prosinec 1975

Chodby bradavického hradu byly celý týden prosycené vůní vanilky a skořice. Jmelí viselo na každém průčelí a hlasitě prozpěvovalo, když pod ním procházely dvojice studentů; nehledě na pohlaví. Všudypřítomná sváteční atmosféra dělala se všemi doslova divy – najednou byli milejší, usměvavější a tak nějak přítulnější. Od vánoční večeře dokonce nedošlo ani k žádným rozepřím, a to ani mezi Lvy a Hady.

Marlene vyjádřila obavy, že ředitel Brumbál nechal skřítky, aby jim přidávali do dýňové šťávy zředěný nápoj lásky. Kdyby tak tušila, že vůbec nebyla daleko od pravdy. Jediný rozdíl byl v tom, že šlo o jeden z pobertovských vtípků, který chlapci naplánovali ještě před odjezdem na prázdniny a Sirius ho následně velice ochotně uskutečnil.

„Sybilo, mohla bys mi, prosím, podat sirupový košíček?" usmál se Rosier na děvče, které ještě před pár dny mučil svými posměšky. Brýlaté děvče mu ho okamžitě ochotně podalo a přidalo k němu ještě marcipánové srdíčko.

Stoly ve Velké síni byly vzhledem k počtu studentů sraženy do jednoho, kolem něhož seděli všichni bez ohledu na kolej. Zůstavších tu bylo jenom lehce nad dvacet a tímhle krokem se v nich kantoři pokoušeli povzbudit sounáležitost. 

Že bude fungovat takhle dobře ale nikdo z nich nečekal.

Sirius měl hlavu opřenou čelem o stůl a otřásaly jím záchvaty tlumeného smíchu. Doteď totiž sledoval Mulcibera s Averym, kteří se na sebe spokojeně culili a jeden druhého dokonce navzájem krmil dýňovými paštičkami.

„To-není-sranda," zasyčela mu Lily tiše do ucha. „Budeš z toho mít problém!"

„Bude to stát za to," zahihňal se Sirius a zvedl na ni uslzený pohled. 

Kolem očí se mu od smíchu vytvořily vrásky a měl v nich tak nadšenou jiskru, že se na něj Evansová proti vlastní vůli přestávala zlobit.

„Jsi cvok," zasmála se nakonec a rezignovaně přitom zavrtěla hlavou. „Hej!" vyhrkla najednou pobouřeně. „Dal jsi mi to do pití taky?"

„Mají to v něm všichni. Přidal jsem to tam už v kuchyni," uculil se. „Jenže, drahá Evansová, tebe před účinky chrání můj vánoční dárek."

Mimoděk si položila ruku na dekolt a prsty přejela přes stříbrný řetízek s přívěskem. Dvě psí tlapy usazené do decentního stříbrného srdce. Brala to jen jako sympatický doplněk, ale očividně za ním bylo skryto daleko víc.

„To vážně dokáže?" zeptala se překvapeně.

Sirius letmo přikývl. „Je v něm ochranné kouzlo. Mělo by blokovat účinky některých zaklínadel a taky lektvarů, které by mohly ovlivnit tvůj úsudek. Proti nepromíjitelným kletbám je sice k ničemu, ale třeba ti jednou bude k užitku."

Široký úsměv ozdobil její tvář a rozzářil ji stejně jako třpytivé žárovičky obrovskou jedli, kterou učitelé na Boží hod přesunuli přímo doprostřed Velké síně. Pod stolem přitom vyhledala jeho ruku a pevně s ním propletla prsty.

„Na druhou stranu můžu aspoň předstírat, že na mě ten lektvar působí, nebo ne?" pousmála se šibalsky.

„Evansová, zajímalo by mě, co za kouzla na mě používáš ty," uculil se Sirius, prsty jí zastrčil vlasy za ucho a poprvé a naposledy ji políbil před zraky tolika lidí. 

Ne, že by si jich snad někdo všímal. Každý měl dost starostí s tokáním se svými spolusedícími a nikoho to ani v nejmenším nezarazilo. Z jejich vlastního světa je vyrušily až ruce, které jim dopadly na ramena. Jedna na Siriusovo, druhá na Lilyno. Black leknutím povyskočil na židli a neochotně se přitom odtrhl od sladkých rtů, které byly doteď středobodem jeho vesmíru.

