„Život je jako příklad z matematiky. Počítáš příklad a na konci zjistíš, že jsi někde udělal chybu. Chceš začít znovu, ale nemůžeš – zvoní."

- Neznámý autor

Válka je krutá a nesnesitelná. Člověk nemá v klidu ani ve spánku. Bojí se chodit venku po setmění. Zamyká dveře raději na tři západy. Každé dvě hodiny volá svému manželovi – jen pro jistotu. Otáčí se přes rameno. Vyhýbá se temným uličkám. Pročítá noviny bleskovou rychlostí, aby se ujistil, že tam nenajde jméno svého kamaráda či člena rodiny. Nemá nikdy pokoj.

Pamatuji si den, kdy za mnou přiběhla má nejlepší kamarádka Marlene. James v té době pracoval do noci na ministerstvu a zrovna u nás byla na víně Dorcas Meadowesová. Původně za námi měla přijít i Marlene, ale ta se omluvila, že také musí pracovat přesčas a následně chce strávit nějaký čas se svým manželem.

Proto mě překvapilo, když někdo začal zběsile a nepřetržitě zvonit na zvonek. Položila jsem obrovskou sklenici vína na podložku a zamířila jsem zrychleným krokem ke dveřím, abych tomu nedočkavci otevřela. Jakmile jsem ty dveře otevřela, spatřila jsem promoklou Marlene až do morku kostí.

„Pro páníčka," vydechla jsem zděšeně a nepochopeně. „Co tady děláš? Myslela jsem, že dneska chceš být se Siriusem."

Původně jsem si myslela, že jí řasenku a linky rozmazal ten nepřetržitý déšť, ale jakmile jsem ji položila tu otázku, pochopila jsem, že za zničení jejího make-upu může i pláč. Několikrát se nadechla, ale při každé pokusu se zajíkla a vydala ze sebe jenom tlumený vzlyk.

„Pojď dovnitř, musíš se převlíct nebo to hnusně odstonáš," poručila jsem jí, vzala jsem jí okolo ramen a táhla ji směrem do ložnice, abych jí propůjčila nějaké své oblečení. V ten moment její zoufalý pláč zaslechla i Dorcas, která nás následovala. „Hezky tě usušíme a ty nám povíš, co se stalo."

V ten moment Dory popadl stav úzkosti. „Mluv, kurňa! Jenom mě děsíš! Někdo umřel? Stalo se něco špatného? Vysyp to!"

Marlene okolo sebe máchala rukama, snažila se ze sebe vypáčit nějaké smysluplné slovo, ale moc se jí to nedařilo. Pochopila jsem, že se v první řadě musí uklidnit. Zatímco má blonďatá kamarádka seděla na posteli, já si před ní klekla a pevně stiskla její dlaně. „Marlene, zhluboka se nadechni," zašeptala jsem v pořádku snažíc se nemyslet na to, co hrozného se mohlo odehrát. „Nádech a... a výdech. A ještě jednou. Dorcas, podej jí kapesník."

Jakmile se vysmrkala, utřela si své slzy a přestala brečet, opatrně jsem ji pobídla k tomu, aby se nám svěřila se svým splínem. „Tak povídej, co se ti stalo?"

„Já... já to ani nedokážu říct," prohlásila zničeně a už zase natahovala.

Teď se situace chopila Dorcas Meadowesová. „Hej, hej, hej," navázala s ní oční kontakt. „Nám můžeš říct cokoliv, jasné? Jsme tvé nejlepší kamarádky. Známe tě polovinu tvého života. Nikdy tě nebudeme soudit ať se ti stalo cokoliv."

Marlene se zhluboka nadechla a přemýšlela, jak nám tu novinku přednést. Zpětně si uvědomuji, že neexistuje žádný správný způsob, jak takovou věc říct nahlas. „Přicházela jsem domů z práce, těšila jsem, že si s Siriusem přečteme nějakou další divadelní hru," začala. „Když jsem ale vstoupila do našeho obýváku, na gauči ležel na zádech Remus a... a," už se zase schylovalo k pláči, „Sirius se na ním skláněl. Oni... oni se líbali. A... a Sirius měl rozepnutou košili. N-nevím, co by se stalo, kdybych přišla později."

A bylo to venku. Já ani Dorcas jsme v téhle chvíli neměli ponětí, co na takovou záležitost říct. Tichošlápek byl pro mě jeden z nejvíce heterosexuálních lidí, kteří snad mohli existovat. Pravda, rozhodně se ničeho neštítil – pokud šlo o sex – ale nikdy bych si ho nedokázala představit jako někoho, kdo se bude líbat s klukem. Ještě s Remusem! Jak mohl něco takového Marlene – své manželce – provést?

„Co jsi udělala po tom, co jsi je spatřila?" zeptala se Dorcas, která se očividně rychleji vzpamatovala z toho šoku.

