Ahoj! Tak jsme tu zas na konci měsíce a s ním láska. K této povídce musím říct ze začátku tři věci. První, je to zatím nejdelší povídka, mám 5500 slov. Druhá věc, ta je trochu delší, bytost, kterou jsem pro, řekněme zase netradiční stvárnění lásky použila, je succubus. Jedná se o ženského démona, nebo jinak zvaného i astrálního upíra, který se živí energií mužů, když s nimi mají pohlavní styk. A to je ta třetí věc.

Tato povídka je kvůli zmiňování dospělých témat podle pravidel Wattpadu a mně až od 17 let!

Vím, že mi často říkáte, že označuji, i když to není potřeba, ale myslím že tentokrát doopravdy. Dokonce jsem uvažovala i od 17, ale to bych možná už zase přeháněl...

No nic. Pokud mi věříte, pokračujte k povídce.

***

Spousta příběhů začíná stejně jako den vycházejícím Sluncem. Ale na rovinu, když žijete v New Yorku, s tolika auty, semafory a rozsvícenými okny mrakodrapů jeden nepoznal skutečné Slunce od obyčejné lampy. Legrační je, že tento příběh začíná u bytu v dosvitu jedné rozbité lampy. A ač to tak možná nevypadá, je to příběh o lásce. Trochu neobvyklé, a podle mnohých i nepřijatelné, ale ano. Tahle láska je totiž přesně jako ta rozbitá lampa. Má své světlé i temné chvilky, ale nemůže za to. To jiní ji škodí. Ona chce jen zářit.

Ta rozbitá lampa, tedy ta doslovná, byla na Manhattanu. U bytového domu, který zažil už lepší časy, jako nájemníci jeho bytů. Když to řekneme otevřeně, některé činnosti nemohly být méně než pochybné.

Její neustále blikající světlo se odráželo v oknech všech bytů na své straně, a to včetně jednoho konkrétního bytu v druhém patře. Blikalo v zamračeném venkovním šeru přímo do zhasnuté ložnice, a střídavě tak odhalovalo nestoudně oblečenou ženu zahalenou v peřinách. Těžko však říct, zda se dalo mluvit o oblečení, když jejím jediným kusem oblečení byly černá, krajková tanga, která se culila přímo do okna. Místy to vypadalo, že ta lampa bliká proto, aby tuto nestoudnost skryla. Mladá žena toto obnažování ale vůbec neřešila a ještě se líně protáhla, čímž z ní deka ještě více sklouzla a pod ní i dlouhými černými vlasy odhalila až na mnoho tetování úplně holá záda. Žena si ještě dala ruku na bok, jako by chtěla být přitažlivého pro imaginárního člověka, co ji viděl. Pohyb byl zcela podvědomý, nechtěla vstávat. Ještě dlouho ne. Objímajíc deku k hrudi se převalila a natáhla se po něčem na druhé straně. Chtěla to tak moc, že ji nevadilo, že jí lampa bliká do očí přes zavřená víčka. Avšak když místo toho, co hledala, našla jen prázdné místo, oči nechtěně otevřela a jeden obzvláště prudký záblesk lampy ji přinutil švihnout sebou do sedu a rychle polknout nadávku. Když šok pominul, rozmrkala své podmanivě zlaté oči a pak si je s malým vyčerpaným zívnutím spodkem dlaně protřela. Když jí ruku však sjela do těch černých vlasů, které byly po stranách hlavy vyholené do složitých vzorů, spíše než o zívnutí šlo opravdu jen o vyčerpání. Každým dnem si přišla vyčerpanější víc a víc. Než to však mohla rozebrat dál, lampa venku zhasla úplně, a oznámila tak nový den stejně jako zvuky linoucí se z jiné místnosti. Rozhodla se tedy neotálet a vstát. Přehodila si své opravdu dlouhé havraní vlasy přes rameno, dlouhé nohy přes okraj postele, vzala kožené kalhoty a sako ze země a vydala se na rychlou trať do koupelny. Při cestě ji zavibrovala zpráva v telefonu, ale když si všimla, od koho to je, nelibě si frkla pod nosem a ignorovala to.

Když byla hotová a vyšla z koupelny, její štíhlé, ale krásně tvarované boky objímaly těsné černé, kožené, na bocích nabírané a místy vykrojené kalhoty, na rukou dlouhé kožené bezprsté rukavice s pásky, z uší visely hodně nápadné, černé náušnice s pentagramy ozdobenými havrany a jediné, co halilo její hruď, byl kožený, páskovaný vršek, který by sotva někdo nazval prádlem natož kompletním topem. Ona ale byla se svým vzhledem náramně spokojená. Byla připravená na svůj každodenní život a ten začínal v kuchyni. Se sakem v jedné ruce a mobilem v druhé tedy vyšla z ložnice a vydala se z ložnice. Šlo o malý byt, takže byla hned v obýváku, ale její pohled patřil zprávě v telefonu, co předtím přišla. Byla od někoho jménem Lydia a psala: Vrať se domů. IHNED. Musíme si promluvit.

Když listovala minulými konverzacemi s Lydiou, ukázalo se, že je tam spousta zpráv tohoto typu. Pořád ať se vrátí, že to není legrace, že dělá blbosti a musejí si o tom promluvit, jinak to dopadne špatně.

V těch konverzacích nebyly takřka žádné odpovědi od ní.

Raději z toho vyjela a zvedla oči akorát, když vešla do kuchyně. Chtěla se jen najíst. A obejmout.

