„Historie ke mně bude laskavá, protože ji mám v úmyslu psát."

-         Winston Churchill

Můj život jiných rozměrů v momentě, kdy se na mém prahu objevila Marlene McKinnonová.

Psal se leden roku 1980, když jsem otevřela dveře svého bytu, kde jsem bydlela se svým manželem Benjym Fenwickem. Oči měla propadlé a pod nimi jsem zahlédla fialové kruhy. Ve své náruči držela dítě v zavinovačce, která měla přitisknuté na hrudi.

„Marlene?!" vyhrkla jsem jméno své nejlepší kamarádky, které jsem byla v dubnu minulého roku na pohřbu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se na ni právě dívám. Když v ten moment mě to napadlo. Tohle celé může být past. Hbitě jsem si sáhla rukou za pás, kde jsem měla svou hůlku a její špičku jsem natlačila ke krku osoby, která vypadala jako moje mrtvá nejlepší kamarádka.

„J-já v-vím," vypravila ze sebe blonďatá žena. „Pohřbívali jste mé tělo minulý rok. Ale byla to lest. To tělo není ve skutečnosti moje. Je to jenom jiný člověk, který zemřel pod vlivem mnoholičného lektvaru. Díky té lsti jsem se mohla schovávat."

„Ty lžeš," vydechla jsem nevěřícně a přitlačila jsem na hůlku. „Marlene je mrtvá."

„Zeptej se mě na něco," navrhla cizinka zoufale.

„Tři dotazy," svolila jsem, ale nespouštěla jsem z ní oči a neustále jsem byla na pozoru. „V jaké zvíře se proměňuje Sirius? Jak se jmenuje tvůj neoblíbenější bratr? Kde jsem poprvé měla rande s Benjym?"

Žena držící nemluvně neotálela s odpověďmi. „Velký černý pes. Maxwell. Astronomická věž."

V ten moment jsem polevila v držení a připustila si, že přede mnou doopravdy stojí Marlene McKinnonová. Uhnula jsem z prahu a pozvala ji dovnitř, abychom nestály na chodbě bytového domu a neriskovaly prozrazení. „Merline, tohle mě opravdu zasáhlo," vyjádřila jsem své pocity a mluvila jsem rychle jako kafemlejnek. „Posaď se. Potřebuješ něco? Dáš si něco? Udělám čaj! Nebo kafe?"

„Zadrž," zastavila mě Marlene bez většího úsměvu. „Na kafe nebo čaj není čas. Sedni si, potřebuji mluvit spěšně a stručně."

Poslechla jsem ji a posadila se. „Dobrá, proč jsi mě přišla navštívit zrovna dnes, když jsi celou dobu naživu?"

„Chápu, že potřebuješ odpovědi," dala mi najevo. „Tu noc – kdy jsem se dozvěděla o Siriusovi a Remusovi – mě sebrali smrtijedé a až to dubna jsem trčela v Goyle manor. Nebyla jsem tam kvůli informacím, ale kvůli jejich vlastní zábavě. Ti sadisté si užívali mučit někoho, kdo není čisté krve," polkla naprázdno. „Každopádně jsem se dostala pryč. Díky Regulusovi – Siriusově bratrovi."

Vytřeštila jsem s nepochopením oči. „Pomohl ti Regulus?"

Marlene přikývla. „Bez něj byste mne opravdu pohřbívali," přisvědčila. „Nafingoval moji smrt a ukryl mě u sebe v bytě. V lednu – ještě před útěkem z Goyle manor – jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Porodila jsem v září nádhernou dceru."

„Pro merlina, Sirius bude mít jistě-"

„Ne!" přerušila mě rázně. „Sirius se o ní nikdy nedozví! Nikdo se o ní nesmí dozvědět! Není to bezpečné. Regulus se ztratil, jasné? Odešel na nějakou misi, kde se pokoušel najít nějaké páky na lorda Voldemorta – nic mi neříkal pro případ, že bych se dostala do nesprávných rukou a mučili mě. Jenže už se dva týdny nevrátil. Nevím, zda žije nebo ho mají smrtijedé, ale tuším, že v jeho bytě už nebudu v bezpečí."

„Potřebuješ úkryt?" odtušila jsem se zatajeným dechem. „Jistě ti najdu nějaký schovaný byt nebo něco nad ten způsob."

„O sebe se postarám," uklidnila mě, ale očima sklouzla k miminku v zavinovačce, „ale potřebuji jinou laskavost. Moje dcera není v bezpečí. Sama před smrtijedy uteču a zvládnu se skrývat, ale s ní to nebude tak jednoduché."

„Co máš na mysli?" vybídla jsem ji k tomu, aby nechodila kolem horké kaše.

Zhluboka se nadechla. „Znáš mudlovské rodiny, že ano? Tady ve vašem bytovém domě jich žije víc než dost," naznačila mi a já chápavě přikyvovala. „Najdi nějakou hodnou, finančně zabezpečenou a bezdětnou. Nějaký mladý pár, který se o ni postará. Uprav jim paměť, aby si mysleli, že je to jejich dcera."