„Byla bych ráda, kdybyste mi věnoval chvíli pozornosti, pane Blacku," upozornila na sebe profesorka McGonagallová, což donutilo dlouhovlasého Pobertu ztěžka polknout. „Vězte, že z disciplinárního hlediska absolutně nesouhlasím s tím, co jste provedl! Nicméně," ztišila hlas a Sirius by se klidně vsadil, že na něj dokonce mrkla, „tohle jsou ty nejklidnější Vánoce, jaké jsem kdy v Bradavicích zažila. Tímto považujte váš trest za splněný."

Poplácala ho ještě jednou po rameni a s tichým pobrukováním koled se vrátila zpátky k učitelskému stolu, kde ihned přijala sklenici s červeným vínem, kterou jí s úsměvem podával Horacio. Tichošlápek za ní chvíli fascinovaně zíral. Popravdě vůbec netušil, že i učitelský sbor popíjí k snídaním dýňový džus. Když si ale všiml spokojených jiskřiček, které hrály v Brumbálově pohledu, byl na sebe téměř pyšný.

„Abys nepraskl," zabručela Lily trochu nespokojeně.

Kdo to kdy viděl, aby někoho profesor pochválil za nepovolené ovlivnění celé školy? Jako prefektka s tím rozhodně nesouhlasila, ale nezbývalo jí nic jiného, než to přijmout. Naštěstí neměla příliš času na pohoršené mumlání, protože ji brzy přerušila Marlene, která hravě vyskočila oběma nohama na svou židli, aby ji náhodou nikdo nepřehlédl, a promluvila s nadšením sobě vlastním: „Vyhlašuji odpolední sněhovou válku! Vítězové mají přednostní výběr hudby na oslavu Nového roku!"

Velkou síní se rozlehlo nadšené zajásání, když se studenti jeden po druhém zvedali od stolu, který ještě stále přetékal jídlem, a vyráželi do svých ložnic pro bundy a rukavice. 

Neuplynula ani hodina a na nádvoří hradu vypukla bláznivá sněhová bitva, která neměla absolutně žádná pravidla. Zapojili se naprosto všichni, od druháků až po sedmáky. Lvi, Jezevci, Orli i Hadi. Alespoň na chvíli se z nich zase staly nevinné děti nehledící na rozdílné barvy školních hábitů ani na čistotu krve. Přesně takhle by svět vypadal, kdyby z něj zmizela nesmyslná nenávist otravující lidskou mysl; bylo by z něj daleko lepší místo.

Avery s Rosierem zahrabali do sněhu Mulcibera a udělali z něj mořskou pannu, které Gideon Prewett dodělal velice výrazné vnady; ty Marlene okamžitě zkritizovala. Dorcas kolem sebe nechala ve víru poletovat sněhové vločky, jež se postupně rozpadaly a zase shlukovaly do tvarů nejrůznějších zvířat na základě nadšených výkřiků Polly a Sybily, a Sirius s Lily svedli tak urputnou koulovací bitvu, že ji byl Tichošlápek nakonec donucen přerušit podvodem. Chytil Evansovou pevně kolem pasu a zatočil s ní dokola tolikrát, až oba skončili se zamotanou hlavou na zemi a smíchy sotva popadali dech.

K všeobecnému veselí se nakonec přidala i část profesorského sboru. Brumbál zahalil nádvoří pod ochranné kouzlo udržující příjemnou teplotu, aniž by tál všudypřítomný sníh, Horacio Křiklan umístil do každého kouta velký kotlík, z nichž bez ustání vyletovaly tiché ohňostroje ozařující potemnělé okolí, a Minerva McGonagallová proměnila kašnu v obrovskou ledovou sochu, která prozpěvovala písničky na přání.

„Měl jsi pravdu," obrátila se těsně před půlnocí Lily na Tichošlápka.

„Cos to řekla? Já jsem se snad přeslechl!" 

Aby dodal svým slovům váhu, odhrnul si vlasy za ucho a přiložil si k němu ruku.

„U Merlina, to snad nemyslíš vážně," zapitvořila se na něj. „Nenuť mě to opakovat."