Proto byla ráda, když u sporáku našla svou milovanou přítelkyni, jak dělá její nejmilejší banánocokoládové francouzské toasty.

"Dobré ráno," pozdravila, a přitom ji objala zezadu a políbila na tvář. Musela. Byla tak roztomilá s těma pihama a v pyžamu s motivem Hello Kitty. To růžovo bílé tílko a kraťasy krásně ladily s její snědší pletí a s jejím vlnitým bílým mikádem s pudrově růžovými konečky. Trochu jí je svými dlouhými prsty s dlouhými černými nehty ochrnula z krku a ramene, aby se o něj opřela a podívala se, jak jí to jde.

"Dobré ráno," opětovala její sladká přítelkyně a rovnou jí nandala, protože už měla první várku hotovou. "Pro tebe. Ať je ti líp."

"Jsi tak pozorná. Vypadá to úžasně. Děkuji." Talíř si vzala a přesunula se ke stolu.

"Tvé jméno nelže. Jsi vážně jako anděl seslaný z nebe."

Narážela na to, že se jmenuje Angie, zkráceně Angela tedy anděl. Byla to celkem ironie k tomu, že ona se jmenovala Raven, což zase symbolizovalo, jaké byla ona temné a zjevně provokativní stvoření, ale za nic na světě by tu hodnou a nevinně vypadající holku nevyměnila.

Angie se tak opřela o pult a snažila se dodělat vlastní porci, protože toho chtěla ještě říct hodně.

"Všimla jsem si, že jsi poslední dobou vážně vyčerpaná a dělá mi to starost. Vím, že na lidi jako ty cukr nemá vliv, ale... chtěla jsem ti prostě pomoct." Její velké modré oči nabraly na vážnosti stejně jako její tón. "Ray, upřímně, je vše v pořádku? Neubližuje ti, že jsi... se mnou?"

"Ne!" řekla Raven ihned velmi naléhavě. "Vůbec! Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Nechci se vrátit ke starému životu. Chci být věrná jen tobě. Miluju tě!" Leckdo by té větě nevěřil vzhledem k tomu, co měla na sobě. Ale Angie jí opravdu věřila. Nesoudila ji totiž podle toho, co si obléká. Tohle byla prostě ona, takhle se oblékala pořád, patřilo to k ní, jako k ní ta Hello Kitty. Milovala ji takovou jaká je, uvnitř i navenek a uvnitř věděla, že ji Ray opravdu miluje a je jí věrná.

Nad tím se musela usmát. "Taky tě miluju," řekla. A pak dodala: "Je dobře, že to říkáš." Nato jí podala starý tablet, co před ní schovávala. Když se na něj Raven podívala, zjistila, že je tam nabídka na koupi krásného rodinného domu v New Jersey s nápisem PRODÁNO.

"Je to..." nevěřila Ray a Angie jen nadšeně přikývla. "Ano. Je náš. Konečně."

Ray byla tak nadšená, že ani nemusela sníst svou snídani, aby se do ní vlila nová vlna energie. Ihned vystřelila ze židle a Angie objala tak, až ji zvedla ze země. Z obou zněl z ní ten nejradostnější smích.

"Nevěřím, že se to vážně děje! Konečně odsud zmizíme a usadíme se!" jásala černovláska a její roztomilá blondýnka nato: "Ano!" A jakmile byla zase na zemi, začala se vyloženě rozplývat: "Usadíme se, vezmeme, založíme rodinu a budeme žít náš vysněný idylický život na předměstí. Budeme spolu sedět na verandě, děti se budou po ulici prohánět na kolech, hrát si spolu na zahradě, kde budeme pořádat sousedská setkání..."

"A tam všichni uvidí a pochopí, jak jsme spolu šťastné," dodala Ray s láskou v očích. Angie ji cítila. I tu hlubokou pravdu za jejími slovy.

"Zase ti psala sestra?"

"Buď konkrétní, mám jich dvanáct," rejpla si, ale Angie to brala vážně.

"Ray?" Byla tak vnímavá, trpělivá a ohleduplná. Nebylo divu, že pracovala s handicapovanými dětmi. Těm jejím velkým modrým očím nešlo neříct pravdu.

"Psala, ale to teď nechci řešit. Teď tu jde o nás," odpověděla a jen ji víc sevřela. "Nás a náš budoucí život." Její stisk byl pevný jako její slova i pohled. Polaskala Angie po tváři a šeptla: "Už se nemůžu dočkat, až se vezmeme a začneme znovu."

Ten zlatý pohled byl tak podmanivý. Člověk ho vnímal každým kouskem těla. Angela ho však vnímala hlavně srdcem. Cítila tu upřímnost. Proto, když se její přítelkyně naklonila pro polibek, vyšla mu ochotně naproti. Nechala se přitisknout ke kuchyňské lince, pořádně se zaklonila kvůli výškovému rozdílu a ještě kolem jejího krku a ramen obtočila ruce, aby se vytáhla trochu výš. Ray na to reagovala a se smíchem ji vysadila na pult. Tedy vysadila by, kdyby se z pánve na stále zapnutém sporáku nezačalo kouřit.

"Jejda!"

"Ne!" Sotva vyšlehl malý plamen, Angie sporák vypla a Ray to uhasila utěrkou. Naštěstí se nic až na hodně spálený toast nestalo.

"No tedy. To je cítit. Jak jsme si toho mohly nevšimnout?" nepochopila Ray a Angie jen povzdechla kvůli prázdnému kanystru mléka.

