Pomalu jsem přicházela k sobě. Ale hodně pomalu. Po dlouhé době co jsem byla při vědomí, jsem uslyšela zvuk. Bylo to jako pravidelné bubnování přímo nade mnou a ještě jedno, rychlejší, vedle mě.

Další co jsem si uvědomila byla palčivá pulsující bolest po celém těle.
Skoro jsem si přála být zase v bezvědomí.

S nejvyšším vypětím jsem otevřela oči, a to co jsem spatřila se mi ani trochu nelíbilo.

Koukala jsem na černo modré břicho pokryté ostrými šupinami. Na dračí břicho. Za pár minut mi došlo, že se nacházíme ve vzduchu. To už se mi ale sevřel žaludek. Než mi došel důvod, už jsme byli těsně nad zemí.

Můj drak se s mírným máváním vznášel nad zemí a držel mě jemně svými drápy. Cítila jsem ale, že mě pomalu pouští. Chtěla jsem vykřiknout, má ústa se ale odmítala pohnout a hlasivky vykonat svou práci.

Pustil mě. Nedělala jsem nic, však jsem ani nemohla. Chytil mě pár velkých rukou. Patřili muži střední velikosti, blonďákovi s modro šedivýma očima. Sklouznul po dračím krku z čistě bílých šupin.

Ležet opření o kmen borovice a na kameni a nemoci se pohnout je opravdu nepříjemné. Mé vědomí se rozjasňovalo a já konečně plně vnímala co se děje.

Blonďák došel k muži s kapucí a začali se tiše bavit.

,, To se s ní jako hodláš tahat až do Kalltory? Draci jsou už teď přetížení a ty chceš tahat další přítěž?" Začla můj nosič. Bylo více než zřejmé, že se bavili o mě. O to víc jsem poslouchala.

,, Kirikene, tohle už jsme si jednou vyříkali. Opravdu to musíme probírat znovu?" Neochotně se otočil od sedlových brašen jezdec na drakovi, který mě nesl.

,, Já tě prostě nechápu. Když by bylo o jednoho Ghúla navíc, stejně by to nic nezměnilo. Tak proč si jí tam nenechal ležet?" Nepřestával blonďák, který se zřejmě jmenoval Kiriken.

,, Protože jsem jezdec a mám povinnost ochabovat lidi." Řekl klidným hlasem jezdec.

Ale Kiriken se nevzdával. ,, A od kdy tedy jezdci kradou dračí vajíčka? Pokud vím, máte lidem pomáhat, ne je okrádat." Pohrdání v hlase bylo nepřeslechnutelné.

,, Už se o tom nebudeme bavit. Dal jsem jí včera svitek od Angarnoa. Očividně se nemá jak dostat do Erty." S tím se jezdec otočil k sedlovým brašnám na znamení, že jejich konverzaci je už opravdu konec.

Kiriken odešel odsedlat svou dračici.
Že je to samice jsem poznala podle jejího postoje. Byla nejspíš z rodu mrazivců, nevěděla jsem to ale jistě.

Měla jsem krutou žízeň. Byla bych chtěla vykřiknout, ale mé ochablé hlasivky odmítli poslouchat. Povedlo se mi ale pusu. Naštěstí si toho všiml Kiriken, který to hned zařval na jezdce.

,, Tonraku! Ona se probrala!" Bičoval za svým spolucestujícím. Ten vytáhl meč podobný tomu, co měl Ghúl, a sám se ke mně rozeběhl. Pak mi začal klást otázky.

,, Můžeš mluvit?" Zavrtěla bych hlavou, ale nemohla jsem se hnout.
,, Slyšíš mě? Pokud ano, dvakrát mrkni." Zamrkala jsem.

Měla jsem nutkavou potřebu pít, ale nemohla jsem se ani hnout. S maximálním napnutím sil jsem zasípala jediné slovo: pít.

,, Promiň, ale nemůžu. Dokud jed neustoupí alespoň z hlavy, nesmíš jíst ani pít. Měla by jsi následky."