Polilo mě horko. Marlene obětuje její vztah s dcerou za to, že jí dá možnost žít. Sice jsem zatím nebyla matkou, ale nedokázala jsem si představit, že bych takový čin udělala. Trochu jsem i Marlene obdivovala. „Opravdu si to přeješ udělat?"

S kamenným výrazem přikývla. „Budu ti nadosmrti vděčná, Dorcas," pověděla mi. „Musíš však o téhle záležitosti mlčet. Vzít si tohle tajemství do hrobu. Zjistila jsem si, že Benjy dnes pracuje až do stmívání. Proto jsem přišla takto z rána. Udělej to dnes. Nesmí se o tom dozvědět ani tvůj manžel."

„Ani Siriuse o tom nechceš informovat?" navrhnula jsem naposledy.

„Ne," zavrhla moje snažení. „Zbytečně se na to nebohé dítě upoutá pozornost, která jí neprospěje. Věděl o ní Regulus a já. Teď o tom tajemství víš ty, ale nikdy ho nesmíš prozradit."

Chápavě jsem kývla hlavou. „Slibuji, že tě nezklamu."

V ten moment Marlene odložila svou dceru na pohovku a obejmula mě silněji než jsem očekávala. „Díky za všechno," zašeptala mi do ucha. „Nevím, co bych bez tebe dělala."

„Zase zmizíš?" zeptala jsem se zničeně.

„Musím," povzdechla si.

„Jestli tahle válka skončí, pak..." nedokázala jsem to ani doříct.

„Už nemám takový luxus, abych si mohla dovolit doufat," pověděla mi a zvedla se z pohovky. „Když mi zmizel ze života Regulus, všechno se obrátilo vzhůru nohama. On byl ta moje naděje ve kterou jsem věřila."

„Věřím, že se nevidíme naposledy," vyjádřila jsem své přání a věnovala jí slabý úsměv. Stiskla mi svou dlaň a vzdálila se ke vchodovým dveřím. Po tváři jí stékaly slzy. Vrátila se zpátky, kleknula si před pohovku a vzala do svých rukou malou hlavičku toho děvčátka.

„Myslela jsem si, že když odejdu a nerozloučím se, nebude mě to tolik bolet," zašeptala Marlene směrem k dcerce a políbila ji na čelíčko. „Ale bolí mě to ještě víc. Myšlenka na to, že tě už nikdy neuvidím – to mi opravdu trhá srdce. Pokud tohle šílenství přežiju, vrátím se pro tebe, jasné? Ale pokud zemřu, budeš se muset o sebe postarat sama. Budeš vyrůstat v mudlovské rodině a až přijde ten správný čas, zavítá k tobě domů sova s dopisem v zobáčku a ty se vydáš do Bradavic."

Mě tekly slzy proudem. Nikdy v životě jsem nezažila to, čemu lidé říkají mimotělní zážitek. Avšak pozorovat Marlene, jak se srdceryvně loučí se svou dcerou, se kterou strávila tak málo času, mě málem roztrhalo. Zachovala se jako pravý Nebelvír. Za to jsem ji vždycky obdivovala.

„Až pojedeš Bradavickým expresem, začne ti naprosto nový život," pokračovala zničená Marlene. „Budeš to mít možná trochu složité, protože si všichni budou myslet, že jsi mudlovského původu. Ale ty všem ukážeš, jak jsi úžasná. Budeš zachraňovat svět stejně jako tvoji rodiče," naposledy jí políbila její prťavé ručičky. „Miluju tě víc než dokážu vyjádřit slovy."

Poté se zvedla na nohy a pověděla mi poslední větu, kterou jsem od ní slyšela. „Postarej se o ni. Prosím."

Se slzami v očích jsem přikývla a sledovala, jak opouští můj byt. Ihned jsem se posadila ke stolu, udělala si čaj a začala přemýšlet komu malou holčičku svěřím. Marlene mi svěřila opravdu složitý úkol. Nesměla jsem udělat chybu. Vzala jsem si kus papíru a začala si sepisovat kandidáty z mého domu.

Jako třetí jméno jsem si napsala rodinu, která se mi zdála naprosto perfektní. Lukrativní zaměstnání, krásný veliký byt, bezdětný pár. V ten moment jsem měla jasno. Ti budou pro Marlene a Siriusovu dceru ideální. Vstala jsem od stolu, zkontrolovala si, že mám při sobě hůlku a vzala jsem do náruče miminko.

Opustila jsem byt a zamířila jsem o dvě patra výš. Úplně na konec chodby. Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala na dveře a pohlédla na štítek vedle vstupu, abych se ujistila, že náhodou neklepám na špatné dveře. Za malou chvíli jsem slyšela, jak se někdo blíží ke dveřím.

Mezitím jsem vzpomínala na paměťová kouzla, která budu muset provést. Než jsem se nadála, na prahu dveří postával muž. „Dobrý den, je vaše paní doma?"

„Och ano, jistě," prohlásil blonďatý muž s úsměvem na tváři. „Jean! Pojď ke dveřím, prosím tě," pozorně si mě prohlédl. „Kdo jste smím-li se ptát?"

„Já jsem Dorcas Fenwicková," představila jsem se a také jsem se usmála. „A vy musíte být pan Granger."