Je čas oběda. Tátovo i Diannino auto zastavuje u fastfoodu. Bylo to vedle dálnice, takže to byla jediná možnost. Z auta vystoupím jenom já, táta a Dianna.

„Pohlídáš mi malou?" zeptá se Anna Louise skrz otevřené okno. Malá Courtney si celou tu cestu hrála s panenkami, jelikož to bylo dost náročné, tak si dala šlofíka.

„Jo, jasně." Okamžitě Louis kývne. Nic jiného mu totiž nezbývá. Přikryje ji růžovou dekou a poté se na Diannu mile usměje.

„Kdyby se jen tak náhodou vzbudila, tak jí řekni, že jsem jí šla koupit něco k snědku."

„Ano, madam," zasměje se nad tímto oslovením, „rozumím."

Směje se. Otočí se a pomalým krokem následuje svého manžela, který ji otevřel dveře dovnitř, jako správný gentleman. Louis vystrčí z okýnka hlavu.

„Ale mně taky něco doneste!" zvýší hlas a horlivě mává rukou na Annu. Ještě, než vejdu do fastfoodu, tak se otočím. Protočím nad Louisem oči v sloup a zasměji se.

„Na tebe bychom málem zapomněli," otevřu si dveře, „neboj, něco ti doneseme." odvětím mu a vlezu dovnitř. Vevnitř je hodně lidí. Ani se nedivím. Rodiče i děti bývají z výletu vyhladovělí, takže si někde musí zajistit potravu. Jídlo je tu rychlé, chutné, ale nezdravé. To u fast foodů bývá.

Musíme ta chvíli počkat. Objednávky se jim dneska hrnou, že to není ani možný.

Kluci v tátově autě mají nahlas puštěnou muziku. V okolí jde slyšet jenom tlumená melodie písniček a padání odpadků na zem.

Niall se vyleká Louisova obličeje. Měl totiž nahozený takový vyděšený a unavený pohled. Klepáním se dobývá dovnitř tátova auta. Poklepe Liamovi na rameno. Pohledem kývne směrem k radiu. Liam ho stiší.

„Tak ho pusť ne?" otočí se Liam dozadu.

„Fajn," Niall otevře dveře od auta, „posuň se Harry." Štouchne ho loktem do ramena, aby uvolnil trochu místa u okna.

„No konečně!" s velikým nadšením se posadí vedle blonďáka a zabouchne dveře.

„Proč jsi tak spocenej?" zeptá se Liam, když Louise spatří v zrcátku.

„Je tam strašné vedro. Vůbec mi nedovolí si otevřít okno, jelikož by ta malá nastydla a ještě k tomu tam pouští nejhorší písničky, co jsem kdy slyšel." rukou se opře u zamlžené okno.

„Nechtěl bych být na tvém místě." Zasměje se Niall. Koukne se na Harryho, který nic neříká, což je zvláštní.

„Musel jsem jí v autě nechat samotnou. Nedalo se to vydržet." Utře si pot z čela. Je udýchaný. Zní to jako by právě utekl ze spárů smrti.

„Počkej, ty jsi jí tam nechal samotnou. Tu malou..." ohlédne se Liam.

„No jo v tom je nějaký problém? Stejně... Kdo by jí chtěl." mávnul rukou. Zadívá se do dáli.

„Bože, ty jsi škodolibej." Harry tiše zamumlá. Lehce se na nejstaršího podívá. V tu ránu protočí očima.

„Řekl bys to samé, kdyby si seděl na mém místě. A navíc... Proč jsem tam musel jít já a ne třeba Niall?"

„Víš co," Niall na něj naštvaně pohlédne, „běž zpátky do toho auta."

„Fajn." ihned vyleze ven. Bouchne dveřmi. Namíří si to zpět k vedle zaparkovanému autu.

„Co to do něj vjelo?" blonďák se nechápavě podívá na kudrnatého. Ten jenom pokrčí rameny.

„Nevím asi se z té cesty dočista zbláznil." ukazováčkem si zakrouží u spánku. Rázem se všichni smějí. My zrovna vyjdeme z prostorů fast foodu. V ruce držíme všelijaké jídlo a pití. Dianna si vzala salát. Přemlouvala jsem jí. Řekla jsem ji, že je v tom více kalorií, než v samotném hamburgeru.

Vlezu do auta a každému hodím igelitový sáček s jídlem. Táta nastartuje auto.

Všechno jsme snědli. Cesta autem se pomalu krátila, což bylo naprosto super. 

Po dalších třech hodinách konečně dorazíme na místo. Kolem není ani živáček, ale i tak potkáme pár zemědělců, kteří se starají o zvěř a pole. Obě auta zaparkují na hlinitém parkovišti. Táta jde obhlédnout terén. Já a kluci jdeme vytahovat věci z kufru. Vezmu si svůj kufr na kolečkách. Harry se mi začne smát.

„Čemu se směješ?" tázavě nadzvednu obočí. Smíchy se popadá za břicho.

