Ze začátku byla jeskyně velice rozlehlá, široká hala se nám rozpínala před očima a každý krok se odrazil od jejích mohutných stěn.

Jenže postupem času se jeskyně zužovala a zužovala, až tam byla opravdu jen velmi úzká cestička mezi stěnami jeskyně, které se o nás třely a odíraly nám kůži, navíc se na mě Loki až moc lepil, což nebylo nějak nejpříjemnější.

,,Loki mohl bys mi přestat lozit za zadek a udělal si trochu odstup? Nemáme tu zrovna místa na roztahování.''

,,Věz že kdybych mohl, tak se od tebe držím co nejdál, jenže ty jdeš tak pomalu že už ani já nemůžu jít pomaleji.''

Radši jsem to nekomentovala, jen jsem mu vrazila loket do žeber a pokračovala dál rovně, než jsme dorazili opět do další prostorné části jeskyně.

,,No a kde je ten portál? Jsem docela zmatený o co tu jde.'' Řekl Loki a porozhlédl se.

,,Upřímně ani já nevím, dál než na začátek jeskyně jsem se nedostala, takže nemohu posoudit co nás bude čeka...t...''

Zarazila jsem se v půli věty a podívala se do rohu jeskyně, tam ve stínu, stály dvě osoby, stejně vysoké, a obě se dívaly na mě, jedna z nich byla místy ohořelá a mnoha popáleninami, zatímco druhá žena vedle ní měla po těle poseté modřinami a řeznými ranami, šokem jsem až přestala dýchat.

,,Proč mami? Proč jsi to nechala dopustit?'' Řekla Lexi, která se na mě svýma kalnýma očima dívala plná smutku a bolesti, pálily mě plíce z nedostatku vzduchu, ale nemohla jsem prostě dýchat, nešlo to.

,,Nechala jsi nás umřít, obě dvě, mou dceru jsi nechala bez matky, a přitom se ještě paktuješ s mým vrahem, si zrůda.''

Klesla jsem na zem a najednou si uvědomila že moje plíce fungují, rychle jsem lapala po vzduchu a rozhlížela se kolem sebe, jelikož se začalo objevovat víc lidí z minulosti, bylo jich příliš mnoho.

Najednou mě někdo chytl za ruku a já se za ním otočila, byl to malý chlapec s tmavě světlými vlásky a těmi nejzářivějšími oči, které jsem kdy viděla, slzy se mi draly do očí a touha křičet mi drásala hrdlo.

,,Maminko? Proč jsi mě opustila? Proč jsi mě nechala odejít? Tys mě nemilovala? Nechtěla mě?''

Henrymu najednou začala z pusy valit krev, začal se rozpadat a nakonec z něj zbyla jen kostra, co mě stále držela za ruku, zhoupl se mi žaludek a já se vyzvracela, celé mé tělo se třáslo zatímco se všichni ke mě přibližovali a říkali jen jedno: ,,Jsi zrůda.''

,,Dost, prosím přestaňte, je mi to líto, já to napravím, všechno napravím a budeme spolu jen prosím přestaňte.''

,,Proč bychom ti měli věřit?'' Vše najednou utichlo, srdce mi vynechalo pár úderů a já vzhlédla nad sebe, Aleki stál a díval se na mě, vypadal jako předtím než přišel o vlasy a byl upoután na lůžko různými hadičkami.

,,Aleki? Jsi to vážně ty? Ani nevíš jak moc jsi mi chyběl...'' Sáhla jsem mu na ruku, ale on mě odstrčil, jeho pohled vypadal tak chladně, odtažitě, nenávistně.

,,Jak se vůbec opovažuješ na mě ještě mluvit po tom všem co jsi udělala.'' Sykl na mě a já na něj omámeně civěla, takového jsem ho nikdy neznala, vždy mluvil klidně, ikdyž se zlobil sebevíc.

,,Paktuješ se s vrahem naší dcery, taháš se se dvěma muži najednou, zapomněla jsi snad na tvůj slib co jsi mi dala než jsem umřel?! Budu tě navždy milovat, i když už nebudeme spolu, to jsi mi řekla, jak ti mám po téhle zradě ještě věřit? Proč bych tě měl ještě vůbec milovat?''

Jeho slova byla jak jed, postupně se mi dostávaly skrz tělo až k srdci, byla jsem jak ochromená, jazyk se mi přilepil na patro a oči jsem měla vyschlé, unavené z pláče.

,,Má pravdu, proč bychom ti měli věřit? Přece jen, ty se vyžíváš ve zrazování svých nejbližších, není to tak, Alivano?''

Matka stála uprostřed hloučku dětí, mých sourozenců, a můj otec stál za ní, držíc ji za rameno, všichni vypadali jako přízrakové, bledě mrtvé tváře obkreslovaly spálená místa a jejich rty byly popraskané, jako by vyschly z mnoha hodin křiku.

