Ahoj, tak konečně nastal čas lednové povídky. Mé přání krátkosti se moc nevyplnilo, má to 2300 slov. Jej. No, zatím to cvičím. Bavte se!

***

Slunce, jemný vánek a rozkvetlá louka na jaře. Dokázal by si někdo, kdokoliv, představit mírumilovnější kombinaci? Jen ten vánek, co něžně hladí, skoro až líbá, stébla trávy, prohýbá je a vlní, jako by je zval k tanci, a dotvářel tak taneční sbor lučnímu kvítí stojícímu doslova na výsluní. Všechno spolu hrálo v dokonalém rytmu a harmonii.

Proto bylo nečekané, když onen něžný rytmus zničehonic přerušil rázný dusot kopyt. Čtyři silné, avšak mladé zlatavě zbarvené končetiny v bílých ponožkách si to prohnaly loukou, a dodaly jí zcela nový rytmus, ne méně harmonický, než-li ten prvotní, a tančily, jak si to jen usmyslely. V jedněch chvílích dupaly a cválaly o zem jako do bubnů, a v další chvíli se vyloženě vznášely, jako by jim narostla křídla. Mladý palomino se rozhodně cítil, jako by mohl létat.

Najednou se však zastavil.

Před ním totiž stála květinka, která vyčnívala nad ostatními. Byla drobná, ale tak rudá jako ty nejkrásnější červánky nad ohnivě zbarveným podzimním listím. Ta by dokonale doplnila jeho sbírku.

Ve strachu, že ji omylem zadusá, vycouval, a až pak se sehnul a co nejopatrněji ji svou lidskou rukou utrhl, a poté založil do knížky, která skoro až praskala ve švech, kolik v ní bylo připraveno kytiček k vylisování a prozkoumání.

Mladý palomino se usmál nad svou sbírkou a se zasněným pohledem na ni si dal jeden pramen svých bílých kudrnatých vlasů, se kterými se hrál vítr, za ucho, a poté pokračoval v cestě, jestli nenajde další zajímavý druh.

Tak tohle byl Phineas. Určitě ten nejzvědavejší kentaur v celé své vsi. Ta byla popravdě řečeno dost daleko od místa, kde se právě nacházel. Tak daleko by být neměl, ale jeho zvědavost každý den víc a víc přesahovala jisté hranice.

Dnešek v tom byl obzvláště výjimečný. Odhodlal se ironicky až k Hraničnímu lesu, který hradil jejich území, jejich bezpečí. Na druhé straně prý žili lidé. Takové podivné bytosti, které od pasu nahoru vypadali jako kentauři, ale měli jen dvě nohy! A bez kopyt! Jak mohli mít jen dvě nohy?! Jak utíkají? A co jim ty nohy chrání, když nemají kopyta?

Prý byli zlí. Ale jak mohli být zlí, když ani nemohli utíkat? A byl to jen les. Kdyby jim chtěli ublížit, neudělali by to už?

Nikdo neviděl lidi už tak dlouho. Byli tam ještě vůbec?

Tyhle otázky Phinease přinutily své čtyři nohy rozhýbat a opatrně vejít do lesa. Byl opatrný, a ostražitý, ale přesto unešený tím, jak se atmosféra oproti prosluněné louce změnila. Koruny stromů byly tak tmavé, zelené a mohutné. Společně se proplétaly a většinu denního světla tak zastiňovaly. Jen sem tam nějaký ten paprsek se prodral skrz a poukázal tak na nějakého toho ptáka či dokonce veverku. Proč sem nikdo nechodil? Proč mu to maminka zakázala? Bylo to krásné! Nic špatného tu nebylo.

Phineas najednou dočista zapomněl, že je na zakázaném místě. To místo ho zcela pohltilo. Každá rezavá veverka, každý pestrobarevný motýlek, každá ještě pestrobarevnější květina. Byl tu takový klid a mír.

A pak se to stalo. S něčím... se vyboural.

Samým překvapením všechny jeho čtyři nohy i čistě bílý ohon vystřelily do vzduchu a s výkřikem vycouval tak, div se mu všechny končetiny nezamotaly dohromady.

Celá jeho knížka i květiny se teď válely všude v trávě. Jakmile se uklidnil, ostražitě a se splašenou hrudí pokrčen v kolenou stál a zíral na místo, kde mělo být to, do čeho vrazil. Ale nic tam nebylo. Jen les.

Veškerý ptačí zpěv utichl. Ani jeho drahocenné květiny ho teď nezajímaly. Teď všechny jeho smysly bily jen pro podivnou existenci, která se vytratila. Bylo to jako zeď, nebo tak něco.