„Počkej," hluboce se nadechne, aby zastavil smích, „ty s tím vážně jdeš do lesa?" batoh si přehodí přes záda. Dává tím najevo, že batohy jsou o mnohem praktičtější.

„Máš s tím snad nějaký problém? Z batohů mě bolí záda." vysvětlím mu. Ušklíbnu se.

„Nemám, jen si pak nestěžuj." jemně se usměje.

„Raději toho nechte," Anna vezme Courtney do náruče a přitiskne si jí k sobě, „musíme najít první nějaké hezké místo na stanování." kývne na Marka.

„Jo, jen jsem zapomněl dodat, že já, Courtney a Dianna budeme spát v chatě, kterou jsme si zamluvili předem. Je tam jedna volná postel, takže někdo může spát i tam."

Kluci se otočí na Louise.

„Ani náhodou! Tam bych nevydržel ani minutu. Proč se vůbec díváte jenom na mě?" máchá rukama. 

„Pokud by sis to třeba rozmyslel, tak nám řekni."

„Fajn." založí ruce na hrudi.

Rozdělíme se. Táta, má nevlastní sestra a Anna jdou doleva a my zase doprava. Harry a já jdeme jako poslední. Mark mi vzal kufr, takže v ruce mám jenom kabelku. Pro mě to je taková procházka.

„Slyšeli jste to?" zastavím a oni se zastaví se mnou.

„Ne?" otočí se Liam.

„Slyšela jsem vytí. Možná tu jsou vlci." Rozhlédnu se. Chci zkontrolovat, že tu jsme jenom my.

„Žádní vlci by tu být neměli -" spustí Niall.

„Jak to můžeš vědět?" zajímá mě.

„- Existuje totiž Google." zatváří se docela povýšeně.

Pokračujeme v cestě. Raději už nic neříkám. Hlavně se nesnažím na nic myslet. Mám takový problém. Já vždycky mluvím a až pak přemýšlím nad tím, co jsem řekla za blbost. Mám to po tátovi. Taky jsem nikdy na takovém stanování nebyla. Maximálně, když jsem byla na škole v přírodě, ale to se jako stanování nepočítalo. Jsem zvyklá na to, že rodiče zamluví hotel a my v něm přespíme.

Posadím se na pařez. Zhluboka dýchám. Harry se jako jediný zastaví. Kouká na mě.

„Je ti špatně?" posadí se do trávy, tak aby na mě viděl.

„Ne to ne. Jen se mi už nechce dál," vzdychnu, „bolí mě nohy."

„Měla si jít s tvým tátou a tou blondýnou... Zapomněl jsem, jak se jmenuje." směje se.

„Nevydržela bych tam. Raději budu stanovat s vámi." pousměji se. Vstanu a opráším si kalhoty od pilin. Podám Harrymu ruku.

„Pojď," moji ruku přijme a zvedne se, „ať se jim neztratíme."držím ho za ruku a vedu ho pěšinou. Nakonec je doženeme.

„Kde jste byli?" zeptá se Louis. Mávnu nad jeho otázkou rukou.

„To tě nemusí zajímat." Nakonec odpovím, když v tom zakopnu o vyčnívající kořen stromu. Tvrdě dopadnu na zem. Kdybych byla menší, tak bych začala brečet, ale teď jsem se začala hrozně nahlas smát.

„Zvedni se." nabídne mi ruku, aby mě zvedl. S úsměvem ji přijmu. O ostrou větev jsem se řízla do lýtka. Divím se, že to vůbec nebolelo. Z kabelky vytáhnu krabičku náplastí. Jednu náplast si nalepím na bolestivé místečko.

„Myslím, že tohle je místo přesně na stanování!" Liam položí batoh do hebké trávy. Ostatní udělají to samé. I já s Harrym, když se k nim dostaneme.

„To chci vidět, jak budete stavět stany." posadím se na zem vedle věcí. Musím si dávat pozor. Nechci si totiž sednout do mraveniště. 

„My jsme profesionálové." založí Niall ruce na hrudi.

„S tím musím souhlasit." směje se Harry a poplácá ho na rameni.

Louis vybalil jeden ze stanů. Společně s Liamem ho začínají stavět. Niall a Harry se zase snaží postavit další stan, ale vůbec jim to nejde.

Po dlouhém pozorování jsem to nevydržela a musela jsem něco říct.

„Myslím, že se to dává úplně jinak." upozorním Nialla, který překřížil tyčky.

„Kylie má pravdu." Řekne Harry a vyrve blonďákovi jednu z tyček z ruky.

„Nechceš nám jít rovnou pomoct?" otočí se na mě Niall. Já jen s vážným výrazem zavrtím hlavou.

„Říkali jste, že jste profesionálové. Bohužel tu žádného nevidím." směji se.

------------------------------------------------------
Budu ráda za každý komentář! 

• Příběh bude doplněný těmito obrázky, které jsou mou tvorbou. Snad se pobavíte.