Uvnitř nebylo vidět ani na krok. Dveře se neslyšně zavřeli za posledním a zanechali nás uvnitř zlověstné temnoty. Hned mi bylo jasné, že je něco moc špatně.

,,Helly, Helly!"vykřikl Mae na pokraji paniky což vyděsilo i mě. Nikdy jsem ho takhle neslyšela.,, Já nic necítím. Necítím horu, půdu. Nic!!"

Dál opakoval totéž ale já musela jeho hlas utlumit abych mohla přemýšlet. Nedokážu si představit tu hrůzu když někdo kdo do té doby vnímal vše kolem sebe najednou necítí vůbec nic.

,,Azi?"oslovila jsem prince, který mi okamžitě věnoval svou plnou pozornost. To jsem alespoň odhadovala podle zvuku prudkého otočení co jsem slyšela.

,,Pevně drž Mae za ruku, jak nejsilněji dokážeš. I kdyby jsi kvůli tomu měl dojem, že mu musíš rozdrtit kosti."

,,Proč ?"zeptal se Cass, kterému to očividně přišlo zvláštní.

,, Mají k sobě nejbliž, takže jeho životní síla by ho mohla dostatečně uklidnit."přiznala jsem.,, Nepotřebujeme aby kdokoliv propadal panice."

,, Hysterický Limwayburen, princ a Kar,"řekl maličko pohrdlivě poslední přítomný. ,,To sis tedy vybrala úžasné společníky."

Raná přišla dřív než jí mohl očekávat a natolik tvrdá aby druhou chytil o stěnu.

,,Je mi ukradený jestli jsme jedna krev, ale Mae si do huby brát nebudeš,"zavrčela jsem podrážděně a pevně sevřela ruce v pěst. ,, Narozdíl od tebe má v mém životě pevné místo."

Nechtěla jsem se nechat ovládnout vztekem ale tohle překročilo všechny hranice, každý má právo se bát když přijde o jedinou životní jistotu.

,,Co budeme dělat? Jak se odtud dostaneme?"zeptal se Azrel váhavě když mu plně došla naše situace.

,,První krok vede tam, kde zabloudíš hravě,
To ukáže co nosíš v srdci i hlavě.
Pro většinu je to ta nejhorší metla,
Uspěje jen ten kdo najde cestu i z pekla....."podvědomě jsem si opakovala první část klíče než mi hlavou projela myšlenka. ,,Tohle je práce matky přírody!"

,,I kdyby byla, co na tom záleží?"zeptal se zmateně Cass a Ben jen zamručel souhlas.

,,Proto Mae nic necítí,"vysvětlila jsem na první pohled nesouvisle. ,, Musíme se pohnout dál."

Při těch slovech jsem vytáhla dýku a udělala si hluboký řez přes dlaň. Takový, který bude ještě dlouho krvácet než jsem ruku přitiskla na nejbližší zeď.

Jakmile se krev dotkla země rozzářila se nejjasnějším zeleným světlem, které nenechalo ani kousek prostoru pro temnotu.

,, Bohové,"zašeptal nevěřícně Cass a oba se s Benem tvářili jako by poprvé v životě viděli slunce.

,,Musíme si značit cestu, pokud se chceme někdy dostat ven,"vysvětlila jsem s pokrčením ramen, i když to nebylo to co je zajímalo. ,, Běžná praxe v místech bez orientačních bodů."

,,Je běžná praxe i to, že tvoje krev svítí jak červencové slunce?"zeptal se Ben sarkasticky a zabodl do mě svůj skeptický pohled.

,,Tohle místo je posvěcené matkou přírodou,"vysvětlila jsem neochotně. ,,Jako takové bude vždy reagovat na krev jejich služebníků drasticky."

,,Kdo tě naučil značit si cestu?"zeptal se bratr, který si vůbec neuvědomoval jak citlivé téma teď vytahuje.