"To bylo poslední mléko. Holt já budu na oslavu snídat něco jiného."

"Ne ne, ty si vem to moje a já pro mléko skočím," trvala Ray na svém a na znamení utvrzení si vzala bundu, co předtím odložila na židli. "Bez tak za to můžu já."

Jak si ji oblékala, Angie vzdychala: "Ale ta byla pro tebe. Vážně, mně nevadí vzít si něco jiného."

"Ne ne, tvrdě pracuješ a slavíme. Chce to tu nejlepší snídani na světě. Mimo to jsem stejně chtěla na vzduch." Když byla 'oblečená', vzala si mobil a peníze, políbila ji a když si šla ještě pro boty, odhodlaně slíbila: "Budu zpátky za patnáct minut. A až se vrátím, najíme se a zahrajem si Scrabble. Pak si dáme filmový maratón s Ledovým královstvím a ještě dnes začneme balit. Náš nový život začíná právě teď."

Angie svým úsměvem potvrdila, že má pravdu. Nechala se tedy naposledy obejmout. Tohle objetí bylo jiné. Dlouhé, něžné a uklidňující. Ale hlavně ho doplnila dvě velká, kožovitě černá netopýří křídla, která zničehonic vylezla zespod polosvlečené bundy. Ta dodala takové teplo, že ani nevadilo, že Ray z hlavy vyrašil i pár lehce dovnitř zakroucených rohů. Vážně. Milovala ji. Takovou, jaká je.

Raven byla totiž succubus. Ženský démon, který svádí muže, intimně se s nimi stýká a tak z nich vysává jejich energii. Takhle to dělali všichni succubové, aby přežili. Nebo... většina z nich. Raven ne. Protože má Angie. Před ní byla jako každý jiný succubus, ale upřímně, vždycky byla taková rebelka mezi svými dvanácti sestrami. Nezapadala a... až s Angie zjistila, co jí v životě opravdu chybí. Ne další muži. Jen jedna jediná osoba.

Bohužel, pokud to succubus mohl říct, si tento 'zdravý životní styl' jak tomu lidé říkali, se na ní ironicky chtě nechtě podepisoval. Angie jí sice dávala sílu jako nikdo, ale pořád byla succubus a ten potřeboval jíst. Proto byla unavená a vyčerpaná. Neměla mužskou energii, která by ji nasytila. S ženami to nefungovalo. A to bylo dobře. Tento akt vysávání energie často vedl ke smrti, a Raven by Angie za nic na světě nechtěla ublížit. Navíc s ní nebyla kvůli jídlu. Dokonce ani tomu jejímu oblíbenýmu banánovočokoládovému francouzskému toastu, co tak milovala. Byla s ní kvůli ní. Opravdu s ní chtěla začít nový život. Na předměstí, v rodinném domku, pryč z tohohle světa mrakodrapů a hříchů.

Její podpatky hlasitě klapaly na rušném chodníku Manhattanu. Díky její kráse, odvážné garderobě a přirozeně svůdnému pohybu boků při chůzi se za ní lidé ohlíželi, ale ona je všechny ignorovala. Chtěla si vážně jen provětrat hlavu a koupit to mléko. Možná by měla pro Angie koupit i její oblíbené mandlovokokosové kuličky, když jí udělala tu snídani. To by bylo vhodné.

Obchod byl hned za rohem, takže zahnula a prošla kolem nějakých floutků, co už po ránu vysedávali před vchodem do baru. Nejenže měl každý v ruce pivo, museli si na ni i zahvízdat. Jaké klišé.

"Moc pěkná!" křičel jeden. A druhý: "Jo! Nechceš se k nám přidat?! Platíme."

Nevěděla, jestli myslí pití nebo něco jiného, ale zastavila se a věnovala jim jeden svůj svůdný úsměv.

"A kolik nabídneš?" zeptala se.

Muži se na sebe podívali a podnapilí se culili jak tři puberťáci. Jeden byl ale více méně při smyslech, tak pivo odložil, vstal, opřel se o zábradlí a s vlastním svůdným pohledem odpověděl: "To záleží, co nabídneš ty."

Ray se nad ním velmi slibně usmála a přivinula se k jeho hrudi. Páni, byl tak silný... O to větší sranda byla ho kopnout mezi nohy a pak ho strčit z těch schodů od baru. To doplnila větou: "Hni se, hňupe, jsem zadaná."

Schody byly krátké, tak se nic vážného nestalo, obzvláště po tom pivu, ale i tak to všem třem dalo lekci. Jeden si však neodpustil poznámku: "Takhle oblečená?"

Ray si nad tím jen posměšně frkla a odešla s rozhodnutím sehnat co nejrychleji to mléko a zmizet. Už měla procházky dost. Chtěla být co nejdříve zase doma u Angie. Už aby se odsud odstěhovali.

"Koukám, že už vážně neumíš využít příležitosti."

Zastavila se. V uličce za ní se opírala další spoře oděná mladá žena.

"Vždycky jsem věděla, že jsi k ničemu, ale teď jsi tomu nasadila korunu. Z toho svalovce bys vyžila aspoň týden."

"Co chceš, Roxxy?" žádala narovinu ledově chladným tónem.

