v tu chvíli ale ozářily světelné kužely z ručních svítilen a rozezněl se psí štěkot. Rabbit si z toho zřejmě nadělal do kalhot, protože mi rty pouze naznačil neslyšné promiň a rozběhl se pryč.

Zmohl jsem se na poslední výkřik: „Ty zbabělá sketo!"

Moje slova ale zapadla v nenadálé hlasité střelbě, která se rozezněla okolím jako burácení bouřky v letní noci. Následoval oslnivý záblesk bílého světla a pak přišla tma.

***

„Myslíte, že je to on?"

„To přece ne, vždyť je to ještě dítě!"

„Ale Věštec promluvil jasně."

Věštec? Jakej sakra věštec? A co to vůbec bylo za hlasy?

Rozhodně to nebyl nikdo, koho jsem znal. Hlava mě bolela jako kdyby si v ní neurony pořádaly metalový koncert a žaludek zřejmě divoce tancoval přímo v kotli. Možná kdybych se rozběhl čelem proti zdi, udělalo by se mi mnohem líp.

„Podívejte, probírá se."

„Co to, sakra," zabručel jsem a s obrovskou námahou otevřel slepená víčka.

Ležel jsem na zádech v čistě bílé místnosti bez oken. Strop byl vysoký, klenutý a zdobila ho obrovská barevná freska zobrazující Stvoření Adama. V první chvíli jsem se domníval, že jsem v nějakém kostele, ale podivná sterilita a chybějící pach zatuchliny mě o tom nepřesvědčily.

Daleko víc mě rozhodila společnost, ve které jsem se nacházel. V kruhu kolem mě stálo asi sedm lidí a všichni na mě zírali jako kdybych byl filmová hvězda. Někteří nedůvěřivě s přimhouřenýma očima, jiní s rozjasněným obličejem dítěte, které si právě rozbaluje nějakou hloupou hračku pod stromečkem.

„Vítej mezi námi, Nicholasi," promluvil slavnostně nejstarší muž ze skupiny.

Vlasy i vousy už měl téměř bílé a vypadal jako kdyby si je několik desetiletí snad ani nestříhal. Sám pro sebe jsem ho okamžitě pokřtil jako Gandalfa. Pán prstenů totiž patřil mezi jednu z mých podivných obsesí, kterých jsem měl hned několik.

„Kde to do prdele jsem a jaktože znáte moje jméno?" vyhrkl jsem a prudce se posadil, až se mi nepříjemně zamotala hlava.

Teprve tehdy jsem si uvědomil jednu dost zásadní věc. Seděl jsem před všemi tak, jak mě pánbůh stvořil. Teď mi to jejich zírání přišlo ještě o dost znepokojivější a okamžitě jsem se pokusil zakrýt svoje mužství alespoň dlaněmi.

„Přivál tě sem osud, chlapče. Jsi přesně tam, kde máš být," odpověděl Gandalf.

„A když už tu musím bejt, mohl bych tu bejt aspoň oblečenej?"

„Ale jistě. Doneste Vyvolenému jeho háv."

„Jistě, že háv," zamumlal jsem si podrážděně pod vousy, ale pud sebezáchovy mě přinutil radši neodporovat.

Během chvilky se dvojice lidí dostavila s bílým kusem látky, který vypadal jako objemný plášť, a přehodili mi ho přes ramena. Vděčně jsem se do něj zabalil, aby ze mě byla vidět jenom hlava. Cítil jsem se díky tomu o něco víc chráněný, ačkoliv to bylo samozřejmě naprosto absurdní.

„Takže," začal jsem nejistě a očima těkal po všech přítomných, „tohle je nějakej pošahanej armádní projekt nebo o co jde? Hele, fakt mě mrzí, že jsem do toho areálu vlez. Kdybych tušil, jakej z toho bude průser, nikdy to neudělám, jasný?"

„Tohle není žádný projekt, Nicholasi. Jsi tu, abys pomohl zachránit náš svět. Čekali jsme na tebe dlouho. Déle, než si vůbec dokážeš představit."

„Bože, lidi, vy tu snad na něčem frčíte," uchechtl jsem se, ale nikdo jiný se překvapivě nezasmál.