,, Prérijní růže,"

,,A co dalšího tě tvoje pouštní květinka naučila?"zeptal se Cass dobíravě a moje reakce byla čistě podvědomá. Stejně jako každá jiná moje reakce na náznak, že jsme s Růží něco víc než by bylo bezpečné.

Tvrdě jsem ho uhodila a sledovala nejenom jeho roztržený ret ale i naprosté zmatení v jeho očích.

,,Heleno! Co to do tebe sakra vjelo?!!"vykřikl pohoršeně Ben ještě než mu došlo, že nemá žádné právo mě vychovávat. Takže se trochu stáhl s vyčítavým pohledem.
,,V jaké jeskyni tě schovávali, že nevíš jak běžné je popichování mezi přáteli?"

,,Nic nevíš,"zavrčela jsem podrážděně.,,Ale Cassian měl vědět jak budu reagovat,"

,, Právě, že znám každou emoci co tebou prošla od chvíle co jste se znovu setkali. I ve chvíli kdy jste spolu byly jen vy dvě jsem cítil... vše. "Řekl s pohledem pevně upřeným do mých očí. ,,Tehdy s Kifem jsem si myslel, že jsem zjistil komu patří tvá náklonnost ale teprve s Prérijní růží mi došlo, jaký je rozdíl mezi tvým obdivem a skutečnými city."

,,Daei nemá právo na žádné city,"utrhla jsem se na něj hořce a rozešla se dál bez nich. ,,Myslela jsem, že alespoň to ti všechny ty příběhy řekli."

,,Proč je vše co řekneš o Daei sporné a nebo si rovnou protiřečí?"zeptal se Cass rozladěně.

,,Daei jsou nejoblíbenější i nejméně oblíbenou rasou Matky přírody, protože i když podporuje lásku ve všech podobách my se nesmíme zamilovat. Prý bychom přestali být objektivní.
Daei by měla vzniknout jen když zemře její předchůdkyně a stejně existuje rituál po kterém příroda zvolí nástupce i když současná stále žije. Prý aby nám neodpírala rodičovství. Máme tedy právo být bojovnice a matky, ale nesmíme být ženy..."

Nikdo už neřekl ani slovo, dokonce i Azrel zarytě mlčel a jen držel Mae jako by to bylo jeho jediné záchranné lano, i když to bylo přesně naopak.

Cesta se klikatila a tříštila tolikrát, že bych i bez předchozího varování poznala bludiště. Tvar mi zatím stále unikal ale to nikoho nezajímalo.

I ve chvílích kdy jsem stála na rozcestí bez jediného slova, naslouchala okolí a pak zvolila jen podle tušení nejlepší cestu nikdo nic neřekl.
Chovali se jako by nejmenší zvuk mohl narušit zdánlivé příměří, které následovalo tichu jejich uvědomění.

,,První krok vede tam, kde zabloudíš hravě,
To ukáže co nosíš v srdci i hlavě.
Pro většinu je to ta nejhorší metla,
Uspěje jen ten kdo najde cestu i z pekla."

Mae jako první nakonec překročil tu pomyslnou hranici když zopakoval sloku, která přímo odkazovala na naše bloudění v bludišti.

,, Myslíš, že je to konkrétní úkol pro Daei?"zeptal se Azrel spíš Mae ale já jsem byla tím kdo odpověděl.

,, Není, ale nechce zvýhodňovat nikoho kdo má schopnosti, které by mu pomohli orientovat se pod zemí. "

,,Helly?"váhavé vyslovení mého jména bylo tak tiché, že jsem nebyla schopná říct kdo mě oslovil. Nezbylo mi než viditelně přikývnout a čekat jak bude dotyčný pokračovat.
,, Umřeme tu, pokud nenajdeš cestu?"

Princátko mělo jako jediné odvahu zeptat se na něco co je nejspíš trápilo všechny.
Bludiště je určeno k tomu aby v něm člověk zabloudil ale tohle je jiné.

