,,Muemetto Alavanaro!''
Rozhořčený vlčí hlas protl krajinu a pomale dozníval ve všech přítomných uších. Malý vlček připlácl svá ouška k hlavě a pohodil jí ve vzduchu plný rozhořčení.
,,Gariwio esc Taäter!''
Ženský hlas, který se přidal k předchozímu vlčka ještě více rozčílil. Rychlými skoky se za několik málo vteřin ocitl na mýtince uprostřed nečekaného houfu, tedy... rodinného houfu.

Celá skupinka sčítala šest postav.
Krémovou vlčici a vlče, které se od své matky odlišovalo jen křišťálově modrýma očima čiré nevinnosti. Dalším členem byl černý vlk s popelavým hřbetem a smaragdovýma očima, byl to on, otec malého vlčka, který tak naštvaně štěkal v druhovském jazyce. Vedle něj tiše usedla a vydechla vlčice v barvě čerstvého karamelu s očima rudýma jako rubín.

Vlček sklopil hlavu a přisedl si k rodičům, aby měl dobrý výhled na zbylou vlčí dvojici. Bílou březí vlčici Jäwu, a jejího hnědého druha Skatta. Měl je rád, i víc než to, Skatt ho vždy naučil nějaký ošemetný trik, který mohl využít v blízké budoucnosti.

Jednu věc ale naprosto nesnášel.

Dýchal hluboce a důkazem toho byl nejen hrudník, který se zvedal a klesal, ale taky bílá pára, která vlčkovi stoupala od nozder pomale k výšinám.

Všechny pohledy byly upřeny na něj, tedy přesněji za jeho uši. Právě v tomhle místě hnědosrstému vlčeti trčel pár parůžků.

Snažil se tvářit klidně, jen dýchal, aby utišil nervozitu a vztek, který se v něm mýsil.

,,Je čas.'' Vlčice jejíž oči hrály v barvách červánků upřela pohled na parohatého vlčka. Barva očí a bílá čistá srst budila dojem elegance a krásy, ale také msty a zrady.

Jenže vzduch protkalo něco jiného. Věc, která se dostala kamkoliv, ať už přes hustou srst až ke kůži, nebo až do vlčí duše. A instinkt v té chvíli radil nedorostenci jediné. Zbaběle se vydat na útěk...

Ozval se vyděšený křik a vlčí nářek, když mezi houf vtrhla skupina tvorů černých jako uhel, tlapy dlouhé jako jehlice a výraz skelnatý v barvě oceánu. Celé tělo štíhlé, jakoby se rozplývající v mlze, a v tlamě několik řad ostrých zubů vyhlížejících maso, do kterého by se směly zakousnout.

Spanikařil, byl odkopnut, zamotán, odrhnut. Jeho tělo zasáhlo několik kopanců jak se tvorové pokoušeli starší vlky zahnat do kouta a on se jim přitom pletl pod nohy. Ale i přes tu smeť křiku, syčení a vrčení se doplazil k okraji. Sklopil pohled k zemi a nastavil růžky v gestu připravovaného útoku. Jenže než mladá hlava stihla uskutečnit svůj plán jeho pohled se setkal s pohledem vyplašeného malého vlčete.

Modrýma očkama nevině zamrkalo a schoval se ještě hlouběji do kapradí, ve kterém tak rychle nalezlo úkryt. Jeho bílé tělo, ale tvořilo moc dobrý cíl, světlá barva si přímo o útok žádala, ale to malinký nedorostenec nemohl tušit. Vedla ho matka a právě teď její oči mířili na jisté parůžky plny strachu a proseb.

A on pochopil. Sklopil hlavu a rychlým zabráním zadních nohou se dostal k podrostu z kapradí. Nechtěl, ale přesto věděl, že by oproti štíhlým vysokým, stín připomínajícím tvorům neměl sebemenší šanci. Volali, jeho rodiče ho prosili o útěk, ale on nemohl, ne dokud se všeho neujal jeho vlčí instinkt pošpinění jeho vystrašenou vlčí myslí. Čapl bílý kožíšek a ještě před tím než se otočil k četným tvorům zády napůl plaše zavrčel s myslí plnou obav a strachu. ,,Já si vás najdu, Testíny''. Ať to stojí cokoliv.

Tak a je to tady...
První mnou nějak už promyšlená kniha s nějakým tím dějem....
Snad vydrží a povede se ❤