Zvědavost Phineasovi opět nedala. Narovnal své nohy a opět se dal kroku, tentokrát však mnohem opatrněji. Každé jeho kopyto co nejopatrněji došlapovalo na zem a drtilo trávu pod sebou. Připadal si, že je to snad celá věčnost, než se odhodlal natáhnout ruku a dotknout se toho, o čem si byl jistý, že to tam bylo.

A taky že ano.

Jakoby se dotknul hladiny vody, se prostor pod jeho ukazováčkem rozvlnil do soustředných kruhů. A nejenom to. Rozezněl se jako ta nejkrásnější harfa v rytmu vln.

Ta krása přemohla veškerý strach. Natáhl se znovu a znovu se dotknul prostoru. Jen jinak rychle. Prostor se opět rozvlnil, ale rychleji stejně jako jeho hudba.

Z Phineasových úst vyšel smích. Tohle byla nádhera! Zkusil to znovu a znovu! S každým dotekem se prostor rozezněl a naplnil celý les hudbou. Ta byla tak poddajná, že ho dala do běhu. Chtěl vědět, až kam to sahá, tak nechal hudbu na podivné stěně a dotýkajíc se jí se rozeběhl podél ní. Cválal a cválal a hudba za za ním vlnila! Bylo to neuvěřitelné, ta zeď se táhla snad do nekonečna! Nechával za sebou hotovou symfonii.

A pak se zase něco stalo. Zazněl nový tón. Tón, který nezahrál on.

Zastavil se stejně rychle, jako vyrazil. Jeho nohy dokonce udělaly rýhy v zemi. Už zase se mu splašil dech. Pomalinku se otočil a podíval se, jestli ho někdo nesleduje.

Nikde nikoho neviděl. Ale zaznělo to znovu! Trochu neohrabaně, ale ano. Znělo to stále dokola a místo se měnilo. Jakoby... ho to něco hledalo.

Jeho zvědavost mu opět nedala. Pomalu vyrazil najít zdroj toho zvuku. Znovu našlapoval zlehka, tentokrát však, aby nejen dobře slyšel, ale i, aby toho, co se dotýkal stěny, nevyplašil.

Tararam zazněl opět ten zvuk. Slyšel ho jasněji, takže šel správně. Poslouchal a poslouchal. Našlapoval zlehka, jakoby ani neměl kopyta, a když to zaznělo znovu, už viděl dozvuk vln v prostoru, tak honem odcválal za ním.

Našel to. Přímo před ním se neviditelná stěna vlnila v nepravidelném rytmu. Zpívala Ta ta ram! Tam ta rá! Ta ta dam. Ale nikdo tam nehrál. Stěna to dělala sama.

Nebo... to dělal někdo ZA tou stěnou.

Že by... to byl člověk?!

"Ehm... ahoj?" pozdravil Phineas váhavě. Chtěl znát odpověď, i když se v duchu bál. Jeho zvědavost však byla silnější než ten nejsilnější hřebec v jeho stádě.

Nikdo se ale neozval zpětně, tak to zkusil znovu. Zeptal se: "Je tam někdo?"

Nic. Ale rozezněly se další vlny ve stěně. Asi ho neslyšel. Ale možná věděl, že tam je, stejně jako on věděl, že tam je on.

Odpověděl tedy tím, že na stěnu zahrál stejný tón jako on, a ještě ho doplnil. Potom čekal.

A co se nestalo? Zahrál zase ten samý tón, jen zase doplněný. Takže o něm věděl! Někdo tam byl a mluvil s ním!

Troufale zkusil prostrčit ruku skrz, ale nepustilo ho to. Čím více síly do stěny dával, tím více ho to odpružilo zpět. V jednu chvíli ho to dokonce odhodilo zpětně tak, až musel vycouvat a vyrovnat všechny čtyři nohy, aby se udržel. Potom mu ohon švihal tak, jako by si sednul na čmeláka.

Snažil se něco vymyslet, tak zamyšleně vzhlédl k nebi stíněnému stromy. Kolem se totiž proháněli dva ptáci, a ti přicházeli stěnou bez problému. Jakoby tam nic nebylo.

Dostal nápad. Honem běžel zpátky k prvnímu místu, kde narazil na stěnu, tam popadl ze země svůj deník, a s ním utíkal zase k osobě na druhé straně. Odpověděl, že tam pořád je, potom deník otevřel, uhlem, který měl založený ve hřbetě, na jednu stránku napsal Ahoj, tu pak vytrhl a zkušeně zahvízdal. Jeden z těch ptáčků, kteří kolem létali, se snesl ze stromu, a jemu rovnou na ruku. Tam mohl pomoci dlouhého stébla vzkaz přivázat ptáčkovi na nohu. Takhle si kentauři posílali zprávy. Tedy když nemohli přiběhnout.