Atmosféra v místnosti na mě začala působit dost tíživě. Měl jsem co dělat, abych z pusy nevypustil nějakou další hloupost, která se mi drala na jazyk.

Napadala mě taková spousta dotazů, jeden hloupější než druhý, ale bylo mi jasné, že na žádný z nich nedostanu rozumnou odpověď. Tak jsem tam jen seděl, zabalený do svého hávu-pro-vyvoleného a v duchu sám sebe přesvědčoval, že se mi tohle všechno zkrátka jenom zdá. Určitě šlo jen o dojezd z noční párty. Občas se mi zdávaly vážně kraviny a tohle musela být jedna z nich.

S hlasitým skřípěním se napravo otevřely těžké dřevěné dveře a vpustily do místnosti pár pruhů denního světla. Tak trochu jsem čekal, že skrz ně projde troll nebo třeba jednorožec. Popravdě by mě to ani příliš nepřekvapilo, jelikož jsem si tu připadal tak trochu jako v živoucí verzi World of Warcraft. Prakticky jsem očekával, že se přiřítí někdo, kdo mi zadá můj první quest. A možná jsem nebyl tak daleko od pravdy.

„Morano, pospíšila sis," promluvil Gandalf a roztáhl ruce ve vstřícném gestu.

Ženská, která vešla do místnosti, se zdála být v rámci možností normální. Neměla křídla ani šupiny a jediná věc, která na ni byla podivná, byla její až nepřirozeně tenká a bledá kůže. Měla delší platinové vlasy smotané do neuspořádaného drdolu a pod vodnatýma světlýma očima se rýsovaly tmavé kruhy. Působila na mě dojmem jako kdyby byla už nějakou dobu mrtvá.

„Byla jsem zrovna poblíž. Tak mi ho ukažte," promluvila nečekaně příjemným hlasem a začala kolem mě kroužit jako hladový sup nad tlející mršinou. Chvíli jsem si vážně připadal jako flák masa. Děsila mě.

„Představuji ti Nicholase. Naše posledního Vyvoleného!"

„No," mlaskla nespokojeně, „čekala jsem trochu lepší materiál, ale co naděláme."

„Co ti na mě jako vadí? Nemůžu snad bejt Vyvolenej?" ohradil jsem se podrážděně.

„Klídek, hrdino. Až poznáš ostatní, možná zjistíš, že jsi skoro nejnormálnější."

„Nuže, Morano," přerušil naše handrkování Gandalf. „Ukaž mu krásy naší země a přivítej ho s úctou mezi svými."

„Slyšela jsi? S úctou," podotkl jsem se samolibým úsměvem, za což jsem si od Smrťačky vysloužil nepříjemný úšklebek.

Morana se starci lehce uklonila a pokynula mi rukou, abych ji následoval. Seskočil jsem tedy ze svého prozatimního místa, zkontroloval, jestli můj háv zakrýval všechno, co by zakrývat měl, a vyrazil za ní.

Hned za dveřmi jsem se naklonil k jejímu uchu a co nejtišeji zašeptal: „Co je s tím dědkem? Je pošahanej?"

„Ne," odpověděla mi a pohoršeně se zamračila. „Je to prorok. Pokud tvrdí, že jsi posledním Vyvoleným, tak jím jsi."

„A k čemu jsem byl teda jako vyvolenej?"

„Abys zachránil tohle místo, Nicholasi."

„Jasně, jasně, to už jsem slyšel – ale co je to vůbec za místo a proč potřebuje zachránit?"

Morana hlasitě vzdychla a podezíral jsem ji, že v duchu počítala do deseti, aby se uklidnila. Než mi ale stihla odpovědět, země se pod našima nohama nebezpečně zatřásla.

Co to do háje bylo?

Vyděšeně jsem se rozhlédl po okolních domech, které vypadaly, že už měly svá nejlepší léta za sebou. Ze spousty z nich se jako vodopád sypala omítka a hromadila se na zemi. Když jsem se podíval pozorněji, všiml jsem si, že všechny spáry mezi kočičími hlavami pokrývajícími ulice byly tímhle prachem doslova vyplněné.

