„Hrdinství je způsob smrti, nikoliv způsob života."

-         Gabriel Laub

Nejsem opravdový hrdina. Nemám v srdci nejlepší úmysly celého světa. V první řadě jsem se chtěl postarat o sebe samotného. A přesně za tyto vlastnosti mě odsuzoval můj starší bratr. Nedivil jsem se mu. Ve spoustě věcech měl pravdu a já bych sám sebe také odsuzoval. Já totiž nejsem ten, kdo si zaslouží život.

Celý můj odboj jsem dělal ze strachu. Ze strachu z toho, že mě po nocích bude sužovat svědomí. Nejsem totiž dobrý lhář. Ano, samozřejmě umím lhát ostatním, ale tím se nevyznačuje lhář. Ten nejlepší a nejmazanější lhář dokáže obelhat sebe samotného – a to já nedokáži.

Nemohu být smrtijedem a být morálně v pořádku s tím, co se tam děje. Já to zkrátka nedokážu. A proto jsem se pustil do té sebevražedné mise. Udělal jsem ze sebe samotného dvojitého agenta. Pokoušel se odhalit největší tajemství a strach lorda Voldemorta. A povedlo se mi to. Zřel jsem tajemství viteálů a pochopil, že ten, jehož jméno se bojíme vyslovit se ve svém životě nejvíce bojí smrti.

V první fázi mého odboje mi téměř na ničem nezáleželo. Můj vlastní život pro mě neměl žádnou cenu, poněvadž jsem ho neměl pro koho žít. To se však změnilo v lednu roku 1979, když jsme v podzemí Goyle manor objevil Marlene McKinnonovou – manželku mého staršího bratra.

Ten den mi na někom konečně začalo záležet. Dokonce mi záleželo hned na dvou lidech zároveň – na Marlene a na jejím nenarozeném dítěti. Ještě ten den jsem jí slíbil vysvobození a byl jsem více než odhodlaný své slovo splnit. I kdybych měl obětovat nepředstavitelné.

Přišel jsem během poznávání Marlene na jeden zajímavý úkaz. Muži mají neskutečnou potřebu zachraňovat ženy před nebezpečím. Když jsem ji v ten mrazivý lednový den spatřil v té cele, bezbrannou a těhotnou, něco se ve mně zlomilo. Prostě jsem měl nutkavou potřebu ji ochránit.

Nemrtví právě teď trhají mé tělo. Moje cesta za viteály nebude nikdy úspěšná. Možná mě zabil můj strach z mého svědomí nebo potřeba zachránit Marlene. Tak či tak, ničeho nelituji. Kdybych měl obraceč času, neměnil bych. Stejně bych jí pomohl, protože někdo se o to postarat musel, když můj bratr nedokázal.

Někteří říkají, že když umíráte, celý život se vám objeví před očima. Není to pravda. Myslíte pouze na ty, které nejvíce milujete. Pro mě samotného bylo překvapením, když se mi vybavila Marlene.

Pokládal jsem sám sobě dotaz, jak může láska kvést v takovém nenávistném prostředí. Očividně ani válka nedokáže zastavit lásku. Díky tomu jsem myslel na Marlene a Victorii. Přál jsem si, aby obě dobře využili druhé šance, kterou jsem jim poskytl v momentě, kdy jsem jim pomohl z Goyle manor.

Berte si ze mě ponaučení. Samozřejmě, nemám vůbec právo poučovat kohokoliv z vás. Jsem jenom devatenáctiletý mládenec, který o světě nemusí vědět vůbec nic. Ale právě teď umírám, tak mi zachovejte trochu respektu, kapišto? Když postupně přicházím o končetiny a smiřuji se s tím, že odcházím z toho světa, lituji jenom věcí, které jsem ve svém životě neudělal, protože jsem na ně neměl odvahu.

Kdybych přeci jenom získal obraceč času, zavítal bych za svým starším bratrem Siriusem a pořádně si s ním promluvil. Omluvil bych se mu za všechny ty časy, kdy na ně naši rodiče křičeli a já jenom postával jako pěna. Narovinu bych mu pověděl, že ho obdivuji za jeho přístup k životu. Zároveň bych mu ovšem vyčetl to, co provedl Marlene.

Na druhou stranu, nevím, zda bych mu to vyčetl. Ano, jeho rozhodnutí neskutečně Marlene ublížilo, avšak díky tomu jsem ji mohl poznat já. S čímž se váže druhá věc, kterou lituji, že jsem neměl možnost udělat. Teda, neměl možnost udělat... to není úplně pravda. Těch možností jsem měl více než požehnaně – vždyť jsem ji u sebe v bytě schovával téměř celý rok a trávil s ní tolik času.

Neudělal jsem to, protože jsem se bál. Nechtěl jsem mezi námi komplikovat situace, která už tak není jednoduchá. Nepřepokládal jsem, že bych za své vyznání sklidil úspěch a pochvalu. Marlene měla starostí víc než dost. Počínaje svou překrásnou dcerou Victorií a končíje tou krutou válkou, která jí zabraňovala opustit můj byt a spatřit své přátele.

Ale teď – když nemám levou nohu od kolena dolů, pravé zápěstí a kus zadku – chápu, jaký jsem idiot. Měl jsem jí to říct. Sice mám pocit, že jsem své city nedokázal úplně správně skrývat a ona – jako správná žena plná intuice – mě prokouknula, měl jsem se pochlapit a nechovat se jako malý vystrašený chlapeček, který se bojí odmítnutí.

Samozřejmě, že jsem si našel – alespoň podle mě – důvody kvůli kterým jsem Marlene o svých citech neřekl. Ten nejhlavnější byl, že se bál, že neobuji bratrovy boty a nedokážu být lepší – či alespoň srovnatelný. Vždycky jsem si našel výmluvu, abych nemusel opustit svou komfortní zónu.

Ale jako umírající člověk vás budu moralizovat. Pokud něco chcete opravdu strašně moc udělat, ale snad nemáte odvahu a váš líný mozek právě vymyslel další výmluvu, proč se do dané věci nepustit – sakra přestaňte. Mluví k vám muž bez poloviny levé nohy, pravého zápěstí, kusu zadku, levého ucha a prokousnutého levého ramene – vždycky budete litovat věcí, které jste neudělali.

Každý máme totiž svůj vzdušný zámek. Je jenom na nás, jestli dovolíme zámku, aby zůstal vzdušným nebo aby se stal skutečným.

Rád bych vám vyprávěl, co se stalo s Victorií a mou milovanou Marlene. Avšak osud mi nevyměřil tolik času, abych se o těch jejich příbězích mohl dozvědět. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že obě válku přežily. Pokud existuje ještě nějaký pamětník, možná vám o jejich příběhu povypráví on.