Jako poutník se procházím po místech, kde hrdinové prožívaly své osudy. Slyšeli jste sedm příběhů, které byly řečené z úst rozdílných lidí s rozmanitými vzdušnými zámky. Já jakožto poutník bych neměl soudit ani jednoho z vypravěčů.

Byla to složitá doba ten konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let. Nesoudím Remuse Lupina za to, že vyjádřil své city příliš pozdě. Neviním Siriuse Blacka za to, že zatoužil okusit lásku od muže. Neosuzuji Petera Pettigrewa za to, že si nenechal svůj pohled na jejich zapeklitou situaci pro sebe a ve obou svých kamarádech vyvolal stud a vinnu.

Není na nás obyčejných lidech, abychom ty nešťastníky soudili. Jejich boty si nazout nemůžeme.

Marlene McKinnonová se návštěvou u nejlepší kamarádky prozradila. Skončila znovu v jedné z pevností některého ze smrtijedů. Tentokrát ji mučili pro informace o věštbě. Zemřela v bolestech a prosící o smrt.

Dorcas byla zabita společně se svým manželem v boji. Tajemství přítelkyně Marlene zachovala a vzala si ho do hrobu. Nikdo se o dceři Siriuse a Marlene nedozvěděl. Tím zemřel poslední pamětník, který věděl o její existenci.

Remus Lupin si nikdy smrt Marlene McKinnonové neodpustil. Před Siriusovým zavřením s ním neudržoval moc přátelský kontakt a po jeho útěku mu také své city nevyjádřil. I přestože ho bezmezně miloval, v jeho životě se objevila nová láska. Nenáročná a jednoduchá. Sic si celý život myslel, že nedokáže milovat ženu, Nymfadora Tonksová ho přesvědčila o opaku. Pochopil, že sexualita je široké spektrum a ryzí homosexuál je jen málokdo.

Sirius Black strávil krutých dvanáct let v Azkabanu. Nikdy si v sobě otázku své sexuality pořádně nevyřešil. Věděl, že opravdu miloval Marlene, ale zároveň nemohl popřít přitažlivost, kterou cítil k Náměsíčníkovi. Nikdy se o Victorii Regule McKinnonové nedozvěděl.

Peter Pettigrew po smrti Marlene už nebyl stejný. Byl třetí z mužů, kteří ji opravdu milovali. Mohl si vyčítat, že jí o svých citech neřekl, ale bylo už pozdě. Marlene byla po smrti a jeho lidskost také. Už nebyl člověkem – a nejen ve fyzické podobě. Neměl jiné ambice než přežít. Jako všechna zvířata.

Manželé Grangerovi přijmuli děťátko za své. Neměli o tom sebemenších pochyb. Pojmenovali ji Hermiona Jean Grangerová. Predikce její biologické matky Marlene se splnila, Hermiona opravdu nastoupila do Bradavic, stala se úžasnou čarodějkou a zachraňovala svět jako její biologičtí rodiče.

Takto se všem vypařily vzdušné zámky. Mohl za to lord Voldemort či jejich vlastní činnost? Těžko říct, ale já – obyčejný poutník – to posuzovat nemohu.