Roxane vyšla z uličky. Stejně jako ona byla vysoká, pleť světlé barvy, jen, vlasy byly hnědé a vysoko posazené v ohonu, a byla oblečená v hnědém armádním saku s hodně přezkami, v černém síťovaném topu a v opravdu krátkých šortkách ladícími se sakem s přezkami a prádlem pod topem. Obličej opět doplňovaly náušnice, ale byly menší, bylo jich víc a šly ruku v ruce s piercingem v obočí a s hromadou řetězů kolem krku a boků. Co měly společné byla tetování a pronikavě zlaté oči. Hned bylo poznat, co je zač.

"Lydia tě chce vidět," řekla narovinu, jak chtěla. "Ihned."

"A proto jsi mě tu takhle odchytla?" vysmívala se. "Už za mnou musí posílat špehy? Tebe k tomu?"

Roxane se ani nesnažila hrát milou. Jenom křïžila ruce na hrudi a říkala: "Hele, upřímně, ty mě jseš naprosto fuk. Vlastně bych ocenila, kdyby ses odstěhovala na to své trapné předměstí a totálně mi zmizela ze života. Sesterstvu děláš jen ostudu. Ale Lydia tě chce a tu nechci zklamat. Od toho jsi tu ty." Dívala se přitom na nehty, jako by jí to bylo fuk, ale jen to, že tam bylo, jasně říkalo, že není. Raven ji už měla přečtenou. Přeci jen byly sestry. Jako s Lydiou.

Malou chvíli se probodávaly pohledy než se Roxane zeptala: "Budeš tam jenom tak stát, nebo půjdeme? Nečeká tě doma mimino nebo tak něco, že ne?"

To Ray tak provařilo krev žilách, že se málem přímo na místě proměnila do své skutečné podoby. Ale byla profesionál. Takže to udržela, zkontrolovala čas na telefonu, a když viděla, že ještě chvíli má, s povzdechem řekla: "Půjdu. Ale ať je to rychlé. Mám lepší věci na práci."

K tomu se Roxane nevyjadřovala a jen pokynula hlavu s rukama v kapsách, ať jde za ní do uličky. Šla. Ani se nerozhlížely, zda za nimi nikdo není, Roxane najednou vytáhla nožík, řízla se do ruky a krví pak začala kreslit na nejtemnější zeď. Nakreslila symbol podobný pentagramu, jen víc zdobený a s dvanácti cípy, a na něj pak položila celou dlaň. Symbol se rudozlatě rozzářil, a když z bílé převládla zlatá, ruku zase stáhla. Byla vyléčená. Ale hlavně se objevila mohutná stínová brána. Ještě před vstupem se Roxane tvrdým pohledem ujistila, že její sestra za ní vážně jde, a až pak vešla.

Jakmile obě vešly, svět kolem nich i ony samy se doslova změnily. Když došláply na první schod, který se kolem nich objevil, výrazný klapavý zvuk už nedělaly vysoké podpatky, ale kopyta. Rozhodně jim ale neubíraly na kráse. Nohy, postavu a šaty měly pořád stejné, jenom neměly saka, aby jejich nově vzrostlá křídla měla prostor a z vykrojených kalhot za nimi švihaly dlouhé, štíhlé ocasy. Ani tvářím neškaredily zúžené zornice, zašpičatělé uši a dlouhé rohy. V případě Raven to jen podtrhovalo její v severském stylu vyholené strany a divoké rozpuštěné vlasy zčesané dozadu tak, že se téměř dotýkaly až jejího pasu. Posledním rozdílem bylo tetování. Klasické tenké černé obrazce nyní podtrhovaly široké barevné pruhy, které jen postihovala jejich zbarvení a celkový zjev. Raven měla v temně rudé a bílé a Roxane černé a bílé.

Světla okolních svící se odrážela na jejich tetovaných pokožkách a všude kolem visící rudé závěsy na ně vrhaly strašidelné stíny, když tančily v tajemném vánku podměstí. Závěsy lemovaly kamenné schodiště po celé délce, dokud nevešly do kamenné chodby plné kleneb vedoucích do mnoha zákoutí tohoto tajemného světa.
Připomínalo to katakomby, až na to, že toto místo mělo s těmi rudými svůdně tančícími závěsy a vzdáleným zvukem hudby a ženského smíchu mělo zcela jinou atmosféru. Ta se stala hned jasnější, když Roxane jeden z mnoha závěsů odhrnula a vešla do jedné z místností.

Ta místnost jen překypovala succuby. Mladé démonky vysedávaly neméně obnažené než ony dvě, ve svůdných polohách, krásné tváře jim lemovaly různě zkroucené rohy, lesklá těla zdobená tetováními polehávala nebo klečela polštářových křeslech zdobené drahými látkami a šperky, nad kterými se rozplývaly stejně jako nad hudbou malých cvičených démonů, kteří jim ochotně posluhovali. Jedna byla krásnější než druhá. Jedna zrzavá, další blond, černovlasá, jiná měla tmavou pleť jiná zase bledou, další bronzovou a každou halilo něco jiného. Některé oděvy byly z kůže, jiné z látky, od hedvábí po krajku a některé daly přednost pouze šperkům a své přirozenosti.

Všechno to byly Raveniny sestry. A hlavně ta, která měla pro sebe největší kout. Celý roh tohohle succuba byl jako jediný zdobený bílými a zlatými látkami a rudými sametovými polštáři. V nich seděl succubus se zlatými rohy, které zdobené prsteny a řetízky vypadaly jako koruna. Její kůže byla tmavá, zdobená zlatými a tmavě rudými tetováními, vlasy rovněž rudé a složitě spletené, a zahalená jako jediná stejně jako její roh do bílých látek se zlatým lemem a pásy, které křižovaly její tělo a objímala velká, ale pevná ňadra, sotva skrytá za malými kusy bílé tkaniny. Ten succubus byl až moc krásný na vycházení do lidského světa.