„Ale já bych chtěl." upřel na ni prosebný psí pohled, který zabíral za všech okolností. Moc dobře to věděl a s velkou oblibou toho zneužíval.

„Dobře," povolila nakonec. „Ale nezvykej si na to, jasné?! Měl jsi pravdu, Siriusi. Byl to skvělý nápad a tohle byl ten nejúžasnější den, jaký jsem kdy zažila. Stačí?"

„Stačí," usmál se Tichošlápek, zezadu kolem ní ovinul ruce a sevřel ji v hřejivém objetí. Tvář si přitom z boku opřel o její omamně vonící vlasy a s letmým úsměvem na rtech přitom sledoval hihňající se Minervu, kterou právě Albus požádal o tanec. 

Po chvíli příjemného ticha si lehce povzdechl a zašeptal do jejího ucha: „Přál bych si zastavit čas."

„Proč?" pootočila na něj Lily hlavu.

„Protože teď a tady je všechno na čem záleží, princezno."

„Možná bychom mohli sednout na koně a odjet někam daleko. Pryč od toho všeho. Co myslíš, rytíři?" zamumlala na oplátku a pousmála se, když jí Sirius vtiskl jemný polibek do vlasů.

„Kéž by to tak šlo. Realita by nás stejně nakonec dohnala, ať bychom byli kdekoliv. Nemáme nic jiného než ten zpropadeně pomíjivý čas, Lily."

Mírně zesílil své objetí, jako kdyby ji už nikdy v životě nechtěl pustit.

Všichni na nádvoří odpočítávali poslední vteřiny roku.

Deset. Devět. Osm. Sedm.

„Tak se musíme postarat, ať každá minuta stojí za to, Tichošlápku," odpověděla tiše a opatrně se uvolnila z jeho sevření.

Šest. Pět. Čtyři.

Chytila jeho ruku a zatáhla ho pod roušku tmy do klenutého podloubí, kde se opřela zády o sloup a přitáhla si ho za mikinu blíž k sobě.

Tři. Dva. Jedna.

„Šťastný Nový rok, Siriusi Blacku. Ať bude jaký chce, tohle už nám nikdo nevezme."

„I kdyby se měla zítra zřítit obloha, nikdy nezapomenu, Lily Evansová," vydechl těsně předtím, než si ji za boky přitáhl blíž k tělu a uvěznil její rty v žádostivém polibku.

○•○•○

První den nového roku byl v Bradavicích ve znamení dlouhého spánku, kocovin a v mnohých případech i nepříjemného vystřízlivění z účinků pobertovského nápoje lásky. V Nebelvírské společenské místnosti celé dopoledne seděla jenom malá Polly, která se žádné divoké afterpárty neúčastnila, a několikrát se v ní mihla i blonďatá Marlene, která už dobrou hodinu chodila po hradě a něco se lví urputností hledala.

Kolem poledne zběsile zabušila na dveře chlapecké ložnice pátého ročníku a vzala za kliku, aniž by čekala na jakýkoliv pokyn. Ještěže proti děvčatům nemají schody žádný obranný mechanismus.

„Jste oblečení?" halekala Marlene hned při vstupu, během čehož si držela ruku přes oči, aby náhodou neviděla nic nepatřičného. „Merline, doufám, že ne. To bude totiž asi moje jediná šance, jak vidět Blacka nahého!"

„Zmlkni, McKinnonová!" zavrčel Sirius rozespale a nadzvedl hlavu z polštáře. 

Vlasy, na kterých si tak zakládal, měl na jedné straně přeleželé a na té druhé pro změnu rozcuchané. Nekonečné prokletí vlnitých vlasů se překvapivě nevyhýbalo ani dokonalému Blackovi. Marlene opatrně nakoukla skrz prsty, načež vyprskla smíchy. 

„Tak teď už chápu, proč se kamarádíš s Jamesem. Ty tu Rychlopomádu vážně potřebuješ!"

Nebezpečně přimhouřil oči a posadil se. Prsty si několikrát vlasy prohrábl, aby je dostal alespoň trochu pod kontrolu, ale vylepšit se mu to příliš nedařilo.

„Proč jsi sem vůbec přišla otravovat vzduch, co?"

„Hledám Lily."

„A to si jako myslíš, že ji tu mám schovanou pod peřinou nebo co?" ušklíbl se Black.