,, Nechci ti lhát,"řekla jsem upřímně. ,,I taková možnost tu je, ale doufám, že máš ve mě větší důvěru."

,,Nebyl bych tu, kdybych ti nevěřil."odpověděl okamžitě a tentokrát byla jeho slova pevná, plná odhodlání mi dokázat, že to myslí vážně. Stál si za svým i když zjistil, že se možná nerozhodl nejmoudřeji.

K tomu už nebylo co říci a tak jsem jen sklopila pohled na svou dlaň na zdi. Přinášelo mi to zvláštní klid, to vědomí, že dobře využívám vše co jsem se za ty roky naučila.

,,Kam teď?"zeptal se náhle Ben, který se v nestřeženém okamžiku dostal předemně.

Tahle křižovatka byla natolik odlišná od všeho co jsme doteď potkali, že mi na moment ani nedávala smysl. Ve světle jsem viděla, že po celé délce obou chodeb se táhnou obrázky.
Nic takového jsem nikdy neviděla, jakoby kresby zároveň vyjadřovali nic a všechno.

,,Co tam vidíš?"

Byla to prostá otázka ale zároveň jedna z nejtěžších.

,,Nejsme si jistý,"přiznal a přejel prsty po nejbližším. ,,Možná nějaká propast a hloubka.... Dává to smysl?"

,, Větší než myslíš,"zašeptala jsem i když jsem si moc neuvědomovala, že jsem to vyslovila nahlas.

,,Druhý je horší, tak nemeškej.
Zbrklost či rozvaha, obě poslouchej.
Dvě cesty vedou k tvému cíli,
jen jedinou jde kdo se nemýlí,"citoval báseň Mae s pohledem pevně upřeným na druhou chodbu než ve které stál Ben.

,, Nezáleží na tom, kterou vybereme abychom se dostali k poslední zkoušce ale na naší volbě stejně záleží,"zamumlala jsem zamyšleně. ,, Jedna je zbrklost, tedy nejrychlejší cesta k danému cíli a druhá bude rozvahou, tedy zkouška trpělivosti a odolností vůči času na zvažování svých rozhodnutí."

Bylo to dost zjednodušené shrnutí ale nejlepší jaké jim můžu poskytnout. Podle rýmů každá cesta skloubí zbrklost s rozvahou, což znamená že během cesty budeme nakonec potřebovat oboje ale v tuhle chvíli si sama nejsem jistá jak to vyložit.

,,Kterou by sis vybrala sama za sebe?"zeptal se Cass aniž by odtrhl pohled od chodeb.

,,Tu vlevo,"řekla jsem téměř hned a pak pro sebe souhlasně přikývla. Vůbec jsem nad odpovědí nepřemýšlela a naopak jsem vše nechala na instinktu.

Levá chodba byla mnohem temnější, plná ostře červených obrázků ale něčím mi byla bližší. Něčím co jsem ani po sté nedokázala uchopit a vyjádřit slovy.

,,Já bych si vybrala tu pravou,"řekla Mae až příliš nejistě na někoho kdo má být pod zemí jako doma.,,Ale na mě se teď nedá spoléhat."

,,Nebuď na sebe příliš tvrdá,"zkusila jsem ukonejšit její nervy ale mám pocit, že teď se mi to nepodaří ať bych udělala cokoliv.

,,Tak jdeme?"zeptal se Ben už nervózní u levé chodby.

,, Poslední věc,"řekla jsem a sundala si plášť. Mám špatné tušení, kterých mám od chvíle co jsme sem vešli čím dál víc. Možná to je tím, že jen jsem se znovu setkala s bratrem už ho vedu do smrtelného nebezpečí. ,, Obleč si tohle."

Sledoval mě nechápavě i když nakonec poslechl. Vím, že ho to neochrání před vším ale budu klidnější když ho bude mít.