,,Kvůli své chamtivosti jsi nás zradila, zabila jsi nás, už nemáš žádné právo nás nazývat svou rodinou.'' Řekl otec chladně, jako vždy když se hněval nebo byl zklamaný, měla jsem z něj strach, i teď když byl již staletí po smrti.

Má sestra, Xenia, ke mě přikročila, klekla si ke mě a pohladila mě po tváři, její ruce byly studené a páchly po spáleném mase, ale ikdyž se jí při každém pohybu, každém dotyku odlupovala kůže, vypadala stále tak jak jsem si ji pamatovala, krásnou.

,,Měla jsem se vdávat, měla jsem být šťastná, ale ty jsi mi to musela vzít viď? Řekni, sestřičko, co jsem ti provedla že jsem musela zemřít?''

Vytáhla mě na nohy a začala mi drtit rameno, za druhé mě vzal můj starší bratr, Hodan, jeho vždy veselý úsměv a zářivé oči byly temné a chladné.

,,Chtěl jsem být nejlepší lovec ve vesnici, jako náš otec, nikdy jsem nedostal šanci předvést co ve mě je, kvůli tobě, řekni mi, zašoustala sis dobře zatímco naše těla obalovaly plameny a smrt?''

Ymir a Yrim mě chytli za nohy, všichni mi znemožnili pohybovat se, ale nijak mi to nevadilo, už jsem jen chtěla ať to ukončí.

,,Proč jsi to udělala Ali? Tos nás už neměla ráda? My jen chtěli žít, tos nás už nemohla vystát?''

Zeptaly se dvojčata stejně, jejich dětské tváře byly celé ohořelé, zpopelnatělé, než jsem si to uvědomila drželo mě přes tisíc rukou, škrtili mě, snažili se mi vyškrábat oči a vyrvat mi vlasy, urvat mi končetiny od těla, křičela jsem, ale jakoby mě nikdo neslyšel, byla jsem na to sama.

,,Alvo! Alvo soustřeď se! To co vidíš není skutečné, je to omamné kouzlo, není to reálné! Otevři oči!''

Volal mě někdo z dálky, ale moje oči zakrývaly něčí ruce a mou pusu též, topila jsem se ale nebyla jsem pod vodou, začínal mi docházet dech.

,,Notak Alvo, není to skutečné, můžeš otevřít oči, musíš začít dýchat, Alvo prosím.''

Když jsem si uvědomila kdo to na mě mluvil, a co jeho slova vlastně znamenají, hlasy i ruce začaly mizet, já otevřela oči a Loki se nade mnou nakláněl, na můj vkus až moc blízko.

,,Ehm...díky? Ale teď dej ten svůj ksicht ode mě jinak ti ho poškrábu.'' Řekla jsem ochraptěle a Loki se odtáhl, vzal mi tašku a vytáhl z ní láhev vody, natáhla jsem se pro ni ale on ji dal pryč.

,,A kouzelné slovíčko?''

,,Naval to sem nebo to vyrvu i s celou rukou.''

Řekla jsem jak stará babka co to má už za pár, vytrhla mu láhev z ruky a zhluboka se napila, pak jsem láhev vrátila zpět zavřenou do tašky a nechala si pomoc od Lokiho na nohy.

Před námi se tyčil kovovo kamenný oblouk, na který svítil měsíc přes kulatou průrvu ve skalním stropě, bylo to tu, má konečná cesta.

,,Tak je to tu, okamžik na který jsme čekali, připravený?'' Otočila jsem se na Lokiho a ten mi pohled oplácel, chvíli nic neříkal, pak se otočil čelem k portálu, chytl mě za ruku a jemně ji zmáčkl.

,,Jdeme na to.'' Společně jsme vykročili ke kamenné desce, kde se to mělo všechno odehrát, pustila jsem Lokiho a vytáhla z tašky dýku, pak natáhla k Lokimu svou volnou ruku, na kterou se bůh jen díval.

,,Potřebujeme čerstvou krev.'' Vysvětlila jsem mu a čekala, než mi vložil hřbet své ruky do mé dlaně, potom jsem mu dýkou přejela po jeho dlani a když jsem uviděla krev, otočila jsem jeho dlaň nad desku, ten ji dal v pěst a nechal svou krev téct do desky.

Deska měla spirálovitý vnitřek, takže to chvíli trvalo než se bohova krev dotkla středu desky, kde byl uložen křišťál, co se po střetnutí s rudou kapalinou zbarvil do stejné barvy.

Křišťál zazářil a s ním i portál, v jehož středu se objevila mléčně bílá mlha, fungovalo to, skutečně to fungovalo.