„Kdyby jo, výraz v tvém obličeji by byl zřejmě daleko přívětivější," uchechtla se Marlene. „Takže tu vážně není?"

„Ne," odsekl Sirius a rezignovaně se zvedl z postele.

Měl na sobě jenom tmavé boxerky, což zaujalo Marleninu pozornost daleko víc, než by se bývalo slušelo. Sjela ho pohledem od hlavy k patě a na tváři se jí okamžitě usadil spokojený úsměv. Naklonila hlavu mírně na stranu a hravě se zhoupla na špičkách.

„Mohl by ses pootočit ještě z profilu?" požádala ho a prstem zakroužila ve vzduchu.

Její hladový pohled přerušilo až významné odkašlání. Prudce otočila hlavu na svou zrzavou kamarádku, která stála ve dveřích koupelny a ruce měla zpupně založené na hrudníku.

„Tys mi lhal!" obvinila Siriuse Marlene. „Hanba ti!"

„Já nelhal. Na koupelnu ses neptala, McKinnonová. Tady v ložnici neby–"

"Hanba!" přerušila ho znovu blondýnka a rozhodila rukama ve vzduchu směrem k Lily. Ta byla sice oblečená do školní uniformy, ale představivost její kamarádky šlapala na plné obrátky jako kdyby ji tu snad přistihla polonahou. „Chci slyšet naprosto všechno!"

„Já jsem pořád tady," upozornil na sebe Tichošlápek rozladěně.

„A jako co? Mám ti snad zatleskat, Blacku?"

„To by snad stačilo, ne?" protočila oči Lily a sedla si na jednu z volných postelí.

„Moje řeč," přitakal Sirius a začal se rozhlížet po svém oblečení, aby na něj Marlene konečně přestala tak nepokrytě zírat.

„Hola hej! Jsem zpět! Očekávám transparenty a fanfáry!" zaječel další člověk, který se právě nahrnul do ložnice jako velká voda. „Ó můj Merline! Evansová v mojí posteli! To je ten nejkrásnější Nový rok, co jsem kdy zažil!"

„Kéž bych tak mohla říct to samé," ušklíbla se na něj Lily spěšně a zvedla se z postele tak rychle, jako kdyby z ní snad mohla chytit škrkny.

Tichošlápek sebou trhl jako po ráně potloukem do hlavy, když zaslechl rozjařilého Jamese. 

„Mohl bys hulákat ještě o trochu víc, Jimmy? Srabus ve sklepeních tě nejspíš neslyšel," uchechtl se Sirius a naprosto ignoroval pohoršený pohled, který na něj Evansová vrhla.

„Ále, ten tu určitě ještě není. Vlak dorazí až za pár hodin. Přemístil jsem se s tátou do Prasinek, měl tam nějaké obchůzky," odvětil James s širokým úsměvem. Velice brzy ovšem znovu zaměřil svou pozornost zpátky na Lily. „Smím vědět, čemu vděčím za tu čest, že se tvé překrásné... pozadí dotýkalo mé postele? Byl bych totiž nesmírně vděčný, kdyby se to dělo častěji!" zazubil se nadšeně.

„Jo, tak o tom dost pochybuju," uchechtla se Marlene pobaveně. Občas daleko dřív mluvila, než myslela. Významný pohled Lily i Siriuse ji ovšem velice rychle vrátil zpátky do reality, tak plácla první věc, která ji napadla: „Lily totiž děsně prdí!"

„Co? To není pravda!" vyjekla Evansová a rychlým krokem přešla ke své kamarádce. „Myslím, že zase půjdeme. Měj se Pottere... Blacku." 

Věnovala Siriusovi poslední bolestný pohled, než sklopila oči a vystrkala Marlene ven z chlapecké ložnice. Spolu s dřevěnými dveřmi za sebou zavřela i výjimečné kouzlo vánočních prázdnin, které už se nemělo nikdy vrátit. 

Chladný vítr, doprovázející začátek nového roku, odvál všechnu bezstarostnost a zanechal jenom palčivou nejistotu mlhavé budoucnosti a marnou touhu zastavit čas. Ten ale uháněl dál a dál, aniž by se byť jenom na okamžik ohlédl za bolestí, kterou způsobil.