Seděla jsem u stolu a dojídala večeři. Sollaris a Pollaris se pošťuchovali a Sendaris se zase někde toulal. O civilizovaném pojídání kance se tu nedalo mluvit.

Otec se ještě nevrátil z lovu a matku jsem od rána nespatřila. Takže krocení ďábla zbylo na mě.

Jednou jedinkrát jsem chtěla oslavit své narozeniny. Máma mi slíbila, že mi udělá dort. Otec kývnul, když jsem se zeptala, jestli se nemůžu proletět na Perle. A trojčata? Říkala, že budou úplně svatá a že o nich nebudu vědět.

A realita. Sollaris mi ječí do ucha, že chce přidat.( Na to, že mu je 9, je mimořádně nevyspělý.) Pollaris právě rozbila židli, o Sendariovi opravdu nic nevím, a rodiče? Ty se raději ani neukázali.

Z mého přemýšlení o mizerném životě mě vytrhlo zaklepání na dveře. Zvedla jsem se s nadějí, že se třeba vrací jeden z rodičů. Už jsem otevírala dveře a měla na jazyku poznámku o jejich planých slibech, ale za dveří stál někdo naprosto jiný.

Postava v černém hávu měla položenou levou ruku na hlavici meče a v druhé držela pochodeň s modrým ohněm.

,, Stellaris Atréa Moontraya, dcera Kanelopi a Éstrehana?" Zeptal se hlubokým mužským hlasem. Chtěla jsem přikývnout, ale ozvalo se tříštění skla. Při tom zvuku jsem cukla hlavou a vycenila zuby. Mužovi jsem sice do tváře neviděla, rušila jsem ale, že velmi udiveně zvedl obočí.

Z poza mých zad se vynořila Pollaris. Zatahal mi za rukáv. Dnes snad nemám ani chvilku soukromí!

Vstekle jsem jí odstrkla a zabouchal jsem dveře. Jekot Pollaris okamžitě utichl a já konečně vydechla.

,, Ano, to jsem já." Odpověděla jsem na otázku, jenž mi byla položena.

Muž vztáhl ruku na mou hlavu a vytrhl mi vlas. Mého ostrého AU si nevšímal. Klenot, o který mě před sekundou připravil, nyní vložil do pochodně, jež svíral v pravačce.

Oheň zajiskřil a zhasl. Pak to zaprskalo a vylétly bílé jiskry. Tam, kde před minutou plál modrý oheň, nyní ležel svitek převázaný černou stuhou. Muž k němu vztáhl ruku a podal mi ho.

V hlavě mě začalo hlodat podezření. Přijmula jsem ho a čekala. Nic se ale
nedělo. Poděkoval jsem tedy a udělala pukrle, jak se sluší a patří. Muž provedl vzorovou poklonu a obrátil se vzad.

Teprve teď jsem si všimla, že za ním stojí černý drak. Ten chlap po černé nějak moc ujíždí. Ale to stvoření bylo nádherné. Oči měl jako dva vyleštěné magnetity, šupiny měl nádherné, černá místy přecházela v opravdu hodně tmavě modrou. Jeho krk byl štíhlý a dlouhý, zatočený do S a hlava mírně připomínala hada. Byl to přímo výstavní exemplář stínového draka.

Muž se vyhoupl do sedla jediným ladným pohybem. Drak roztáhl dlouhá úzká křídla a mocně jimi zamával. Jen se vznesl do povětří, začal kroužit nad domem. Poté se vydal k severu, kde se ztratil v houstnoucí tmě.

Dveře byli zamčené. Pollaris se asi naštvala. Jen jsem pokrčila rameny a začala šplhat po okapu do druhého patra. Okno jsem nikdy nezabírala přesně z tohoto důvodu.

Vklouzla jsem do svého pokoje a posadila se na postel. Sundala jsem stužku ze svitku a chtěla jsem ho přečíst. Zlatý hedvábný papír s bílím drakem byl ale prázdný. Ještě chvilku jsem se koukala na to nic. Pak mi ruce klesli na zem a já narovnala hlavu.