,,Co to je vlastně za kabát?"zeptal se naoko nezaujatě když jsme se vydali levou chodbou vstříc další temnotě. ,, Nevypadá nějak dráze nebo jedinečně, spíš jako něco co seženeš na každém druhém trhu...Takže v čem je tak zvláštní?"

,, Plášť Sakeeidu je,"odmlčela jsem se a přemýšlela jak to vysvětlit aby pochopil, že je důležitý ale zároveň mi ho nechtěl vrátit.

,,Ber to tak, že je to dárek,"řekl Cass naoko lhostejně ale já mu byla vděčná. Během našeho putování jsem čas od času utrousila nějakou vlastnost, která ho činí nenahraditelnou ochranou. Takže ví, že jsem pro tohle konkrétní gesto měla důvod.

Nad tím prohlášení Ben tedy pokrčil rameny ale viděla jsem v jeho očích totéž jako u sebe když někomu nevěřím ani slovo, jen se mi to v tu chvíli nechce řešit.

Rána v ruce pomalu přestávala krvácet a tak si jí budu muset prohloubit abychom něco viděli.

Přejela jsem drsně po stěně až jsem cítila ostré hrany kamení co se mi zarývali do masa než se konečně spustila krev a mi opět viděli kam jdeme.
Sice jsem tímhle konkrétním činem poškodila jednu z mnoha maleb ale vzhledem k situaci to byla malá cena. Snad mi to autor promine.

,, Bolí to?"zeptal se slabý hlas těsně za mým ramenem. Byla jsem připravená říct pravdu, a možná i dost neurvale, vzhledem k absurdnosti otázky ale když jsem viděla smutný pohled co na mě Azrel upíral vyměkla jsem.

,,Méně než se zdá,"řekla jsem s pousmáním a pokračovala v cestě.
Nebyla to úplně lež, protože ta rána pokrytá krví vypadá jako by byla  smrtelná, i když to na dlani vážně nejde.

Poté už ale žádná otázka nepadla, Azrel se vrátil Mae k boku. Cass s nimi během toho tiše promlouval.
Jen Ben se držel trochu v popředí.

Ušli jsme dlouhý úsek než se hluboké ticho co nás obklopovalo začalo rozpadat.
Prvně jen lehké drolení kamení, které se časem stupňovalo. Dunění po větším kameni přišla nedlouho a  někdy v té době se objevila skutečná podivnost.

V nahodilém vzorci se zjevovali štíty, prvních několik bylo úplně obyčejných. Sotva silnější dřevo pobité železem na způsob vikingů ale pak se to stalo zajímavějším.

Středověké železné štíty následovali a po nich se objevily i scutum.
Římský štít, obdélníkového tvaru byl ze všech největší a upoutal pozornost i mého bratra.

,, Proč takové hračky? Nezastaví o moc víc než pár šípů a tvrdé rány. Ukoval jsem meče co by to rozdělili napůl."zeptal se Ben nechápavě a přistoupil blíž k poslednímu římskému na kterém byla umně vyvedená hydra s třemi hlavami.
Jedna navíc byla useknutá a rozeklaná na dvě poloviny.

,,Je to varování, "řekla jsem šeptem zatímco většina mých myšlenek se zabývala úvahami co nás čeká na konci.

Zákonitě se ale všechno začalo kazit ještě mnohem dřív než jsem přišla na řešení té hádanky.
První předzvěstí velikosti problému byl velký kámen, který spadl ze stropu a srazil Cassiana do bezvědomí.

,,Mae..."začala jsem ale přerušilo mě kvílivé vzlykání.

,,Pomoc! Pomozte mi! To bolí!"ozývalo se stále dokola ozvěnou přerušované jen hlasitými vzlyky. Bylo poznat, že je to dítě nebo malé děvčátko. Alespoň bych si to myslela ale něco mi na tom načasování nesedělo.
Nestihla jsem ale nic říct, protože Azrel se hned po prvním pomoc rozběhl tunelem.
Velmi bezhlavé.