"Koukám, že ses konečně uráčila přijít," řekla při pohledu na své nehty a s nohou přehozenou přes nohu. Opět. Skoro jako by jí to bylo fuk. Ale nebylo.

"Ale že ti to trvalo."

"Ahoj, Lydio," řekla Raven jen.

Lydia se usmála, pohlédla na ni tím svůdným zlatým pohledem a řekla: "Jsem ráda, že jsi dostala rozum. Když jsi se teď vrátila, můžeme zapracovat na tvém..."

"JÁ se ale NEVRACÍM," přerušila ji Ray dost jasně.

Když toto Lydia slyšela, její pohled výrazně zvtrdl a její doteď přehozené kopyto potichu kleplo o zem. I tento tichý zvuk stačil na to, aby jim ostatní sestry začaly věnovat pozornost. I hudba utichla.

Lydia se postavila, její ocas přitom kolem ní švihl a tmavá křídla se roztáhla do plné krásy stejně jako zbytek jejího těla. Byla o dost vyšší než Raven, ale to jí neodradilo. Chtěla ten rozhovor mít co nejdříve za sebou. Vzhlédla ke své sestře a odhodlaně se jí podívala do očí s tím, že se jí nebojí. A že Lydia chtěla, aby se jí bála.

"Nezahrávej si se mnou, sestřičko."

"Nic nehraju," řekla jí nato. "Já jediná v téhle místnosti už nic hrát nemusím. Žiju teď zdravý život."

"Který tě ale pomalu zabíjí," řekla tiše a velmi nebezpečně. Avšak tentokrát bylo jasné, že je v tom víc, než jen pocit zrady.

"Vidím ti to na očích. I ty to na sobě vidíš. Vidíš, že slábneš. Cítíš to na sobě. Cítíš to V SOBĚ. TY potřebuješ MUŽE."

"Ne, nepotřebuju," zavrčela ještě odhodlaněji. Dokonce se jí do očí podívala blíž. "Už nikdy víc."

Lydia se ale nenechala odradit. Sice o krok ustoupila, ale pohled neumírnila ani o kousek.

"Ty jsi vždycky byla zvláštní, víš to, že ano? Jedna věc je projevit fyzicky zájem o ženu, když máš milovat jen muže..."

"Já NEMILUJU muže," přerušila ji jasně. "Já. Miluju. Angie. JENOM Angie. To s muži nebyla láska. Angie je. Je má spřízněná duše."

"My nemáme duši."

"Tvrdíš ty."

"Jak říkám. Tak zvláštní," nechápala. "Víš, že zemřeš, a stejně budeš lpět na tom ubohém člověku."

"Není ubohá," oporovala nehledě na poznámku o smrti. "Je víc, než ty kdy budeš."

"Ano. Protože je pro tebe mnohem víc jistější smrt než já."

"Víš, spousta lidí ti řekne, že takhle mluví každý, dokud sám nenajde lásku," zavtipkovala.

Lydia to však brala vážně. "Nic jako láska neexistuje. A obzvláště ne ta... duševní, o které tu mluvíš ty. Všechno je jen chtíč. U nás, i u lidí."

"To není pravda."

"Ale je. Láska je jen hloupý lidský trik. Manipulují pomocí něj, aby dosáhli svého. Z čisté marnivosti a touhy po pouhém okamžitém uspokojení. Ne jako my." Ohlédla se za jednou sochou krásné démoní ženy v milostném aktu s lidským mužem. Za ní byla jeskynní malba. Ukazovala na lidi, kteří se povyšovali nad vše ostatní, a pak na démony z podzemí, jak mají být na povrchu, protože lidé doplatili na své neřesti. Bylo jich třináct. Dvanáct v cípech jejich symbolu a jedna uprostřed.

"Lidé jsou hloupé, primitivní bytosti. Jen berou a berou a berou. A toho my právě využíváme. Jsou to nástroje k získání naší moci. A nejen moci. K věčné kráse, mladí, nesmrtelnosti. Co víc chtít?" Konec řekla tak zasněně a pohlédla na démona ve středu malby, a pak vedle na malbu krásné démonky, jak pod ní všichni klekají. Byla to ona.

"Před krásnou ženou poklekne celý svět."

"Já ale tohle nechci. Chci, aby byla Angie šťastná," vyslovila Raven nečekaně, co si doopravdy přeje ona.

"A byla by ta tvá Angie šťastná, kdybys zestárla a ztratila svou krásu?" optala se Lydia zvědavě. "Milovala by tě pořád?"

"Ovšem," řekla Raven a její ramena se přitom zachvěla. Což neuniklo Lydie.

"Tak proč se tedy pořád takhle oblékáš?" taky si rýpla hravě. "Takhle se neobléká zadaná žena, natož budoucí matka z Jersey."

Jak to věděla? To určitě Roxane. Do všeho strkala nos. Ale kupodivu... ji zrovna tahle část zrovna teď až tak netrápila. Pozastavila se nad tou věcí s oblékáním. Ten muž předtím taky nepochopil, že je zadaná, ale byla legrace si z něj vystřelit. A ano, uznávala i, že se ráda líbila, a obzvláště Angie, ale na tom přece jejich vztah nebyl postaven, ne? Lydia se mýlila. Jako ve všem.

Tak proč hluboko uvnitř ní bylo váhání?