„No, zhruba půl minuty jsem na ně jenom nečině zírala," svěřila se Marlene. „Nedokázala jsem si to připustit. Ještě ani jeden si mě nevšiml. Jenom si jeden druhého užívali. Úplně stejným způsobem, jakým se ještě dnes ráno líbal se mnou. Po třiceti vteřinách mi celá ta situace došla a propukla jsem v příšerný pláč. Hysterický záchvat. Skoro jsem se nedokázala udržet na nohou."

„To ne," zašeptala jsem zničeně sledujíc, jak mé nejlepší kamarádce po tváři stékají ty slzy křivdy, zrady a lítosti.

„Když se od něj konečně Sirius odtáhl, měl zhruba stejnou reakci jako já, když jsem vstoupila do toho obýváku," pokračovala. „Až po deseti vteřinách z něj slezl, zapínal si košili a mířil ke mně. I přestože se mi kolena podlamovala, potřebovala jsem pryč. Nebyla jsem emocionálně stabilní na to, abych to s ním probírala. Sirius si ukopl malíček o náš konferenční stolek, takže mě nedohnal. A já utekla sem."

„To je kretén," odplivla si Dorcas, založila si ruce na prsou a přecházela po pokoji sem a tam. „Kdybych tam stála já, zabila bych ho. Svýma vlastníma rukama."

„Nevím, co mě na té celé situaci štve nejvíc," uvažovala jsem. „Že tě podvedl. Že se líbal s klukem. Nebo že za tím byl Remus."

Marlene se znovu vysmrkala. „C-co byste dělaly, kdybyste se tohle dozvěděly o Jamesovi nebo o Benjym?"

Taková otázka mě vskutku vyděsila. Představa, že mě můj sladký James podvede s klukem, který má být jeho – a můj – nejlepší kamarád? Sama nevím, co bych udělala. Ale teď musím poradit Marlene. „Promluv si se Siriusem," vyjádřila jsem svůj názor. „Neříkám, že ti dá vysvětlení po kterém bys s ním stále měla být, ale... pro tvé rozhodování je důležité, abys věděla, co se stalo před tím než jsi do té místnosti přišla. Dluží ti vysvětlení."

„Já se mu ani nedokážu do očí podívat," procedila nenávistně mezi zuby, „ani jednomu z nich."

„Myslíš, že to trvá déle?" napadlo Dorcas, načež jsem po ní střelila vražedný pohled. V Marlene očích jsem viděla to zděšení. Její pláč začal nanovo. Věděla jsem, že ji Sirius zničil. Půl roku mu odolávala a dávala mu najevo, že s ním rozhodně chodit nechce. Marlene se nikdy nechtěla vdávat. Ale on ji očaroval a dokonce se s ní oženil!

V ten moment se Marlene zvedla z postele a vypadala, že chce opustit místnost. „Kam to jdeš?" vyjela jsem po ní.

„Domů," odpověděla slabým hláskem.

„To nemůžeš," přidala se Dorcas. „Vždyť venku není bezpečno."

„Lily má pravdu, musím si s ním promluvit," šeptla oddaně. „Jak říká paní Marchová z Malých žen – nemá se usínat s tím, že jsi na někoho nazlobená. Já se nebudu schovávat u tebe doma, Lils. Musím se vrátit domů a vyříkat si to s ním. Jako dospělý s dospělým."

Ani jedné se nám ten pohled nelíbil. Ale v mnohém měla pravdu. Opravdu si s ním musí promluvit. Jsou přeci manželé. V dobrém i ve zlém. Jak se to říkalo v těch svatebních slibech, nebo ne? Jestlipak na to Sirius myslel, když Remusovi rozepínal knoflíčky od košile, hm?

A tak Marlene McKinnonová opustila můj a Jamesův dům a vydala se zpátky. Já jsem přinesla ze sklepa novou láhev vína, protože to dnešní večer vyžadoval. Obě jsme se shodly na tom, že bude lepší, když se to James ani Benjy zatím nedozví. Alespoň ne v době, kdy to Marlene a Sirius – a bohužel také Remus – nebudou mít vyřešené.

Když jsme popíjely druhou láhev bílého vína, neměly jsme ponětí, že Sirius a Marlene si nepromluvili. Dokonce jsme ani nemohly tušit, že ti dva si tu osudnou noc nevyříkají nikdy. Za ta další léta jsem si mnohokrát pokládala otázku, co by se stalo kdyby Marlene Siriuse nenačapala nebo kdybych ji já z našeho domu nepustila.

Ovšem minulost jsem nemohla změnit. Marlene McKinnonová se vydala do tmy a už z ní nikdy nevystoupila. Místo vzdušných zámků se totiž dostala do zámku některého ze smrtijedů, kde byla dlouho mučena a následně zavražděna.