Vyšla jsem ze svého pokoje, když mě přepadli mí mladší sourozenci. Sendaris měl na sobě hnědé zablácené triko a krátké kalhoty. Sollaris někde ukradl tátovu zbroj a hlavu na které se kývla přilba mi připomínala zvon.
Pollaris stála uprostřed a šibalsky se usmívala.

Zastavila jsem se v půlce kroku, s vyděšeným výrazem na tváři. Čekalo mě peklo.

,, Vyprávěj nám pohádku!!!" Sborový řev se rozlil po značně poničeném obydlí. Trojčata se na mě sesypala jak mravenci na cukr. Rozhodla jsem se ale, že jejich chtíč využijí ve svůj prospěch.

,, Dobrá, ale uklidíte ten brajgl co jste udělali!" Jejich úsměv jim zamrzl na tváři. Pak se sklopenou hlavou odpověděli monotónním hlasem ,,Ano mami." a otočili se ke schodům.

,, Sendarie! Pojď sem a vysvětli mi, kde jsi celý den byl!" Neochotně jsem zavolala na nejstarší trojče. Ten se se sklopenou hlavou vydal šouravým krokem ke mě.

,, Stello, promiň. Já... Byl jsem u Ternera. Já... Všechno nejlepší." Z kapsy vyndal malý, perleťový roh s nádechem modré. Roh z Fanhurtena. Přála jsem si ho dlouho, otec mi ho sliboval už tři roky.

Do očí se mi nahrnuli slzy. Úsměv se prodral přez masku zloby, z hrdla mi uniklo jediné slovo.

,, Děkuji."

Send se vydal do svého pokoje. Po pár minutách už v čistých šatech seděl na posteli s bílím povlečením. Proč by také uklízel bordel po svých sourozencích?

Pollaris odmlouvala a vůbec nechtěla uklízet. Prý by si ušpinila sukni. Na mou odpověď, že já si špiním sukně každý den, když po nich uklízím špínu, jen ohrnula horní ret.

Sollaris se koupal se Sendariem, Pollaris s brbláním opravovala rozbitou židli. Procházela jsem knihovnu a koukala na obálky. Můj zrak padl na knihu ve fialovém přebalu se zlatým nápisem a dívkou v bílém. Poznala jsem ji hned, byla to Jagüran, dcera severu. Naštěstí pro mě jsem příběh umělá nazpaměť.

Dům byl vysmýčený, mý sourozenci umytí a zalezlí v postelích. Sedla jsem si na podlahu pod okno a otevřela knížku.

,, Zase to zavři. Jestli jsi zapomněla, neumíš číst!" Řekla posměšným tónem Pollaris. Sklonila jsem hlavu. Má hrdost ale zvítězila.

,, To teda umím! Nevěříš!? Tak koukej!" Nalistovala jsem první stránku popsanou úhledným rukopisem, mne nečitelným.

,, V severních horách žilo sedm kmenů. Šest jich obývalo jeskyně pod horou, a ten poslední žil na stromě na vrcholu hory. Každý kmen měl svého vůdce, který..." Byla bych pokračovala, kdyby mě nepřerušil Sollaris. ,, Ale já tam čtu: Je tomu už dávno, co na severním pohoří byl život." Jeho pohrdavý a povýšený pohled doplnil Pollariin výraz vítězství.

Odložila jsem knihu. Už jsem to vzdala, ale Sendaris se mě zastal. ,, No a, ty zase neumíš vařit, šít, střílet z luku a další užitečné věci! A taky se ti nesmějte a nepřipomíná ti to pokaždé, když to předstíráš!" Posadil se na posteli a se zamračeným pohledem zkřížil ruce na prsou.

,, Chcete pohádku?" Zeptala jsem se. (1000) Kývli. ,, Tak se přestaňte hádat. Já třeba neumím číst, vy zase neumíte něco jiného. Jsem taky jenom nedokonalí lidé. A od teď nechci nic slyšet."

Když zase ulehli, znovu jsem začala.
,,... Jeden vůdce kmene, toho pod horou, měl krásnou dceru, Jagüran. Ta byla...."

Tak, a je to. Nový osobní rekord v počtu napsaných slov. Doufám, že se zatím líbí.

Pokračování příště!(1063 slov)