"Snad to vyjde," zaprosil a pak ptáčka poslal se vzkazem pryč. Ptáček letěl a letěl a zabralo to! Ptáček proletěl stěnou na druhou stranu jakoby nic. Teď stačilo jenom čekat.

Tak čekal. A čekal. A čekal.

A pak se to stalo! Ptáček vylétl i se vzkazem a rovnou k němu. Ihned jak mu ptáček přistál na ruce vzkaz rozbalil, a hned pod jeho Ahoj, bylo Ahoj! Nové. Úplně se mu z toho rozbušilo srdce. Takže to byla pravda. Někdo tam byl! A chtěl s ním mluvit!

Nepřemýšlel a ihned připsal Jmenuju se Phineas a ty?

Celý proces zopakoval a za chvíli ptáček nejen zase letěl pryč, ale byl i zpátky a s ním slova Phineas? Máš hezké jméno. Já jsem Pablo.

Pablo. To bylo hezké. Tak, až se mu z toho zarděly tváře.

Ale počkat. Byl to tedy člověk, nebo taky kentaur? Mluvili stejnou řečí.

Nemohl se ho na to zeptat. Nemohl se ani zeptat, jak vypadá. To by vyznělo špatně. A co jsi zač, bylo zase nejednoznačné. A zda je člověk... To by možná šlo. Jen se musel zeptat hezky.

Slyšel jsem, že u vás žijí lidé. Pověz, jsi taky člověk?

Poslal. Tentokrát chvíli čekal, ale odpověď přišla. Ne však ta, co úplně čekal.

Ovšem, že jsem člověk. Proč? Co jsi ty?

Ta otázka se dala chápat více způsoby. Co ale z toho vzešlo určitě, že Pablo nevěděl, že zde žijí kentauři. Doufal však, že to neznamená nic zlého. Když je tu, tak je určitě druhou stranou fascinován stejně jako on.

Uvědomil si, že nejlépe se představí obrázkem. Zalistoval tedy svým deníkem, aby našel svůj autoportrét. Sice ho nerad trhal, ale snad se Pablovi bude líbit. Zaroloval ho, přivázal ptáčkovi na nohu, a poslal ho pryč s mnohem větším napnutím než předtím.

Zase čekal. A čekal. A čekal. A čekal mnohem déle, než předtím.

Začínal si myslet, že možná měl napsat víc, než se mu svěřil, že je kentaur. Třeba nevěděl, co to je! Nebo hůř. Třeba si myslel, že je zlý! Co když právě prošvihl svou příležitost seznámit se s někým novým a... Zkamarádit se.

Pravda byla, že Phineas neměl moc přátel. Spíš vůbec. I když mu bylo patnáct, měl ještě duši malého hříběte, nemluvě o tom, že byl stejně slabý. Ostatní hřebci se předváděli svou silou. Vzpínali se a kopali. Nic pro něj. On byl rád, když se mohl proběhnout po louce a kreslit si květiny a motýli.

Phineas si po chvíli uvědomil, že to byla asi hloupost. Když minuty ubíhaly, ptáček se nevracel a neozýval se ani žádný tón, odolal silnému nutkání ještě jednou zahrát na magickou stěnu, a raději svá kopýtka pomalu přemístil na cestu ven z lesa. Nebude se přeci vnucovat. Věděl, jak tyhle věci chodí.

Jeho nohy možná kráčely směrem od stěny, ale jeho oči se stále ohlížely zpět. Nakonec však vzal svůj deník, zahleděl se pro změnu na něj a na vytrhané stránky, a odešel. Najednou to Slunce, které ho pohltilo při vstupu na louku, mu už nepřišlo tak naplňující jako předtím, než vstoupil do lesa.

I když tu myšlenku mít nechtěl, napadlo ho, že možná takhle jsou lidi zlí. Ne s vidlemi a pochodněmi, ale s předsudky. Jako ostatní hřebečci ve stádu. Kamarádili se jen s těmi, kteří byli stejní jako oni. To ho taky mohlo napadnout.

Takže se rozhodl vrátit se do starých kolejí. Bude zase sbírat květiny a kreslit motýli. I ti mohli být jeho přátelé. Proč by ne? A ptáci také. Ten jeden zpíval tak moc, že se určitě kamarádit chtěl.

Ale moment. Vždyť... To byl ten ptáček od Pabla! Stál na stromě na nejzazším kraji lesa a cvrlikal jak o život, aby na sebe upozornil. Měl totiž na noze vzkaz!