Chápala jsem to, ale žízeň byla nesnesitelná. Znovu jsem se tedy zmohla zasípat: ,,prosím, pít!"

Nevím,co je k tomu přimělo. Jestli zoufalost v mém hlase, nebo něco jiného. Ale Tonrak se zvedl a odešel pro hrnek vody, který jsem žíznivě vyžahla.

Těch pár doušků mi spravilo náladu. Chladná voda mi stékala do hrdla a bylo to příjemné.

,, Děkuji. Opravdu moc děkuji." Překvapil mě vlastní hlas. Už jsem nechraptěla, zněl jako normální lidský hlas.

Oči se mi pomalu zavírali. Sice jsem poslední pár hodin naprosto nic nedělala, ale i normální nemocní často spí. Už jsem téměř nevěděla o světě, když se mnou začala třást cizí ruka.

,, Stellaris, vzbuď se. Musíme vyrazit."

Byl to Kiriken. Chytil mě za ruce a vytáhl na nohy. Ty ale odmítly poslouchat a jen co mě pustil, vypověděly službu.

Z dálky se ozvalo vřeštění, které mě lákalo jako dítě bonbón.

,,Kirikene! Popadni jí a letíme! Ghúlové nás našli!" Jezdec bílé dračice se na mě otočil a sykl mi do tváře: ,, Tak poslouchej! Už si nás zdržela dost, takže teď vstanež, nebo tě tu nechám! Je mi jedno co si o tom bude myslet Tonrak, ale já se tady zabít nenechám!"

Znovu mě popadl a trhnutím mě postavil. Pak mě pustil a odešel opodál. Opět jsem začala padat. Zavřela jsem pevně oči, co jiného bych byla mohla udělat?

Dlouho očekávaný pád ale nepřicházel. Pomalu jsem otevřela oči a nestačila jsem se divit. Po rukou se mi pomalu svíjel jedovatě zelený, studený oheň připomínající otrávenou duši. Prohlížela jsem si ho a pohla jsem rukou!

Oheň zhasl. Pomalu jsem se dobelhala ke drakům. Znovu ke mě dolehlo vřeštění, těsně vedle mě.

,, Stellaris!" Ozval se Tonrakův hlas kdesi nade mnou. Něčí ruce mě popadli v pase. Škubal jsem se jako ryba na mělčině. Byla jsem ale strašně zesláblá, takže jsem toho moc nezmohla. A vlastně to bylo dobře.

Můj pohled zalétl pode mě, kde se nacházely postavy. Když jsem si uvědomila, že postavy jsou ghúlové, projel mnou třas.

Dolehla ke mě slova, co naštvaně syčeli naším směrem.

,, Přijdem si pro tebe! Stellaris Moontrayo, ty jsi naše! Měj se před námi na pozoru!" S tím se všechny čtyři postavy obrátili vzad a rozešli se do lesa.

,, Teda, nevim co řikali, ale znělo to dost vztekle." Otočil se od nich Tonrak. ,, Z jejich hlasů mi bude syčet v uších ještě týden." Prizvukoval Kiriken.

Já jsem se zuby nehty držela nohou Tonrakova stínového draka. Nebudu vám lhát, ale já se fakt bojím výšek. Žaludek jsem měla až někde v mozku.

,, Kirikene, chytej!" Ozval se nade mnou hlas tlumený větrem. Pak se náš drak zařadil nad Kirikenovu dračici a začal mě pouštět. Strachy jsem byla úplně paralisovaná, třas mého těla by musel vidět i slepý.

Vím, že mě Kiriken zrovna nemiluje. O to více jsem se bála, když jen ledabyle natáhl ruce před sebe. A pak jsem spadla. Ječela jsem jako pominutá a nehodlala jsem přestat ani když jsem si uvědomila, že mě Kiriken opravdu chytil.

Posadil si mě za sebe tam, kde končí sedlo a začínají takové ty hřbetní výrůstky. Bylo to krajně nepohodlné, ale já se stejně cítila jako v prachových peřinách.

Unikla jsem smrti.