,,Azi!"okřikla jsem ho nejspíš jen pro efekt, protože Ben se rozběhl hned za ním. Takže mi nezbylo nic jiného než se rychle ohlédnout na Mae co ošetřoval Cassianovy rameno, abych se ujistila že to zvládnou, než jsem se rozběhla za těmi idioty.

Byla to až příliš očividná past na to aby nehrozilo životohrožující nebezpečí princi. I mému 'staršímu' bratrovi, který se nachytal jako úplný začátečník.

Možná je nakonec dědičný i to jak často jsem na pokraji smrti.
Ten chlap totiž zřejmě nemá funkční pud sebezáchovy!

Teplý vzduch tvrdě dorážel na mojí kůži čím hlouběji jsem byla. Už jsem sotva rozeznávala ozvěnu kroků, kterou jsem se řídila. Celá chodba téměř vibrovala zvukem, který nesl každý centimetr hory kolem nás. To měli být další nápovědy pro co mě dole čeká.

Štíty kolem nás stále nestáli za nic, i když už alespoň připomínali typickou práci Karganto perdai. Na úplném začátku ostrova taky nebyli žádná sláva ale obstáli by například proti Proměnlivci, alespoň pět minut.

Nemohla jsem si ale dovolit zastavit, protože Azrel už nejspíš došel do cíle.
Vyděšený výkřik mého jména hraničící s naprostou panikou mi dal zapravdu, že ať je dole cokoliv, nebude se mi to líbit.

Poslední štíty byly na první pohled totožné ale fakt, že jich bylo sedm, nebo by bylo sedum kdyby si ten uprostřed už někdo nevzal, dost vypovídal. Každý za jednu rasu, která podepsala smlouvu a chyběl, ten představující lidi, z obyčejného Yai.

Protočila jsem v duchu oči nad volbou, kterou udělali. Ať tam je cokoliv není šance, že by to takový štít vydržel.
Jediné co mě může uklidňovat je fakt, že ho do určité míry chrání můj plášť.  Je plně nehořlavý a útočník by se musel dvakrát trefit do jednoho místa než by ho prořízl. Jsou z toho sice pořádné modřiny ale trochu ho to ochrání.

Já ale takový luxus nemám a musím si vybrat moudře. Z toho důvodu jsem poprvé od chvíle kdy jsme se rozdělili zastavila a důkladně si prohlédla každý štít zvlášť. Jen jeden může mít takové vlastnosti aby uspěl v téhle zkoušce matky přírody.

Hned jsem vyřadila štít představující Voděnky, protože je tu příliš teplo,  a Asterie.
Mořeplavci celkově nemají nejlepší pověst co se týče štítu.

Živlonošky a Proměnlivci více spoléhají na vlastní sílu, takže jsou většinou spíš na opačné straně štítu. Ty bych si taky nevybrala.

Zbyly Sakeeidi a Vita. Zapeklitá volba hned z několika důvodů. Vita jsou bojovníci, i jejich štíty by tedy měli odolat v krutém boji ale Sakeeidi vládnou magií, kterou by na svou obranu určitě nešetřili.

Oba by byly dobrou volbou ale správně je jen jeden. Kdyby šlo jen o mě, bylo by to jednodušší.  Při špatné volbě bych nesla následky jen já.

Nakonec jsem se rozhodla řídit srdcem a jeden vzala.  Pevně jsem sevřela prsty kolem kovu a rozběhla se. 

Najít ty dva už bylo snadné. Krčili se v rohu zamotaní do mého pláště a Ben držel zbytek štítu sotva větší než potkova koně.

Jejich protivník byl ale mnohem zajímavější. Dračí samec v barvě nejtemnějšího smaragdu vysoký jak stoletý strom a jeho zuby byly delší než rapíry.
Celkový obrázek byl majestátní a zároveň děsivý, přesně takový jaký si přály aby byl.