,,Pojďme změnit minulost.'' Řekl Loki a udělal jeden krok k portálu, vytáhla jsem dýku a dala čepelí k jeho krku, tím ho automaticky zastavila na místě, neptal se co to dělám, ani proč, stál jak socha a pozoroval mě upřeným pohledem, jak si stoupám mezi něj a cestou do minulosti.

,,Jak dlouho jsi to plánovala?'' Zeptal se mě, byla to jeho jediná otázka, nic víc, nic míň, jeho zelené oči mě propalovaly, bylo v nich pochopení, zrada a smutek, který se snažil zastínit.

,,Od našeho prvního seznámení, tenhle portál umožňuje vstup jen jedné osobě, potřebovala jsem se dostat přes to halucinační kouzlo a krev boha, nemohla jsem dostat Thorovu krev a ty jsi byl má jediná naděje jak se k tomu všemu dostat.''

Cítila jsem vinu že jsem Lokimu celou dobu klamala? Ano, ale nevěděla jsem proč, vždy jsem si brala to co jsem chtěla, ať už to mělo jakékoliv následky, tím že jsem ublížila Lokimu abych dostala to co jsem chtěla přece nebylo pro mě nic nového, tak proč jsem se cítila tak mizerně?

,,Nezlob se, není to nic proti tobě Loki, vážně ne, jenže já už nehodlám strávit dalších tisíc let na tomhle světě sama, znovu už ne.''

,,A tebe nenapadlo začít život s někým komu na tobě skutečně záleží? Proč nenecháš minulost minulostí a nebudeš skutečně šťastná?''

Slzy se mi draly na povrch, ale proč? Nikdy jsem se necítila špatně když jsem šla za svým cílem, tak proč jsem poslední dobou měla chuť se na všechno vykašlat a začít od začátku? Tak jak jsem to dělala pokaždé když jsem musela. Kdy jsem se tak začala cítit? Možná to začalo v době kdy jsme se s Lokim sblížili.

Jen tak tak jsem se držela abych všeho nechala, vrátila se domů a...a co? Sedět v prázdném domě a přemítat nad mými minulými životy, které neměly žádný cíl, jen přežít? Ne, to bych nikdy nemohla, nakonec by mě stejně minulost dohnala a skončila bych zase tam v té jeskyni, byl to můj osud.

Zavřela jsem rychle oči, aby Loki neviděl mé slzy, sklonila dýku k boku, otočila se a nechala pár slz stéct po mé tváři. ,,Promiň.'' Řekla jsem a vkročila do portálu, nechávajíc boha za sebou.

Pohled třetí osoby

Potom co Alva zmizela, a s ní i portál, se Loki jen na chvíli díval do prázdného prostoru přístroje, než se otočil, a pomocí své magie se přesunul na jiné místo.

Stanul za branami obrovského pozemku, kde se tyčila nádherná vila s velmi upravenou zahradou a dvoukřídlými schody, které vedly na terasu a k hlavnímu vchodu domu.

Loki vystoupal po schodech před dveře a otevřel je, bez jakýchkoliv problémů vstoupil do domu, kde už na něj čekala služebná, která se na něj dívala ustaraně.

,,Je v obýváku.'' Ukázala rukou kam měl bůh zamířit, děkovně kývl a vydal se tím směrem, skutečně došel do místnosti připomínající obývací pokoj, ve kterém seděla zhroucená Alva, sedící v klubíčku, jako šnek v ulitě co se chce schovat před světem.

Loki si sedl vedle ní, nic neříkal, ani ona, jen tam tak seděli v tichosti a mlčeli.

,,Tys věděl že se nic nezmění, že ano?'' Zeptala se Alva, stále ve stejné pozici, ze které se na něj z pod svých řas dívala, pozorovala ho zkoumavým pohledem, kterému by nešlo uniknout.

,,Ano.'' Řekl jednoduše.

,,Taky jsi věděl že ten portál existuje.''

,,Ano.'' Opět souhlasil, Alva se už narovnala a dívala se do prázdna, skutečně jak tělo bez duše.

,,Ale přesto jsi stále hrál nevědomého a předstíral že mi to věříš, ikdyž jsi už dávno věděl že mám něco za lubem.'' Vydedukovala žena a Loki se musel pousmát.

,,Vážně sis myslela že můžeš přechytračit mě, boha lži a falše? To si docela věříš na pouhého smrtelníka.''

Řekl pobaveně, i Alva se tomu pozasmála, a pak zase seděli v tichosti, v pozadí slyšeli jen tikot hodin.

,,Ty mě miluješ, že?'' Zeptala se a pohlédla opět na něj, Loki chvíli nic neříkal, jen se díval na dveře, než se k ní taky opět otočil.

,,Změnila by má odpověď něco?'' Loki si měřil Alvu, Alva Lokiho, jak tak na sebe koukali, Alva odvrátila pohled zpět do prázdna a opřela si bradu o ruce, přemýšlející nad svou odpovědí.

,,Ne, myslím že ne.''