Zřejmě jsem byl ale jediný, koho nenadálé zemětřesení vyděsilo. Ostatní obyvatelé se pohybovali v okolních uličkách jako kdyby se jich to vůbec netýkalo. Ani Smrťačka nevypadala nijak znepokojeně. Spíš se na mě dívala se škodolibým pobavením.

„Před tímhle potřebujeme zachránit, hrdino. Náš svět se už dlouho hroutí a my to doteď mohli jenom sledovat a čekat na poslední chybějící článek."

„A tím mám být teda já?"

„Přesně tak. Jsi čtvrtý a poslední z nás, Nicholasi. Přišel čas zúčtování."

„Z nás? Počkej, počkej, ty jsi taky jedna z těch čtyř?"

Moraně se po tváři mihl letmý úsměv, když se na mě zadívala výmluvným pohledem, a já jenom chápavě přikývl.

Teď už jsem se necítil ani zdaleka tak výjimečně, jako před chvíli. Vlastně jsem začínal mít nepříjemné obavy, jelikož jsem stále netušil, co to pro mě vlastně mělo znamenat. A ještě hůř, pořád jsem nevěděl, kde to vůbec jsem. Všechno se tu zdálo být dost podobné místu, kde jsem s rodinou žil, ale na druhou stranu to bylo úplně jiné.

Lidé byli na první pohled zvláštní a nesourodí. Část z nich vypadala jako kdyby se zasekla někdy za dob krále Klacka. Měli na sobě prosté plátěné oblečení nebo naopak vypasované živůtky a nabírané šaty. Jiní se zase po ulicích potulovali v žabkách a s lenonkami na očích. Celé to působilo jako špatně vymyšlený scénář ke hře.

„Nicholasi?"

„Co?" vyhrkl jsem, když jsem si uvědomil, že se na mě Morana pokoušela nějakou dobu bezúspěšně mluvit.

„Říkám, že jsme u stájí. Chci tě seznámit s tvým koněm."

„Cože s koněm?! Proč mám koně? Já žádnýho nechci!"

„Snad se nebojíš," škádlivě se na mě uculila a otevřela velká dřevěná vrata vedoucí do údajných stájí.

Byla to obrovská místnost, která nebyla rozdělená na jednotlivé kóje jako bylo ve stájích zvykem. Na první pohled to byl doslova palác. Všude vonělo čerstvé seno, pečlivě uklizená zem skoro vyzývala k tomu, aby se na ni člověk položil a příjemné světlo z hořících lamp dodávalo místu tajemné kouzlo.

„To je on? Čekal jsem někoho většího. Když do něj strčím, zlomí se jako klásek," ozval se z tmavého kouta hrubý chraplavý hlas.

Jeho původce brzy vyšel na světlo, následovaný nádherným ryzákem, který si mě prohlížel obrovskýma očima. Rozhodně se tvářil přívětivěji než jeho přerostlý majitel, který byl napasovaný v kovovém brnění a u pasu mu visel obrovský obouruční bastard, kterým by mě pravděpodobně zvládl na místě přepůlit.

„Tak to bys do něj asi neměl strkat, co myslíš?" ušklíbla se Morana a pohlazením přivítala hubenou sinavou kobylku, která ji přišla okamžitě uvítat.

„Je to jenom další nedochůdče jako ta druhá bláznivá ženská. Vypadá to, že všechna práce nakonec zůstane na nás dvou, co, Morrie?"

„Radši bych se nechala upálit u kůlu než zůstat s tebou sama na jednom místě, Viggo. Měl bys jít trénovat, ať jsi připravený na stínání hlav, Herkule," odbyla ho.

Ruku mi položila mezi lopatky a rychle mě odstrkala do druhé části stájí, co nejdál od něj. Zrzavý rytíř za námi vyplivl několik rozzlobených poznámek a několikrát naprázdno švihl obludným mečem ve vzduchu, ale nakonec se uklidnil a znovu se vrátil k původní činnosti. Ať to bylo cokoliv.