Phineas co nejrychleji docválal zpět k lesu a dychtivě jako nikdy rozbalil vzkaz, sotva mu ptáček přistál v ruce. Ruce se mu dočista třásly. Skoro obrázek až roztrhl.

Ale to se nestalo. A díky tomu mohl spatřit, jak na obrázku přímo vedle něj stojí další bytost, tentokrát však dvounohá, a trochu hůř nakreslená.

Ale stejně usměvavá, ne-li víc než on.

Než se ovládl, už zase cválal do lesa tak, div jeho ohon nešvihnul žádné zvíře v cestě. Vždyť on už ani necválal! Tohle byl vyloženě trysk! Ano. Běžel tryskem a kličkoval stromy a kamením, že mu i sám vůdce stáda musel závidět. Běžel a běžel, aby byl u magické stěny co nejdříve.

Bohužel, kvůli tomu, jak rychle se mu míhalo okolí a že magická stěna nebyla vidět, neodhadl dobu, kdy zpomalit a pak zastavit, a když si uvědomil, že je na místě stěny, bylo už pozdě.

Snažil se zabrzdit, tak honem zaryl všechna čtyři kopyta do země, ale jeho vlastní rychlost ho vymrštila přímo do neviditelné stěny.

Čekal bolest.

Ale místo ní jeho tělo pohltila vřelá kapalina a s ní i neskutečná symfonie. Vnímal to tak zpomaleně. Jakoby se ocitl uprostřed vodní říše, kterou řídila jen hudba. Bylo to tak klidné a mírumilovné, hrálo to kolem něj i uvnitř něj.

Hudba však nakonec v majestátním vrcholném čísla odezněla, a Phineas v souzvuku dvou bolestných výkřiků zjistil, že padá na zem, a že někoho táhne s sebou. Dopad byl tvrdý, obzvláště s jeho koňskou půlkou těla. Naštěstí si nic nezlomil. A snad ani tomu druhému.

Moment! Druhému?!

Jakmile se se vzpamatoval a zvednul aspoň svou lidskou půlku, svírajíc si hlavu opatrně pohlédl na osobu, kterou strhl s sebou.

Ležel tam chlapec. S tmavými vlasy a snědou pletí, zahalený v podivných hadrech, jako by byl dočista jeho opak. A to ani nemluvil o těch dvou podivně zakrytých nohách, asi protože neměl kopyta.

Ale i přes tohle všechno, stejně jako on si svíral hlavu a zíral na něj, jakoby nespadl zpoza zdi, ale přímo z nebe.

"Ahoj," šeptl Pablo nevěřícně.

"Ahoj," řekl neméně unešeně Phineas.

Zírali na sebe dlouho. Phineasovy hřejivě hnědé oči se propíjely do Pablových jantarových. Ale co si budeme nalhávat. Jistě že se jejich pohledy nakonec vrátily k jejich odlišným nohám.

"Takže jste skuteční," řekl Pablo snad ještě unešeněji než předtím. "N-Nikdo mi nikdy nevěřil! J-Já vždycky věřil na kentaury! A-Ale nikdy jsem žádného neviděl! A teď jsi tady!"

Phineas nevěděl co říct. Nikdo nikdy nebyl tak nadšený z jeho přítomnosti. Co teď? Co měl říct.

"Ne-Nemáš hlad?" zkusil Pablo navázat rozhovor sám. Z jeho hlasu bylo poznat, že se hrozně bojí, že ho vyděsí a prošvihne příležitost pořádně poznat kentaura.

"Kus odsud mám chatu. Ma-Mám tam jídlo a... Rád bych o tobě a tvém druhu věděl víc. Rodiče jsou pryč... Co ty na to? Můžeš říct ne! Nechci tlačit.... Aaaa mluvíš vůbec? Viď, že jo?"

Jeho přístup Phinease rozesmál. Ten kluk byl totiž snad ještě zvědavější než on! A to bylo co říct.

Jak tohle mohl odmítnout?

"Rád půjdu."

Takže nabídku na oběd přijal stejně jako nabízenou ruku, nechal si pomoct zvednout se a pak jako už dlouholetí přátelé vyrazili spolu na chatu. Jen překypovali a otázkami a naštěstí i odpověďmi. Byli jako dlouholetí přátelé, kteří se však ještě mají co dozvídat. Díky tomu toto nové přátelství určitě rozkvete ještě víc. Kdo by to čekal?

Phineas ne. A Pablo také ne.

***

Tak první povídka za mnou. Snad se líbila a snad vás v ní aspoň něco překvapilo. Začínám si myslet, že to bylo spíš o té zvědavosti než překvapení. Nu což.

Tak zatím!