Ony vibrace pocházeli z toho když se drak chystal chrlit oheň. Pokud je jeho oheň stejně děsivý jako zbytek draka není žádná šance, že by to oba přežili ani s mým pláštěm.
Příliš velký žár.

Jednala jsem převážně pudově když jsem se co nejrychleji rozběhla přes mezeru abych se postavila mezi ně a draka.

,, Zůstaňte zamnou,"sykla jsem tvrdě a pevně sevřela štít tváří v tvář drakovi.  Neměla jsem z něj takový strach jaký bych mohla, protože i když se tomu stále braním mám k drakům velice specifický vztah.

První vlna ohně nebyla tak špatná, plně se opřela do štítu ale nepřekročila jeho hranice. Rozpálil kov natolik až jsem mohla cítit maso co se mi škvařilo na rukou, přesto jsem nepustila. Musela jsem je ochránit oba. Azrela pro změnu našeho světa a Bena, protože to sourozenci dělají.
Bez ohledu na čas nebo okolnosti ho vždy budu chránit.

Druhá vlna byla ale něco úplně jiného, živelná síla takového rozsahu, že obešla štít a plně se bez slitování zakousla do každého centimetru odhaleného těla co nebyl za štítem.

Někdy je zkouška ohněm jen metafora ale tentokrát to bylo doslovné. Drak čekal až na neúnosnou mez než přestal a sledoval co udělám dál. 

Jediné co jsem ale mohla být byl živý štít za tím kovovým a čekat.  Jako dva dravci v aréně čekající kdo první zaútočí ale já tentokrát útočit nemohla. Nemohla jsem nic a drak jakoby splnil svůj účel ztuhl až tak, že bych si ho spletla se sochou nebýt důkazů života na mém těle.

Bez situace ohrožení života se moje tělo až příliš uklidnilo a všechna bolest se do mě opřela plnou silou. Štít mi vypadl z rukou, které už neměli sílu ho držet. Nohy nakonec taky vypověděli službu a já se skácela v bolestné hromádce do náruče, která na mě čekala.

Původně jsem si myslela, že to byl Azrel ale když jsem s námahou vydechla a opřela se o hruď za sebou, držel mě Ben. Sevření bylo tak lehké jako bych se mohla okamžitě roztříštit  v jeho náručí a jediné co mě drží pohromadě je jeho síla vůle.

,,Helly,"vydechl slabě a někde na pozadí jsem cítila výtku za to, že jsem je ochránila. Jeho oči ale byly výstižnější, už se v koutcích hromadily slzy. Zatím se držel, naopak Azrel vedle něj byl jen vzlykající hromádka, která ronila tolik slz, že by je mohli stáčet.

,,Na výčitky je trochu pozdě,"řekla jsem tiše, hlas chraplavý od horkého vzduchu co jsem celou dobu dýchala.  Díky tomu zním už teď jako bych byla jednou nohou v hrobě.

,, Nechci,"zkusil to ale zbytek věty zaniklo ve vzlyku. Ani nevím jestli byl jeho nebo Aze ale byl hlasitější než všechny mé myšlenky v tu chvíli. ,, Nechci ti nic vyčítat...na...na to bude čas později."

Bylo by to působivější, kdyby se každou chvíli netřásl vzlyky.  Myslím, že i jemu v tu chvíli muselo být jasné jak marné to je.

,,Vybral sis špatně,"kárala jsem ho mírně. ,, Lidská práce není schopná odolat všemu co ostrov skrývá. Měl sis vybral posvěcenou slitinu Vita, ta jediná odolá dračímu ohni."

,,Neochranil tě,"protestoval a měl svým způsobem pravdu.
Oheň napáchal svoje škody a nám nezbývá nic jiného než přijmout důsledky.

,, Dohledneš na ně za mě?"zeptala jsem se nejsilněji jak to šlo a upírala pohled do jeho očí.
Cass, Azrel ani Mae nebudou ve stavu postarat se sami o sebe, pokud na ně někdo nedohlednu.