"Překvapila jsem tě? Co mi na to řekneš?"

Najednou jí zase zavibroval telefon v kapse. To byla Angie. Ptala se, kde je, že je pryč už docela dlouho, tak jestli je vše v pořádku. Ta holka byla vážně anděl.

"Už tě volá domů?" optala se snad už naposledy Lydia. "To je milé. Ale na jak dlouho?"

"Ty o Angie nic nevíš." Probodla ji pohledem. "Není jako ostatní. A už musím jít," řekla jen, protože už toho bylo dost. Otočila se na podpatku a vydala se pryč. Při cestě odstrčila Roxane, která pořád stála za ní.

"Opravdu ti stojí zemřít za ubohých pár dalších let s pouhou smrtelnicí?"

"Hele, ty nic nevíš. Nikdo tady. Nevíme, co mi nejedení udělá, a hlavně vy nevíte, co je LÁSKA. Láska je něco NESKUTEČNÉHO a někdo jako vy to nemůže nikdy pochopit."

"Tak mi to vysvětli," zajímala se tak, až vstala. "Proč chceš kvůli ní zemřít?" Nakráčela s výhružným klapotem kopyt až k ní. "PROČ nás chceš kvůli ní OPUSTIT?!"

"A kdo řekl, že vás chci opustit?!"

Veškerá dokonalá okolní fasáda spadla. Žádná z dvanácti sester by totiž tato slova od své třinácté sestry po jejích činech nečekala. A upřímně, ona sama také ne.

Raven cítila neskutečný zmatek. Držela se za čelo a aniž by na některého ze succubů pohlédla, řekla co přesně tkví uvnitř její mysli.

"Já nemiluju jen Angie, ale i vás, jasný? Dokonce i Roxane. Jste mé sestry. Jste má rodina. Sice jiná než u lidí, ale... I tak. Nechci vás ztratit."

"Tak proč se tedy nevracíš?" nepochopila.

"Protože nemůžu vydržet, jak mi pořád vnucujete svůj... Svůj životní styl, jak by to řekli lidé," odpověděla. "Už nechci od vás poslouchat, že jsem vadná jen proto, že nechci spát s muži. No tak nechci, a? Angie mi ukázala, jak vypadá pravá láska."

"Ta pravá LÁSKA tě ZABÍJÍ!" vyjádřila se tentokrát opravdu ostře.

"Já raději UMŘU než jí být nevěrná!" vyjádřila se Raven ještě ostřeji. To pak Lydia ztichla.

"Pravá láska je hlubší než co se týče těla. Je citová. Duševní! A jsem za to ráda. Ona je pro mě víc než tisíc mužů. To vás vážně nikdy nenapadlo, že mít jednoho člověka, co vás chápe, vždy vás podrží a jen myšlenka na to, že na vás doma čeká, je mnohem lepší a víc naplňující, než chodit v noci po barech a koukat, kdo mi zrovna přijde nejhezčí a jak ho svést, abyste se najedly?"

Nikdo se netvářil zrovna chápavě. Nebo si to aspoň myslela. Za ní, bez jejího vědomí, polevovala Roxane. Ta nejmíň očekávaná.

"To jsem si myslela," povzdechla Ray s mírným náznakem vrčení, jelikož si jí nevšimla.

"Chápu, že není úplně nejlehčí to přijmout, ale když jsem se přijala já sama, tak bych doufala, že se aspoň..."

"Stačí," umlčela ji Lydia, ale ne nijak násilně. Zdálo se spíš, že přemýšlí. A velmi. Už totiž na Raven nezírala. Hleděla někam do prázdna ponořená ve svých myšlenkách.

"Ty mi tu tvrdíš, že ta žena ti dává sílu? I když není muž? A i když zrovna nejste... ve fyzickém kontaktu?" zkoušela mluvit její řečí, což Ray mile překvapilo. Dalo jí to naději k tomu, kam slova její sestry povedou.

"Ano," odpověděla.

"A taky tvrdíš, že tě miluje nehledě na tvůj vzhled či schopnosti?"

"Taky ano."

"Takže by tě milovala, i kdybys byla průměrný, prachobyčejný smrtelník?"

"Rozhodně ano."

"Tvá řeč mě ohromila," uznala po chvíli a po další chvíli se na ni i podívala. "Takže ty trváš na tom, že láska je silnější než vzhled a dokonce i smrt."

"V dobrém i ve zlém, říkají lidé na svatbách," řekla s vtipem, ale uvnitř tak sebevědomá nebyla. Teď se to totiž zase ruzuzlilo. Pro jistotu nic neříkala a čekala, kam to definitivně povede.

Lydia ji stejně jako ostatní dlouho spalovala tím svým zlatookým pohledem. Vnímala ale hlavně ten její. To její slovo bylo v jejich kultu to hlavní.

"Pověz mi, poslední věc," přeci jen se ještě zeptala. "Byla bys ochotná se vzdát své moci kvůli ní? Své věčné krásy, mládí, i nesmrtelnosti?"

"Proč to chceš vědět?" zeptala se místo odpovědi. I když byly démoni, bylo v tom něco opravdu hodně temného.

