Nevím proč mi na to nic neřekl, ale asi ho tížilo to, co v něm teď jaksi dříme. Vyléčit se z toho nelze, takže proto se toho nejspíš zdráhá, jiná varianta mě totiž nijak nenapadala, která by ho vedla k tomu, že se mu toto přání nevyplní.

To jestli se nějaké rodiny dočkáme, to ukáže sám čas. A nejenom on, ale i taky řada dalších věcí co k tomu bude vést naše osoby.

.................

Naše cesta nadále pokračovala po prašné cestičce, aby jsme se přitom tak nenudily nebo nevedli tichou hodinku, začali jsme si povídat snad o kde čem, do toho jsme jedli poslední zbytky jídla, co jsem kupovala na vlakovém nádraží pár hodin nazpět, od našeho příchodu sem. No spíš nečekaném kouzelnickém příletu.

Aspoň to tak lépe ubíhalo, než se nám nepodařilo stopnout si minibus, který byl pomalovaný květinami, takže tu nejspíš našli útočiště i jistí hippies členi, aspoň to tak zprvu vypadalo, pravda však byla taková, že uvnitř nebyli tytéž lidé, ale spíš motorkáři, co prostě měli rádi tenhle druh umění. Nejdřív se mi nijak moc dovnitř nechtělo, ale nevypadalo to zase až tak děsivě, naopak, byli milý a kupodivu i přátelští. Až po deseti minutách jízdy s nimi nám došlo, že mají rádi trávu, a celkově tohle vše kolem Květinových dětí, přesto si i tak udržovali vážný a drsný pohled, tedy za předpokladu, že si začali lézt na nervy. 

Celou tu dobu jsme sotva ze sebe vydali hlásku, spíš mluvil jaksi a to kupodivu Severus, aby mě ušetřil toho všeho na obhajobu, proč jsem takhle oblečená do černého, a že vypadám tak a onak. Sev striktně odmítal jejich nabídku na malý joint, chvilku si prohazovali mezi sebou zamračené pohledy, ale nakonec jsme z toho vzešli jako vítězové, protože jsme nesadily taktiku různých vyprávěček, kterým by stejně nevěřily, že se nám přihodily, jelikož by si mysleli, že už taky na něčem ujíždíme.

.......

Po hodině jízdy s těmito lidmi nám to už poté bylo vše jedno, a jim taktéž. Každý jsme si hleděli svého, co jsme chtěli vědět jsme věděli, prý byli na oddychové výpravě do Sydney, takže se nám tahle jejich služba docela i hodila, taky jsme tam měli namířeno. Co jsme ovšem nečekali bylo to, že se dva z našich hostitelů budou mít k sobě víc, než jsme na to zvyklí odjinud. Popravdě jsme si je oba dva začali zkoumavě prohlížet, a ne jenom to, přímo jsme na ně hleděli se zmateným pohledem. Jistě nejsme zase takový podivíni, aby jsme nevěděli, že lidé jsou různí, asi tak jako, že jsou i různého zastání co se pohlaví nebo orientace týká, ale prostě tohle jsme moc ve světě kouzel neviděli. Jejich kamarádi nás ale ujistily, že to je naprosto přirozené, a že jim to nijak nevadí, ba naopak tuhle změnu vítají, tak jsme tedy na to pokývali hlavou, a radši jsme jim do toho jejich cicmání nijak nezasahovali.

Pro nás bylo hlavní, že už se budeme blížit k cíli, a že budeme moct si najít něco, kde by jsme složily hlavu a nějak se pořádně i najedli, dali si sprchu a šli spát, protože tady za této jízdy to rozhodně nešlo, ne že by nám nějak vadilo to co se tu zrovna děje, ale spíš nám v tom bránila ta muzika, která jim do jízdy hrála. To už nebylo nic pro naše uši, měla jsem spíš radši klidnější melodii nebo rytmy, ale ne zrovna heavy metal a nebo cokoliv takhle podobného. No a Sev, ten už vůbec asi o nějakou tu muziku nezavazel poslechem ani pohledem. Takže mu to vadilo o to víc než mě.

Jakmile jsme se ocitly na místě, jen jsme poděkovali, dali jsme jim nějaké ty peníze na útratu, popřáli jsme jim hodně štěstí a tak podobně, a rychle jsme se z jejich dohledu zdekovali někam do ústranní. Chvíli jsme se jen tak procházeli po městě, a pak jsme si začali hledat místo ke spaní, nějaký ten "Nový" domov, útočiště, odkud budeme moct dělat naše nové výpravy, za hledáním mých rodičů.