Cestou jsme prošli kolem ležícího vraníka, u jehož břicha byla schoulená černovlasá sotva patnáctiletá dívka. Třásla se a letmo se kývala ze strany na stranu, přičemž prstem poklepávala do misek mosazných vah, ležících před ní. Oči rozšířené dokořán byly plné šílenství a ze rtů se jí drala jen špatně srozumitelná slova. Zaznamenal jsem mezi nimi cosi o mírce pšenice a ječmene. Připadal jsem si tu jak v ústavu pro mentálně choré.

„To je Euna, poslední z nás. Je tu úplně nejdéle a není tak úplně... v pořádku," zašeptala mi Morrie do ucha.

„Chceš říct, že my všichni jsme to nejlepší, co si mohl tenhle svět dovolit? Nechci sejčkovat, ale myslím, že je pěkně v háji," ušklíbl jsem se.

„Takhle se na to nedívej," zavrtěla Morana hlavou. „Není to o tom, co umíme. Je to o tom, kým jsme. Vítězství je nám vepsáno do osudů, neměj z toho obavy."

„Neumím ani jezdit na koni. Jsem přesvědčenej, že tomu vašemu Věštci už straší ve věži a s někým si mě splet. Možná byste mě mohli nechat jít a já bych se vrátil tam, odkud jsem přišel, co myslíš?" navrhl jsem v naději, že ji svou litanií obměkčím.

„Pořád tomu nerozumíš, Nicholasi. Tohle místo nejde jen tak opustit. Nemůžeš se rozhodnout, že se ti tu nelíbí, a vrátit se domů."

Její slova jsem zpracovával tak těžce, jako kdybych se pokoušel užvýkat karton.

Doteď mi zřejmě vůbec nedocházelo, do jaké situace jsem se dostal. Pořád jsem byl přesvědčený, že je to jenom hra nebo trochu divoký sen. Nepřipouštěl jsem si, že by snad mohlo jít o realitu.

„Co je tohle za místo, Morrie?" zeptal jsem se znovu a tentokrát jsem již nedokázal potlačit rozrušené zatřepání.

„Těžce se to vysvětluje, Nicku," odpověděla vyhýbavě. „Tenhle svět je úzce propojený s tím, ze kterého jsme oba přišli. Aby všechno fungovalo tak, jak má, měla by mezi nimi být přirozená rovnováha, která už ale dávno zmizela. Lidé už si dávno neváží starých zvyků, a tak jich sem putuje stále méně a méně. Narušilo se tím všechno, co tvořilo naše hodnoty. Jestli se rovnováha neobnoví, všechno se zhroutí. Nejen tohle místo, ale i země taková, jakou ji znáš ty. Už teď jsi to musel pociťovat. Sopky, záplavy, hurikány. To všechno jsou následky. A budou horší."

Puls se mi pomalu zvedal do nadpozemských výšin, když jsem si třídil tu hromadu myšlenek, které mě doslova zavalily.

Před očima mi probíhaly obrazy několika posledních hodin.

Střelba.

Tma.

Probuzení v bílé místnosti a bizarní uvítání.

Všechny to, co řekla Morana.

Zalapal jsem po dechu a hrudník se mi bolestivě sevřel.

„Pane bože, já jsem mrtvej, že jo?" vykřikl jsem, chytil Moranu oběma rukama za ramena a zatřásl s ní.

„Připadáš si snad mrtvý? Je to jen... další kapitola života."

„Do prdele!" zaklel jsem hlasitě a prsty si zabořil do vlasů. "Sakra! Sakra! Sakra! Já jsem tam fakt chcípnul. Co po mě teď vlastně chceš, hm? Mám tady cválat na koni a tvářit se, že je všechno v pohodě? Hurá, jsem mesiáš, kdo je víc?!"

„A co chceš ty po mě? Nedokážu tě vzkřísit z mrtvých, Nicholasi, ani jsem to nebyla já, kdo ti vzal život. Rozhlédni se. Dívej se a přemýšlej. Až pochopíš, kdo jsi, zjistíš, že tvoje poslání je důležitější než cokoliv, co jsi mohl udělat tam dole."

A tak jsem udělal, o co mě žádala.