,,A co Růže?"zeptal se Azrel zoufale a jeho tvář odrážela všechny jeho myšlenky.,,Doufala, že se vrátíš až skončíme. Co jí máme říct? Co můžeme říct?"

Píchlo mě u srdce když jí zmínil. To na ní jsem myslela, když jsem vybrala ten konkrétní štít.
Nechtěla jsem si ani představovat co bude cítit až jí někdo sdělí tu zprávu. Hořká ironie života, poblouznění Dragoniss zabije drak.

,, Neříkej jí jak a co, už tak bude zničená."šeptala jsem, protože se mi čím dál hůř dýchalo. Měla jsem pocit jako by mi na hrudi seděl metrákový slon. ,,A řekni jí... řekni jí.. že mě to mrzí. Kdyby... byly věci... jinak... Vždy bych si... vybrala jí."

,, Řeknu jí to osobně,"slíbil Azrel na pokraji hysterie a kdyby se nebál, že mě zraní už by mě držel za ruku pro ujištění. ,,A co tvoje povinnosti Daei?"

,, Cass,"odpověděla jsem jedním slovem, protože mi ubývali síly. Přesto to ale bylo dostatečně výstižné. Cassian je mým nástupcem v povinnostech ochránce ostrova i všech co na něm žijí.
Až tohle dobrodružství skončí, bude moc být ochráncem spravedlnosti tak jak je to správně.

,,Kdo je Růže?"zeptal se Ben s velkým zpožděním vzhledem k situaci ale rozuměla jsem mu. Má příliš věci, které musí vstřebat a umírající mladší sestra v náručí nejspíš nepomáhá.

,, Myslím, že jen ona a Helly vědí kdo jsou si pro sebe navzájem. Jejich pouto je ale už od pohledu velice pevné a hluboké."snažil se Azrel vysvětlit slovy něco co v žádném případě nejde.
Kéž by to tu vše mohlo skončit a já mohla jen v klidu umřít, jenže to by bylo příliš snadné.

,,Pomoz mi na nohy,"řekla jsem nakonec, když síla mojí vůle opět získala vládu nad tělem.,, Musíme dokončit naší cestu."

,,Sotva se držíš při vědomí,"protestoval Azrel ale i tak mi oba pomohli na nohy. Muselo mi trvat dlouho než jsem se vzpamatovala, protože nás Cass s Mae stihli dojít a teď vyčkávali na okraji jako by stále nedokázali uvěřit, že to co vidí je skutečné.

,,Už to není daleko,"slíbila jsem a pomalými kroky s jejich, příliš velkou, pomocí pokračovala chodbou, i když jsem měla pocit, že mé tělo váží víc než celý pytel kamení.

Došli jsme do slepé uličky, kde byla na  skále jednoduše napsaná nejvážnější sloka.

Nejvyšší daň je úspěchu cena,
Zvrátit všech osud se tak lehko nedá,
Bez poučení se svět nezmění,
A pamatuj proto na moje slova.

,,Co to znamená?"zeptal se tentokrát Cass vyděšeně. Myslím, že i jemu už došlo co se musí udělat. Než jsem mu ale mohla odpovědět ozval se někdo další.

,,Co jsi ochotná obětovat pro mír?"zeptal se mě tajemný hlas prostě bez známek po emocích.
Svým způsobem to byla oprávněná otázka ale moje rozhodnutí už  padlo před nějakou dobou. Není nic co by mě přimělo ho změnit.
Ani to, že jsem věděla komu ten hlas patří.

Vysvobodila jsem se z sevření rukou co mě drželi na nohou a zhroutila se na stěnu s těmi slovy. Nechci být v kontaktu s kýmkoliv z nich až udělám co musím.

,, Všechno,"vydechla jsem odevzdaně s až nepřirozeným klidem a pak vše zčernalo.