Dorazili jsme na místo. Nikde nikdo...
,,Jste si jistý, že to je tady?" zeptal jsem se a pohlédl na něj, ale on neodpověděl. Zřejmě byl na mě stále naštvaný.

Potichu jsem si povzdechl a šel doprovodit civilisty do hlavní budovy. Zaslechl jsem výbuch.

Vyběhl jsem ven a zahlédl vozidlo, které bylo v jednom ohni. Budova vedle nás to schytala jako druhá.  ,,Kapitáne!" začal jsem ho hledat. 

,,Kapitáne!"

,,Jsem v pořádku. Dělej co máš! Na civilisti útočit nebudou," ozve se ve vysílače.

Vezmu si dalekohled a hledám nepřítele.  Najdu ho a vyplížím se z domu.  Začnu se plazit po zemi, až k němu a zabiju ho.

,,Kapitáne, je mrtvý. Přepínám," řeknu do vysílačky a zaslechnu výstřel. Ucítím příšernou bolest v hrudi, která mi vrazí dech. Dám si ruku na hrudník a koukne směrem k útočníkovi. Naštěstí mě tahle rána nemohla zabít kvůli neprůstřelné vestě, ale i tak to bolelo.

Druhou ránu schytala vysílačka. I přes bolest hrudníku, jsem se musel odkulit do bezpečí a až pak vydýchávat bolest, ale moje nervozita zdaleka neskončila.

Blížili se ke mně nepřátelé. Stiskl jsem pistoli a střelil jednoho z nich do hlavy, když už jsem ztrácel naději, že se někdo objeví, aby mě zachránil...
Objevil se on...

Kapitán Levi Ackerman a zachránil mě. ,,Přestaňte se tu válet v prachu vojáku!"

Opatrně jsem se zvedl a vytáhl z vesty kulku.. Oddechl jsem si a chtěl si vestu sundat, ale na bojišti to není dobrý nápad kvůli další možné střelbě, která může nastat.

,,Máme tu zůstat do druhého dne. Už nemůžou poslat další vozidlo. Takže se tu budeme krýt zada navzájem," na souhlas jsem přikývl. ,,Ostatní z vozidla nestačili vyskočit včas jsou mrtvý...jsme jediný přeživší, " dořekl.

,,Dobře.."