A taky ano. Najednou Lydia totiž bez varování rychle jako blesk, zabořila ruku do Ravenina hrudníku a okolní temno a svíce přehlušilo oslnivé světlo vycházející právě z Raven. Ta křičela. OPRAVDU HODNĚ křičela, protože takovou bolest nikdy nezažila. Takovou nikdo nikdy nezažil. Padla z ní na kolena, ale Lydia stejně držela ruku dál v její hrudi a rvala něco přímo z jejího nitra. Ve smrtelné kakonii jejích děsivých skřeků držela a držela, jí šíleně mrskal ocas a křídla se natahovala až k potrhání. Což se taky nakonec stalo. Její křídla se trhala a trhala, blána mizela, s ní i kosti, až se nakonec změnila v popel a spálené kusy začaly jako prach padat k zemi. To samé se stalo i rohy, ocasem a také kopyty. Ty nahradila lidská chodila a jakmile zmizela, v jednom záblesku a posledním výkřiku se vytratila i tetování a pak to přestalo. Vyřízená jako nikdy padla k zemi. Její hruď se zvedala jako nikdy. Srdce bilo jako... o život.... Ona měla srdce?

"Co... Co se... stalo?" zaskuhrala, když se po po chvíli zvedla do sedu. V tu chvíli si všimla, že má neupravené hnědé vlasy místo svých krásných černých. Honem tedy nabrala kus své vnitřní síly a ukradla jeden stříbrný tác, na kterém se servírovalo ovoce. Použila ho jako zrcadlo.

Odraz však jako ze zrcadla nevypadal. Z podnosu na ni koukala úplně jiná žena. S dlouhým nosem, hromadou pih a obličejem protáhlým jak závodní kůň. Byla...

"Co jsi to udělala?!" šílela Roxane a bez legrace do Lydiy strčila. V její ruce bylo stálo to světlo. To zrudlo a když dlaň sevřela, ze světla se stal černý kamínek s jejich okultním symbolem.

"Dala jsem jí, co chtěla," řekla Lydia bez emocí. "Teď je smrtelná a jako každá jiná žena. Může si dělat, co chce. Aniž by nám ublížila."

"Ublížila?!" šílela Raven a hned se zvedla ze země. Odvážný oděv ji teď s novým tělem zrovna neseděl, ale to teď bylo to nejmenší. Teď měla vztek. "JÁ jsem nikomu ublížit nechtěla! Jen jsem se zamilovala!" Byla tak naštvaná, že jí to vehnalo slzy do jejích nyní hnědých očí.

"Ta tvá zamilovanost by ohrozila tebe i nás," vysvětlila. "Měla jsi pravdu, nevíme, co by se mohlo stát, když bys nejedla. Kdyby tě tvé činy doběhly, mělo by to nekontrolovatelné následky nejen na tobě ale i na nás. Kult musí smýšlet a jednat stejně. Všech třináct členů musí sbírat moc. Ohrožovala jsi sebe i nás. Takhle," ukázala kamínek, "s pomocí tvých schopností můžu dát vzniknout nové třinácté sestře. Ale neboj. Ty máš, co jsi chtěla. Pořád můžeš být s tou svou roztomilou přítelkyní. Přece jsi říkala, že tě bude milovat i bez věčného mládí a krásy. Poděkuj mi. Zachránila jsem tě."

"Ty..." Sotva zavrčela, chtěla na ni zaútočit, ale nohy ji zklamaly. Skončila zase na zemi. Pod démony. Jako zbytek lidstva.

"To ne..."

"Proč jsi naštvaná? Máš, co jsi chtěla, ne? Běž. Užívej život, dokud ho máš, SMRTELNICE."

Raven už ji nechtěla poslouchat. Nechtěla ani na ni koukat. Jakmile to vydýchala, jako zázrakem se vyhoupla na své slabé nohy a vyběhla z jeskyně pryč. Když byla u schodiště, skoro zakopla, tak se zastavila a snažila se popadnout dech. To se lidé vždycky tak zadýchavali? To byl kříž.

Co to jen Lydia provedla? Ano, nikdy nebyla svatá, doslova, ale i tak. Takhle... jí doslova navždy vyřadila z rodiny. Jen protože měla Angie. Jen protože se zamilovala.

Ne. Na Angie to nemohla svést. Bylo to protože nepochopily, co je pravá láska. Mohly si za to samý, že už nebyla součástí rodiny. U všech rohatých, jak to jen vysvětlí Angie? Co když už není tou ženou, do které se zamilovala? Ano, říkala, že jejich vztah není povrchní, a opravdu není ale... teď pochybovala doslova o všem. Angie teď byla doslova to jediné, co jí zbylo a jestli přijde i o ní...

Zničehonic její kostnatá pihovatá ramena obejmul dlouhý kabát. Ukázalo se, že jí ho dala Roxane.

"Pojď," pobídla ji s rukou na rameni. "Vezmeme tě domů."

Chtěla se hádat, ale neměla sílu. Teď byla ráda za jakoukoliv něhu. Nechala se vyvést z podměstí a východ, který Roxxy otevřela překvapivě skončil u jejího domu. Přímo před tou rozbitou lampou. Zase blikaka.

"Jak to, že to bliká?" nechápala Roxane. "Vždyť je den. Nemá to být zhasnutý?"

"Proč mi pomáháš?" zeptala se Ray a ignorovala přitom poznámku o lampě.

Roxane na ni pohlédla s rukama v kapsách, pokrčila rameny a uhýbavě řekla: "Nevím. Prostě... jsem neměla náladu na to tě vidět fňukat. A taky... jsi měla pravdu. V tom, že jsme sestry. Už ne možná z kultu, ale jsme."

Po těchto slovech spadla Raven menší tíha z ramen. "Díky," řekla. "Aspoň někdo opravdu poslouchal."