Pátravě jsem přejížděl očima po stájích a usilovně přemýšlel. Viděl jsem čtyři koně pro čtyři jezdce. Bílého, který jistě musel patřit mě, rudého, černého a sivého.

„Jsi součástí proroctví staršího, než dva tisíce let. Všichni ho znají a všichni se ho děsí," zašeptala Morana. „Teď už zbývá počkat, než bude rozlomena první pečeť."

„Co se stane pak?" dotázal jsem se, a přitom zaměřil pozornost na váhy, do kterých Euna stále poklepávala prsty.

Hýbaly se sem a tam. Sem a tam. Bylo to až podivně hypnotické.

„Vyrazí bílý kůň a na něm jezdec s lukem. Bude mu dán věnec dobyvatele, aby dobýval."

„To není možný," zamumlal jsem a ztěžka polkl.

„Po něm ohnivý kůň s jezdcem, který bude mít moc odejmout zemi mír."

Pohled mi zabloudil do rohu stáje, kde stál Viggo se svým obrovským mečem. Rudé vlasy i zářivá barva ryzáka opravdu působily jako divoké plameny přinášející válku.

„Černý kůň a jeho jezdec bude mít v ruce váhy, a nakonec kůň sinavý a jméno jeho jezdce bude..."

„Smrt," doplnil jsem a zahleděl se jí přímo do bledých očí. „To jsi ty."

Mírně přikývla a prsty se dotkla mého hrudníku, ve kterém srdce bušilo jako po maratonu.

Nakonec znovu padla otázka, na kterou jsem tentokrát již znal odpověď: „Kdo jsme, Nicholasi?"

„Jsme jezdci Apokalypsy."

***

Co si myslí porota

Povídka se nám velmi líbila. Soutěžní téma je zpracováno originálním, nápaditým způsobem. Děj je ucelený, ubíhá plynule a bez výrazných zaškobrtnutí, protagonista je dobře charakterizován, atmosféra je poctivě vybudovaná. Dialogy jsou vtipné, nešustí papírema vyprávění výrazně oživují. Nad příběhem se navíc klene dramatický oblouk zakončený očekávatelnou, ale stále příjemnou pointou. Číst takovéhle texty je zkrátka pro porotce radost.

Vzhledem ke stále silnější konkurenci – kdy o lepším umístění rozhodovaly mnohdy maličkosti nebo čistě subjektivní estetické preference porotců místo nějakých objektivních kritérií – se Vyvolení do antologie sice nedostali, ale rozhodně patří mezi třicítku nejlepších letošních příspěvků.

Nemáme žádné připomínky ani výtky, jen drobné postřehy. Tempo je svižné, děj zpomaluje pouze v těch správných pasážích. Gramatiku neřešíme, pár překlepů se najde v každém textu. Co se stylistiky týče, povídka se opravdu čte velmi dobře, jen místy bychom drobně upravili slovosled, typicky kvůli zdůraznění jiných slov, případně některé věty proškrtali, aby vtip vyzněl ještě lépe. Například tuto pasáž:

Zbloudilá větev v lesním podrostu byla té lásky a postarala se o vytouženou pauzu v běhu, když se mi do ní zapletla rozvázaná tkanička tenisky. Začínal jsem chápat, proč mi máma neustále opakovala, abych si na nich dělal dva uzle.

bychom upravili třeba na:

Zbloudilá větev v lesním podrostu byla té lásky a postarala se o vytouženou pauzu v běhu. Začínal jsem chápat, proč mi máma neustále opakuje, abych si na tkaničkách dělal dva uzly.

Z prvního souvětí je odstraněno vysvětlení, jak přesně k zakopnutí došlo, ovšem vyplyne z věty druhé (protagonista měl rozvázané nebo příliš dlouhé tkaničky). Je to drobnost, ale vtip působí nenuceněji, čtenář si na něj musí přijít sám, není mu vysvětlen.

Nicméně to jsou řemeslné drobnosti a povídka jako celek funguje výborně. Jinými slovy: z Vyvolených máme jen pozitivní dojmy, a pokud se zúčastníte i příštího ročníku Tovaryšů kalamáře, velice rádi si od Vás opět něco přečteme.