"No... i ta část netrajdat každý večer po barech byla zajímavá. Jen si zatím neumím představit, jak mám každou noc stejného muže."

"Určitě?" vyzvídala, neboť v jejich očích viděla nějaké tajemství.

A opravdu. Roxxy se ošila a řekla: "No, je tu jeden chlap. Jmenuje se Tony. Dělá v nedalekým bistru. Každý ráno mi dělá kafe a... ví o mně."

"Opravdu?!" Tak to byl šok. Ale milý.

"Jo a asi proto jsem si tě tak dobírala. Že jsem se bála, že dopadnu stejně. Promiň," přiznala. Ale z těch dojemných řečí jí bylo zle, takže se zase ošila a řekla: "Už toho nechme, je mi z toho všeho mizerně. Běž za tou svou milou, užijte si to stěhování a kdyby tě to tvé... 'nové já ' hodně štvalo, zavolej. Já teď jdu za Tonym na to kafe, fakt ho potřebuju, tak se měj."

"Na nás kofein nemá vliv."

"Na mě! A mlč!"

Roxane se otočila, že půjde, ale ta blikající lampa ji štvala tak, že do ní jednou kopla a i když byl den, ta lampa se najednou rozvítila a už tak zůstala. Svítila na obě dvě a obzvláště na Roxxy. Když to Ray viděla, jako by najednou našla světlo činu a neděje ve své sestře. Sice už byla na odchodu a na ni čekala Angie, ale i tak zavolala: "Počkej!"

Roxane se zastavila. Ray tedy navrhla: "Hele, nekoupila jsem to mlíko, tak co kdybych se šla nahoru převléknout, vzala bych Angie a společně bychom zašli k tomu tvému Tonymu na snídani? Platím to."

"Teď asi budeš muset s tímhle obličejem vážně platit."

Ray jí věnovala jeden vyčítavý pohled a překvapivě po něm Roxxy povolila. "Fajn. Ale pospěš si."

A Raven pospíchala. Honem vyběhla ty schody svého domu až do druhého patra, tam si odemkla a pak s opravdu maličkým zaváháním otevřela pomalinku dveře.

"Lásko?!" zavolala opatrně dovnitř. "Koťátko?!"

"Ray?!" ozvalo se znepokojeně z ložnice a z té pak vyběhla už převlečená Angie. "Kde jsi byla?! Stalo se... něco?"

Nový vzhled byl pochopitelně překvapením. Ravenino nové srdce se na ten moment zastavilo. Čekalo, jestli ho jako vždy přivítá tolik slibovaná láska jeho milovaného lidského anděla.

Angie na ní však ještě chvíli šokovaně hleděla. S každou další sekundou si byla jistější, že o ni se svými schopnostmi přišla. Avšak když se jí kvůli tomu proti její vůli rozutekly z očí slzy, Angie svůj šok překonala a běžela ji obejmout.

"To bude dobrý," šeptla jí, když si tiskla její novou tvář do ohbí svého krku. "To bude dobrý. Miluju tě. Miluju Zvládneme to. Slibuju. Spolu zvládneme úplně všechno."

"Vypadám teď..."

"Jsi krásná. Vždycky jsi byla budeš. Pro mě ano."

"Zavrhly mě. Jsem teď..."

"Já vím. Tvé srdce bije krásně."

Opravdu se zase rozbušilo. To díky Angie a její náruči. Ray si ji okamžitě přitiskla k tělu blíž a zamilovaně prohlásila: "To teď bije pro tebe."

Pak už se jen objímaly a navzájem utěšovaly. Slíbily si, že všechno bude pořád stejné, že se pořád budou stěhovat do Jersey, že si zahrají ten Scrabble, dají si francouzské toasty, ale že se i vezmou a založí velkou rodinu, jak si vždycky přály. Budou mít ten svůj vysněný idylický život na předměstí. Za každou cenu.

Lydia měla totiž v jedné věci pravdu. Raven teď měla s Angie omezený čas. Ona ho tedy měla vždy, protože Angie byla člověk odjakživa, ale přes vlastní zalíbení v sebe si to plně neuvědomovala. Takže odteď si bude čas s Angie užívat ještě víc. Bude si vážit každé chvíle, každého milého gesta i slova, každý den jí bude říkat, jak ji miluje a mnohem víc. Cokoliv, aby byla šťastná. Začne rovnou.

"Miluju tě. Slibuju, že všechno bude pořád stejné."

"I já. A s tvou rodinou to napravíme. Slibuji."

"Vlastně dole čeká Roxane. Chce tě poznat," vzpomněla si.

"Vážně? Roxane?!" nevěřila Angie. Stále však byla zmožená předešlými emocemi.

Ray se opatrně odtáhla, pokrčila rameny a řekla: "No, co víc říct? Láska je holt složitá."

"Pro mě ne," řekla Angie sebevědomě. Poté ji pohladila po tváři a pak i políbila. Ray polibek vrátila a nemohla být šťastnější, že je pořád stejný, ne-li lepší, než když byla succubem.

"Hele a odkdy je ta lampa zpravená?"

"Víš, myslím, že nebyla rozbitá nikdy."

***

A je to. Snažila jsem se vyjádřit svoji myšlenku skutečné lásky nad fyzickou, ať už tím, že vzhled by neměl rád roli, nebo že skutečná láska je o citu a ne o fyzických aktivitách. Je to velké téma, ale chtěl jsem to vyjádřit a succubus do toho ideálně zapadl. Když tak se omlouvám za pohoršení.